Dobrodružství Toma Sawyera/XXI

Dobrodružství Toma Sawyera
XX	XXI	XXII

Údaje o textu
Titulek:	XXI
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Blížily se prázdniny. Pan učitel, vždycky přísný, zkoušel nyní ještě přísněji než obyčejně; neboť se chtěl vyznamenati závěrečnými »zkouškami«. Jeho rákoska a metla nyní zřídka kdy zahálela — nejvíce práce pro ni bylo mezi menšími dětmi. Jen největší hoši a slečinky od osmnácti do dvaceti let unikly ranám. Pan Dobbins měl velice pádné rány; neboť ač paruka kryla zářící jeho lysinu, byl teprve v prostředních letech, a svaly jeho nejevily dosud známek ochablosti. Veliký den kvapem se blížil a veškerá v něm ukrytá krutost drala se ven; trestání sebe nepatrnějších nedostatků zdálo se mu býti sladkou pomstou. Následkem toho ovšem nejmenší hoši trávili v strachu a útrapách dny a kuli pomstu v noci. Neopomenuli žádné příležitosti, kde mu mohli něco vyvést. Pan učitel však vždycky vybral. Po takových pokusech pomsty následovala pokaždé tak prudká a velebná odplata, že hoši vždy strašlivě poraženi ustoupiti musili z pole. Posléze se spikli a zosnovali plán, jenž sliboval skvělé vítězství. Také syna malíře písma zasvětili do svého podniku, sdělili jemu, oč se jedná, a žádali ho, by jim též pomocí přispěl. Z příčin ryze osobních těšil hocha tohoto jejich záměr, neboť pan učitel k jeho otci chodíval na stravu, a zavdal chlapci dosti příčin k nenávisti. Za několik dní pojede paní učitelová někam na návštěvu; jejich plánu nebude nic překážeti; — na významné okamžiky v životě svém připravoval se pan učitel tím, že se předem řádně nachmelil, a synek malířův slíbil, že večer před »slavnostní zkouškou«, až bude pan učitel v náležitém stavu spáti ve své lenošce, »všecko zařídí«; a pak ho v pravý čas v poslední chvíli do školy vzbudí.

Zajímavá ta příležitost časem nastala. — O osmé hodině večerní byla budova školní osvětlena a ozdobena věncovím z listů a květin. Pan učitel trůnil ve velké židli na zvýšeném podiu před tabulí. Oči jeho hleděly opile do světa. Tři řady lavic po každé straně a šest lavic uprostřed zaujala honorace městečka a rodičové dítek. V levo, za řadami hostů nalézali se na rozsáhlém prostranství školáci, kteří měli býti toho večera zkoušeni; řady malých chlapců, umytých a vyšňořených až jim bylo hrozně úzko, řady hloupě zevlujících velkých hochů; sněhobílé řady děvčat a slečen oděných v kment a mušelín, náramně hrdých na obnažené ruce, na šperky po babičce zděděné, na růžové i modré stužky a květiny ve vlasech. Zbývající místo v síni vyplnili ostatní žáci.

Zkouška začala. Zcela malý chlapeček povstal a bojácně přednášel: »Ač jsem hošík malinký, jenž rád jest u maminky…« atd. provázeje slova svá úzkostlivě přesnými a křečovitými pohyby jako nějaký stroj — ovšem stroj, jenž jest trochu porouchán. Šťastně doříkal; byl arci strašlivě polekán když provedl naučenou svoji poklonu a odešel, sklidil pěkný pochvalný potlesk.

Zardívající se děvčátko šeptmo předneslo »Mařenčino jehňátko« atd., vzbudila útrpnost svojí poklonou, odměněna byla pochvalou, a uzardělá blahem usedla.

Tom Sawyer se strojenou smělostí vykročil v před a spustil ono věčné a nezdolatelné říkání: »Dejte mi volnost neb smrt« atd., hezky prudce a správně při tom rukama pohazuje, a v prostředku se zarazil. Strašlivá tréma ho uchvátila, nohy se pod ním třásly, div neklesl. Ovšem, celá síň přála Tomovi — ale celá síň mlčela, a její mlčení bylo mocnější než její přízeň. Pan učitel se zachmuřil, a tím bylo neštěstí dovršeno. Tom se ještě chvíli potil, pak odstoupil na dobro zničen. Slabý potlesk se ozval, brzy však utuchl.

Potom následovalo: »O hodném děvčátku«; dále »Neškoďte ptáčkům“« a podobné perly z oboru deklamací. Pak se četlo a závodilo ve slabikování. Hubená latinská škola odříkávala čestně. Konečně přišlo na řadu nejzajímavější číslo večera — původní »práce« slečinek. Jedna po druhé vykročila k okraji podia, odkašlala, zvedla rukopis (skvostnými stužkami svázaný) a začala čísti, dávajíc pilný pozor na »důraz« a interpunkci. Volily látky, jež při podobných příležitostech spracovaly již jejich matky, babičky a bezpochyby všichni předkové ženského pohlaví až do dob válek křižáckých. Názvy jejich zněly: »Přátelství«, »Upomínky ze zašlých dob«, »Náboženství a dějiny«, »Země snů«, »Výhody kultury«, »Různé útvary politického zřízení«, »Melancholie«, »Láska synovská«, »Tužby srdce« atd. atd.

Tyto skladby vyznamenávaly se tím, že v nich převládala uměle živená a hýčkaná melancholie, dále tím, že se v nich hýřilo bohatými proudy »uhlazených rčení«; dále tím, že se v nich jevila snaha vplésti do řeči nalapaná slova a fráse, dokud docela nesevšedněly; ale zvláštností hlavní, jíž ke své škodě vynikaly, bylo staré, odporné naučení, které tvořilo pochroumaný konec každé práce. Nechť se jednalo o jakýkoli předmět, v každé té skladbě zračilo se nadlidské úsilí směřující ke skroucení děje, jen aby z něho mohlo vyplynouti mravní neb náboženské naučení. Zřejmá neupřímnost hlásaných těchto naučení nedovedla dosud ze škol vyhostiti tento zvyk; ani dnes toho nedovede; a snad se jí to do skonání světa nepovede. Ve všech našich školách pokládají mladistvé slečinky za nutné své přednášky skončiti nějakým naučením; a ejhle! právě nejrozpustilejší a nejbezbožnější děvčata z celé školy mívají nejdelší, přísně náboženská naučení. Však dosti o té věci. Pro pravdu se lidé nejvíce hněvají. Vraťme se ke »zkoušce«. První ze čtených přednášek měla název: »Jaký to život?!« Uvedu zde čtenáři krátký její výtah. Snad jej snese.

»Jak rozkošné jsou dojmy mladistvé mysli těšící se v průběhu všedního života na ohlášenou slavnost! Její obrazotvornost horlivě maluje růžovými barvami obrazy rozkoše. Rozkoši chtivá »kněžka mody« myšlénkami svými dlí v prostřed slavnostního davu, jsouc »předmětem všeobecné pozornosti«. Svůdné její tělo, oděné ve sněhobílý šat, víří bludištěm vesele křepčících davů; její oko září nejjasněji, krok její vznáší se nejlehčeji z celého veselého shromáždění. V slastných těchto myšlénkách rychle jí ubíhá čas, a konečně přikvapí kýžená hodina, jež ji má uvésti do ráje, o němž tak rozkošně snila. Očarovaná její duše zří všechno jako v báchorce! Výjev následující kouzlem předčí předcházející. Však za chvíli pozná, že pod pěkným nátěrem všecko je marností světskou; lichotná slova, jež dříve kouzlem plnila její duši, urážlivě zní v její ucho; taneční síň pozbyla pro ni půvabů svých; s podkopaným zdravím a s roztrpčenou myslí odchází z plesu, pevně přesvědčena, že rozkoše pozemské nemohou ukojiti tužby duše!«

A tak to jde dále a dále. Občas mezi přednáškou ozval se pochvalný šum, provázený šeptanými výkřiky: »Jaká něha!« »Jak přesvědčivé!«  »Tak pravdivé!« atd., a když přednášející skončila naučením zvlášť dojemným, rozlehl se síní nadšený tleskot.

Potom povstala hubená, zádumčivá dívka, jejíž tvář se vyznačovala »interesantní« bledostí následkem pilulek a špatného trávení, a přednášela »báseň«.

Stůjtež z ní zde aspoň dvě sloky:

Děvče loučí se s rodnou vískou.

Má rodná vísko, s Bohem buď!
mé díky přijmi za ten ráj,
jímž pro mne byla’s, moji hruď
když vonným vzduchem plnil máj.
Kdo nahradí mi ptáků zpěv,
až zmizí v dáli tvoje věž;
mně stydnout musí v těle krev,
až zvoláš: »Jdi, co ještě chceš?!«

Proč prchl již ten blahý čas,
kdy knihu moji clonil stín
tvých hvozdů šumných. Slunka jas
hřát přestal srdce mého klín —
»Tys nepřála mi nikdy zdar!!«
v tvém klidu čtu, ó hrůzo! zlém,
dnes chvíle rozluky kdy zmar
mi chystá. — Znáš čar slůvka: »J’aime??!«

Ač málo kdo z přítomných rozuměl významu slova »J’aime«, přec měla báseň tato úspěch velkolepý.

Po té předstoupila dívčina tmavé pleti, s černýma očima a černými vlasy, chvíli stála mlčky za všeobecného napjetí shromáždění, přijala tragický výraz tváře a četla odměřeným hlasem:

Vidění.

Tmavá a bouřlivá byla noc. V nebeských výšinách ni jediná hvězdička nekmitala; jen hluboké hřmění dunivého hromu ustavičně doléhalo k sluchu; a strašlivý blesk v zuřivém vzteku hýřil v mračných komnatách nebes, jako by se posmívati chtěl síle, jejíž hrůzy opanoval slavný Franklin! Též prudké vichry svorně opustily tajemné své domovy a řádily, jakoby chtěly zvýšiti divokost bouře. V této chvíli, tak tmavé, tak strašlivé, po lidské lásce zastesklo se mé duši; však místo ní:

»můj nejdražší druh, vůdce, moje těcha,
má radost, moje blaho ke mně spěchá…«

Krok její podobal se chůzi zářivých oněch bytostí, jež si romantická, mladá mysl kouzlí ve slunné edenové kraje; byla božsky krásná; vlastní její půvab jedinou byl jí ozdobou. Kráčela zticha, že sotva bylo slyšeti její krok, jen kouzelné chvění budila svým dotykem, málem by byla jako každá zdrženlivá krása skromně zmizela, nepoznána — beze stopy. Podivný žal tkvěl v jejích rysech, jako ledové slzy v hávu Prosince, když mi ukazoval venku zápolící živly, a prosila, bych dala nyní bedlivý pozor na představené bytosti.«

Její vidění vyplnilo asi deset psaných stránek a skončilo naučením pro nepresbyteriany tak beznadějným, že bylo první cenou vyznamenáno.

Tato práce se pokládala za nejjemnější začátečnický pokus celého večera. Obecní měšťanosta udíleje autoru cenu, vřele řečnil, podotýkaje, že to je »nejtklivější práce, kterou kdy slyšel, a že sám Daniel Webster by se za ni nemusil stydět«.

Mimochodem zde poznamenávám, že počet prací, při nichž bylo nadbytečně užito slůvka »krásný« a při nichž k lidské zkušenosti jako ku »stránce života« bylo poukazováno, tentokráte překročil obvyklou míru.

Nyní pan učitel, v nejvyšší míře nachmelený, odstrčil židli, obrátil se k posluchačstvu zády a začal na tabuli kresliti mapu Ameriky, chtěje zkoušeti žáky ze zeměpisu. Však nejistá jeho ruka špatně mu sloužila, a tlumený smích rozlehl se síní. Poznal, oč se jedná, i chtěl chybu napraviti. Smazal s tabule čáry, a kreslil znovu; však nyní je zkroutil ještě hrozněji a smích se proto hlasitěji ozval. Věnoval plnou pozornost svému dílu, odhodlán, že se nedá mýliti smíchem. Cítil, že na něm zraky všech spočívají; zdálo se mu, že nyní již dobře kreslí, a přec chechtot neustával; ano zřejmě se vzmáhal.

A proč by se nesmáli!? Nahoře nalézala se komůrka s otvorem právě nad jeho hlavou; tímto otvorem dolů se snášela kočka, na provaze uvázaném za její kyčle; hlavu a zvláště čelisti obaleny měla hadrem, aby nemohla mňoukat; snášela se dolů, natahujíc se nahoru, a po provaze sáhajíc; dolů se klátila a na prázdno do vzduchu hrabala. Chechtot hlasitěji a hlasitěji se vzmáhal, kočka se ocitla ve vzdálenosti šesti palců nad hlavou pana učitele v myšlénkách zahloubaného; a nesla se ještě níž a níže, zoufale chytila paruku drápy, přitiskla se k ní a v okamžiku byla do hoření komůrky vytažena s vítězným tím znamením v drápech! A jakou tu září vzplála lysina pana učitele, již byl malířův synek pozlatil!

Tím byla slavnost přerušena. Hoši byli pomstění. Nastaly prázdniny.

Poznámka. Uvedené »skladby« vyňaty jsou beze změny z knihy nadepsané »Prósa a poesie«, již sepsala »jistá americká dáma«, jsou však sdělány přesně a správně dle prací žákyň, a tudíž věrnější než pouhé napodobení.