Dobrodružství Toma Sawyera/VII

Dobrodružství Toma Sawyera
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VII
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Čím usilovněji se Tom snažil do učení se zabrati, tím víc rozptylovaly se jeho myšlénky. I vzdal se konečně, zívnuv s povzdechem všech pokusů. Nemohl se dočkati polední přestávky. Panovalo naprosté ticho. Bylo úplné bezvětří. Dusný vzduch vábil ku spánku. Uspávající šepot dvaceti pěti učících se žáků tak mile zněl v duši jako kouzelné bzučení včel. V dáli zvedala »Horka« ve sluneční záři půvabné, zelené své stráně, rdíc se za třepotavým závojem rozpáleného vzduchu; ve výši letělo volně několik ptáků; nikde nebylo jiného živého tvora, kromě několika krav, jež také usnuly.

Tomova mysl toužila po volnosti, neb aspoň po nějaké zábavě, by nějak zahnal hrozně dlouhou chvíli. I sáhl do kapsy, tváří jeho bleskla zář zbožných díků, zcela mimo jeho vůli. Potají vyňal krabici. Vzal tesaříka a položil jej na dlouhou, plochou lavici. Ubožáčkovi asi také z očí zazářila zbožná vděčnost, byla však předčasná. Neboť když se chystal pln vděčnosti se vzdáliti, Tom ho špendlíkem obrátil a přinutil dáti se jiným směrem.

Věrný přítel Tomův sedící podle a stejně jako Tom se soužící, obrátil rázem hlubokou, milou pozornost k této zábavě. Věrným tím přítelem byl Pepík Harperů. Tito hoši po celý týden byli sobě kamarády věrnými, v sobotu však byli nepřáteli na život a na smrt. Pepík vzal z výložku u kabátu špendlík a začal také směr zajatce říditi. Tato zábava rázem ho upoutala. Tu namítl Tom, že prý si takto vzájemně překážejí, a žádný vlastně brouka neužije. I vzal Pepíkovu tabulku; položil ji na lavici a táhl podle ní prostředkem čáru.

»Pokud bude na tvé straně, můžeš ho obraceti na všecky strany, já ti nebudu bránit; pustíš-li ho však přes tuhle čáru na moji stranu, budu ho popohánět já, dokud ho na své straně udržím.«

»Dobře tedy, začni — pusť ho.«

Tesařík hned unikl Tomovi; přešel přes hranici, Pepík ho chvilku proháněl, potom se brouk obrátil a přešel na druhou stranu. To se několikráte opakovalo. Vždy jeden z chlapců s napjatou pozorností honil brouka po lavici, kdežto druhý s nemenším zájmem ho pozoroval; hlavy jejich skloněny byly nad tabulkou, a duše jejich zapomněly na okolní svět. Konečně se sklonilo štěstí na stranu Pepíkovu, i zdálo se, že při něm vytrvá. Tesařík běhal brzy tím, brzy oním směrem, rozčilen a ustrašen neméně než sami hoši, však pokaždé, kdykoli se blížil k vítěznému cíli, tak že Tom již ruku do něm vztahoval, Pepíkův špendlík hbitě mu dal jiný směr a udržel ho takto ve své moci. Posléze to začalo Toma dopalovat. Jeho pokušení bylo příliš mocné. I natáhl se přes hranici a zdržel ho špendlíkem. Pepík se rozhněval.

»Tome, nech ho,« pravil.

»Chtěl jsem ho trochu popohnati, Pepíku.«

»Jo, to nejde, holečku; nech ho na pokoji«.

»Ale vždyť já mu nic neudělám.«

»Já řku, nech na pokoji!«

»Nenechám!«

»Musíš ho nechat — vždyť je v mojí půlce.«

»Poslechni. Pepíku Harperů, čí je ten tesařík?«

»Do toho mně nic není — je na mé straně, nesmíš se ho tedy ani dotknout.«

»To bych se podíval. Je můj a musím ho mít, jako že se Tom Sawyer jmenuji!«

Hrozná rána dopadla na Tomova záda, a právě taková stihla též Pepíka; na celé dvě minuty zahalila se síň v kotouče prachu, jež se valily z kabátů chlapců k velké radosti celé školy. Hoši byli příliš zaujati broukem, nepřekvapilo je tudíž hrobové ticho, jež zavládlo tím, že pan učitel po špičkách k nim šel a nad jich hlavami stanul. Pozoroval dříve zábavu jejich hezkou chvilku, než jim ji pokazil. Když skončeno v poledne vyučování, Tom pospíšil k Rebece Thatscherové a pošeptal jí do ucha:

»Vezmi si klobouk a dělej, jako bys šla domů; až dojdeš za roh, odtrhni se od nich a vrať se uličkou sem. Půjdu jinudy, udělám to zrovna tak.«

I odešli oba; každý s jinou skupinou žáků. — Za chvilku se sešli v uličce a odebrali se do třídy, v níž zůstali sami. I usedli, tabulku položili před sebe, Tom podal Rebece pisátko, vzal ji za ruku a veda jí ruku vykreslil zase znamenitý dům. Když ochabl umělecký jejich zájem, dali se do hovoru Tomovo nitro kypělo blahem.

»Máš ráda myši?« pravil.

»Ani viděti je nemohu!«

»Inu ovšem — živé. Míním zabité, jež se uváží na provaz a rychle kol hlavy roztočí.«

»O myši tuze nestojím. Co mne se týče, ráda lepkavé bonbony.«

»Oh, což o to! Kdyby tak byly!«

»Tak? Mám jich několik s sebou. Dám ti bonbon, ale jen na chvilku, musíš mně ho zas vrátit.«

Byla to rozkoš; bonbon putoval z úst do úst, děti klátily nohama o lavici překypujíce blahem.

»Byla jsi někdy v cirkuse?« pravil Tom.

»Byla, a budu-li hodná, půjdu prý příště s tatínkem zase.«

»Byl jsem v cirkuse několikrát, třikrát nebo čtyřikrát. Kostel není ničím v porovnání s cirkusem. V takovém cirkuse je pořád živo. Až budu velký, budu dělat v cirkuse Augusta.«

»Och, je! To bude hezké. Mají takové pěkné, strakaté šaty.«

»Ovšem; a vydělají hromadu peněz — mají skoro tolar na den, jak povídal Béňa Rogersů. Poslechni, Rebeko, byla jsi již někdy zasnoubena?«

»Jak to myslíš?«

»Inu zasnoubena před svatbou.«

»Nebyla.«

»Nechtěla bys se zasnoubit.«

»Proč pak ne. Nevím. Jak se to dělá?«

»Jak? To je zcela jednoduché. Řekneš svému hochovi, že nechceš náležeti nikomu, leč jemu, věčně, věčně, věčně jen jemu, pak mu dáš hubičku, a je po všem. To přec dovede každý.«

»Hubičku? A k čemu hubičku?«

»Inu, víš, to je proto — víš, každý musí dát hubičku.«

»Každý?«

»Ovšem, každý, kdo někoho miluje. A víš-li pak, co jsem prve napsal na tabulku?«

»Vv — vím.«

»Co tedy?«

»Nemohu ti to říci.«

»A smím to já tobě říci?«

»Ano, — ano — ale až někdy jindy.«

»Ne, ne, hned.«

»Teď ne — zítra.«

»Dovol mi, Rebeko, říci to hned. Pošeptám ti to do ucha, zcela tichounce.«

Rebeka váhala, Tom pokládal mlčení její za nepřímý souhlas, i objal ji v pasu, a zašeptal jí sladce své tajemství, dotýkaje se pysky téměř jejího ucha. Pak dodal:

»Nyní zase ty mně pošeptej totéž.«

Chvilku váhala, pak pravila:

»Obrať se stranou, bys mne neviděl, a pošeptám ti to. Neřekneš to však nikomu, Tome? Neřekneš?« 

»To se ví, že neřeknu. Tak tedy, Rebeko.«

I odvrátil se od ní tváří. Plaše sklonila dívka nad ním hlavu, až svým dechem kadeře jeho zvlnila a zašeptala: »Já — tě — miluji!«

Pak rychle odskočila a sem tam pobíhala mezi stolky a lavicemi, pronásledována jsouc Tomem; posléze se utekla do koutku a bílou svou zástěrkou zakryla si tvář. Tom ji objal kol krku a spustil:

»Tak už je všecko odbyto — všecko, až na tu hubičku. Nelekej se jí — vždyť to nic není. Dovol tedy, Rebeko.«

I hleděl odtrhnouti od její tváře ruce a zástěrku.

Ponenáhlu vzdala se odporu, ruce jí klesly; a její tvář uzarděná tím zápasem, se poddala. Tom ji políbil na červené rty a pravil:

»Tak, teď je po něm, Rebeko. Nyní pomni, že nesmíš nikoho na světě milovati, leč mne, a za nikoho se nesmíš provdat, leč za mne, nikdy a nikdy. Slibuješ?«

»Slibuji, že nikoho nebudu milovat, kromě tebe, Tome, a že si nikoho nevezmu leč tebe, a ty také si nesmíš vzíti nikoho leč mne.« 

„Inu, ovšem. To se rozumí samo sebou. A kdykoli půjdeš do školy, půjdeš vždy se mnou, ač nebude-li se nikdo dívat — a při hrách vyvolíš si vždycky mne, a já tebe, poněvadž tak se to sluší na snoubence.«

»Och, jak je to krásné! Nikdy jsem o tom dosud neslyšela.«

»Vždycky je to rozkošné! Když jsem s Amalií Lawrence-ovou — —.«

Z pohledu, jejž naň vrhla, poznal svou chybu; nedomluvil, byl zmaten.

»Ach, Tome!« ty jsi byl tedy již s jinou zasnouben!«

I dala se do pláče. Tom pravil:

»Neplač, Rebeko. Na tu jsem už docela zapomněl.«

»Nevěřím ti, Tome — nevěřím.«

Tom chtěl dívku kol krku obejmouti, ta však ho odstrčila, odvrátila se tváří ke zdi a plakala dále. Tom učinil nový pokus, sladkými slovy ji chlácholil, byl však znova odražen. Tu ho pojala pýcha, i vyšel hrdými kroky ze třídy. Venku postál trochu a vrhal nepokojné, rozčilené pohledy chvilkami na dvéře, doufaje, že pocítí lítost a že ho vyhledá. Nestalo se však, jak doufal. I bylo mu nevolno při pomyšlení, že vina je na jeho straně. V jeho nitru odehrál se tuhý boj; posléze se Tom pevně rozhodl, znovu se pokusiti o štěstí a vstoupil.

Stála posud v koutku obličejem ke stěně obrácena, a usedavě štkala. Tom byl dojat. I popošel k ní; stanul, nevěda, co počíti. Pak pravil nesměle:

»Rebeko — miluji jenom tebe.«

Neodpověděla — zaplakala.

»Rebeko,« pravil dojemně.

»Rebeko, promluv —«

Zavzlykala hlasitě.

Tom vyňal nejcennější svůj klenot, mosazný knoflík od kočáru, a umístil tak, by jej viděla.

»Vezmi si jej, Rebeko, prosím tě,« pravil.

Dívka zahodila knoflík. Tu Tom odešel, daleko přes hory a doly, a toho dne do školy již se nevrátil. Rebeky zmocnilo se náhle neblahé tušení. Běžela ke dveřím; po Tomovi ani památky; i pospíšila ke hříšti; ani tu nebyl.

»Tome! vrať se, Tome!« volala.

Naslouchala pozorně, nedostalo se jí však odpovědi. Byla sama; ticho a samota jedinými byly jí společníky. Začala zase naříkati, činila si ostré výčitky; v tom však školáci zase se scházeli, i musila skrýti svůj žal a ztišiti choré své srdce; nastalo dlouhé odpoledne, plné útrap, ježto nebylo mezi cizími těmi dětmi pro ni nikoho, jemuž by si mohla postěžovati.