Dobrodružství Toma Sawyera/XXII
| Dobrodružství Toma Sawyera | ||
| XXI | XXII | XXIII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXII |
| Autor: | Mark Twain |
| Zdroj: | TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Kohlman |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Tom se přidal k nově založenému spolku »Sboru střídmých«, přiváben hlavně okázalými jeho »výsadami« — Slíbil, že se zdrží kouření, žvýkání a všeliké bezbožnosti, dokud bude jeho členem. A tu nabyl zase nové zkušenosti — totiž, chce-li někdo zatoužiti po nějakém požitku, ať jen slíbí, že se bude jeho zdržovati. Tom brzy pocítil trýznivou touhu po pití a klení; tato touha nabyla takové síly, že ho od vystoupení ze spolku zdržovala jedině naděje, že se bude moci snad přece jednou lidem ukázati v červené své stuze. Blížil se totiž slavný den čtvrtého července; však myšlének na ten den se vzdal, dříve než čtyřicet osm hodin jeho nevolnictví uplynulo, a veškeré své naděje kladl na starého Frazera, smírčího soudce, který právě ležel na smrtelném loži a který jakožto tak vysoký úředník jistě bude mít slavný, veřejný pohřeb. Po tři dny sledoval Tom pilně stav sudího a lapal o něm zprávy. Chvílemi vznesly se naděje jeho k závratné výši, tak závratné, že jižjiž bral své odznaky ze skříně a před zrcadlem na sobě zkoušel. Však sudí se nesmírně strašlivě smrti brání. Posléze se jeho nemoc zlepšila; byl rekonvalescentem. Tom se zlobil; cítil, že se mu děje křivda. Vystoupil hned ze spolku a ještě téhož večera sudí utrpěl nový záchvat a skonal. Tom si umínil, že již nikdy nebude věřiti takovým lidem. Pohřeb byl překrásný. Sbor střídmých si vykračoval jako by chtěl zžíravou závist vzbuditi ve vystouplém členu.
Tom měl tedy zase plnou volnost; to opravdu za něco stálo. Mohl píti a klíti, k svému největšímu překvapení však shledal, že se mu nechce. Okolnost, že to činiti může, zmařila touhu po oněch požitcích a jejich půvaby.
K svému podivení shledal Tom, že vytoužené jeho prázdniny začínají ho trochu tížiti.
I založil si denník; však celé tři dny se nic nepřihodilo; nechal toho tedy.
Jedna z předních pěveckých společností černošských přišla do jejich osady a vzbudila všeobecný poprask. Tom a Pepík Harperů sestavili hereckou družinu a na dva dny měli zábavu.
Ani slavný den čtvrtého července se zcela nevydařil; neboť silně pršelo, následkem toho odpadl průvod, a největší muž celého světa (tak se domníval Tom) Mr. Benton, skutečný rada Spojených Států, úžasně zklamal očekávání všech; vždyť mu mnoho, přemnoho scházelo do dvaceti pěti stop tělesné výšky.
Přišel cirkus. Hoši si celé tři následující dny hráli na cirkus ve stanech zrobených z roztrhaných koberců — vstupné: 3 cvoky pro hochy, 2 pro děvčata — a pak toho zase nechali.
Přišel frenologista a magnetisator — a zase odešel; v osadě zavládla ještě větší nuda a pustota než dosud.
Hoši i děvčata měli ovšem své hry; bylo jich však tak málo, a tak byly rozkošné, že chvíle nečinnosti pak byly tím bolestnější.
Rebeka Thatcherová odjela domů do Konstantinoplu, by u rodičů strávila prázdniny — kterak tu mohl tedy Toma těšiti ještě život!
Strašlivá, tajemná vražda vzala na se povahu zdlouhavé nemoci. Houževnatostí a bolestí rovnala se pravé rakovině.
Pak dostavily se osýpky.
Dva dlouhé týdny ležel Tom jako ve vězení; odumřel světu a jeho událostem. Byl těžce nemocen; nic ho nebavilo. Když se konečně pozdravil a nejistým krokem osadou se ubíral, každý předmět a každý tvor obestřen byl melancholií. Osada »obživla k novému. životu«; všichni »zkrotli«; nejen dospělí, nýbrž též hoši a děvčata. Tom chodil osadou, doufaje, že se snad přece setká s milou tváří nějakého hříšníka, všude však ho čekalo zklamání. Pepíka Harpera zastihl při studiu bible a s ošklivostí se odvrátil od skličující té podívané. Hledal Béňu Rogerse, a hle! viděl, kterak nese v košíku jídlo nějakému chuďasovi. Vyhledal Jima Hollise, který mu radil, by vroucně děkoval Pánu Bohu za to, že mu dal osýpkami výstrahu. Každý z hochů, s nimiž se setkal, něčím přispěl k jeho sklíčenosti; a když posléze v zoufalství svém se utekl na věrná prsa Frantíka Finna a přijat byl výrokem písma, byl zdrcen a loudal se domů, do postele; sám z celé osady byl chudák ztracen na věky věků.
Té noci přikvapila strašlivá bouře, s ohromným lijákem, hroznými údery hromu a oslepujícími, křižujícími se blesky. Hlavu skryl do pokrývek a v hrozné nejistotě čekal na svoji zkázu; ani dost málo nepochyboval, že svým chováním vyvolal strašnou tu vřavu. Domníval se, že v nejvyšší míře napjal trpělivost živlů, a že proto se přihnala bouře. Zabíjeti broučka celou baterií děl bylo by se mu jistě zdálo zbytečnou okázalostí ve volbě zbraně, však hroznou bouři, jež se strhla, by zahladila červíka, jakým je on, pokládal za zcela přirozenou.
Ponenáhlu bouře dozuřila a utuchla, nevyplnivši svého poslání. V prvním okamžiku Tom pocítil vděčnost a touhu po nápravě svého života. Pak se ale odhodlal ještě vyčkati — kdo ví, zda se bouře vrátí!
Druhého dne zase přišli doktoři; Tom se opět roznemohl. Tři týdny, jež na loži strávil, zdály se mu věčností. Když se konečně zase uzdravil, sotva děkoval za své zachránění, vzpomínaje na ony chvíle, jež strávil, opuštěn od druhů a jako ztracen. Mrzutě šel po silnici a zastihl Jima Hollise, zasedajícího v dětském soudě, rozsudek vynášejícím nad kocourem-vrahem, u přítomnosti jeho oběti — ptáčete. Kdesi v uličce nalezl Pepíka Harpera a Frantíka Finna, pochutnávající sobě na kradeném melouně. Chudákům se podobně jako Tomovi vrátila jejich nemoc!