Dobrodružství Toma Sawyera/XVII

Údaje o textu
Titulek: XVII
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

V sobotu odpoledne nebylo veselí v tiché, malé naší osadě. Harperova rodina a tetička Márinka s dětmi velmi truchlily a mnoho plakaly. Nezvyklé ticho vládlo v osadě, již za obyčejných poměrů tak dost klidné. Jako ve snu obstarávali si občané své záležitosti a mluvili málo; často však vzdychali. Odpolední prázdno bylo dětem jen na obtíž; nebylo veselí v jejich hrách; a posléze přestaly si hrát docela.

Odpoledne potácela se Rebeka Thatcherova jako omámena po opuštěném dvorku u školy; bylo jí velice smutno. Nic ji nemohlo potěšiti. I mluvila sama k sobě:

»Kdybych aspoň měla ten mosazný knoflík! Takto nemám od něho ani nic na památku,« a potlačila mírný vzlykot při těchto slovech. —

V tom stanula a pravila:

»Právě zde to bylo. Ach, kdyby se to ještě jednou mělo stát, teď bych to už neřekla — za nic na světě bych to neřekla. Nyní však je ztracen; nikdy, nikdy, nikdy již ho neuvidím.«

Tato myšlénka ji překonala; i odešla z těchto míst; slzy jí kanuly po tvářích. V tom přiběhla sem skupina hochů a děvčat — byli to kamarádi Tomovi a Pepíkovi — a dívajíce se přes tyčkovitý plot vážně mluvili o tom, co dělal Tom, když ho viděli naposled, a jak Pepík prohodil to neb ono nepatrné slůvko (jak děsně prorockého bylo obsahu, teprve nyní seznali!) — a každý mluvčí zcela přesně udal místo, kde tenkráte stáli ztracení hoši, a dodal na př. »a já jsem stál zrovna tak — jako stojím teď, on stál, co stojíš ty — takhle blízko jsem stál u něho — on se usmál, as takhle — a tu na mne přišlo něco jako — hrůza, ano hrůza — nechápal jsem, co to má býti — teď však rozumím!«

Pak se hádali, kdo naposled viděl zahynulé hochy, a několik dětí činilo si nárok na neblahou tuto slávu, a podávalo důkazy více méně svědectvím stvrzené, a když posléze bylo rozhodnuto, kdo ztracené naposled uzřel a kdo naposled s nimi promluvil, tu dotčení šťastlivci nabyli zcela jiné mínění o své ceně a ostatní děti na ně zevlovaly a jim záviděly. Nešťastný jistý chudák, jenž se nemohl ničím jiným vytasiti, prohlásil s dosti zjevnou hrdostí:

»Tom Sawyer mne jednou praštil.«

Takovým způsobem však nepodařilo se mu získati slávu. To mohlo o sobě říci více hochů, a okolnost ta nadmíru význam té slávy zmírnila. Skupina dětí ještě po cestě polekanými hlasy si vyvolávala vzpomínky na ztracené reky.

Když druhého dne ráno skončilo nedělní vyučování, zvon nezvonil jako obyčejně, nýbrž »vyzváněl«. Byla to velmi klidná neděle, a smutný zvuk zvonu jakoby byl v souhlasu s rozjímavým tichem vládnoucím v přírodě. Vesničané začali se shromažďovati, prodlévajíce chvilku v předsíni a šeptem tu hovoříce o smutné události. Však v síni samé nikdo nešeptal; toliko šustot smutečních šatů, jejž působily ženy ubírající se ke svým sedadlům, rušil posvátné ticho. Nikdo z osady nepamatoval dne, kdy by byl kostelík tak přeplněn jako tentokráte. Pak nastalo ticho plné očekávání; a posléze vstoupila tetička Márinka, provázená Sidem a Marií, i rodinou Harperovou; všichni členové těchto rodin byli v hlubokém smutku; celé shromáždění, starého kněze nevyjímajíc, uctivě povstalo a nesedlo, dokud truchlící pozůstalí v první lavici neusedli. Nastalo zase ticho, přerývané občas stlumeným vzlykotem; potom kněz rozepjal ruce a začal se modlit. Byla zpívána dojemná píseň a pak následovalo: »Já jsem vzkříšení a život.«

Při těchto smutečních obřadech vyličil pan farář milé chování, mravnost a nadějnost ztracených hochů způsobem tak úchvatným, že všichni přítomní živě před sebou viděli ony chlapce a pociťovali výčitky, když si vzpomněli, kterak se stavěli nevidomými k těmto milým vlastnostem a kterak ustavičné jen chyby a vady na těchto ubohých chlapcích viděli. Pan farář zmínil se také o několika dojemných příhodách ze života zmizelých, v nichž se zračily milé, vznešené jejich povahy, a lidé nyní teprve poznávali, jak ušlechtilé a krásné to byly příběhy, a s žalem si vzpomínali, že tenkráte, když se sběhly, sami je pokládali za povedené taškářství, zasluhující výprasku. Čím dále pokračovalo dojemné toto líčení, tím větší pohnutí vzmáhalo se shromáždění, až konečně všichni vypukli v pláč a sborem bolestných vzlyků přidali se ke lkajícím truchlícím pozůstalým; také duchovní překonán byl svými city; plakal na kazatelně.

Na galerii povstal šum, jehož si nikdo nevšiml; hned na to dvéře chrámové zavrzly; duchovní pohleděl upjatě přes šátek a byl jako ohromen. Jeden pár očí za druhým následoval příkladu duchovního, a pak jako společným vnuknutím povstalo celé shromáždění a zděšeně zíralo na tři zhynulé hochy, kráčející prostředkem chrámu, Tom napřed, za ním Pepík a posléze v zadu bojácně se plížil Frantík, hromada to vlajících cárů. Byli totiž skryti na staré, neužívané galerii a vyslechli smuteční kázání věnované jich památce.

Tetička Márinka, Marie a Harperova rodina vrhly se na vrácené své nebožtíky, zasypaly je polibky a Bohu díky vzdávaly; ubohý Frantík stál zatím sám v rozpacích, zaražen, nevěda, co počíti a kam se uchýliti před tolika zraky, z nichž žádný nevítal jeho návratu. Konečně se rozhoupal a vykročil, chtěje se vykrásti z chrámu, Tom však ho zadržel a pravil:

»Tetičko Márinko, tohle by přec nebylo hezké. Také z návratu Frantíkova mohl by mít někdo radost.«

»Také že bude! Jak mne to těší, že tě zas vidím, nešťastný sirotečku!« Projevy lásky, jimiž tetička Márinka zahrnula Frantíka při těchto slovech, uvedly ho ovšem v rozpaky ještě větší.

Náhle zvolal duchovní vysokým hlasem:

»Zpívejme: „Buď, Bože, chválen, jenž nám žehnáš!“ — a zpívejte vroucně!«

A zpívali opravdu vroucně. Chrámem zahlaholil jásavý zpěv, otřásající krovy, a pirát Tom Sawyer zatím se pásl na závistivých pohledech dětí a doznával v duchu, že je to největší okamžik celého jeho života.

Když skončeny byly zpěvy, tvrdili cestou k domovu posluchači, že by se dali rádi zase nějakým taškářem »napálit«, kdyby věděli, že uslyší takový zpěv, jako toho dne.

Tom dostal za ten jediný den více štilců a hubiček — dle měnivé nálady tetičky Márinky — než za celý rok před tím; těžko říci, v kterém z dvojích těchto projevů zračila se větší vděčnost Bohu a láska k Tomovi.