Dobrodružství Toma Sawyera/IV

Údaje o textu
Titulek: IV
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Slunce vyšlo klidnému světu a paprsky jeho snesly se na tichou vesničku jako Boží požehnání. Po snídani konala se u tetičky Márinky rodinná bohoslužba; byla zahájena kázáním složeným od základů z pevné řady výroků Písma, jež byly v celek sloučeny zvláštní, jemnou maltou; a potom přečtena jedna z truchlivých kapitol zákona Mojžíšova, jako na Sinaji.

Tom si opásal bedra — obrazně řečeno — a »dal se do učení«. Sid se naučil své úloze již před několika dny. Tom napjal všechnu duševní sílu, by si v pamět vštípil pět řádek; zvolil si část kázání na hoře, poněvadž mělo řádky nejkratší. Po půlhodině měl Tom jakés takés ponětí o své lekci, nic víc však než ponětí, neboť myšlénky jeho za tu dobu proběhly zatím celým oborem duševního života lidského a ruce také nezahálely, staraly se pilně o zábavu. Marie vzala knihu, by ho vyslýchala a Tom začal tápat v temnotách.

»Požehnaní jsou — eh — eh —«

»Chudí —«

»Ano chudí; požehnaní jsou chudí — eh — eh —«

»Duchem —«

»Duchem; požehnaní jsou chudí duchem, neboť oni — oni —«

»Jejich —«

»Neboť jejich. Požehnaní jsou chudí duchem, neboť jejich – jest království nebeské. Požehnaní jsou truchlící, neboť oni — oni —«

»B —«

»Neboť oni — eh —«

»Bu —«

»Neboť oni bu —. Nevím, jak to je dál!«

»Budou!«

»Aha, budou! neboť oni budou. Neboť oni budou — eh — eh truchliti — eh — eh požehnaní, kteří budou — ti, kteří — eh — ti, kteří budou truchliti, neboť oni budou — eh — co budou? Proč mi to neřekneš, Marie? Proč jsi ke mně tak zlá?«

»To ti to těžko, Tome, leze do hlavy. Nechci tě trápit. Bylo by to marné. Musíš se to učit znova. Jenom s chutí do toho, Tome, však ono to půjde — a dokážeš-li to, dám ti něco moc hezkého. Vždyť ty jsi přece hodný hoch —.«

»Tak tedy dobře! A co mi dáš, Marie? Řekni, co!«

»Nemusíš vědět, Tome. Víš dobře, řeknu-li, že to bude něco hezkého, že to hezké bude.«

»Inu tedy ano, Marie. Dobře, dám se znovu do toho.«

A »dal se« opravdu do toho; pod nátlakem zvědavosti a spolu s vyhlídkou na možný zisk napjal ducha do té míry, že dobyl velmi skvělých úspěchů.

Marie dala mu nový nůž »Barlow«, jenž stál dvanáct a půl haléře; radost, jejíž záchvat pocítil v té chvíli, otřásla duší jeho až do základů. Ovšem nožem tím nebylo možná pořádně říznout, byl však »pravý Barlow« a to bylo nesmírně důležité — ač jest a zůstane snad na věky podivnou záhadou, kterak ti hoši připadli na myšlénku, že by takový nástroj mohl býti ke své škodě napodoben. Tom zamýšlel »pouštěti« jím skříni a hodlal začíti s psacím stolkem; v tom však ho zavolali, aby se strojil do nedělní školy.

Marie dala mu plechové umyvadlo s vodou a kus mýdla; i šel za dvéře a položil umyvadlo na malou lavičku; potom namočil ve vodě mýdlo a položil je; ohrnul si rukávy, vylil klidně vodu na zemi, vešel do kuchyně a začal se ručníkem u dveří pečlivě utírati. Marie však mu vzala ručník a pravila:

»Že se nestydíš, Tome? Což pak musíš zlobit? Co ti ta voda udělá?«

Tom se trochu zalekl. Umyvadlo bylo znovu naplněno, i stál tentokráte chvilku nad ním v zamyšlení, vzdychl z hluboka a začal. A když vstoupil do kuchyně s přimhouřenýma očima, tápaje rukama po utěráku, slušné množství mydlin a vody kapalo mu s obličeje. Však když se tvář Tomova vynořila z utěráku, nevyhlížel ještě k plné spokojenosti. Byl umyt právě jen po bradu a krk, jakoby měl na obličeji upevněnou škrabošku; temná plocha nezhlazené špíny rozprostírala se v předu i v zadu po krku. Nyní ho vzala Marie do práce, a když ho pustila, stal se z něho člověk, bratr, jenž se nelišil barvou od ostatních, mokré jeho vlasy pěkně byly sčesány a v krátké kadeře pečlivě a souměrně stočeny. (Sám obyčejně rozčesal si kučery, pracně a namáhavě, a vlasy hladce přičesal; kučery pokládal za znak zženštilosti, a kučery jeho trpčily mu život.) Potom vyňala Marie oblek, který nosil na neděli teprve na druhý rok; — jmenoval se »druhým oblekem« — z toho poznáváme bohatost jeho šatny. Když se oblékl, Marie ho »prohlédla«, kabát mu zapnula až k bradě, narovnala přes ramena široký límec od košile, okartáčovala a korunovala ho skvrnitým slaměným kloboukem. Nyní činil dojem člověka náramně vyšňořeného a stísněného; a byl opravdu náramně stísněn; neboť čisté šaty, znamenající proň odříkání, nesmírně ho trápily. Doufal, že aspoň na boty Marie zapomene, i tato naděje byla zmařena; natřela je mastným, jak je zvykem, a přinesla je Tomovi. Tento pozbyl již trpělivosti i pravil, proč musí stále jen dělati vše, co se mu protiví. Marie však pravila významně:

»Tome, takhle mluví hodní hoši?«

Obouval se tedy, cosi sobě pobručuje. Marie se rychle oblékla i byly takto všechny tři děti připraveny náležitě do nedělní školy, místa to, jež Tom nenáviděl z hloubí srdce; Sid a Marie si v ní však libovali.

Nedělní škola trvala od devíti hodin do půl desáté; pak se konala bohoslužba. Dvě z našich dítek zůstaly vždy na kázání dobrovolně; třetí zůstal vždy také ale z vážnějších důvodů. Tvrdé kostelní lavice s vysokými opěradly byly s to pojati na tři sta osob; kostel byl malý, prostý; na vrcholku byla dřevěná zvonice. U dveří Tom couvl o krok a obrátil se k jistému, taktéž svátečně odděnému spolužáku se slovy:

»Poslechni, Vilíku, nemáš žlutý lístek?«

»Mám. « »Co za něj chceš?«

»Co dáš?«

»Bonbon a udici.«

»Ukaž mi to.«

Tom vyňal z kapsy ty věci. Byly obstojné, i vyměnili si hoši navzájem své bohatství. Potom dostal Tom ještě tři červené lístky za několik plíšků a dva modré lístky za jinou jakousi daremnost. Vyčíhal si chlapce, ubírající se do kostela, a kupoval lístky rozmanitých barev ještě celých deset neb patnáct minut. Pak vkročil do kostela se zástupem čistých, hlučících chlapců i děvčat, pokročil k svému sedadlu a dal se do hádky s prvním chlapcem, který se mu namanul. Pan učitel, vážný, obstárlý to muž, zakročil; pak se na chvilku obrátil zády, a Tom chytil jakéhos chlapce z přední lavice za vlasy a ponořil se do čtení, když se chlapec otočil; potom bodl špendlíkem jiného chlapce, aby od něho slyšel pěkné: »Achich!« a znovu byl panem učitelem pokárán. Oddělení, v němž byl Tom, záleželo vesměs z dětí neposedných, hlučných a divokých. Když na ně přišla řada odříkávati úlohy, neznal nikdo dokonale své řádky, nýbrž stále musil pan učitel opravovati. Přece se však všichni jakž takž prosekali a dostali za odměnu každý po malém, modrém lístku, jenž obsahoval výrok z Písma; modré lístky dostávali ti, kdož se naučili dva řádky na pamět. Deset modrých lístků cenou rovnalo se jednomu červenému i mohlo za něj býti vyměněno; deset červených rovnalo se jednomu žlutému; a za deset žlutých lístků odevzdal pan superintendent pěkně vázanou bibli (stála 40 haléřů v oněch laciných časech) školákovi. Kdo z mých čtenářů dal by si práci a píli, naučiti se na pamět dvěma tisícům řádek, třeba se mu v odměnu nabízela bible Doréova? A přece Marie dostala takto již dvě bible, dvě léta musila pilně se učiti: a jakýsi chlapec rodem Němec získal čtyry nebo dokonce pět biblí. Odříkával kdysi v jednom kuse tři tisíce řádek; tím však byly duševní jeho schopnosti přes příliš napjaty i zblbl toho dne skoro na dobro — mrzutá to nehoda pro celou školu, neboť při slavných příležitostech pan superintendent — jak Tom říkával — hocha vždycky vyvolal, aby se »pochlubil«. — Jenom starší školáci ukládali si lístky a setrvali při své obtížné práci, až bibli dostali, i bylo tudíž odevzdání takto získané odměny vzácnou, pamětihodnou událostí. — Vyznamenaný školák byl pro ten den tak slavným, tak váženým člověkem, že hruď ostatních ještě ve škole naplnila se čerstvou ctižádostí, jež stačila mnohdy na několik týdnů. Duševní ústrojí Tomovo nelačnilo snad po takové odměně nikdy, to však nelze popříti, že celá jeho bytost častokráte zatoužila po slávě a úctě s cenou tou spojené.

Pravidelně stával pan superintendent [1] před kazatelnou, v ruce držel zavřený zpěvník, s ukazováčkem vloženým mezi jeho listy a velel žákům, by pozor dali na jeho slova. Koná-li pan superintendent v neděli obvyklé své kázáníčko, musí nevyhnutelně v ruce míti zpěvník, právě jako si nelze představiti zpěváka, jenž při koncertě na podiu zpívá bez not v ruce — proč je tomu tak, je mi záhadou; vždyť ani ze zpěvníku ani z not přednášející nemá užitku. Pan superintendent byl muž postavy štíhlé, asi třicet pět let stár, s ryšavou kozičkou na bradě a s krátkými ryšavými vlasy; na krku měl tuhý, stojací límec, jehož hoření okraj sáhal téměř až k uším, a jehož zahnuté ostré rohy podél ústních koutků v před vybíhaly, i musil se pěkně natahovati, chtěl-li přes tuto ohradu do předu se podívati, a chtěl-li pohlédnouti na stranu, musil se otočiti celým tělem. Brada jeho skláněla se na velkou vázanku, která byla široká i dlouhá jako velká bankovka, a na koncích byla opatřena třásněmi; špičky jeho střevíců byly nahoru zahnuty dle tehdejší mody, jako zobce u saní — takového výsledku docílí mladí páni, sedí-li trpělivě a vytrvale několik hodin nohy opřeny majíce pevně proti stěně. Pan Walters měl vážnou tvář a velice upřímné a dobré srdce; posvátných věcí a míst si tak velice vážil a tak je lišil od ostatního světa, že mimoděk v neděli ve škole mluvil zcela jiným hlasem než ve všedních dnech. Počal asi takto:

»Seďte, milé děti, pěkně rovně, jak dovedete nejlépe, a věnujte mně na minutu neb dvě plnou svoji pozornost. Ano, tak. Tak mají sedět všichni hodní hoši i hodná děvčata. Tamto vidím holčičku dívat se oknem — snad naposled myslí, že jsem někde tam venku, na některém stromě a že mluvím ku ptáčkům-zpěváčkům. (Vděčný smích v posluchačstvu.) Musím sděliti s vámi radost, již cítím při pohledu na tolik svěžích, čistých tvářiček shromážděných na tomto místě, by se učily dobro konati v životě svém.«

A tak dále, a tak dále. Není třeba podávati zde ostatek řeči. Tekla stejným proudem dál, všichni dobře to známe.

Poslední třetinu řeči pokazilo přehledné shrnutí rvaček a podobných zábav několika rozpustilců, a šukání a šeptání, jež neslo se široko daleko, zachvacujíc i osamocené, nezdolné skály, jakými byl Sid a Marie. Všechen hluk však rázem ztichl, když pan Walters v řeči poklesl hlasem, a závěrek jeho řeči přijat byl vděčným tichem posluchačstva.

Šepot žactva měl z části též příčinu svou v události, více méně vzácné totiž v příchodu hostů; vešel advokát Thatcher, provázený slaboučkým starším mužem; byl to uhlazený, statný muž v prostředních letech, s vlasy barvy olověné, šedé a ctihodná paní, jež byla patrně ženou onoho. Paní ta za ruku vedla dítě. Tom byl rozčilen, rozpálen, mrzut a sklíčen — nemohl zrak svůj upříti v oko Amalie Lawrenceovy, nemohl zachytiti láskyplný její pohled. Však sotva uzřel malého onoho hosta, rázem se naplnila jeho duše blahem. Hned se začal »dvořiti«, seč byly jeho síly — pohlavkoval kluky, tahal je za vlasy, stahoval všelijak tváře, zkrátka prováděl vše, čím dle jeho názoru bylo lze upoutat děvče a získati její pochvalu. Jeho blaženost kalena byla toliko vzpomínkou na ponížení, jehož se mu v zahrádce toho anděla dostalo. Však vlny blaha, jež se nyní valily jeho duší, smetly rychle nadobro onu upomínku. Hostům nabídnuta byla nejvznešenější, čestná sedadla, a jakmile pan Walters domluvil, uvedeni jsou před shromážděné žactvo. Z muže v prostředních letech vyklubala se znamenitá osobnost; byl to sám krajský sudí — byla to nejvznešenější bytost, již tyto děti v životě svém viděly; zkoumaly, je-li z masa jako ostatní lidé; rády by byly slyšely jeho hlas, a přec se ho zase také bály. Byl z Konstantinoplu, na dvanáct mil vzdáleného, cestoval tudíž a shlédl kus světa — oči tohoto muže zíraly na budovu krajského soudu, která prý měla cínovou střechu. Takové úvahy vzbudily ovšem úctu jevící se ve významném mlčení a v řadách vyjevených očí. To tedy byl velký sudí Thatcher, bratr advokáta. Bohumír Thatcher ihned popošel v před a hlásil se k velikému muži, by vzbudil závist u svých spolužáků. Jakým blahem opájel duši jeho šepot spolužáků!

»Podívej se, již jde k němu. Hle, jde mu podat ruku. Již mu ji podává. Oč, že bys chtěl být na jeho místě!«

Pan Walters začal »dělati divy«, všelijak sebou házel a zmítal, dával napomenutí, pronášel svá mínění a na všechny strany rozkazoval, kdekoli se mu naskytla k tomu příležitost. Také knihovník »dělal divy«, pobíhal sem a tam s plnou náručí knih a natropil mnoho hluku a šumu, jenž blažívá malé, bláhové pány. I učitelka »dělala divy«, skláněla se něžně nad dětmi, jež byly před chvíli bity, prstem pěkně hrozila malým neposedům a hladila roztomile hodné žáčky. Mladý pan učitel »dělal divy«, rozdával nepatrné důtky a jiné mírné ukázky své autority a dobré své kázně; a skoro všichni učitelé obojího pohlaví měli najednou plné ruce práce s knihami; obyčejně dvakráte i třikráte se zabrali do své práce (byli, jak se zdálo, tuze svědomití). — Malé holky »dělaly divy« všelijak, a malí hoši »dělali divy« tak neúnavné, že vzduchem hustě poletovaly papírové kouličky a rozléhaly se záhlavce. A nad tím vším trůnil veliký onen muž a celou síň blažil velebným, soudcovským svým úsměvem; hřál se v záři vlastní své velikosti a »dělal divy« jako ostatní. Kdyby byl mohl při této příležitosti v odměnu báječné pilnosti odevzdati bibli, bylo by panu Waltersovi již nic nescházelo k úplné blaženosti. Někteří žáci měli několik žlutých lístků, žádný z nich však neměl dostatečný počet — bylť se již po řadě výborných žáků dotazoval. Co by byl za to dal, kdyby tak náhle do školy vkročil onen Němec s duchem úplně zdravým.

A v okamžiku, když se již vzdal vší naděje, vykročil náhle Tom Sawyer v před, předložil devět žlutých lístků, devět červených a deset modrých, žádaje za bibli! To byla rána! jako když blesk z čista jasna udeří. Pomoci z této strany se pan Walters ve své nouzi ani v nejmenším nenadál. Na tom však pranic nezáleželo — předepsané lístky tu byly, a lze říci, že přišly náramně vhod. Tom byl povýšen k sudímu a ostatním vyvoleným, pak se ta novina z hlavního stanu rychle rozhlásila. Bylo to zajisté největší překvapení za posledních deset let; zpráva tato vyvolala tak hluboký dojem, že Tomova sláva se vznešeností sudího byla porovnávána, a děti dívaly se s vypoulenýma očima místo na jednoho nyní na dva velikány. Hoši zelenali závistí; a nejkrutší duševní muka zakoušeli ti, kteří trochu pozdě pochopili, že sami se přičinili o tuto protivnou Tomovu slávu tím, že mu postoupili své lístky za jmění, jež si Tom nahromadil, když hochům propůjčoval za náhradu výsady na bílení plotu. Styděli se sami před sebou, že se dali napáliti úskočnou lstí potměšilého hada.

Tom dostal odměnu, a pan superintendent ho pochválil, jak jen dovedl nejlépe; však jeho chvalořeči nedostávalo se přec pravé opravdovosti, neboť vnitřní jakýs hlas chuďasovi našeptával, že na věci té je záhada, jež snad by nesnesla denního světla; to prostě nešlo nikomu do hlavy, že by tenhle hoch byl do své kotrby vpravil dva tisíce řádků z písma — jistě že by s tuctem jich řadně se zapotil. Amalie Lawrenceova hrdě a vesele zírala v svět a pokoušela se upoutati na sebe Tomův pohled, by to vyčetl v její tváři; ten však se v tu stranu nepodíval. Byla překvapena; pak se trochu zasmušila; posléze temné podezření kmitlo jí hlavou a zase zmizelo; pak znova ji pojalo podezření; pozorovala ho; jediný nepozorovaný pohled — a věděla vše; byla zničena, žárlila, hněvala se, plakala a nenáviděla celý svět; a nejvíce, jak se jí zdálo, Toma.

Tom byl představen panu sudímu; jazyk měl jako svázaný, dech se v něm tajil, srdce prudce bilo jednak proto, že se nalézal tak blízko u tohoto velikého muže, hlavně však proto, že to byl její příbuzný. Rád by mu byl padl k nohám a zlíbal je, kdyby jen to nikdo neviděl. Sudí položil Tomovi ruku na hlavu, nazval ho roztomilým hošíkem, a ptal se ho, jak se jmenuje. Tom se trochu zarazil, oddechl si a pravil:

»Tom.«

»Ale ne, Tom to je —«

»Tomáš«

»Ano. Tak to bude dobře. Ale myslím, že máš ještě příjmení, neřek’ bys mně je také?«

»Řekni pánovi své příjmení, Tomáši,« pravil Walters, a říkej ‚pane‘. Musíš být hezky způsobný —«

»Tomáš Sawyer — pane.«

»Tak je to dobře. Tohle je hodný hošík. Roztomilý klučina. Dva tisíce veršů, to již něco znamená to je opravdu mnoho. A nikdy se nesmíš lekati obtíží, jež působí učení; vědomosti lidské větší mají cenu než cokoli jiného na světě; jimi stávají se lidé velkými a dobrými; také ty, Tomáši, budeš jednou velkým a dobrým mužem, a pak vzpomeneš na své mládí a řekneš: »To vše je zásluhou znamenité nedělní školy, do níž jsem chodil v svém dětství, to vše je zásluhou drahých učitelů, kteří ve mně budili lásku k učení; to vše je zásluhou dobrého pana superitendenta, jenž mne k dobrému povzbuzoval, nade mnou bděl a jenž mi dal hezkou bibli, rozkošnou, skvostnou bibli, bych ji podržel v upomínku; to vše je zásluhou řádného vychování! Ano, to řekneš, Tomáši; a za nic na světě bys nedal dva tisíce veršů, jimž jsi se naučil — jistě, že bys je nedal. Snad bys mně a téhle paní zde mohl říci něco z toho, čemu jsi se naučil — viď, že řekneš — vždyť my rádi posloucháme malé hošíky, kteří se pilně učí. Jistě že znáš jména všech dvanácti apoštolů. Snad bys nám mohl aspoň říci, jak se jmenovali dva první z nich?«

Tom si kroutil knoflík a hloupě se před sebe díval. Pak se začervenal a sklopil oči. Pan Walters byl zničen. I řekl si v duchu: Vždyť to přece není věc možná, aby ten kluk dovedl zodpověděti otázku sebe jednodušší — proč se ho jenom ten sudí ptá? Zdálo se mu, že je čas, by také něco prohodil i pravil:

»Odpověz, Tomáši, pánovi — neboj se.«

Tom se červenal a mlčel — —

»Mně to přece řekneš, není-li pravda?« pravila paní. »Jména prvních dvou apoštolů byla — —«

»David a Goliáš!«

Čtenář mi laskavě promine, zastru-li oponou milosrdenství pokračování tohoto výjevu.


  1. Superintendent — dozorce anglik. církve.