Dobrodružství Toma Sawyera/XXIX

Údaje o textu
Titulek: XXIX
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

První zprávou, jež se v pátek ráno donesla k sluchu Tomově, byla radostná novina — rodina sudího Thatchera vrátila se minulého večera do osady. Jak Rudý Józa, tak i poklad ustoupil do pozadí a přední místo v hochově mysli zaujala — Rebeka. Potkal ji a oba se znamenitě bavili, hrajíce s množstvím spolužáků »na honěnou« a »na vodníka«. Zábava toho dne dovršena a korunována byla událostí zvláště uspokojivou: Rebeka doléhala na matku, by na příští den ustanovila ode dávna slibovaný a ode dávna odkládaný výlet a tato svolila. Nevýslovná byla dceřina i Tomova radost. Před večerem rozeslány pozvánky a v radostném očekávání začala mládež konati horečné přípravy. Následkem rozčilujících těch dojmů Tom neusnul do pozdní hodiny noční, pevně doufaje, že uslyší Frantíka »zamňoukat“, a že pokladem překvapí druhého dne Rebeku a ostatní výletníky; byl však zklamán ve svém očekávání. Té noci se neozval žádný signál.

Posléze nastalo jitro a mezi desátou a jedenáctou hodinou sešla se u sudího Thatchera četná společnost rozpustile dovádějících dětí; vše připraveno k odchodu. Starší lidé nekazili podobného druhu výlety svou přítomností.

Děti svěřeny byly ochranným křídlům několika osmnáctiletých slečen a několika asi třiadvacetiletých mladých pánů. K výletu najat byl starý parník od přívozu: zástup veselých dětí s košíky potravin dal se hlavní ulicí. Sid stonal i musil oželit výlet; Marie zůstala doma, by jej těšila. Poslední slova paní Thatcherové k Rebece byla:

»Přijeli byste domů příliš pozdě. Snad bude milé dítě, lépe, zůstaneš-li přes noc u některé spolužačky bydlící nedaleko přístaviště.«

»Tak já zůstanu u Zuzany Harperové, maminko.«

»Dobře tedy. A ať se mi slušně chováš, a nezlobíš!«

Když vyšli, pravil Tom k Rebece:

»Poslechni — něco ti povím. Místo k Pepíku Harperovi, půjdeme nahoru ke vdově Douglasové. Dá nám zmrzlinu! Má ji skoro každý den — a jak moc. A bude mít hroznou radost z naší navštěvy.«

„Ach, to bude rozkošné!«

Pak Rebeka chvíli uvažovala a pravila:

»Ale co řekne maminka?«

»Co pak se něco doví?«

»Děvče chvíli rozjímalo znovu o té věci a pravila mrzutě:

»Je to zajisté špatné jednání — avšak —«

»Avšak; hlouposti! Maminka se o ničem nedoví a k čemu se trápit. Jedná se jí jen o to, aby se ti nic nepřihodilo; a věř mi, že by tě tam sama poslala, kdyby na to byla vzpomněla. Jistě že by to byla učinila!«

Skvělé pohostinství vdovy Douglasové bylo mocným lakadlem. K němu přistoupivší přemlouvání Tomovo konečně rozhodlo. Bylo tedy ustanoveno, nikomu se nezmíniti o nočním tom záměru.

V tom napadlo Tomovi, že snad Frantík právě té noci přijde mu dát signál. Tato myšlénka mnoho vnesla stínu v radostné jeho předtuchy. Přece však neměl síly vzdáti se zábavy, jež ho čekala u vdovy Douglasové. A proč by se jí vzdával, uvažoval — předešlé noci neozval se signál, proč by se měl tedy právě dnes ozvat? Určitá naděje na zábavný večer vyvážila neurčitou naději na poklad; a v duchu se rozhodl, jak to umějí hoši jeho věku, povoliti touze mocnější a toho dne již vůbec na bednu s penězi nemysliti.

Ve vzdáleností tří mil od osady u ústí lesní zátoky loď přistala. Družina vyhrnula se na břeh a brzy se rozléhaly lesními prostorami a příkrými stráněmi na všech stranách smích a volání. Všemožně se vynasnažili co nejvíce se zahřát a unavit; a po chvíli rozptýlená družina, hnaná řádnou chutí k jídlu, vrátila se odevšad k svému ležení a tu ve chvilce sprovodila se světa všechny chutné zásoby. Po této hostině mile se osvěžili odpočinkem a žvatláním ve stínu rozložitých dubů. V tom někdo zvolal:

»Kdo chce jít se mnou do sklepení?«

Všichni chtěli. Opatřeno několik svazků svíček a hned zahájeno všeobecné slézání vrchu. Vysoko ve stráni ústilo sklepení v otvor mající podobu písmena A. Pevná, dubová vrata byla otevřena. Uvnitř nalézala se malá síňka, chladná jak lednice; příroda ji ohradila pevnými skalami vápencovými, jež poroseny byly krůpějemi studeného potu. Mnoho tajemné romantiky bylo v dojmech, jímž podléhal člověk, stál-li tu v hluboké temnotě a hleděl-li ven na zelené údolí skvící se ve sluneční záři. Děti však brzy se zhostily skličujících těch dojmů, a zase začaly dováděti. Jakmile někdo rozsvítil svoji svíčku, všichni ostatní se na něj shrnuli; doráželi na něj, on pak se statečně bránil, až posléze svíčka z ruky mu vyražena nebo zhasnuta, načež následoval veselý hlučný smích a opětovný útok. Však všechno posléze omrzí. Dětský průvod jal se sestupovati příkrou hlavní chodbou; řada zmítajících světel mlhavě osvětlovala ohromné skalní stěny zvýší šedesáti stop, skoro až k místu, kde se sbíhaly jejich vršky. Tato hlavní chodba měla jen osm či deset stop šířky. Ve vzdálenosti několika kroků vybíhaly po obou stranách jiné, vysoké a ještě užší prorvy; neboť sklepení toto tvořilo ohromný labyrint zprohýbaných uliček, jež se sbíhaly a zase na všecky strany rozbíhaly a nikam nevedly. Kdyby prý byl člověk celé dny a noci chodil spletenou tou motanicí trhlin a slují, nebyl by dospěl prý ke konci sklepení; a kdyby prý sestupoval hlouběji a hlouběji do země, nic by se nezměnilo — pod labyrintem nový byl labyrint a nebylo jich konce. Nikdo »se nevyznal« ve sklepení. Bylo to prostě věcí nemožnou. Většina mladých znala aspoň jeho část a nebylo zvykem odvažovati se dále za tu známou část. Tom Sawyer znal tolik jako ostatní.

Průvod urazil hlavní chodbou již as na tři čtvrti míle cesty; potom se jaly skupiny i dvojice vbíhati do postranních chodbiček, probíhaly úzkými trhlinami a překvapovaly se vzájemně na místech, kde se trhliny sbíhaly. Někdy trvalo půl hodiny než jeden druhého našel; a při tom neopouštěly děti »známá« místa.

Posléze se děti ve skupinách ze všech stran sklepení vracely k východu; byly udýchány, rozveseleny, lojem od hlavy k patě pokapány, zabláceny a nevýslovně potěšeny svou zábavou. Děti se zalekly, shledavše, že naprosto zapomněly na návrat a že již nastává noc. Zvonek půl hodiny již je svolával. Ostatně takové skončení denního dobrodružství bylo romantické a proto zvláště milé, Když pak loď s nevázaným svým nákladem vjela do proudu, zapomněli všichni kromě kapitána na své zpozdění.

Frantík stál již na stráži, když kmitnuvší se světla lodi minula rejdu. Na palubě bylo ticho; neboť mládež přemožena byla únavou a mlčela jako mlčí lidé k smrti znavení. — Nevěděl, jaká to loď, a proč nepřistala v rejdě — za chvilku však na ni zapomněl a věnoval veškeru pozornost své hlídce. Obloha se mračila a tma houstla. Přiblížila se hodina desátá: lomoz povozů ztichl, rozptýlená světla hasla, potulní chodci mizeli, osada upadla ve spánek a malý hlídač zbyl tu sám s duchy v nočním tichu. Nastala jedenáctá: v krčmě zhasnuta byla světla; tma byla nyní všeobecná. Frantík čekal hrozně dlouho, jak se jemu aspoň zdálo, nic se však neudálo. Jeho naděje slábly. Proč tu dlí? Vzejde z toho skutečně nějaký prospěch? Nebylo by lépe vzdáti se naděje a nechati hlídky?

V tom zaslechl šramot. Rázem napjal sluch. Vrátka do uličky tiše se zavřela. Skočil za roh cihelného skladiště. Hned na to dva muži podlé něho přeběhli; jeden z nich jakoby něco nesl pod páždí. To bude jistě ona bedna! Odnášejí patrně poklad. K čemu volati nyní Toma? Bylo by to hloupé — muži by zatím odnesli bednu, a snad se v té krajině neukáží! Nespustí jich s očí, půjde za nimi; tma ho bude skrývat jejich pohledům — Takto u sebe rozjímaje, Frantík vykročil a plížil se jako kočka za oběma muži, bos, v takové vzdálenosti, že je sotva viděl.

Kráčeli kousek říční ulicí, pak se dali příčnou ulicí v levo. Pak šli rovně, až dospěli ke stezce vedoucí na Horku; dali se po ní. Přešli mimo Walesanův dům, nalézající se uprostřed kopce, a bez váhání stoupali výše. Dobrá, uvažoval Frantík, skryjí jej ve starém lomu. Však u starého lomu ani nestanuli. Pokračovali ve své cestě do vrchu. I ztráceli se v úzké stezce vedoucí vysokým křovím škumpinovým[1] a náhle zmizeli Frantíkovi v temnotě. Tu Frantík pospíšil v před a zkrátil takto vzdálenost dělící ho od mužů; nemohou ho nyní uzříti. Chvíli klusal v před, potom zmírnil krok, obávaje se, že příliš rychle pokročil; postoupil ještě dále a náhle stanul; naslouchal; ticho; neslyšel nic, leda snad tlukot vlastního svého srdce. Z druhé strany vrchu sem zaléhalo volání sovy — osudné to zvuky! Lidské kroky však se neozvaly. Nebesa! což všechno již ztraceno? Právě se chystal rychle vyskočit, když v tom kdosi v bezprostřední jeho blízkosti si odkašlal! Frantíkovi vyskočilo srdce, do krku hned je však zase spolkl; třásl se na celém těle, jako by ho najednou popadlo několik zimnic, a seslábl tak, že se divil, kterak se ještě na nohou drží. Nyní věděl, v kterých místech se nalézá. Stál ve vzdálenosti pěti kroků od přelízky vedoucí ke statku vdovy Douglasové. »Zcela dobře,« myslil si, »zde kdyby poklad skryli; snadno bych jej nalezl.«

V tom se ozval hluboký hlas — nesmírně hluboký — Rudého Józy:

»Aby do ní — —, snad má návštěvu — je přec tak pozdě a ještě hoří světla —«

»Nevidím tam.«

To byl hlas cizince — neznámého cizince ze strašidelného domu. Frantíkovi krev stydla v žilách — to tedy je ona pomsta! Chtěl utéci. Pak si ale vzpomněl, jak laskavě se nejednou k němu zachovala paní Douglasová, a že snad ji jdou tito muži zavraždit. Litoval, že nemá dost odvahy dáti jí výstrahu; věděl, že je to nemožno — chytili by ho. Tak a podobně uvažoval; z přemítání svého však byl vyrušen odpovědí Rudého Józy na poznámku neznámého:

»Protože ti křoví v cestě stojí. Pohleď — tadyhle — vidíš nyní, co?«

»Vidím. Ano, bude mít, trvám, návštěvu. Bude lépe, necháme-li toho.«

»Nechati toho nyní, když navždy opouštím tuto krajinu! Nechati toho; snad se mi nikdy již k tomu nenaskytne příležitost. Už jsem ti řekl, a znovu opakuji, že mi nejde o její peníze — nechám je tobě. Avšak její muž mně ublížil — a častokráte mně ublížil — byl smírčím soudcem, a dal mne spráskat pro tuláctví! A na tom není dost! To není ještě ani milliontina všeho, co mne stihlo! Dal mne zmrskat! — zmrskat před žalářem, jako otroka! — před celou osadou! Zmrskat!! — rozumíš, co to znamená? Ušel mi; umřel. Však na ní si musím zchladit svou žáhu!«

»Ach, nezabíjej ji! Nečiň toho!«

»Zabit! Co pak jsem řekl, že ji zabiju? Kdyby on byl na živu, jej bych zabil; ji však nikoli. Chceš-li se na ženě pomstiti, nesmíš ji zabit — kde pak?! to si musíš spíše všimnout její tvářičky. Tak ku př. rozřezat nozdry — vruby nadělat na uších jako svini!«

»Pro Boha! vždyť to je — —«

»Nech si jenom pro sebe svoje náhledy! Bude to tak nejlépe. Přivážu ji k posteli. Vykrvácí-li, bude to moje vina? Ostatně bych se pro ni mnoho nefňukal. Kamaráde, musíš mně býti v té věci nápomocen — proto jsem tě vzal s sebou, — sám bych to nedokázal. Zradíš-li mne — zabiju tě! Rozumíš? A zabiju-li tebe, zabiju také ji — a potom bude, tuším, těžko sháněti svědectví!«

»Musí-li to býti, tedy pojďme! Čím dřív tím líp — Třesu se hrůzou —«

»Teď abychom to udělali? — když má návštěvu? Poslechni — začínám tě mít v podezření. Ne, ne, musíme čekat, až zhasnou světla — nemáme na spěch.«

Frantík tušil, že nastane mlčení po těchto slovech — jež jest daleko hroznější než umlouvání jakékoli vraždy; i ztajil dech a opatrně couvl; chvíli udržoval na jedné noze rovnováhu v poloze dosti pochybné, div nepřepadl a potom na druhé noze; potom po každé opatrně a pevně nohu opřel. Stejně namáhavý a stejně odvážný byl další jeho krok zpětný; pak další a další a v tom praskla mu větevka pod nohou! Utajil dech a naslouchal. Nic se neozvalo — bylo úplné ticho. Radost jeho neznala mezí. Tu se stočil do stezky vroubené po obou stranách křovím škumpinovým — stočil se pomalu jako koráb — a spěchal rychle však opatrně ku předu. Když se ocitl u lomu, strach ho opustil; i vzal nohy na ramena a uháněl. Utíkal a utíkal s vrchu, až doběhl k domu Walesana. Tu zabouřil na dvéře a v okamžiku vyhlédly z oken hlavy starce a dvou statných jeho synů.

»Co se to děje? Kdo to bouří? Co chceš?«

»Pusťte mne — rychle! Něco vám povím.«

»Kdo jsi?«

»Frantík Finnů — rychle, otevřte!«

»Ach, Frantík Finnů! Tobě hochu, trvám, leckdo dvéře neotvře! Však pusťte ho sem, hoši, uvidíme aspoň, oč se tu jedná.«

»Prosím vás, neříkejte, že jsem to prozradil,« byla první Frantíkova slova, když do síně vkročil. »Prosím vás, neříkejte — jistě by mne zabili — však paní vdova se často ke mně laskavě zachovala — a chci vše vyzradit vyzradím — všecko, slíbíte-li mně, že mne neprozradíte.«

»Pro Bůh! něco vážného musí vědět, sic by nebyl tak přestrašen!« zvolal stařec. »Tak jen ven s tím; nikdo tě, hochu, neprozradí, neboj se.«

Tři minuty na to byl stařec se svými syny v plné zbroji na kopci; vstupovali po špičkách do škumpinové stezky, se zbraní v rukou. Frantík s nimi dále nešel. Skryl se za velký balvan a naslouchal. Panovalo únavné trapné ticho a náhle zahřměly rány z pušek a tichem se rozlehly výkřiky. Frantík déle nečekal. Vyskočil a uháněl s vrchu, co mu nohy stačily.


  1. Škumpina rostl., angl. »sumace neb »sumach«.