Dobrodružství Toma Sawyera/XXXI

Dobrodružství Toma Sawyera
XXX	XXXI	XXXII

Údaje o textu
Titulek:	XXXI
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Vizme nyní, jak Tom a Rebeka užili výletu. Pobíhali s ostatní společností šerými chodbami, prohlížejíce sobě rozhlášené divy sklepení — divy s přehnanými poněkud názvy, jako na př. »Společenská síň«, »Kathedrála«, »Palác Aladdina«, a pod. Pak zahájena hra »na schovávanou«; Tom a Rebeka se jí věnovali s takovou horlivostí, že je hra záhy začala trochu unavovat; potom se dali dlouhou klikatou chodbou, zvedajíce do výše svíčky a čtouce při jejich svitu síťovitou směsici jmen, údajů dne i měsíce, a poštovních úřadů, i hesel, jež na skalní stěně byly vryty (v čoudu svíčky). Zabráni v hovor šli dál a dále, nepozorujíce ani, že se nalézají v místech, kde skalní stěny nejsou již zdobeny nápisy. Pod převislým útesem vepsali čoudem svíčky také svá jména na stěnu a šli dál. V tom přišli na místečko, kde slabounký proud vody, obsahující v sobě rozpuštěný vápenec, kapal přes okraj skály a utvořil takto během dlouhých věků lemovaný a rozbrázděný vodopád Niagarský z lesklého a nehynoucího nerostu. Tom se protlačil svým tílkem za tento vodopád, by jej ze zadu svíčkou ozářil Rebece pro radost. Tu shledal, že se za vodopádem kryjí přirozené jakési schody, úzce stěnami skalními sevřené a pojala ho náhle touha státi se objevitelem neznámých míst. I zavolal na Rebeku; čoudem svíčky označili zde stěnu, by našli příště to místo a dali se na výzkumnou svou cestu. Brzy tou; brzy onou cestou se točíce, sestupovali do tajemných hlubin sklepení; zase učinili na stěně značku a odchýlili se stranou, hledat nová místa, by o nich nahoře mohli vypravovat. Objevili prostornou síň, z jejíhož stropu viselo množství třpytných krápníků zdéli i zšíři lidské nohy; chodili kol do kola slují, žasnouce obdivem a posléze vyšli jednou z přečetných chodbiček v sluji ústících. Tou dostali se v brzku k čarovné studánce, jejíž dno a stěny byly vykládány lesklými jak ledovými křišťály; nalézala se uprostřed jeskyně, jejíž stěny se opíraly o četné báječné pilíře, jež povstaly spojením velkých stalaktitů se stalagmity — vše to vytvořila voda po staletí v kapkách dopadající. — Ve výklencích stropu chuchvalce netopýrů spjaly se dohromady — bylo jich na tisíce v jediném chumli; světlem byli vyplašeni; na sta jich vzlétlo a s vřískotem jali se vztekle dorážeti na hořící svíčky. Tom věděl, co netopýři dovedou, poznal hned nebezpečí, jež jim od nich hrozí. I chopil za ruku Rebeku a pospíšil s ní do první chodbičky, jež se tu naskytla; a měli již opravdu čas, neboť jeden z netopýrů Rebece z jeskyně spěchající zhasil svíčku. — Netopýři hezky daleko hnali obě děti; však pronásledovaní, kdekoli se naskytla nová nějaká chodba, uchýlili se do ní a tak se posléze zbavili nebezpečných těch tvorů. Náhle objevil tu Tom podzemní jezero, jež se v neurčitých rysech táhlo do dálky, až se v temnotě ztrácelo. I chtěl prozkoumati jeho břehy, rozhodl však, že dříve si na chvíli sednou a trochu si odpočinou. V těchto místech dolehlo hluboké ticho poprvé skličujícím dojmem na mysl dětí. Rebeka pravila:

»Nevím, ale zdá se mi, že jsem již strašně dlouho neslyšela nikoho z ostatních.«

»Musíš si pomyslit, Rebeko, že jsme hluboko pod nimi, ani nevím, jak daleko jsme od nich na sever, neb na jih, nebo na východ. Tady je slyšet nemůžeme.«

Rebeku napadal strach.

»Kdo ví, jak dlouho jsme už zde dole, Tome. Měli bychom se vrátit.«

»Ano, uděláme, myslím, lépe, vrátíme-li se. Snad to bude lépe «

»A najdeš cestu, Tome? Je to hotová motanice.«

»Inu, to já ji najdu, ale ti netopýři. Zhasnou-li nám obě svíčky, bude to strašlivé. — Poohlédněme se po jiné cestě, bychom nemusili jíti jejich jeskyní — —«

»Dobrá, jen ať tu nezbloudíme. Bylo by to hrozné!« a děvče se zachvělo při pouhé myšlénce na strašlivou tu možnost.

I vydali se chodbou na zpáteční cestu; dlouho jí mlčky kráčeli, prohlížejíce každou postranní chodbu, není-li jim známa svým tvarem; však všechny byly cizí. Kdykoli se Tom rozhlížel nějakou chodbičkou, hledala Rebeka povzbuzení v jeho tváři, i musil tedy Tom pokaždé vesele zvolat:

»Dobrá, dobrá. Není to sice ta pravá, ale hned do ní přijdeme!« Každým zklamáním naděje jeho klesala, i proplítal se posléze chodbami všech směrů, na zdařbůh, koje se zoufalou nadějí, že nalezne konečně tu pravou. Říkal stále ještě »Dobrá!« však duši jeho tížila taková hrůza, že slova pozbývala původního zvuku a zněla, jakoby říkal »Vše je ztraceno!« Rebeka v hrozné úzkosti těsně se přimkla k Tomovi a všemožně hleděla potlačit slzy, však vytryskly přece. Konečně pravila:

»Ach, Tome, nedbejme netopýrů; vraťme se tamtudy, Zdá se, že se víc a více zaplétáme —«

Tom stanul.

»Buď tiše!« pravil.

Hluboké ticho; tak hluboké, že vlastní jejich dech je lekal. Tom vzkřikl. Pustými chodbami ozvěna se rozlehla a zmírala v dálce slabými zvuky, jež se podobaly výsměšnému chechtotu.

»Ach, přestaň, Tome, je to strašlivé,« pravila Rebeka.

»Je to ovšem strašlivé, Rebeko; ale snad nás přece uslyší,« a vzkřikl znovu.

Ono »přece« znělo hrozněji než onen ďábelský chechtot, ježto se slovem tím přiznával Tom, že přestává doufat.

Mlčky stojíce děti naslouchaly; však marně. — Tom se náhle obrátil a zrychlil krok. Poněkud nerozhodná jeho chůze v brzku zjevila Rebece novou hrůzu; nemůže nalézti zpáteční cestu!

»Ach, Tome, ty jsi neznamenal cestu!«

»Já bláhovec! já bláhovec! Rebeko! Ani jsem nemyslil na návrat! Nemohu nalézti cestu. Všecko se mi to spletlo!«

»Tome, Tome! jsme ztraceni! jsme ztraceni! Nikdy, nikdy již se nedostaneme z hrozného tohoto místa! Ach, proč jsme se odlučovali od ostatních?«

I klesla k zemi a propukla v pláč tak křečovitý, že se Tom začal obávati, by neumřela neb nesešílela. Usedl k ní a objal ji; i sklonila hlavu na jeho ňadra, přímkla se k němu těsně a pronášela své obavy i marné výčitky: dálná ozvěna měnila je v uštěpačný chechtot. Tom ji prosil, by se znovu vzchopila, však marně. I začal sebe haněti a láti sobě za to, že ji uvedl v tak žalostné postavení; to mělo lepší účinek. Pravila, že se pokusí ještě doufat, že se vzchopí a půjde za ním, kamkoli ji povede, jen aby prý už nemluvil takové řeči. Na ni spadá prý právě taková vina jako na něj.

I jali se znova bloudit — bezúčelně — jen tak na zdařbůh — nemohli konat nic jiného, leč stále bloudit a bloudit.

Za chvilku naděje jejich zdánlivě oživla — nebylo k tomu nižádných důvodů, oživla prostě proto, že náleží k povaze její oživovat, dokud její zdroj zničen není věkem a častým zklamáním.

Pojednou vzal Tom Rebece z ruky svíčku a zhasil ji. Jak hluboký význam měla tato spořivost! Nebylo tu třeba nižádného vysvětlování. Rebeka porozuměla a znovu naděje její utuchla. Věděla, že Tom má ještě celou svíčku a v kapse tři neb čtyři — a přece šetří — —

Únava začala se domáhati svých práv; však děti jí nedávaly na jevo, neboť bylo strašlivé pomyšlení, že mají nečinně sedět, když je každá minutka drahá; bloudění, tím či oním směrem, bylo alespoň postupem a mohlo býti k užitku; však nečinně sedět bylo tolik jako zváti k sobě smrt a práci jí usnadniti.

Posléze křehké nožky odepřely Rebece službu. Usedla. Tom k ní přisedl, i mluvili o domově, o přátelích, o pohodlném lůžku, ale především o denním světle! Rebeka naříkala, a Tom ji hleděl všelijak ukonejšiti; však jeho povzbuzování posléze ovšednělo a znělo sarkasticky. Únava doléhala tak těžce na Rebeku, že začala dřímati. Tom byl tím potěšen. I zíral do ztrápené její tváře a pozoroval, jak veselé sny jí zase dodávají milého, přirozeného rázu; za chvilku se po ní rozestřel i úsměv. Klidná její tvář sdělila trochu hojivého klidu také jeho mysli; i zalétl myšlénkami v časy minulé a snivé vzpomínky. Zatím co Tom byl tak zadumán, vzbudila se Rebeka se svěžím úsměvem na rtech; ale hned na rtech umřel úsměv a stenání se ozvalo.

»Jak jsem jen mohla usnout! Kéž bych se byla raději nikdy, nikdy neprobudila! Ne, ne, Tome! Nikoli! Nehleď tak na mne! Již nikdy nevyřknu podobná slova.«

»Jsem rád, Rebeko, že jsi spala; nyní jsi zase silna; vyhledáme cestu z tohoto bludiště.«

»Pokusíme se, Tome! však ve snu jsem viděla rozkošnou krajinu. Brzy se tam snad odebereme.«

»Snad se to nestane; nikoli. — Tož vzhůru Rebeko! zkusme své štěstí!«

Povstali a beznadějně, ruku v ruce, bloudili sklepením. Hleděli odhadnout, jak dlouho jsou již pod zemí; zdálo se jim, že celé dny a týdny minuly, a přec bylo patrno, že je to nemožno, poněvadž jim ještě ani svíčky jejich nedošly.

Po drahné době — nedovedli určit, kolik asi hodin uplynulo — vybídl Tom Rebeku, by šla tiše a naslouchala, neuslyší-li kapky vody dopadat — musí nalézti pramen. Konečně jej našli, a Tom pravil, že je čas, by si zase odpočinuli. Oba byli hrozně znaveni, přece však Rebeka namítla, že snad muže jít ještě dál. Tom odporoval, to ji překvapilo. Tomu nerozuměla. Usedli; Tom připevnil kouskem bláta svíčku k protější stěně. Duch začal horečně pracovat; chvíli mlčeli oba. Posléze přerušila Rebeka mlčení.

»Tome, mám hlad!«

Tom vyňal cosi z kapsy.

»Pamatuješ se na to?« pravil.

Rebeka se skoro usmála.

»Je to náš svatební koláč, Tome «

»Ovšem — škoda, že není jako sud; jiné potravy nemáme.«

»Schovala jsem si jej z našeho výletu na památku jako si dospělí lidé koláče ze svatby schovávají — tenhle však bude naším — —«

Nedomluvila. Tom rozlomil v půli koláč, a Rebeka chutě se pustila do koláče, zatím co Tom po drobtech ohryzoval svou polovičku. K zapití své hostiny měli tu spousty studené vody. Za chvíli vybídla Rebeka Toma, by se zase dali do hledání. Tom chvíli mlčel, pak pravil:

»Kdybych se o tebe nebál, Rebeko, pověděl bych ti něco.«

Tvář její zbledla; ale mínila, aby to jen řekl.

»Poslyš tedy, Rebeko, musíme zde zůstati, poněvadž tu máme vodu k pití. Už máme jen tento kousek svíčky!«

Rebeka se dala do pláče a bědování. Tom snažil se ji všemožně upokojit, však nedařilo se mu valně.

Posléze pravila Rebeka:

»Tome!«

»Co si přeješ, Rebeko?«

»Doma nás pohřeší a budou nás hledat.«

»Ovšem, budou. — To se ví, že budou.«

»Snad nás, Tome, již hledají!«

»Ano, snad již hledají. — Myslím, že ano.«

»Kdy nás asi pohřešili, Tome?«

»Snad když se vrátili na loď —«

»Ale to již byla tma, Tome — všimnul si, že mezi nimi nejsme?«

»Nevím. Tak tedy maminka tvá tě pohřeší, jakmile se děti domů vrátí.«

Zděšený pohled Rebeky vzpamatoval Toma: poznal, že chybil. Rebeka se neměla toho večera domů vrátit! Děti ztichly a zadumaly se. Po chvilce znovu propukla Rebeka v nářek; z toho poznal Tom, že ji táž myšlénka, která ho polekala, v té chvíli napadla — teprve k polednímu doví se snad paní Thatcherová, že Rebeka u Harperů nespala. Děti upřely zraky na svůj poslední kousek svíčky a pozorovaly, jak se pomalu, nelítostně rozplývá; konečně zbýval jen knot zdéli půl palce: nepatrný plamínek stoupal a klesal, stoupal a klesal slabým kotoučem dýmu, chvilku nahoře utkvěl a pak — hrozná, hluboká tma se rozhostila vůkol.

Nedovedli určit, jak mnoho času uplynulo od tohoto okamžiku až do chvíle, kdy pomalu přišla Rebeka k poznání, že pláče Tomovi v náručí. — Věděli jen tolik, že se po hrozně dlouhé době, jak se jim aspoň zdálo, oba z tuhého, ztrnulého spánku probudili do svých útrap. Tom mínil, že je snad neděle — snad již pondělí. — Snažil se pohnouti Rebeku k řeči, však zármutek ji příliš tížil, všecky naděje zmizely. — Tom mínil, že již dávno je doma musili pohřešiti a že jistě již po nich pátrají. — Vzkřikne a snad někoho přivolá. Vzkřikl; však v temnotě zněla vzdálená ozvěna tak strašlivě, že Tom přestal na jediném tomto pokusu.

Hodiny pomalu míjely, a hlad začal zbloudilé znovu trápit. Tomovi zbyl z jeho polovice kousek koláče; rozpůlili a snědli jej. Byli však hladovější než před tím. Ždibec potravy hlad jejich jenom zostřil.

Tu zvolal Tom:

»Pst! Slyšíš?«

Oba ztajili dech a naslouchali. Slabounké, vzdálené jakési volání ozývalo se sklepením. Tom hned na ně odpověděl a vzav Rebeku za ruku, v temnotě tápal směrem, odkud zaznívalo. Náhle zrovu sluch napjal, znovu zaznívalo volání, patrně nebyli již tak daleko.

»Jsou to oni!« zvolal Tom; »již jdou! Pojď, Rebeko — jsme zachráněni!«

Radost našich vězňů neznala mezí. Přece však tuze rychle neběželi; neboť snadno mohli tu spadnout do nějaké jámy; musili se míti na pozoru. V tom právě se ocitli u jámy; stanuli. Snad je tři stopy hluboká, — snad sto — nemohli dál. Tom lehl na prsa a sáhal do hlubiny, jak daleko mohl. Neměla dna. Musí zde ostat a čekat, až ti lidé přijdou. Naslouchali; hle! vzdálené volání vzdaluje se víc a více! Několik okamžiků ještě — a odejdou nadobro! Děsná to hrůza! Tom řval, až ochraptěl, avšak marně. Dodával Rebece naděje; však trapné čekání, zdající se věčnosti, minulo, a nic se již neozvalo — —

Děti dotápaly se tmou zpět ke studánce. — Čas míjel hrozně pomalu; usnuly znovu a probudily se hladovy a zmořeny. — Tom mínil, že již musí být úterý —

V tom mu kmitla hlavou myšlénka. Nedaleko nich nalézalo se několik postranních chodeb. Bude snad lépe některou z nich prozkoumati, než v nečinnosti trávit hrozně doléhající čas. I vyňal z kapsy šňůru od draka, přivázal ji ke skalnímu výběžku; oba vyšli, Tom kráčel napřed a rozvíjel pomalu šňůru při každém kroku; po dvaceti krocích končila chodba srázem. Tom kleče po zemi hmatal, a kol rohu rukama sáhal, kam mohl nejdále; chystal se právě ještě trochu v pravo se natáhnout, v tom okamžiku však, několik kroků opodál, lidská ruka se svíčkou vynořila se ze skály! — Tom statně vzkřikl, v témž okamžiku však se objevilo za rukou celé tělo — Rudého Józy! Tom byl zdrcen; ani hnouti se nemohl. Kterak se zaradoval, když viděl, že se dal »Španěl« na útěk a rázem mu zmizel z obzoru. Tom nechápal, kterak je možno, že Józa nepoznal jeho hlasu a nezabil ho za jeho svědčení na soudě. Patrně znetvořila ozvěna jeho výkřik. Ano zajisté, jen proto, rozbodl v duchu. — Hrůzou osláblo celé jeho tělo. V duchu si umiňoval, dostane-li se k prameni, že tam již zůstane a že nic ho nepohne, by se vydal v nebezpečí setkati se znovu s Rudým Józou. — Ze šetrnosti Rebece opatrně zamlčel svoji příhodu. Řekl, že vykřikl »jen tak«.

Však posléze přec hlad a bída vrchu nabyly nad obavami. K tomu též působilo trapné čekání u studánky a dlouhý spánek. Když se děti probudily, děsný hlad je trápil. Tom soudil, že již je středa neb čtvrtek, nebo docela pátek neb sobota, a že již přestala osada po nich pátrat. I radil, by prozkoumali jinou chodbu. Byl odhodlán podstoupiti setkání s Rudým Józou a veškery ostatní hrůzy. Však Rebeka byla tuze sesláblá. — Upadla ve stav hrozné otupělosti, z níž se nedala vyburcovat. Pravila, že si tu počká na smrt — že to nebude již dlouho trvat. Vybízela Toma, aby jen vzal šňůru a zase šel hledat; ale prosila ho, aby se vždy hned vrátil a s ní promluvil několik slov; musil jí slíbiti, až nastane ona hrozná doba smrti, že budou spolu ruku v ruce, dokud vše nepomine. — Tom nesmírně dojat ji políbil a tvářil se, jako by pevně doufal, že se s hledajícími setká, neb že nalezne východ ze sklepení; potom vzal do ruky šňůru od draka a plížil se po čtyrech jednou z chodeb, zmořen hladem a trápen předtuchami blížícího se konce.