Dobrodružství Toma Sawyera/IX

Dobrodružství Toma Sawyera
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	IX
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

O půl deváté večer šli Tom a Sid jako obyčejně spat. Odříkali modlitby a Sid hned usnul. Tom bděl a čekal nepokojně. Již se mu zdálo, že svítá, v tom bilo deset! Byl blízek zoufalství. Byl by rád sebou na loži házel a vrtěl, jak to žádaly jeho nervy, ale bál se, že by vzbudil Sida.

Ležel tedy tiše a hleděl v temnou noc. Bylo strašlivé ticho. V tom se začaly temnotou rozléhat sotva slyšitelné zvuky. Bylo slyšeti tikot hodin. Staré trámy daly se do tajemného praskání, Schody slabě vrzaly. Nastávala patrně hodina duchů. Odměřené, tlumené chrápání ozývalo se z komůrky tetičky Márinky. Trapný, hrůzný cvrkot cvrčka, s nímž si lidský důvtip neví rady, rozlehl se tichem. Příšerné vrtání červotoče v pelesti u samé hlavy Toma naplnilo hrůzou — bylo to znamení, že dny někoho z domu jsou sečteny. Nočním vzduchem rozlehl se z dáli štěkot psa, a druhý jemu slabě odpovídal.

Tom zmítal sebou na loži. Myslil již, že přiblížil se konec času a nastala věčnost; proti své vůli začal dřímat; hodiny bily jedenáct; Tom neslyšel. A v mlhavé jeho sny zalehlo náhle až do melancholie zabíhající mňoukání. — Otevření okna v sousedním stavení ho poplašilo. Výkřik: »Zatrolený ničemo!« a hození prázdné láhve proti zadní zdi tetina dřevníku nadobro ho probudilo, a o minutu později vylezl úplně oblečen oknem, a plazil se pomalu po čtyřech po střeše. Cestou dvakrát neb třikrát zamňoukal; pak seskočil na stříšku dřevníku, odtud pak dolů na zem. Frantík Finnů byl zde, nesl scíplou kočku. Hoši odběhli a zmizeli v temnotě. Za půl hodiny kráčeli dlouhou travou hřbitovní.

Hřbitov zařízen byl po starém způsobu západním. Nalézal se na kopci, ve vzdálenosti půl druhé míle^[1] od osady. Kolkolem ohrazen byl slabým prkenným plotem, který se místy do vnitř, místy ven skláněl, nikde však z příma nestál. Travou a plevelem zarostl celý hřbitov. Všechny staré hroby vpadly do země. Ani jediný náhrobek nebyl na pravém místě; nad hroby potácely se červotočivé tabulky, hledajíce oporu, jíž tu nikde nebylo. »Věnováno památce« a pod. zněly kdysi jejich nápisy, z větší části však byly nečitelné; ani světlo by tu bylo nepomohlo.

Slabý větřík zalkal stromovím; Tom se zalekl při myšlénce, že to snad jsou duchové naříkající, že byli z klidu vyrušeni. Hoši mluvili málo a jen po tichu, poněvadž čas, místo a vládnoucí posvátné ticho skličovalo jich mysl. Nalezli brzy čerstvý hranatý hrob, který hledali, a ustoupili stranou pod tři veliké jilmy, jež stály na hrbolku ve vzdálenosti několika stop od hrobu.

Pak čekali tiše; čas jim pomalu ubíhal. Jedině volání vzdálené sovy rušilo mrtvé ticho. Toma skličovaly myšlénky. Musil něco říci. I pravil šeptem:

»Co myslíš, Frantíku, jsou ti mrtví rádi, že jsme je zde navštívili?«

Frantík zašeptal:

»Taky bych rád věděl. Je to zde strašně tajemné, viď?«

»Máš pravdu.«

Následovalo delší mlčení; hoši zatím přemýšleli o tom předmětu. Pak zašeptal Tom:

»Poslechni, Frantíku — co myslíš, slyší nás Honzík Vilímů?«

»Bodejť by neslyšel. Aspoň jeho duch nás slyší.«

Po chvilce pravil zase Tom:

»Proč jsem raději neřekl pan Vilím. Nemyslil jsem tím nic zlého. Říkají mu všichni ‚Honzík‘.«

»Člověk nesmí mnoho na to dáti, jak lidé o mrtvých mluví, Tome.«

To byla sprcha pro Toma; hovor zase ztichl. V tom chopil Tom kamaráda za ruku: »Pst!«

»Co se děje, Tome?« A hoši přitiskli k sobě silně bijící svá srdce.

»Pst! Už je to tu zase! Co pak neslyšíš?«

»Já — —«

»Hle! Slyšíš je ?«

»Pane Bože, Tome, už jsou tu! Na mou duši, už jsou tu! Co si počneme?«

»Nevím. Co myslíš, uvidí nás zde?«

»Jak pak ne, Tome, vidí v noci jako kočky. Měli jsme raději zůstati doma.«

»Neboj se. Myslím, že nám nic neudělají. Vždyť jsme jim neublížili. Budeme-li zcela tiše, možná, že si nás vůbec ani nevšimnou.«

»Pokusím se o to, Tome, ale Pane Bože, jsem strachem celý bez sebe.«

»Slyšíš?«

Hoši sklonili k sobě hlavy, sotva dýchali. Stlumený zvuk hlasů zalehl k ním z protějšího konce hřbitova.

»Podívej se! vidíš?« zašeptal Tom. »Co je to?«

»To jsou čerti. Oh, Tome, to je strašlivé.«

Temnotou blížilo se několik mlhavých postav, se staromodní plechovou svítilnou, jež kropila půdu nesčetnými malými, lesklými skvrnami světla. Náhle zašeptal Frantík hrůzou:

»Jsou to čerti, není pochyby. Jsou tři! Tome, jsme ztraceni, Modli se, můžeš-li!«

»Pokusím se o to, jenom se příliš neboj! Nejdou na nás! ‚když se kladu na postýlku‘ —« »Pst!«

»Co je, Frantíku?« 

»Vždyť to jsou lidé! Aspoň jeden z nich. Poznávám hlas starého Pottera.«

»To snad není možná.«

»Opravdu. Ani se nehýbej. Není tak bystrý, aby nás shlédl. A zvláště, když je zase, jako obyčejně, opilý — zatrolený chuďas starý!«

»Dobře tedy, budu tiše. Teď stojí. Nemohou to nalézti. Již se zase blíží. Teď hoří! Mokro! Zase hoří! Hoří, hoří !!! Teď jdou dobře! Poslechni, Frantíku, poznávám druhý hlas: je tam Rudý Józa.«

»Na mou pravdu — ten krvežíznivý divoch! Raději kdyby to byli čerti z pekla! Co zde asi chtějí?!«

Šepot jejich rázem docela ztichl, neboť oni tři muži došli již ke hrobu, a stanuli takto ve vzdálenosti několika stop od jejich úkrytu.

»Jsme na místě,« pravil třetí hlas; a majitel tohoto hlasu zvedl do výše svítilnu a chlapcům zjevila se tvář mladého dra. Robinsona.

Potter a »Rudý Józa« nesli nosítka, na nichž se nalézal provaz a několik lopat. I složili své břímě a počali rozhrabávati rov. Doktor položil svítilnu k jedné straně rovu, a usedl zády obrácen k jednomu z jilmů. Byl tak blízko, že by hoši byli k němu dosáhli rukou.

»Jen rychle, lidé!« pravil hlubokým hlasem. »Měsíc může každým okamžikem vyjít.«

Zabručeli něco v odpověď a pokračovali ve své práci. Chvilku nebylo slyšet nic leč protivný zvuk rýčů odhazujících hlínu a písek. Byl to zvuk velice jednotvárný. Jeden z nich narazil konečně rýčem na rakev, jež se dutě ozvala, a než minula minuta neb snad dvě, vytáhli rakev nahoru. Rýči svými odstranili víko rakve, vyňali mrtvolu a nelítostně ji hodili na zem. Měsíc vyplul z mračen a ukázal světu zsinalou svou tvář. Nosítka byla přistavena, mrtvola naložena, přikryta prostěradlem, a provazem přivázána. Potter vyňal z kapsy velikou svou žabku a převislý kus provazu přeřízl; pak pravil:

»Tak ta prožluklá věc je hotova, a musíme dostat ještě pět dolarů, nebo to zde necháme.« 

»To je moje řeč!« zvolal »Rudý Józa —«

»Ale poslyšte: co to má znamenat?« pravil doktor.

»Chtěli jste napřed peníze, dal jsem vám je tedy.«

»Ovšem, a ještě více jsi pro mne učinil,« pravil Józa, přibližuje se k doktorovi, jenž vstal se země.

»Před pěti lety jsi mne vyhnal z kuchyně svého otce, když jsem tě prosil o něco k jídlu, a nazval jsi mne ničemou; a když jsem se zapřisáhl, že se s tebou třeba po stu letech vypořádám, dal mne otec tvůj jako tuláka za mříže zavřít. Myslíš, že jsem na to zapomněl? Nemám nadarmo v sobě krev divochů. A teď tě mám, teď se spolu vyrovnáme!«

I rozehnal se pěstí po doktorově tváři. Ten však se uhnul, a mrštil lotrem o zem. Potter nůž pustil a zvolal:

»Nechte na pokoji mého kamaráda!« a již se s doktorem chytl do křížku, a oba se prali, seč byly jejich síly, dupajíce trávu a rozrývajíce nohama půdu. Rudý Józa vyskočil, oči jeho zaplály vášní, schvátil nůž Pottera, a jako kočka sehnut se plížil kol zápasníků, čekaje vhodné příležitosti. Náhle se doktor vysmekl, chopil se těžkého prkna z hrobu Vilímova a skolil jím Pottera k zemi; této příležitosti použil divoch vetknuv mladému muži nůž až po rukojet do prsou. Tento zavrávoral a klesl částí těla na Pottera, jejž potřísnil krví; v tom však mračna zakryla ohavný ten výjev a zděšení hoši prchali temnou nocí.

Když zase měsíc vyplul, Rudý Józa stál nad oběma těly a prohlížel je. Doktor nesouvisle něco bručel, vzdychl dvakrát nebo třikrát a ztichl na dobro. Divoch zamumlal:

»Spolu jsme vyrovnáni.«

Pak oloupil mrtvolu. Osudný nůž vložil do Potterovy otevřené pravice a usedl na odkrytou rakev. Tři —, čtyři —, pět minut minulo; Potter začal se hýbat a stenat. Ruka jeho svírala nůž; i zvedl ruku, pohlédl na nůž a s hrůzou jej pustil. Pak si sedl, odstrčiv od sebe mrtvolu; podíval se na ni a rozhlédl se zmateně kol sebe. Uzřel Józu.

»Pane Bože, co se to stalo, Józo?« pravil.

»Mrzutá je to věc,« pravil Józa, ani sebou nepohnuv.

»Proč jsi tohle jenom dělal?«

»Já, já to neudělal!«

»Pohleď jenom a nemluv zbytečné řeči.«

Potter se zachvěl a zbledl.

»Zdálo se mi, že jsem vystřízlivěl. Také jsem nemusil dnes v noci píti Ale mám to ještě v hlavě — hůře než když jsme sem přišli. Nevím, na čem jsem; nemohu se skoro na nic upamatovati. Řekni mně, Józo — na své čestné slovo, brachu starý — udělal jsem to já, Józo? Nechtěl jsem to provést; na mou čest a duši jsem nechtěl, Józo. Řekni mi, jak se to stalo, Józo? Je to hrozné — byl tak mladý a nadějný.«

»Inu rvali jste se spolu, on tě praštil prknem, a ty jsi klesl; pak jsi se vzchopil, vrávoraje a potáceje se na všecky strany, chytil jsi nůž a vrazil do něho, právě když ti zasadil novou strašlivou ránu, po které jsi se jako kus hrudy bez vlády svalil.«

»Nevěděl jsem, co dělám. Kéž bych v tu chvíli umřel, je-li pravda, že jsem ho zabil. Jen kořalka je na všem vinna, a pak snad to rozčilení. Po celý svůj život jsem neužil zbraně, Józo. Pral jsem se, ale bez zbraní. To ti každý dosvědčí. Józo, neříkej to na mne. Slib mně, že to neprozradíš, Józo; jsi přec můj kamarád. Měl jsem tě od jakživa rád, Józo, a také jsem se tě zastával. Což se již nepamatuješ? Že mne neprozradíš, Józo?« A ubožák klesl na kolena před hanebným vrahem, a sepjal prosebně ruce.

»Vždycky jsi se ke mně dobře, hezky choval, nechci se ti zlým odplatit. Nevím, co mám ještě říci.«

»Och, Józo, ty jsi anděl! Budu ti blahořečit do nejdelší své smrti.« A Potter se dal do pláče.

»Pojď, dosti toho. Není času na nářky. Jdi onou cestou, já půjdu tudyhle. Běž, ať tě nikdo nespatří!«

Potter se dal do klusu, který se brzy přeměnil ve cval. Divoch chvíli se za ním díval. Pak zamumlal:

»Byl li onou ranou tak velice omráčen a rumem zpit, jako se tváří, nevzpomene si na nůž, leda až bude tak daleko, že se bude báti vrátit se zpátky do těchto míst sám — zbabělec!«

Po dvou neb třech minutách jediný měsíc převzal hlídku nad zavražděným mužem, zabalenou mrtvolou, nad otevřenou rakví a rozhrabaným rovem. Nastalo úplné ticho.

---

1. Anglická míle (asi čtvrt rakouské míle.)