Dobrodružství Toma Sawyera/XXV

Údaje o textu
Titulek: XXV
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

V životě každého řádného chlapce nastanou chvíle, kdy pocítí zuřivou touhu, ujíti kamsi a vykopati v zemi skrytý poklad. Také Toma napadla jednoho dne taková touha. Vyběhl z domu vyhledat Pepíka Harpera, avšak marně hledal. Pátral po Béňovi Rogersovi; ten odešel na ryby. V tom napadl Frantíka Finna zvaného »Rudá Ruka«. Frantík by se mu hodil. I vzal ho Tom stranou a důvěřivě se mu svěřil se svým plánem. Frantík nenamítal ničeho. Frantík nikdy ničeho nenamítal, jednalo-li se o účastenství v podniku slibujícím zábavu a nevyžadujícím kapitálu; neboť měl hrozný nadbytek onoho času, který se nerovná penězům.

»A kde budeme kopat?« tázal se Frantík.

»Inu, kdekoli.«

»Co pak jsou poklady všude?« 

»Nikoli, nejsou všude. Bývají ukryty jen na přepodivných místech — buď na ostrovech, nebo ve zpuchřelých skříních ukrytých pod koncem větve starého, suchého stromu, v místě, na něž stín o půlnoci dopadá, avšak hlavně pod podlahou domů, v nichž strašívá.«

»A kdo hlídá poklad?«

»Kdo jiný než lupiči? Či myslíš snad, že k tomu mají nějaké inspektory, jako jsou v nedělní škole?«

»Nejde mně to dobře do hlavy. Kdybych měl takový poklad, nezakopal bych jej; utratil bych jej a zažil bych dobré časy.«

»Já také; loupežníci však jednají jinak; skryjí poklad v zemi a odejdou.«

»Což se pro něj již nikdy nevrátí?«

»Nikoli; mají sice v úmyslu vrátiti se, však obyčejně během času zapomenou na znamení, jimiž označili místo úkrytu, nebo zemrou a pod. Poklad dlouho leží v zemi, až zrezaví; někdy se také podaří někomu nalézti starý, žlutý lístek, vysvětlující, kterak lze nalézti značky — lístek, jehož luštění trvá často celý týden, poněvadž obsahuje z větší části jen znaménka a hieroglyfy.«

»Hiro — jak se to řekne?«

»Hieroglyfy — všelijaké obrázky, rozumíš, jež se dají těžko vyložit.«

»Máš, Tome, takový lístek?«

»Nemám.«

»Kterak tedy vyhledáš značky?«

»Nepotřebuji značek. Poklady vždycky zakopávají pod domem, v němž straší, nebo na nějakém ostrově, nebo pod suchým stromem, jehož větev vyčnívá. Prozkoumali jsme již trochu ostrov Jacksonův, můžeme tedy zkoumati jej dále; máme tu také starou budovu navštěvovanou duchy — tam nad vinopalnou, a množství suchých stromů, množství náramné.«

»A všude jsou poklady?«

»Nemluv tak hloupě! Nejsou!«

»A jak tedy poznáš, kde se nalézá poklad?«

»Prohledáme všecky.«

»To budeme mít, Tome, práci na celé léto.«

»Nu, a co na tom? Však dejme tomu, že nalezneš kovový hrnec a v něm sto pravých dolarů, nebo zpuchřelou bednu plnou diamantů. Co tomu řekneš?«

Frantíkovy oči vzplály.

»To by bylo na mne mnoho, příliš mnoho. Vzal bych si těch sto dolarů, a diamanty bych nechal.«

»Dobrá. Já však, to mi věř, bych diamanty nepohrdl. Jsou diamanty, jež se prodávají po dvaceti dolarech. A sotva bys za šest grošů neb za dolar dostal diamant.«

»Tak? Opravdu?!«

»Zajisté — jen se někoho optej! Frantíku, neviděl jsi ještě diamant?«

>Pokud se pamatuji, neviděl.«

»Ó, králové mají jich celé hromady!«

»Inu, já ale neznám žádného krále, Tome.«

»To si myslím, že ne. Kdybys však přišel do Evropy, tam bys je viděl. Tam jich běhá síla!«

»Což pak běhají, Tome?«

»Běhají? — hlupáku! Ne!«

»A proč to tedy říkáš?«

»Blázne! Tím jsem chtěl říci jen tolik, že bys je uviděl, — ovšem ne běhat — proč by také běhali? Viděl bys je, po celé Evropě rozptýlené, rozumíš? Tak jako na příklad ten starý, hrbatý Richard.«

»Richard! A jaké jest druhé jeho jméno?«

»Jiného jména nemá. Králové mají vůbec jenom křestní jména.«

»Opravdu?«

»No, to se ví.«

»Když se jim to, Tome, líbí, co na tom; já však bych nechtěl býti králem a míti jen křestní jméno jako černoch. Poslechni ale — kde začneme nejdříve kopat?«

»Inu, nevím. Snad bychom mohli začíti oním starým suchým stromem tam na kopci za vinopalnou?«

»Dobrá tedy.«

I vzali starou motyku a rýč, a dali se na cestu tří mil. Zpocení a udýchání dorazili k cíli a vrhli se do stínu nedalekého jilmu, by si trochu odpočinuli a pokouřili.

»Tohle se mi líbí,« pravil Tom.

»Mně také —«

»Poslyš, Frantíku, nalezneme-li tady poklad, jak naložíš se svým podílem?«

»Den co den budu jíst paštiky a pít sodovku, a půjdu do každého cirku, který k nám přijede. Za to ti ručím, že se budu mít dobře.«

»Nu a neuložíš z toho nic?«

»Uložit? A nač?«

»Inu, abys měl později na živobytí.«

»Och, to by bylo zbytečné. Táta by se moh’ jednou do této osady vrátit a vzít mně to, kdybych si s tím nepospíšil, a to ti povídám, že by po penězích brzy bylo veta. A co. ty, Tome, počneš se svým podílem?«

»Koupím si nový buben, opravdický meč, červený šátek na krk, pěkné štěně a ožením se.«

»Oženíš se!«

»Ovšem.«

»Tome — Tome! Ty jsi se zbláznil.«

»Počkej — uvidíš!«

»Vždyť to je, Tome, největší bláznovství, jež můžeš provést. Pohleď na mého tátu a mámu. Samá pračka! prali se ustavičně. Dobře se na to pamatuji.«

»Na tom nezáleží. Děvče, jež si za ženu vezmu, nebude se se mnou prát.«

»Tome, mně se zdá, že jsou všechny z jednoho těsta. Všechny by nejraději člověka stále vochlovaly. To si ještě trochu rozmysli. Radím ti dobře. A jak se jmenuje ta holka?«

»To není vůbec žádná holka — je to dívka.«

»I to je, myslím, jedno; někdo říká holka, někdo říká dívka — obojí jest stejně správné. Tak tedy, jak se jmenuje, Tome?«

»Povím ti to později — teď ne —«

»Inu — dobrá. Jenom že, až se oženíš, budu já ještě více opuštěn.«

»Ó, nebudeš; budeš žít se mnou. Teď však toho nechme a dejme se do kopání.«

»Pracovali a potili se asi půl hodiny. Bez výsledku. A opět půl hodiny. Zase bez výsledku. Frantík pravil:

»Což zakopávají vždycky poklady tak hluboko?«

»Někdy — ne vždycky. Obyčejně nikoli. Patrně nekopeme na pravém místě.«

Začali tedy kopati jinde. Ochabovali sice trochu, však přece v práci pokračovali. Chvíli mlčky kopali. Konečně se Frantík opřel o svoji lopatu, rukávem s čela setřel krůpěje potu a pravil:

»Kde chceš kopat, až zde s tím budeme hotovi?«

»Snad u toho starého stromu, stojícího tam na Horce, za domem vdoviným.«

»Snad to bude ten pravý. Ale nevezme nám vdova poklad, Tome? Vždyť je to její pozemek.«

»Ona že vezme náš poklad? Snad by se o to chtěla pokusit! Kdokoli najde takový skrytý poklad, stává se jeho vlastníkem. Nezáleží na tom, komu náleží pozemek.«

To upokojilo Frantíka. Pracovali dále. Po chvilce pravil Frantík:

»Zatrolená věc, kopeme zase na nepravém místě. Co myslíš?«

»Je to opravdu podivné, Frantíku. Nerozumím tomu. Někdy také čarodějnice se pletou do takových věcí. Snad máme s nimi co dělat.«

»Hlouposti! čarodějnice nemají žádné moci ve dne.«

»Ovšem, máš pravdu. Na to jsem nevzpomněl. Aha, už to mám! Jsme my to dva hloupí blázni! Musíme nalézti především místo, na něž stín větve o půlnoci dopadá a tam musíme kopati!«

»Aby do toho! — — tak jsme se zbytečně dřeli. Aby to ďas spral! Musíme sem v noci přijít. Je to strašně daleko. Budeš moci večer jít?«

»To se ví! Také z toho důvodu musíme kopat v noci, poněvadž uvidí-li někdo tyhle jámy, pozná, oč se jedná, a vezme nám poklad před nosem.«

»Dobrá, přijdu zamňoukat.«

»Tak dobře! Schovejme si do roští nářadí.«

Toho večera přišli hoši na určené místo. Čekali ve stínu. Bylo to místo pusté a byla noční hodina, posvěcená starými tradicemi.

Skřítkové šeptali v šelestícím listí, duchové se skrývali v temných loubích, hluboký štěkot psa zaléhal sem z dálky, a sova mu odpovídala hrobovými zvuky. Hoši podlehli vlivu tajemných těch zjevů; mluvili málo. Zdálo se jim, že již je půlnoc; i označili místo, kam až stín sahal, a začali kopati. Naděje chlapců rostly. Jejich zájem se vzmáhal, a s ním ovšem též jejich píle. Víc a více se hloubila jáma; kdykoli motyka na něco narazila, srdce jejich radostí poskočila, pokaždé však doznala zklamání. Byl to jen kámen nebo kořen. Konečně prohodil Tom: »Marná sláva, Frantíku, zase nejsme na pravém místě.«

»Ale to není možná. Vždyť jsme stín na puntík vyměřili.«

»Inu ovšem, jedná se však o něco jiného.«

»A o co?«

»Vždyť jsme jenom hádali, že je půlnoc. Možná, že jsme začali příliš pozdě nebo příliš brzy.«

Frantíkovi vypadla lopata z rukou.

»Ano, takové to je,« pravil. »O to se tu jedná. Musíme toho nechati. Pravý čas nedovedeme určiti, a ostatně, strašlivá je tohle práce, uprostřed létajících duchů a čarodějnic. Zdá se mi stále, jakoby za mnou něco stálo; a bojím se v tu stranu se obrátiti, poněvadž snad v předu jiní čekají na ten okamžik. Co já už na tomhle místě zkusil!«

»Slyš, Frantíku, mně se vede podobně. Když lidé zakopávají poklad pod strom, pokaždé skoro vkládají mrtvolu do té jámy, by jej hlídal.«

»Ježíš Maria!«

»Opravdu Často jsem to slýchal.«

»Tome, tuze nerad dlím na místech, kde jsou umrlci. Pro člověka z toho nekouká nikdy nic dobrého.«

»Já bych je, Frantíku, také nerad burcoval ze spaní. Představ si, že by některý z nich nyní vystrčil lebku a na nás křikl!«

»Přestaň, Tome! To je strašlivé.«

»Ovšem že, Frantíku. Mně také není ani dost málo volno.« 

»Poslechni, Tome, pojďme odtud a začněme někde jinde.«

»Dobrá; pochodíme myslím lépe.«

»Ale kde?«

Tom chvilku uvažoval, pak pravil:

»V domě navštěvovaném duchy. Ano tam.«

»I k ďasu! Nemám rád domy navštěvované duchy, Tome. Duchové jsou daleko horší než umrlci. Umrlí snad na člověka volají, za to se však k člověku tak nepozorovaně v rubáši nepřikradou a nepodívají se člověku tak náhle přes rameno a neskřípou tolik zuby jako duchové. Něco takového bych nevydržel, Tome, a myslím, že nikdo.«

»Ovšem; však duchové, Frantíku, nevycházejí leč v noci — budeme tedy moci ve dne bez překážky kopati.«

»Inu, máš pravdu. Víš však sám zajisté nejlépe, že lidé i ve dne se tomuto domu vyhýbají.«

»To je hlavně proto, že vůbec se vyhýbají místu, kde byl někdo zavražděn. Nic zvláštního se v noci nepozorovalo v tomto domě — leda mihotavé modré světélko v okně — opravdického ducha však nikdo tu neviděl.«

»Kdekoli uvidíš, Tome, kmitat se takový modrý plamínek, můžeš být jist, tam že je také duch. Je to zřejmé. Neboť víš přec, že jen duchové mají taková světélka.«

»Ovšem, máš pravdu. Nevycházejí-li však ve dne, k čemu bychom se báli?«

»Nuže dobrá. Dáme se tedy, chceš-li, do toho strašidelného domu, zdá se mi však, že je to odvážný kousek.«

Sestupovali s pahorku. Pod nimi uprostřed údolí ozářeného měsíčním svitem stál »strašidelný« dům zcela o samotě; ploty dávno zmizely, bujné býlí krylo schůdky, komín byl na spadnutí, rámy okenní prázdny, a jeden roh střechy již sesut. Hoši chvíli pozorovali upřeně budovu, jakoby čekali, až se modravý plamínek v okénku mihne, pak hovoříce tichým hlasem, dobře se hodícím v tu dobu a poměry, odchýlili se daleko v pravo, aby se hezky vyhnuli strašidelnému domu a nastoupili cestu k domovu lesy jež zdobily zadní svah »Horky«.