Dobrodružství Toma Sawyera/XIX

Dobrodružství Toma Sawyera
XVIII	XIX	XX

Údaje o textu
Titulek:	XIX
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Tom přišel domů hrozně mrzut, a z prvních slov tetičky Márinky poznal, že se neuchýlil se svým žalem na vhodné místo.

»Tome, ty zasloužíš, aby s tebe člověk za živa kůži sedřel.«

»A co jsem udělal, tetičko?«

»Ještě jsi toho málo proved’. Běžím jako starý blázen k Harperové, těším se, že musí uvěřit podivnému tvému snu, a hle! — to se podívejme — ona zatím už z Pepíka vytáhla, že jsi té noci byl u nás a slyšel celou naši rozmluvu. Jaký trest musí stihnout jednou chlapce, který takhle se chová! Mrzí mne tolik, že jsi mne nechal jíti k Harperovým, blázna ze sebe dělat, a že jsi mně to neřekl.«

Celá ta záležitost zjevila se nyní v jiném světle. Ranní jeho kousek zdál se mu býti dobrým a velice vtipným nápadem. A nyní to bylo mrzké darebáctví! Svěsil hlavu a chvíli nemohl ze sebe vyrazit slova; pak pravil; »Lituji, tetičko, že jsem to udělal — nepomyslil jsem na to.«

»Ty, dítě, na nic nepomyslíš. Na nic než na sebe. Přepravit se v noci z Jacksonova ostrova k nám a vysmát se našemu žalu — na to jsi dobře pomyslil; a vylhaným snem blázna si ze mne stropit — na to jsi taky pomyslil; ale abys nás politoval a ze zármutku vyvedl, na to jsi ovšem nemohl pomysliti.«

»Tetičko, vím, že to bylo hanebné, ale já to tak nemyslil; na mou duši, ne. A ostatně, vždyť jsem té noci nepřišel vám se vysmát.«

»A proč jsi tedy přišel?«

»Chtěl jsem ti říci, abys se o nás neznepokojovala, ježto jsme neutonuli.«

»Tome, Tome, kdybych ti mohla věřit, že jsi měl tak šlechetný úmysl, byla bych nejšťastnější bytostí na světě, ty však sám dobře víš, že to není pravda — a já to vím také.«

»Na mou pravdu — na mou pravdu, tetičko — ať se s místa nehnu, není-li to pravda.«

»Ach, Tome, nelži — jen to nedělej! Lží se všecko jenom zhorší.«

»To není lež, tetičko; je to pravda. Chtěl jsem tě zbaviti zármutku — proto jsem přišel.«

»Všecko na světě bych za to dala, kdyby to byla pravda — to by vyvážilo hromadu tvých hříchů, Tome. Skoro by mne těšilo, že jsi z domova prchl a tak mne zarmoutil. To však ani není pravdě podobné; proč bys mně to byl neřekl?«

»Vidíš, tetičko, když jste mluvily tehdy o pohřebních obřadech, tu mně vlezlo do hlavy, abychom se vrátili a ukryli se v kostele, i neměl jsem dosti síly, abych se připravil o to potěšení. I vstrčil jsem tedy kůru do kapsy a neřekl jsem ti nic.«

»Jakou kůru?«

»Onu, na niž jsem napsal, že jsme prchli a že jsme se stali piráty. Lituji nyní, že jsi se nevzbudila, když jsem tě políbil — na mou duši, lituji…«

Přísné rysy v tetině tváři povolily a něžnost náhle jí zasvitla v očích.

»Tys mne políbil, Tome?«

»Ano, políbil.«

»Víš to jistě, Tome?«

»Ano, tetičko, vím to jistě.«

»A proč jsi mne políbil, Tome?«

»Poněvadž tě mám tak rád, a ty jsi ve spaní tolik naříkala a mně tě bylo tak líto.«

Tom mluvil opravdově. Staré paničce hlas se proti vůli její třásl při slovech:

»Dej mi ještě jednu hubičku, Tome! — a teď hajdy: do školy, a nezlob mne již!«

Jakmile odběhl, pospíšila do komůrky a vyňala ze skříně trosky kazajky, kterou Tom nosil, dokud byl pirátem.

Držíc v rukou kazajku stanula a pravila k sobě:

»Nikoli, nemám odvahy. Ubohý hoch, vím sice, že to je lež — ale je to tak rozkošná lež, a jak dovede člověka oblažit. Doufám, že Bůh — vím, že Bůh mu odpustí, poněvadž to s takovou prostosrdečností vypravoval. Nepotřebuji věděti, že to je lež, Nepodívám se.«

Odložila zase kazajku a chvilku rozjímala. Dvakráte vztáhla ruku po kazajce, a dvakráte ji zadržela. Konečně se odhodlala, těšíc se myšlénkou: »Je to hezká lež — hezká lež — nepřipustím si pro ni zármutek.« I vyhledala kapsu. A hned na to četla očima slzami zalitýma Tomovo písmo na kůře, a pravila:

»Za tohle bych dovedla prominouti klukovi million hříchů!«