Dobrodružství Toma Sawyera/VIII

Dobrodružství Toma Sawyera
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	VIII
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Tom prokroutil se sem a tam uličkami, až se dostal z dohledu scházejících se školáků a smutně klusal dále. Dvakráte neb třikráte přešel malou stružku, poněvadž panuje mezi mladými lidmi pověra, že přejde-li prchající přes vodu, zahladí prý za sebou veškeré stopy. Za půl hodiny zmizel za domem vdovy Douglasovy na vrcholku »Horky«; budova školní ztrácela se téměř v údolí. Vkročil do hustého lesa, neschůdnou cestou dal se směrem k jeho středu a usedl na mech pod rozložitým dubem. Bylo úplné bezvětří; v mrtvém poledním vedru ztichly zpěvy ptactva; v přírodě vládlo ticho, jež přerušovalo jedině klepání datla zavznívající z dáli, a tento zvuk, jak se zdálo, činil panující mlčení a klid ještě hlubším. Duše hochova ponořila se v dumy; dojmy jeho šťastně se shodovaly s rázem jeho okolí. Dlouho seděl takto, vzav bradu do dlaní, lokty se opřel o kolena a přemítal. — Zdálo se mu, že život pln je zármutku, i záviděl Kubíku Hodgesovi, jenž byl nedávno všeho toho sproštěn. Jak milé to musí býti, přemítal, ležeti, dřímati a sníti na věky, na věky, když vánek šepotá v stromoví a šelestí v trávě a květinách náhrobních, a člověk navždy zbaven všech mrzutostí a žalů. — Aspoň kdyby byl měl řádnou vzpomínku na nedělní školu, by mohl zapomenouti na vše. A což to děvče? Čím se provinil? Ničím. Zamýšlel její dobro, a ona ho odkopla jako psa — jako psa! Však ona bude jednou litovati, — snad bude již pozdě. Ach, kéž by mohl na čas umřít!«

Však pružné, mladé srdce nedá se na dlouho udržeti v umělé náladě Tom mimoděk vracel se zase k skutečnému životu. Což aby teď prchl a tajemně zmizel? Což aby se odebral daleko — daleko do neznámých krajů za moře — a nikdy se nevrátil zpět! Jak by jí asi bylo!? Myšlénka na šaška zase ho napadla, naplnila ho však jen ošklivostí. Vždyť rozpustilé žerty a tečkované šaty jsou urážlivé, vloudí-li se v mysl snící o širé, velebné říši romantiky. Ne, ne, bude vojákem, a vrátí se po dlouhých letech, znaven válkou, co proslavený hrdina. Nebo raději se odebere k Indiánům, bude loviti buvoly, a projde válečně horstvy i ohromnými pustými rovinami dalekého západu a vrátí se jednou jako slavný náčelník, zdobený barevným peřím, strašlivě pomalován na celém těle, a jednoho letního jitra vkročí do nedělní školy, se strašlivým pokřikem válečným a závistivě na něm spočinou oči všech jeho kamarádů. Však nikoli, jest na světě ještě vznešenější povolání. Bude piratem! Nyní teprve jasně před sebou vidí příští svůj osud zářící v neskonalé slávě. — Jeho jméno plniti bude celý svět hrůzou! Bude podnikati vítězné plavby po rozbouřených mořích na svém nízkém, černém korábě, »Duchu moře«, na jehož přídi vlaje strašlivý praporec! Až ocitne se na vrcholku své slávy, tu se zjeví náhle v rodné své osadě co osmáhlý, otužilý muž a kráčeti bude ke kostelu; oděn je v černou sametovou kazajku a spodky, ve vysoké boty, karmínovou šerpu, za tesák, za širákem mu vlají péra, a na rozvinuté černé vlajce viděti je lebku a hnáty, i zmocní se rozčilení lidu, a slyšeti je šepot: »To je pirát Tom Sawyer! Černý mstitel španělské vlády!«

O jeho osudu nyní rozhodnuto; již si zvolil své povolání. Prchne z domova a začne nový život. Hned zítra ráno se dá na cestu. Nuže, rychle k přípravám! Především musí sebrati své úspory. I odebral se ke zpukřelému pařezu, jenž se nalézal opodál, a jal se u jednoho konce svým »ocelovým« nožem hrabati. Brzy se dostal k prkénku, jež vydalo dutý zvuk. I sáhl tam rukou a pronesl zpěvavým hlasem:

»Co zde není, ať sem přijde! Co zde je, ať se odtud nehne!«

Pak odhrabal hlínu a odkryl takto šindel. I vytáhl jej a tu se zjevila malá pokladna, jejíž stěny i dno tvořily šindele. V této pokladnici ležel kamínek. Náramné bylo sklamání Tomovo! I poškrábal se za uchem, pln překvapení a pravil:

»To je opravdu divné!«

Pak zahodil mrzutě kamínek a rozvažoval. Pravdou bylo, že tentokráte čáry, kterým on i všichni jeho kamarádi věřili co neomylným, se nepovedly. Zahrabeme-li kamínek, pronášejíce určitá říkadla, a necháme-li jej po čtrnácte dní v zemi, a vyhrabeme-li jej, odříkávajíce obvykla slova, tu se přesvědčíme, že všechny kamínky, jež jsme kdy prohráli na toto místo se nahromadí v té době, nechť sebe více byly odloučeny. Tentokráte však celá ta věc opravdu, beze vší pochyby se zhatila. Důvěra Tomova otřásla se v základech. Často slýchal, že se tato věc povedla, nikdy že se zhatila. Sám několikráte učinil podobný pokus, nemohl však potom nikdy nalézti místo, kde kamínek skryl. I přemítal chvilku, posléze rozhodl, že nějaká čarodějnice překazila a zmařila kouzlo. Chtěl sobě zjednati objasnění té věci, i ohlížel se kol sebe, a shlédl malý, písčitý prostor s nálevkovitou skulinou. I lehl na zem, přiložil ke skulině rty a volal:

»Pověz, broučku, co chci vědět!
Pověz, broučku, co chci vědět!«

V písku se cosi pohnulo, a z dírky vylezl černý brouček, který poděšen rázem zase zmizel. »Neřekl nic! Tak to tedy udělala čarodějnice. Já to věděl!«

Věděl dobře, že by bylo marno podnikati něco proti čarodějnicím, i vzdal se tedy všeho skličen na duchu. Tu mu však napadlo, že by bylo dobře, kdyby měl onen kamínek, který právě byl zahodil, i šel a hledal trpělivě. Nemohl však nalézti. I vrátil se k své pokladnici, postavil se opatrně právě tak, jako stál, když odhodil onen kamínek; potom vzal z kapsy jiný kamínek, hodil jej stejným směrem a pravil:

»Bratře, jdi pro bratra!«

Dával pozor, kam dopadl, šel na to místo a hledal Patrně však dopadl příliš blízko, nebo zaletěl příliš daleko, opakoval tedy dvakráte týž pokus. Konečně se pokus jeho zdařil. Kamínky ležely u sebe ve vzdálenosti jedné stopy.

V tom se rozlehl zelenými klenbami lesními slabý zvuk dětské trubky — Tom shodil kabát a kalhoty, opásal se šlí, odhrabal roští, jež leželo za zpuchřelým pařezem, odkryl takto hrubý luk a šíp, dřevěnou šavli, plechovou trubku, schvátil rychle tyto věci, a odběhl bos, až se mu košile třepetala. Náhle stanul pod vysokým jilmem, zatroubil v odpověď a započal po špičkách obcházet a obezřetně se rozhlížel na všecky strany. Pak tiše velel své družině (jež arci žila jen v jeho mysli):

»Staňte, junáci! Pozor, až dám znamení!«

V tom objevil se Pepík Harperů, oděn právě tak vzdušně a právě tak těžce ozbrojen jako Tom.

Tom zvolal:

»Stůj! Kdo se opovažuje vkročit do našeho lesa bez mého dovolení?«

»Guido z Guisbornu neptá se po dovolení! A kdo jsi ty, že — že —«

»Zadrž ústa zlolajná,« vpadl mu Tom do řeči.

Neboť právě tak to stálo v knize.

»Kdo jsi ty, že mně zakazuješ mluvit?«

»Já! Já jsem Robert Hood, jak brzy, lotře, poznáš!«

»Ty jsi tedy pověstný ten padouch? Však si zjednám brzy volnou cestu svěžími těmito hvozdy. Chop se zbraně!«

I vytasili dřevěné meče, odhodili ostatní zbroj, vykročili k šermu, nohu k noze, a utkali se ve vážném, obezřetném souboji »dvě rány nahoru, dvě rány dolů« —

Tu zvolal Tom:

»Když jsi se dal do boje, nuže čiň se!«

A »činili se« opravdu, až těžce oddechovali a supěli při tom namáhání. V tom vzkřikl Tom:

»Padni! padni! Proč nepadneš?«

»Nepadnu! Padni ty! Prohráváš!«

»To nejde. Nemohu padnout. V knize to je jinak. Kniha praví: ‚Pak ranou do zad proklál ubohého Guida z Guisbornu.‘ Musíš se obrátiti, abych tě mohl do zad bodnout.«

Takové autoritě nebylo ovšem lze klásti odpor. Pepík se tedy obrátil, dostal ránu a padl.

»Teď zase,« pravil Pepík, »zabiju já tebe. Je to moc hezké.«

»To nejde. V knize je to jinak.«

»To je hloupé. Ano, hloupé.«

»Poslechni, Pepíku, můžeš ty dělati Friara Tucka, nebo Mucha, syna Millerova, který mně obuškem nohu přerazí; nebo já budu Šerifem z Nothinghamu, a ty budeš na chvilku Robertem Hoodem, který mne zabije.«

To se hochům líbilo i podnikli tato dobrodružství. Pak představoval Tom zase Roberta Hooda, jenž vinou jeptišky vykrvácí, ježto jeho rána byla zanedbána. A posléze Pepík představuje celý zástup naříkajících psanců, opatrně ho odvlekl, vložil mu luk do umdlených rukou a Tom pravil: »Kam padne tento šíp, tam pochovejte nešťastného Roberta Hooda pod loubím zeleného stromu.« I vystřelil šíp, klesl a byl by umřel; dotkl se však kopřivy a vyskočil: nikdo by byl neřekl, že to je mrtvola.

Hoši se oblékli, ukryli zase své zbraně a šli domů, litujíce v duchu, že již nejsou vyhnanci; a marně hledali, čím by jim moderní svět nahraditi mohl ztracené jejich štěstí. Pravili, že raději budou jediný jen rok v onom lese vyhnanci, než na vždy presidentem Spojených Států.