Dobrodružství Toma Sawyera/XXVI

Údaje o textu
Titulek: XXVI
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Druhého dne k polednímu přišli hoši k suchému stromu; přišli si pro svá nářadí. Tom hořel nedočkavostí pustit se hned ke strašidelnému domu; Frantíkovi se vedlo asi podobně, náhle však pravil:

»Poslyš, Tome, víš-li pak, jaký jest dnes den?« Tom rychle v duchu přelétl dny, a pak vzhlédl na Frantíka zděšen — —

»Jémine! Na to jsem ani nevzpomněl, Frantíku!«

»Já také ne, najednou však mne napadlo, že je pátek.«

»U ďasa; opatrnosti nikdy nezbývá, Frantíku. Mohli bychom hrozně špatně pochoditi, kdybychom v pátek začali takovou věc.«

»Mohli! Jistě že bychom zle pochodili! Mezi šťastné dny, jsou-li jaké, pátek jistě nepatří.«

»To ví každý. Snad nemyslíš, že jsi na to přišel první, Frantíku!«

»Tvrdil jsem to snad, co? Tvrdil? Však ještě o něco jiného se tu jedná, než o ten »pátek«, V noci jsem měl hrozně ošklivý sen — zdálo se mi o myších.«

»Tak! To znamená neštěstí. Praly se?«

»Ne.«

»To je ještě dobře, Frantíku. Když se neperou, tedy znamená takový sen, že se člověku může přihoditi neštěstí, rozumíš? Musíme se pak míti dobře napozoru, bychom se mu vyhnuli. Pro dnešek toho necháme, a budeme si hráti. Umíš hráti, Frantíku, „Roberta Hooda“?«

»Neumím. Kdo je ten „Robert Hood“?«

»Byl to jeden z největších mužů Anglie — a nejlepších. Byl loupežníkem.«

»Na mou duši, tím bych byl taky rád. A koho olupoval?«

»Jenom šerity, biskupy, boháče, krále a podobné lidi. Chuďasovi nikdy neublížil. Chuďasy měl rád. Řádně se s nimi o svoji kořist podělil.«

»To musil být chlapík.«

»To se ví, Frantíku. Byl to největší hrdina, jenž kdy na světě žil. Takoví lidé se dnes už nerodí, to ti povídám. Jednou rukou by byl nařezal každému v Anglii; a tisovým svým lukem trefil po každé desetník na půl druhé míle cesty.«

»Jaký je ten 'tisový luk?«

»Nevím. Zajisté je to jakýsi luk. A zasáhl-li jen okraj toho peníze, sedl a naříkal — a proklínal svět. Budeme tedy hráti „Roberta Hooda“ — jest to znamenitá hra. Naučím tě tomu.«

»Dobrá tedy.«

Celé odpoledne si hráli na »Roberta Hooda«, vrhajíce chvílemi toužebné pohledy na strašidelný dům a pronášejíce poznámky o zítřejších plánech a možných příhodách.

Když se začalo slunce k západu chýliti, nastoupili dlouhými stíny stromů zpáteční cestu k domovu a brzy zmizeli z obzoru ve hvozdech vrchu »Horky«.

V sobotu, krátce po polednách, byli hoši již zase u suchého stromu. Pokouřili a potlachali si v chládku, a pak trochu kopali v dřívější jámě, nečiníce sobě velkých nadějí, nýbrž prostě jen proto, že se Tom zmínil, jak často se lidé vzdali naděje na poklad, ač byli již jen na šest palců od něho vzdálení, a jak někdo jiný přišel a jediným úderem lopaty pokladu nabyl. Tentokráte však byli hoši zklamáni i hodili na ramena nářadí a odcházeli v přesvědčení, že štěstí nepokoušeli, že však vykonali vše, čeho třeba k hledání pokladů.

Když přišli k strašidelnému domu, působilo mrtvé ticho vládnoucí tu v úpalném vedru na hochy dojmem kouzla tak příšerného a samota a opuštěnost místa v té míře je skličovala, že se v prvním okamžiku báli vstoupiti dovnitř. I přikradli se ku dveřím a bojácně pohlédli dovnitř. Uzřeli světnici bez podlahy a bez obmítky, zarostlou býlím, starý krb, okna beze skel, schodiště na spadnutí; a na všech stranách síně visely rozdrchané a opuštěné pavučiny. Tiše vkročili do světnice; srdce jim bila prudce, mluvili šeptem, zbytřili sluch, by jim neušel sebe slabší šramot, a napnuvše svaly připravili se k okamžitému ústupu.

Když se po chvilce trochu obeznámili s místem, pominul jejich strach a na jeho místo nastoupilo důkladné a horlivé pozorování; vážili si vlastní své odvahy a divili se jí. Chtěli se podívati nahoru po schodech. Tím se ovšem jaksi vylučovala možnost návratu, však hoši si vzájemně dodávali odvahy, až posléze nemohli odolati — hodili do kouta nářadí a stoupali nahoru. Zde se jevily stejné známky úpadku. V jednom z koutů nalézala se komůrka slibující nějakou záhadu, slib ten však byl klamný — nic v ní nebylo. Nabyli odvahy; bylo jim zase volno. Chystali se již sejíti a dáti se do práce, když v tom — —

»Pšt!« šeptal Tom.

»Co se děje?« šeptem odpovídal Frantík, strachem bledna.

»Pš! Tadyhle! Slyšíš?«

»Jo! Jémine! Prchněme!«

»Tiše! Ani se nehýbej! Jdou rovnou ke dveřím.« Hoši se natáhli na podlahu, oči do sukových otvorů v prknech upírajíce a strašně zděšení čekali.

»Teď stanuli. — Nikoli — už jdou. Už jsou tu. Frantíku, teď již ani nemukej. Pane Bože, kéž bych nebyl přišel v tato místa!«

Dva muži vstoupili. Každý z hochů v duchu si pravil:

»To je onen starý hluchoněmý Španěl, jenž v poslední době byl jednou neb dvakrát u nás v osadě — toho druhého vidím dnes poprvé.«

»Ten druhý« byl rozedrán, nečesán, a jeho tvář neslibovala nic dobrého. Španěl byl zahalen v ,serapu’. Měl husté bílé licousy, dlouhý bílý vlas vlál zpod jeho slaměnáku a na očích měl zelené klapky. Když vstupovali do světnice, mluvil právě »ten druhý« tichým hlasem; i sedli na zem, tvářemi ke dveřím obrácení a zády o zeď opřeni, hovořící muž pokračoval ve své řeči. Chování jeho pozbylo nyní dřívější své úzkostlivosti a jeho slova v proudu vypravování stala se zřetelnějšími.

»Nikoli«, pravil. »Všechno jsem uvážil; nelíbí se mi to. Je to nebezpečné.«

»Nebezpečné!« zachrochtal »hluchoněmý« Španěl k ohromnému překvapení chlapců. »Zbabělče!«

Uslyševše tento hlas zalekli se hoši a zachvěli se na celém těle. Byl to hlas »Rudého Józy«! Nastalo na chvíli mlčení, Na to promluvil Józa:

»Co může být ještě nebezpečnějším, než byl tenhle náš kousek — a nic se nestalo.«

»To je něco jiného. Je to proti řece a nikde ani domečku vůkol. Takový pokus nevyjde na jevo, dokud se nepovede.«

»A co může být nebezpečnější než za dne jít do téhle boudy? — viděl-li nás někdo, musil pojati proti nám podezření.«

»To já taky vím. Neměli jsme však po našem kousku vhodnějšího místa. Chci odejít z tohohle baráku. Vlastně jsem chtěl již včera, a zdrželi mne zde jenom ti čertovští kluci, kteří si tamhle na kopci zrovna na ráně hráli.«

»Čertovští kluci« se zachvěli při těch slovech a v duchu se radovali z toho, že si včera vzpomněli, že byl pátek, a že odložili podnik svůj na druhý den. V duchu litovali, že jej neodložili na druhý rok. Oba muži vyňali něco k jídlu a začali svačit. Po dlouhém rozjímavém mlčení pravil »Rudý Józa«:

»Poslyš, hochu, jdi nyní proti řece zase domů. A tam čekej, až o mně zase uslyšíš. Pokusím se ještě jedenkráte podívat se do osady »na výzvědy«. A ten »nebezpečný« kousek provedeme, až se ještě trochu poohlédnu a vhodnou dobu uznám. A potom vzhůru na Texas? Půjdeme spolu!«

To byla moudrá řeč. Oba muži začali zívat a »Rudý Józa« prohodil:

»Chce se mi hrozně spáti! Na tebe dnes připadá stráž.« Ulebedil se do trávy a brzy začal chrápati. Druh jeho jednou či dvakrát do něho strčil — a Józa ztichl. V tom začal hlídač klímati; hlava jeho klesala níž a níže; pak začali chrápat oba.

Hoši si zdlouha, vděčně oddychli. Tom zašeptal: »Teď je vhodná chvíle — pojďme!«

Frantík odpověděl: »Nemohu — strachem bych umřel, kdyby se vzbudili.«

Tom naléhal — Frantík odporoval. Posléze Tom pomalu a tiše povstal a sám vykročil. Však sotva učinil první krok, chatrná podlaha tak odporně zavrzla, že div neklesl strachem. K dalšímu pokusu se mu nedostávalo sil. Hoši leželi na podlaze počítajíce zdlouhavé okamžiky, až se jim posléze zdálo, že již musí být po všem a že již nastává věčnost; a jak se zaradovali, když zpozorovali konečně, že slunce zapadá.

V tom přestal jeden ze spáčů chrápat. Rudý Józa si sedl, rozhlédl se vůkol, — vztekle se ušklíbl na svého soudruha, jehož hlava na kolenou spočívala — nohou jej vzbudil a pravil:

»Ale jsi ty dobrý hlídač, co?!«

»Ale, vždyť — vždyť se nic nestalo!«

»To se podívejme! A spal jsem já, když jsem hlídal?«

»No, tak trochu. Teď nemáme času na takové hádky. Co budeme dělat s tou maličkostí, již ještě máme?«

»Nevím — myslím, abychom to tady nechali jako obyčejně. K čemu se s tím nosit; vezmeme to, až se vydáme na jih. Šest set padesát dolarů ve stříbře také něco váží!«

»Nu dobrá — v pořádku — proč bychom se nemohli sem zpátky vrátit?«

»Ale — jenom v noci, jako obyčejně — je to bezpečnější!«

»Ovšem — ale pohleď, může to ještě nějaký čas trvat, než se k tomu kousku opravdu dostaneme; všelicos se může přihoditi, není to zde zcela dobře skryto, zakopeme je řádně do země — a hluboko je zakopeme.«

»Dobrý nápad,« pravil druhý; přešel přes světnici, poklekl, pozvedl jeden ze zadních kachlů kamen a vyňal vak, jenž vesele zacinkal. Pak z něho vzal dvacet neb třicet dolarů pro sebe a tolikéž pro Rudého Józu; potom podal vak Józovi, jenž právě klečel v koutě hrabaje jámu svým tesákem.

Rázem zapomněli hoši na své strachy, na své úzkosti. Vypoulenýma očima sledovali každý jejich pohyb. Div divoucí! — ani ve snu neviděli nic skvělejšího! Šesti sty dolary kolik by tu hochů zbohatlo!! Hledání pokladu skvěle se dařilo — nyní se nemohli hoši ocitnouti v nejistotě, kde mají kopat. Ustavičně hlavami na sebe kývali — výmluvné to byly pohyby, a snadno srozumitelné —— neboť znamenaly prostě: »Tak co, viď, že nyní nelituješ, že jsi sem šel?!«

Józův nůž na něco tvrdého narazil.

»Hola!« zvolal.

»Co se děje?« odpověděl druhý.

»Je tu prohnilé prkno — ne, ne bude to trvám, bedna. Pomoz mi, podíváme se, co to je. Počkej, prorazil jsem již díru do prkna.«

Sáhl tam rukou a vytáhl ruku ven.

»Pro pána krále! jsou to peníze!«

Oba muži prohlíželi hrst peněz. Bylo to zlato. Hoši nahoře byli neméně rozčileni a potěšeni než oni.

Józův kamarád pravil:

»Pospíšíme si s tím. V koutě leží v trávě stará, rezavá motyka, tamhle za ohništěm — před chvilkou jsem ji tam viděl.«

Vyskočil a přinesl motyku a lopatu, jež sem přinesli hoši. Rudý Józa vzal motyku, důkladně si ji prohlédl, potřásl hlavou, cosi zabručel a začal jí kopati.

Bedna byla brzy ze země vyňata. Nebyla tuze velká, měla železné kování a byla velice pevná, dokud nepodlehla vlivu dlouhých let. Oba muži pozorovali chvíli poklad v blaženém mlčení.

»Je tu, brachu, na tisíce dolarů,« pravil Rudý Józa.

»Říkali, že prý banda Murrelova se po jedno léto potloukala v této krajině « poznamenal neznámý.

»Slyšel jsem,« odpověděl Rudý Józa; »a musím říci, že tomu nyní začínám věřit.«

»Teď nemusíš provésti onen kousek.«

Divoch se zachmuřil. Pak odpověděl:

»To mne neznáš. Neb aspoň nevíš dobře, oč se tu jedná. To není vůbec obyčejná loupež, — je to pomsta!« A zlobná zař kmitla jeho očima. »Budu tvé pomoci potřebovat. Až bude po všem — pak Texas. Jdi si nyní domů k své Hanči a svým kozlatům, a přijď mně ku pomoci, jakmile o mne uslyšíš.«

»Dobrá; jak myslíš. A co s tím počneme — máme to znovu zakopat?«

»Ovšem.« (Neskonalá radost na půdě.) »Ne! u sta hromů, ne!« (Hluboký zármutek na půdě.) »Málem bych byl zapomněl. Na té motyce byla čerstvá hlína!« (Hoši div neomdleli v té chvíli strachem.) »Jak se sem dostala motyka a lopata? A k tomu ještě s čerstvou hlinou? Kdo je sem přinesl? — a kam odešli ti lidé? Slyšel jsi někoho přijít? — viděl jsi někoho? Cože? já že bych to tady měl zakopat a oni by pěkně přišli a uviděli rozhrabanou hlínu? Ó nikoli, dojista ne! — ne! Vezmeme to do mé skrýše!«

»To se ví! Také jsme na to mohli hned vzpomenout. Míníš do čísla prvého?«

»Nikoli — do druhého — pod křížem. Prvé číslo se nehodí — je příliš známé.«

»Dobrá. Bude pomalu dosti temno na naši cestu.«

Rudý Józa se zvedl a chodil od okna k oknu, pozorně ven pohlížeje. Konečně pravil:

»Kdo jen sem přinesl to nářadí? Co myslíš, nebudou nahoře?«

Hoši ztajili dech. Rudý Józa chytil rukou tesák, chvíli nerozhodnut stanul a pak se dal směrem ke schodišti. V tom okamžiku si vzpomněli hoši na onu komůrku, síla však je byla již opustila. Schody vrzaly pod lidskými kroky — v této nevýslovné úzkosti sklíčená srdnatost chlapců zase procitla — jižjiž chystali se skočit do komůrky, v tom však praskly zpuchřelé trámy a Rudý Józa ocitl se na zemi na troskách zbořených schodů. Hrozně nadávaje zvedal se se země; kamarád pravil:

»K čemu takové namáhání? Je-li tam někdo nahoře, ať tam ostane — co na tom? A chtějí-li skočit dolů a zlomit si hnáty, ať skočí! Za čtvrt hodiny je tma — a chtějí-li, ať nás potom stopují; já proti tomu nic nemám. Dle mého mínění ti, kdo sem přinesli ono nářadí, nás musili zahlédnouti, a jistě nás pokládali za duchy neb čerty aneb něco podobného! Za to ti ručím, že ještě teď uhánějí — —«

Józa chvíli cosi mumlal; pak přisvědčil svému druhovi, že totiž zbytku denního světla musí býti užito k přípravám na odchod. Krátce na to vykradli se z baráku do houstnoucí tmy a postupovali k řece s drahocennou svou bednou.

Tom a Frantík vstali, sesláblí, však s myslí daleko lehčí, a hleděli za nimi skulinami ve trámech. Mají jíti za nimi? Nepůjdou — vždyť byli rádi, že se dostali dolů se zdravými údy, a nastoupili přes kopec zpáteční cestu k domovu. Nemluvili mnoho — v nitru svém příliš se zlobili oba na sebe a na osudnou náhodu, že tam ve světnici nechali rýč a motyku. Nebýt toho, Rudý Józa nebyl by pojal podezření. Byl by zakopal stříbro a zlato prozatím, než ukojena bude jeho pomsta, a potom by k největšímu svému žalu seznal, že mu někdo peníze vyfoukl. Prožluklá, prožluklá náhoda, že s sebou přinesli nářadí! Umínili si, že dají pozor na toho Španěla, až přijde do města, vyhlédnout sobě příhodný okamžik ku provedení své pomsty, a že ho budou stopovati k »číslu 2.«, nechť to je kdekoli. V tom prolétla Tomovi příšerná myšlénka hlavou:

»Pomsty? Což míní-li tím, Frantíku nás?!«

»To snad ne,« odpověděl Frantík, blízek omdlení.

Rozmlouvali o tom, a přišedše do osady rozhodli, že tím míní patrně někoho jiného — neb aspoň že tím míní patrně jenom Toma, ježto on jedině podal proti Józovi svědectví.

Velmi, velmi nepatrnou bylo pro Toma útěchou, že se nalézá samojediný v nebezpečenství!! Soudil, že by mu byl společník v jeho osudu značně na prospěch.