Dobrodružství Toma Sawyera/XX

Dobrodružství Toma Sawyera
XIX	XX	XXI

Údaje o textu
Titulek:	XX
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Hubička, již dostal Tom od tetičky, měla v sobě cosi zvláštního: zahnala jeho sklíčenost a vrátila mu zase bezstarostnost a veselí. Rozběhl se do školy a šťastnou náhodou potkal »u palouku« Rebeku Thatcherovu. Jeho chování řídilo se vždy dle okamžité nálady. Bez rozmyšlení běžel k ní a pravil:

»Zachoval jsem se k tobě velice hanebně, Rebeko, a mrzí mne to. Jak tě živ to již neučiním — prosím tě, odpusť mně to, buď tak dobrá!«

Dívka stanula a pohrdlivě mu pohlédla v tvář.

»Uděláte dobře, pane Tomáši Sawyere, necháte-li mne docela na pokoji. Nikdy již s vámi nechci nic mít.«

Pohodila hlavou a šla svou cestou. Tom se do té míry polekal, že ani neměl dosti duchapřítomnosti, by jí odsekl: »Co z toho, slečno ‚fintilko‘?« a když se vzpamatoval, bylo již pozdě. Neřekl tedy nic, Přes to však byl řádně rozhorčen. Potácel se do školy, lituje v duchu, že není Rebeka chlapcem, a představuje si, jak by se jí tu pomstil. V tom ji potkal, a jda mimo prohodil ostrou poznámku. Odsekla mu podobně, a roztržka jejich byla úplná. Rebeka stižená návalem hněvu sotva se mohla dočkati zahájení vyučování; hořela tolik nedočkavostí viděti již Toma, kterak dostává výprask za politý slabikář. Byla-li posud v pokušení vyzraditi Alfreda Templa, — urážlivý Tomův úsměšek nadobro rozhodl.

Ubohé děvče! netušilo, v jakém se ocitne brzy neštěstí. Pan učitel Dobbins, muž v prostředních letech, zřírán byl neukojenou ctižádostí. Nejmilejší jeho tužbou byl doktorát, nemaje však prostředků přivedl to jen na venkovského učitele. Denně bral ze stolku tajemnou knihu, a nořil se v její studium, kdykoli žádné oddělení právě »neodříkávalo«. Tato kniha zamčena byla na klíč. V celé škole nebylo školáka, jenž by nebyl rád nasadil život za jediný pohled na tuto knihu; příležitost k tomu však se nikdy nenaskytla. Každý hoch i každé děvče si utvořilo o povaze této knihy svůj zvláštní úsudek; nebylo shody mezi těmi úsudky a rozhodnouti v takovém případě, čí představa odpovídá pravdě, nebylo lze pro nedostatek skutkové znalosti. Rebeka kráčejíc mimo stolek, jenž stál nedaleko dveří, všimla si, že klíč trčí v zamku! Byl to vzácný okamžik! Rozhlédla se po síni; byla sama, a již držela v rukou onu knihu. Titulní stránka — »Anatomie« od nějakého professora — o ničem ji nepoučila; začala tedy listovati. V tom spočinul její zrak na pěkném, barvotiskovém, titulním obrázku, představujícím — tělo lidské. Náhle však padl stín na tuto stránku, a do síně vkročil Tom Sawyer a zahlédl ten obrázek. Rebeka chňapla po knize, by ji zavřela, nešťastnou náhodou však obrázek v polovici roztrhla. I vhodila knihu do stolku, otočila klíč, a dala se z hanby i zlosti do pláče.

»Tome Sawyere, to je opravdu nejvýš hanebné, přikrásti se ke člověku a prohlížeti, nač se dívá.«

»Kterak jsem mohl já věděti, že se na něco díváš?«

»Styď se, Tome Sawyere; teď to na mne povíš, viď; ach, co si počnu, já ubohá!? Budu bita, a já nikdy, nikdy ještě nebyla ve škole bita.«

Pak si dupla nožkou a zvolala:

»Řekni si to, chceš-li! Však já také něco vím. Počkej, však ty uvidíš! To je ohavné, ohavné, ohavné!!« a vyběhla ze školy znova propnuknuvši v nářek.

Tom stál mlčky, zmaten poněkud tímto překvapením. Pak si řekl v duchu:

»Je to divný blázen — taková holka! Nebyla ještě ve škole bita! Hlouposti! co je výprask! Takhle může mluvit jen holka — jsou tak měkoučké a bojácné. Nebudu ovšem starému Dobbinsovi žalovat na tohle malé třeštidlo, poněvadž mohu vykonati svoji pomstu způsobem méně mrzkým; ale jak? Starý Dobbins se bude ptát, kdo roztrhl knihu. — Nikdo se nepřizná. Pak se bude — jako obyčejně v takových případech — ptáti jednoho po druhém a až se dostane k pravé hříšnici, na první pohled ji pozná. Holky vždycky očima se prozradí. Nedovedou se přetvařovati. Bude bita. Rebeka Thatcherova ocitla se tentokráte zatroleně v úzkých a není pro ni vyváznutí.« Tom chvilku rozjímal, a potom prohodil: »Ale aťsi; přála by mně takový výprask; — ať to také zkusí!«

Tom odebral se pak ke hlučícímu zástupu školáků. Brzy na to přišel pan učitel a začalo vyučování — Tom nevěnoval tuze mnoho pozornosti učení. Chvilkami pokradmo okem mrskl v oddělení děvčat; tvář Rebeky ho znepokojovala. Ostatně, proč by jí litoval; a přec co jiného mohl pro ni učinit? O nějaké jásavé radosti nemohlo se tu mluvit. V tom však došlo na Tomův slabikář a mysl jeho na drahnou dobu zaujala vlastní jeho osoba. Rebeka vyrušena byla ze zádumčivé své snivosti a se značným zájmem přihlížela tomu výjevu. Tušila, že Tom ani svým prohlášením, že si nerozlil na slabikář inkoust, neujde výprasku; a nemýlila se. Zapírání, jak se zdálo, osud Tomův ještě zhoršilo. Rebeka myslila, že se bude radovati z jeho neštěstí, a namlouvala si, že se raduje, vskutku však měla přec trochu jiné pocity. V okamžiku, kdy se vedlo Tomovi nejhůře, již již chtěla vstáti a prozraditi Alfreda Templa, odolala však pokušení a proti své vůli mlčela, neboť: »On na mne jistě poví, že jsem roztrhla obrázek. Ani slova nepromluvím, byť se o život jeho jednalo!« říkala si v duchu.

Tom si přetrpěl výprask a odebral se do lavice; nebyl ani valně jím zdrcen, neboť myslil, že snad sám vztekaje se nevědomky převrhl inkoust a slabikář polil, — vinu svou popřel jen tak pro forma a ze zvyku — a na svém tvrzení lpěl pak houževnatě — ze zásady.

Minula hodina; učitel klímal na svém křesle, a bzukot učebny lákal k dřímotě. — V tom se pan Dobbins vzpřímil, zívl, odemkl stolek a sáhal po knize, nevěda ještě, má-li ji opravdu vzíti čili nic. Většina dětí mdle pozvedla oči, dvě z nich však sledovaly upřeným zrakem jeho pohyby. Pan Dobbins obracel chvilku bezděky knihu, pak ji vyňal ze stolku a ulebedil se ke čtení.

Tom mrskl okem po Rebece. Její vzhled připomněl mu štvaného, bezbranného králíka, na jehož hlavu je puška namířena. Rázem zapomněl na hádku. Rychle, něco se musí stát! a musí se to státi rychlostí blesku! Okamžik, kdy vše musí vyjíti na jevo příliš náhle přikvapil; Tomova vynalézavost byla jeho blízkostí jako ohromena. Ejhle! jaký to nápad! Poběhne, chytí knihu, vyskočí dveřmi a uteče! nebyl ještě pevně rozhodnut v tom však bylo po vší naději, učitel otvíral knihu. Ach, proč jenom propásl tak vhodnou příležitost?! Pozdě již; nyní nelze již zachrániti Rebeku, říkal si v duchu. V tom však pozvedl učitel zrak. Před jeho pohledem oči všech klesly; jeho hrůza i nevinné schvátila bázní. Bylo ticho, co by tak deset napočítal; v učiteli kypěla zlost. Pak promluvil:

»Kdo z vás roztrh’ tu knihu?«

Nikdo se neozval. Kdyby byl té chvíle špendlík někdo pustil, bylo by slyšeti jeho náraz. A stále ticho; učitel pohlížel jednomu po druhém do očí hledaje vinníka.

»Benjamine Rogersi! roztrhl ty jsi tu knihu?« 

Zapřel. Zase ticho.

»Josefe Harpere! roztrhl jsi ji ty?«

Také zapřel. Tomovi působil víc a více rostoucí bolesti zdlouhavý, mučivý tento výjev. Pan učitel přehlédl řady hochů, zamyslil se trochu, pak přešel na děvčata:

»Amalie Lawrenceová?«

Dívka zavrtěla hlavou.

»Gracie Millerová?«

Táž odpověď.

»Zuzano Harperová, udělala jsi to ty?«

Zase znamení záporu. Vedle seděla Rebeka Thatcherová. Rozčilením a vědomím beznadějnosti situace chvěl se Tom na celém těle.

»Rebeko Thatcherová« — (Tom pohlédl v její tvář; byla strachem zbělela) — »roztrhla jsi — podívej se mně do očí« — (již již zvedala ruce) — »roztrhla jsi ty tu knihu?«

V tom šlehla Tomovi bleskem myšlénka hlavou. Vyskočil a vzkřikl:

»Já to udělal!«

Škola byla ohromena jeho nepochopitelným šílenstvím. Tom stál chvíli mlčky, by zase nabyl klidu; a když vykročil v před pro svůj výprask, překvapení, vděčnost, zbožňující láska zazářila naň z očí nešťastné Rebeky a stokráte mu nahradila jeho rány. Oslepen vlastním svým činem, přijal bez jediného výkřiku výprask od pana Dobbinse, jenž si v tomto případě počínal s obzvláštní necitelností; také rozkaz, zůstati dvě hodiny po škole, jenž měl býti zostřením trestu, Toma se nedotkl — vždyť věděl, že ten, kdo venku bude čekati na propuštění jeho ze zajetí, nebude litovati ztráty zdlouhavých těch chvil.

Té noci Tom ubíraje se na lože osnoval plán pomsty proti Alfredu Templovi; rdíc se studem a lítostí Rebeka vše mu vyznala, ani své zrady nezamlčevši; však i touha jeho po pomstě záhy ustoupila vábnějším myšlénkám a když usnul, zněla mu ještě ve snu poslední slova Rebeky v uchu:

»Tome, jak jen jsi mohl býti tak šlechetný!«