Dobrodružství Toma Sawyera/XVIII

Údaje o textu
Titulek: XVIII
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

To právě bylo velké Tomovo tajemství — úmysl totiž vrátiti se domů s bratry piráty a viděti pohřební obřady věnované jejich památce. Po kládě se přepravili na břeh Missourský, v sobotu večer, a přistali ve vzdálenosti pěti neb šesti mil pod osadou. Skoro až do svítání spali nedaleko v lese, a pak postranními stezkami a uličkami se prokradli do vsi a v kostele na galerii na hromadě rozházených, rozbitých lavic spali dále.

V pondělí ráno při snídani, tetička Márinka i Marie velice vlídně se chovaly k Tomovi a hleděly mu ve všem vyhověti. Mluvilo se neobyčejně mnoho. Mezi jiným pravila také teta Márinka.

»To se ti musí nechat, Tome, to byl opravdu povedený žert, skoro celý týden osadu znepokojovat pro své vyražení, ale to mne mrzí, že jsi mohl býti tak krutý, a nechal mne v takových starostech. Mohl-li jsi přijeti po trámě na svůj pohřeb, mohl jsi také přijeti a dáti mně nějak zprávu, že jsi nezhynul, nýbrž že jsi toliko uprchl.« 

»Opravdu, to jsi mohl, Tome, učiniti,« pravila Marie; »a myslím, že bys to byl jistě učinil, kdybys byl na to pomyslil.«

„Byl bys to učinil, Tome?« zvolala teta Márinka s tváří toužebně rozradostněnou. »Byl bysto učinil, kdybys na to byl pomyslil?«

»Já — no, nevím. Tím bych byl všecko pokazil.«

»Tome, myslila jsem, že mne více miluješ,« pravila teta Márinka tak žalostným hlasem, že jím až znepokojila hocha. »Aspoň, kdybys byl měl vůli, třebas to i neprovedl.«

»Ale, tetičko, vždyť to nic není,« hájila ho Marie; »Tom již je takový ztřeštěnec — je ustavičně celý popleten — kde pak by mohl na něco myslit.«

»Tím hůř. Sid by byl jistě na to pomyslil. A Sid by byl myšlénku tu také provedl. Však ty si, Tome, vzpomeneš jednou, až bude již pozdě, a budeš litovati, že jsi se ke mně nezachoval šetrněji, ač to bylo tak snadné.«

»Vždyť víš, tetičko, že tě mám rád,« zvolal Tom.

»To bys se byl jinak ke mně zachoval.«

»Lituji, že jsem na to nevzpomněl: pravil Tom kajicně; »ale zdálo se mně o tobě, tetičko. A to přec také něco znamená, vid?«

»To nic není — sny má každý — přece však lépe něco než nic. A co se ti o mně zdálo?«

»Ve středu v noci se mi zdálo, že jsi seděla zde u postele, Sid tady u truhlíku na dříví a Marie vedle něho.«

»Ano, tak jsme seděli. Jako obyčejně. To mne těší, že jsi si aspoň ve spaní na nás vzpomněl.«

»A zdálo se mi dále, že u vás byla matka Pepíka Harpera.«

»Inu, ovšem, byla tu! A co se ti zdálo ještě?«

»Ach, mnoho věcí. Teď však je všecko jako v mlhách.«

»Vzpomínej jenom — rozpomeň se!«

»Pak jako by byl vítr — vítr zavál ve ve —«

»Jen dále, Tome! Vítr skutečně vál, jen pokračuj!«

Tom přejel si pomalu rukama čelo, a pak pravil:

»Už to mám! Už to mám! Zavál ve svíčku!«

»Pane Bože! Pokračuj, Tome, pokračuj!«

»A zdá se mi, že jsi řekla: »Snad ty dvéře —«

»Jen dále, Tome!«

»Počkej, až si zase vzpomenu — počkej okamžik. Ach, ano — ty jsi řekla, že snad jsou otevřeny dvéře.«

»Svatá pravda, jako že se Márinka jmenuji, řekla jsem to! Viď, Marie? Vypravuj dál!«

»A potom — a potom — ach ano, nevím to sice jistě, avšak zdá se mi, že jsi poslala Sida, aby — aby —«

»No! No! Co měl udělat, Tome? Kam jsem ho poslala?«

»Poslala jsi ho, aby — Aha, poslala jsi ho, aby zavřel dvéře!«

»Rány Boží! Něco takového jsem neslyšela, co živa jsem! A pak ať někdo řekne, že sny lidské nic neznamenají. Musím to říci Harperové v tu chvíli. Ráda se podívám, co tomu asi řekne, ona, která se tak posmívá našim pověrám. Pokračuj, Tome!«

»Teď již vidím všecko jasně, Pak jsi řekla, že jsem nebyl zlý, nýbrž toliko rozpustilý a lehkomyslný, a že za to nemohu, že jsem jako — jako — mně se zdá — jako hříbě neb tak nějak —«

»Ano, právě tak to bylo! Dobrá! Bože můj! Jenom dále, Tomel!«

»A pak jsi začala plakat.«

»Ano, plakala jsem. Ostatně to nebylo ponejprv. A potom —«

»Potom začala naříkati paní Harperová; tvrdila, že její Pepík je zrovna takový, a že ji nyní mrzí ten výprask, jejž dala Pepíkovi pro smetanu, kterou sama vylila — —«

»Tome! Duch s nebes na tě sestoupil. Vždyť ty jsi prorokoval — ano, prorokoval! Rány Kristovy! — pokračuj, Tome!«

»Pak mluvil Sid — mluvil — —«

»Nepamatuji se, že bych byl něco mluvil,« pravil Sid.

»Ano, mluvil jsi, Side,« dotvrzovala Marie.

»Mlčte, ať může Tom pokračovati! Co pak řekl, Tome?«

»Řekl — mně se zdá, že mi řekl, že je lépe, zůstanu-li, kde jsem, kdybych se však měl časem polepšit — — «

»Tak vidíte; slyšíte to? Tak to zrovna řekl!«

»A ty jsi ho zprudka zakřikla.«

»Ovšem, že ano! V tom musí být nějaký anděl. Ano, nějaký anděl v tom musil býti!«

»A paní Harperová vypravovala, kterak ji polekal Pepík praskavkou, a ty jsi vypravovala, kterak medicina „Není bolu více, našeho Petra —«

»Svatá pravda!«

»A potom se mluvilo náramně mnoho o hledání našich mrtvol v řece, a o nedělní smuteční bohoslužbě; pak jste se s paní Harperovou objímaly, spolu jste naříkaly a konečně odešla domů.« 

»Zcela tak se to stalo. Zcela tak, jako že se Márinka jmenuji! Kdybys to byl na vlastní oči viděl, nemobl bys to vylíčiti věrněji! A co dál? Vypravuj dále, Tome!«

»Pak se mi zdálo, že jsi se za mne modlila — viděl jsem tě před sebou a slyšel jsem každé tvé slovo. Pak jsi ulehla — mně bylo tak smutno, že jsem napsal na kus javorové kůry: »Nejsme mrtví — jsme jenom piráty!« a položil to k svíčce na stůl; ty jsi se na mne ve spaní tak mile dívala, že jsem, mně se zdá, šel, nad postel se sklonil a políbíl tebe na rty.«

»To že jsi Tome učinil? Za to ti prominu vše!« I sevřela hocha pevně v náruč; v tomto objetí poznal teprve Tom, jak těžce se provinil.

»To bylo od něho náramně hezké, třeba to udělal jenom — ve snu,« pravil k sobě Sid dosti hlasitě.

»Mlč, Side! Co udělá člověk ve snu, udělá také, když nespí. Tady máš velké, malinové jablko, které jsem ti schovala pro případ, že tě zase nalezneme — tak, a teď do školy. Milostivému Bohu a Otci nás všech, díky vzdávám za to, že mně tebe zas vrátil, Bohu, jenž jest shovívavý a milosrdný ke všem, kdož v něj věří a jeho přikázání zachovávají, ač věz, Pane můj, že nejsem hodna milosti tvé; však kdyby jen po zásluze Bůh žehnal a v nesnázi podával ruku pomocnou, málo by bylo spokojenosti na zemi a málo duší by vešlo v čas posledního soudu v nebeské jeho království. Tak již jděte — jděte, děti! — dosti jsem se omeškala již s vámi.«

Děti odešly do školy a stará paní vyhledala paní Harperovou, aby vypravováním zázračného snu Tomova otřásla realistickými jejími zásadami.

Sid nebyl tak hloupý, aby byl vyslovil myšlénku, jíž se zabýval na odchodu z domova.

Myšlénka ta zněla: »To by tak hrálo — takový dlouhý sen, a ani jedna chybička v něm?!«

Tom stal se hrdinou. Při schůzi neposkakoval ani si nadutě nevyšlapoval, však v pohybech jeho vždy se zračila důstojná pýcha, jak se sluší na piráta, jenž si je toho vědom, že na jeho osobu upjata je pozornost celé veřejnosti. A vskutku byla; dělal, jakoby neviděl pohledy lidí a neslyšel poznámky svého okolí, v pravdě však je hltal dychtivě. Menší hoši lepili se mu na paty, jsouce pyšní, že mohou dlíti v jeho přítomnosti, a že jich od sebe neodežene, jakoby byl bubeníkem vedoucím průvod nebo slonem kráčejícím v předu zvěřince do města. Hoši stejného s ním věku dělali, jakoby ani nevěděli, že vůbec někde byl, přes to však je přece zžírala závist. Byli by leccos na to obětovali, aby měli tak tmavohnědou, sluncem osmáhlou kůži a jeho skvělou slávu; a Tom by byl s nimi neměnil ani za celý cirkus.«

Ve škole se děti chovali k němu i Pepíkovi s takovou úctou a vrhali na ně pohledy tak obdivuplné, že oba rekové brzy strašlivě zpyšněli. Začínali vypravovat svá dobrodružství lačnému svému posluchačstvu — ovšem jenom začínali; vždyť čerpá-li vypravující látku z takové obraznosti, jakou měli oni, tu nelze věru snadno skončiti. A když posléze vyňali dýmky a začali si klidně pokuřovati, tu se teprve ocitli na vrcholu slávy. Tom se rozhodl zapomenouti nyní na Rebeku Thatcherovu. Sláva jeho mu stačila úplně. Bude žiti výhradně jen svojí slávě. Když se teď tak vyznamenal, snad bude chtíti zase »obrátit«. Dobře — uvidí aspoň, že dovede býti on také lhostejným! V tom přiběhla. Tom dělal, jako by jí neviděl. — Odešel a přidružil se ke skupině hochů a děvčat; dal se s nimi do řeči. Brzy pozoroval, kterak opodál sem a tam pobíhá s uzardělými tvářemi a s očima jásavýma, jakoby cele zaujata byla chytáním dětí, a jak se zasmála hlasitě, kdykoli někoho lapila, všiml si však také, že vždy jemu na blízku chytila zajatce a že v takových okamžicích na něj pokaždé vrhla úmyslný pohled. To lichotilo ovšem mrzké marnivosti, jíž byl prodchnut; takovým způsobem nedal se získati, nýbrž naopak byl ponoukán takto k větší ještě opatrnosti, by jí nedal na jevo, že o ní ví. Pak nechala rozpustilé hry a nerozhodně obcházela; jednou neb dvakráte povzdychla a pokradmo, toužebně pohlížela na Toma. V tom si všimla, že Tom právě hovorem svým před jinými vyznamenává Amalii Lawrenceovu. Bodlo ji u srdce při tom pohledu; zasmušila se a pocítila nevolnost. Chtěla odejíti, však zrádné nohy ji zanesly právě k místu, kde stála ona skupina. Tu pravila k jisté holce stojící u samého Toma — s líčenou živostí:

»Proč pak jsi, Marie Augustová, čtveračko! nepřišla v neděli do školy?«

»Vždyť jsem tam byla, — co pak jsi mne neviděla?«

»Ne. Ty jsi tedy byla? — a kde jsi seděla?«

»V oddělení slečny Petersovy — jako obyčejně. Já jsem tě viděla.«

»Tak? A to je dobré — a já tě neviděla. Chtěla jsem ti říci o našem výletu.«

»Ach, to je rozkošné! A kdo jej pořádá?« 

»Maminka mně dovolí uspořádati výlet.«

»Ach, to je dobré; snad dovolí, abych já také s vámi jela.«

»To se ví, že ano. Pro mne se pořádá tento výlet. A smí na něj přijít každý, koho pozvu; zvu ovšem tebe také.«

»Ach, to je znamenité. A kdy to bude?«

»Brzy. Snad někdy před prázdninami!«

»Ach, to bude švanda! Pozveš všecky holky i hochy?«

»Ovšem, každého, kdo je mým přítelem — nebo chce jím býti,« a zase pokradmo se podívala na Toma, ten však právě líčil Amalii Lawrenceové strašlivou bouři na ostrově, jak blesk »na třísky« rozbil veliký javor, »od něhož on stál právě na tři kroky vzdálenosti — —«

»Smím také přijít?« ptala se Gracie Millerová.

»Ano.«

»Já také?« tázala se Sara Rogersová.

»Ano.«

»A já také?« volala Zuzana Harperová. — »A Pepík také?«

»Ano.«

A tak to šlo dále, až konečně kromě Toma a Amalie všechny děti rukama radostně tleskajíce si vyprosily pozvání k výletu. Potom se Tom chladně odvrátil, cestou stále rozprávěje s Amalií. Rty Rebeky se chvěly, slzy jí stoupaly do očí; toto rozechvění zakryla sice strojeným veselím, a dále žvatlala, však nejenom onen výlet, nýbrž celý její život pozbyl pro ni významu; při nejbližší vhodné příležitosti se vytratila a v samotu se uchýlila, kdež si, jak ženy říkají. »pěkně poplakala«. Pak seděla mrzutá, zraněná ve své ženské hrdosti, dokud zvonek nezavzněl. Tu vstala; blesk pomsty šlehl její zrakem, pohodila copy svých vlasů, a rozhodla, »že ví, co učiní.«

Tom i na dále pokračoval v milostných svých záletech s Amalií, pociťuje v nich rozkošné uspokojení své sebelásky.

A zúmyslně vyhledával Rebeku, by ji hodně trápila jeho zrada. Konečně ji vyčíhal, zároveň však zmizela jeho živost. Seděla zcela klidně na malé lávce za školou a dívala se s Alfredem Templem do knihy s obrázky; byli tak velice ponoření ve své prohlížení a hlavami byli k sobě tak skloněni, že se zdálo, jakoby nedbali světa okolního. Žárlivost bleskem prolétla Tomovými žilami. Začal si vyčítati, proč zamítl ruku nabízenou k smíru. Sebe sama nazýval bláznem a dával si také všeliká krutá jména jiná, na která si právě vzpomněl. Div že neplakal hněvem!

Amalie cestou vesele žvatlala; vždyť v srdci měla zpěv, však jazyk Tomův, jakoby byl oněměl. Neslyšel hovor Amálky, a kdykoli domluvila, čekajíc chvilku na odpověď, nemotorně zakoktal jenom přisvědčující odpověď, která se mnohdy ani k její řeči nehodila. Znova a znova se vlekl za školu, by na ohavném tomto divadle vypálil a vysušil svůj zrak. Nemohl si pomoci. A nejvíce ho trápilo pomyšlení, že snad Rebeka Thatcherová již zcela zapomněla, že na světě žije také nějaký Tom Sawyer. Však nikoli, nezapomněla; viděla ho a pozorovala také, že se na její stranu chýlí vítězství a radovala se z toho, že trpí, jako ona trpěla. Bezstarostné žvatlání Amálčino stalo se Tomovi nesnesitelným. Tom prohodil, že musí cosi obstarati; že to je nevyhnutelná záležitost; a čas zatím rychle míjí. Však marně — děvče cvrlikalo dále. Tom uvažoval: »I k čertu, což pak se jí nezbavím?« Posléze musí přec obstarati ony záležitosti; i řekla prostě, že na něj po škole počká. Odběhl, hněvaje se v duchu na Amálku.

»Ona má jiného!« rozjímal Tom, zuby skřípaje. »A nemohla si z celé osady vybrat někoho jiného, než toho měšťáckého fintílka, který myslí, Bůh ví, jaké má šaty, a Bůh ví, co není! No, dobrá! Hned první den, jak jsi přišel do naší osady, dostal jsi, panáčku! ode mne pamětné a dostaneš zase! Počkej, až tě čapnu! Tak tě chytím a — —«

A začal rukama mlátit, jakoby měl kluka před sebou — vochloval vzduch, kopal a tloukl.

»Tak už máš dost? už to bolí? Křičíš ‚dost‘? Tak si dej podruhé pozor!«

A tak skončil k úplné spokojenosti Tomově onen výprask vykouzlený jeho obrazotvorností.

V poledne běžel Tom domů. Svědomí jeho tížila už nesnesitelně veselá Amálčina spokojenost a žárlivost jeho napjata byla v míře nejvyšší. Rebeka začala zase prohlížeti obrázky s Alfredem, když však čas míjel a Tom nepřicházel, zas se trápit, kalila se její vítězosláva, utuchal její zájem; dostavila se vážnost, nepozornost a potom i zármutek; dva- neb třikráte, uslyševši kroky, napjala sluch, však marné byly její naděje; Tom nepřicházel. Konečně ji pojal žal, i litovala, že šla tak daleko ve své pomstě. Když ubohý Alfred pozoruje, že ztrácí její přízeň a nevěda, proč a zač, stále volal: »Ach, zde je hezký obrázek! Podívej se!« pozbyla posléze trpělivosti a odsekla: »I nech mne! Co mi po nich!« a propukla v pláč, vyskočila a odešla.

Alfred šel s ní, chtěje ji upokojiti; ona však pravila:

»Jdi! nech mne již! Nenávidím tě!«

Chlapec stanul, nechápaje, čím se provinil — vždyť říkala, že se budou celé poledne dívati na obrázky — a nyní odcházela s pláčem. Zamyšlen vkročil do opuštěné budovy školní. Byl zahanben a rozzloben. Uhodl lehce pravou příčinu podivného chování jejího — bavila se s ním jen proto, by dala na jevo vzdor Tomovi Sawyerovi. Při této myšlénce ovšem nepocítil k Tomovi zvláštní náklonnosti. Byl by rád, nevydávaje svoji kůži v nebezpečí, jemu připravil zármutek. Zrak jeho spočinul na Tomově slabikáři. Musí mu něco provést. S jízlivou radostí listoval v knize, až ke cvičení na odpoledne uloženému, a polil tuto stránku inkoustem. Rebeka, jež ho právě oknem pozorovala, viděla to a odešla, chlapci se neprozradivši. Namířila k domovu, hodlajíc vyhledat Toma a říci mu o tom: bude jí za to vděčen a bude po mrzutosti. Ještě nebyla ani v polovici cesty, když se rozhodla jinak. Palčivá vzpomínka na Tomovo chování tehdy, když mluvila o svém výletu, přišla jí zase na mysl, i zastyděla se sama před sebou. Umínila si, že ho neosvobodí od výprasku, jenž ho stihne za polití slabikáře, a rozhodla dále, že ho bude nenáviděti na věky.