Dobrodružství Toma Sawyera/III

Údaje o textu
Titulek: III
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Tom šel se představit tetě Márince, jež seděla u otevřeného okna v útulném, zadním pokojíku, který byl spacím pokojem, jídelnou i knihovnou zároveň. Vonný letní vzduch, tichý klid, vůně květin a uspávající bzukot včel neminul se účinku, — tetička klímala nad svým pletením; jedinou její společnicí byla právě kočka, a ta spala v jejím klíně. K vůli bezpečnosti měla brejle posunuty až na šedý svůj vlas. Myslila, že Tom jistě dávno již prchl od své práce, i podivila se nemálo, když uzřela, jak neohroženě se Tom před ni staví.

Pravil: »Tetičko, mohu si teď jít hrát?«

»Již teď? Jak mnoho jsi obílil?«

»Všechno je hotovo, tetičko.«

»Ale nelži, Tome; to mne bolí!«

»Vždyť nelhu, tetičko; je to hotovo.«

Teta Márinka takovému tvrzení tuze nevěřila. I šla se sama přesvědčit; jistě by byla spokojena, kdyby tvrzení Tomovo jen z jedné čtvrtiny se objevilo správným. Když viděla, že je celý plot nejen obílen, nýbrž dokonale dvakrát přebílen, a k tomu ještě podél plotu bílý proužek na zemi přidán, neskonalý byl její úžas. I pravila:

»A vskutku! Je to tedy pravda: dovedeš pracovat, chceš-li, Tome.« Ale hned zmírnila pochvalu tuto dodatkem: »Jenom že musím říci, že taková vůle je u tebe náramně vzácná. Tak teď si můžeš jít hrát; hleď ale, abys se včas vrátil, sic ti povím co proto.«

Píle, již věnoval Tom své práci, tetičku tak dojala, že ho vzala s sebou do komory, vybrala nejlepší jablko, a dala mu jej, připojujíc k tomuto daru prospěšné kázání o zvláštní ceně a významu skutku ctnostného, uniknuvšího osidlům hříchu. Právě když končila svou řeč květnatým výrokem písma, »stopil« Tom v kapse pokradmo ořech.

Potom vyběhl ven; v tom uzřel Sida, jenž právě stoupal po zevnějších schodech vedoucích do zadních pokojů v druhém patře. Hrud bylo po ruce dost, v okamžiku lítaly vzduchem. Hrudy se sypaly jako kroupy na Sida; a dříve než se mohla tetička z překvapení svého vzpamatovat a na pomoc přichvátat, šest neb sedm hrud vykonalo své poslání, a Tom zmizel za plotem. V plotu byla sice vrátka, ale spěchal ovšem příliš, než aby jich mohl použíti. V duši jeho uhostil se nyní mír; pomstil se Sidovi za to, že upozornil tetičku na onu černou nit a uvedl ho tím v nesnáze.

Tom obešel stavení a zamířil do blátivé uličky, nalézající se za tetiným kravínem. Zde mu nehrozilo ani zajetí ani trest, i zamířil tudíž na náves, kde právě dva »vojenské oddíly« kluků ke srážce se sešly, jak bylo napřed smluveno. Generál Tom velel jednomu, general Pepík Harper (věrný jeho přítel) velel druhému vojsku. Tito dva velicí náčelníci nesúčastnili se ovšem boje osobně to se hodí spíše jen pro malé děti – nýbrž seděli spolu na návrší a odtud řídili bitvu svými rozkazy, pomoci pobočníků. Vojsko Tomovo slavně zvítězilo po dlouhé a tuhé bitvě. Na to spočítali mrtvé, vyměnili zajaté, ujednali podmínky příští války, jakož i den, kdy bude zase nutna bitka; potom se vojska seřadila a vojenským pochodem odešla, Tom pak sám vracel se domů.

Když se ubíral kol domu, v němž bydlil Bohumír Thatcher, uzřel v zahrádce neznámé děvče — rozkošnou, malou modrookou bytost se zlatými vlasy, spletenými ve dva dlouhé copy, v bílých letních šatech, s vyšívanou zástěrou. Vítězstvím právě korunovaný náš hrdina byl bez boje na hlavu poražen. Jakousi Amalii Lawrenceovu rázem pustil ze svého srdce; ani vzpomínka po ní nezůstala. Měl za to, že ji šíleně miluje; domníval se, že ji zbožňuje; a hle, byla to jen prostá, pomíjející náklonnost. Po měsíce ucházel se o její přízeň, teprve před týdnem vyznala mu lásku; teprve sedm krátkých dnů byl nejšťastnějším a nejhrdějším chlapcem na světě, a hle! v jediném okamžik zmizela z jeho srdce jako nahodilý host, jenž si odbyl návštěvu.

Pozoroval pokradmu nového tohoto anděla, dokud nepoznal, že si ho všimla; potom dělal, jako by nevěděl o její přítomnosti, a začal prováděti všeho druhu nesmyslné chlapecké kousky, chtěje získati její obdiv. Podivné tyto obraty na chvilku zaujaly jeho mysl; v tom však — právě prováděl krkolomnou jakousi gymnastiku — pohlédl po očku stranou a viděl, kterak se děvče ubírá domů. Tom popošel k plotu, opřel se oň, rmoutě se a stále doufaje, že se na chvilku ještě zdrží. Na schodech stanula, pak ale pokročila ku dveřím. Tom z hluboka vzdychl, když nohou vkročila na práh, v tom však tvář jeho zazářila: než zmizela, hodila totiž macešku přes plot. Chlapec se rozběhl a stanul asi ve vzdálenosti jedné neb dvou stop od květu, pak si zastínil rukou oči a hleděl upřeně v před, jako by byl něco náramně zajímavého v tom směru pozoroval. Náhle zvedl stéblo a, skloniv na zad hlavu, snažil se držeti je na nose v rovnováze; a jak se takto v úsilí svém se strany na stranu klátil, blížil se víc a více ke květu maceškovému; posléze stanul na něm bosou nohou, sevřel jej ohebnými prsty a odhopkoval se svým pokladem a zmizel za rohem. Však jenom na malou chvilku, jíž bylo třeba, by mohl zapnouti květ pod kazajku, poblíž srdce neb snad žaludku — vždyť se nevyznal tuze v anatomii a v posuzování podobných věcí také nebyl příliš přísným.

Pak se vrátil na staré místo a až do noci zůstal u plotu a dvořil se jako dříve; děvče již nevyšlo, Tom se však přece těšil aspoň nadějí, že snad stojí někde u okna a že ho pozoruje. Konečně odešel v mrzuté náladě domů; ubohá jeho hlava plna byla divných vidění.

Nálada jeho u večeře byla tak vznešená, že se teta divila, »co to do toho hocha vjelo«. Za to, že hrudoval Sida, dostal svůj díl, choval se však, jako by o tom ani nevěděl. Pokoušel se vypáliti tetě před nosem cukr, i dostal přes prsty. I pravil:

»Když si vezme Sid, tedy mu, tetičko, nic neuděláš.«

»Sid nesužuje jako ty. Kdybych nedávala pozor, bral bys pořád.«

V tom odskočila do kuchyně a Sid zakládaje si na své výsadě, sáhl po misce s cukrem, s pohledem vítězoslavným, jenž ovšem Toma nemálo dopaloval. Však smekly se mu prsty a míska spadla a rozbila se. Tom v duchu jásal — tak velice, že držel i jazyk za zuby. Říkal si v duchu, že nepromluví ani, až tetička přijde, nýbrž že bude zcela tiše seděti, dokud se nezeptá, kdo zavinil tu nehodu; a pak teprv promluví, a bude to pro něho blaho, až ten hodný mazánek »si to odnese«. Překypoval v té míře blažeností, že se sotva dovedl opanovati, když se stará paní vrátila a stanula nad střepy přes brejle metajíc blesky hněvu. Řekl si v duchu: »Už je to tu!« A v tom okamžiku již se válel po podlaze. Mocná pravice tetičky zvedla se k nové ráně, Tom však vykřikl:

»Přestaň! proč mne biješ; vždyť to rozbil Sid!«

Tetička Márinka se lekla a ustala; Tom čekal na projev hojivé soustrasti. Když se teta z leknutí vzpamatovala, pravila:

»Inu, však jsi nevinně jistě nedostal. Kdo ví, jaké jiné darebáctví jsi vyvedl, když jsem tu nebyla.«

Přece však pocítila výčitky svědomí, i pokoušela se říci cosi vlídného a láskyplného; zdálo se ji však, že by se slova ta vykládala jako přiznání k vině, a to by bylo proti kázni. Mlčela tedy a šla smutně po své práci. Tom si stěžoval v koutku a náramně naříkal. Věděl, že ho teta v duchu na kolenou prosí za odpuštění, a toto vědomí plnilo zvláštním uspokojením jeho duši. Nemínil nabídnouti odpuštění, ani přijati podobné nabídky. Proudem slz postřehl sice lítostivý pohled, jenž na něm chvílemi spočinul, dělal však, jako by ničeho nepozoroval. Představoval si, jak leží nebezpečně nemocen, a jak se tetička nad ním sklání, prosíc za jediné jen slůvko odpuštění, a jak se on k stěně obrací tváří a umírá beze slova odpuštění. Ah, jak potom bude tetičce!

I představoval si, jak ho z řeky přinesli domů utopeného, vlasy jeho jsou smočeny, ruce bez vlády a trápené jeho srdce ztichlé na věky. Jak se pak vrhne tetička na jeho tělo, jak proudem se budou líti její slzy a rty její prositi budou Boha, by jí vrátil jejího Toma, že mu nikdy, nikdy již neublíží! On však studený, bledý, bez hnutí bude tu ležeti — ubohý malý trpitel, jehož útrapy skončeny. Tyto vyvolané přeludy ho tak dojaly, že stále vzlykal — málem by se byl zalkl; oči jeho plavaly v slzách, jež přetékaly, kdykoli víčkem mrkl, a řinuly se po tvářích a kapaly s konečku nosu. S truchlivými oněmi obrazy mazlil se s takovou rozkoší, že nepopřál místa nižádné světské radosti ani libému veselí; jeho zármutek by se tím byl znesvětil. A proto když sestřenice jeho Marie vhopsala do světnice celá bez sebe radostí, že zase vidí domov po dlouhé, týden trvající návštěvě, a jedněmi dveřmi do světnice vnesla zpěv a sluneční jas, Tom vstal a druhými dveřmi odešel s chmurnými, temnými svými vidinami. Vyhýbal se místům, hochy nejvice navštěvovaným a vyhledal si zastrčená zákoutí, jež byla ve shodě s náladou jeho ducha. Vor na řece ho lákal, i sedl si na jeho okraj a pozoroval pustý, širý proud, a přál si, by náhle, bez svého vědomí zmizel v proudu, aniž by musil bráti se nepohodlnou, ve světě obvyklou cestou. Potom uvažoval o svém květu maceškovém. Vyňal jej, smačkaný a zvadlý, a zoufalá jeho blaženost značně tím vzrostla. Ptal se sama sebe, zda by ona cítila s ním, kdyby znala jeho zármutek? Naříkala by snad a přála by si, by směla kol šíje ho obejmouti a těšiti ho v zármutku? Či by se jako ostatní nelítostný svět chladně od něho odvrátila? Tento obraz působil mu tak rozkošné útrapy, že o něm znovu a znovu přemítal a v nové, rozmanité světlo stále do omrzení stavěl. Posléze vstal s povzdechem a vykročil v temnou noc. Mezi devátou a desátou hodinou přišel v tichou ulici, v níž bydlila zbožňovaná jeho neznámá; stanul, naslouchal, bylo ticho; v druhém patře vrhala svíčka temné světlo na záclonu okna. Byla tam ta svatá bytost? Přelezl plot, prokradl se sazeničkami, až stanul pod oknem. Dlouho se díval dojat v ta místa. Potom si lehl na znak pod okénko, na prsou sepjal ruce, v nichž držel ubohý zvadlý onen květ. Kéž by tak zemřel — bez domova, bez přístřeší v krutém tom světě, nemaje přítele, jenž by s čela stíral smrtelný jeho pot, nemaje milované bytosti, jež by se soustrastně nad ním skláněla, až nadejde veliký poslední jeho zápas. A ona by ho takto uzřela dívajíc se na zářivé jitro — a ah, zda by jedinou aspoň slzu vyronila na ubohé, mrtvé jeho tělo, zda by přece trochu povzdechla v lítosti nad tím, že svěží, mladistvý život tak surově byl zničen, tak předčasně zmařen?

Okénko se otevřelo; hrubý hlas služky znesvětil posvátné ticho a proud vody promočil ostatky mrtvého mučeníka!

Hrdina náš blízek zalknutí vyskočil a ulevil si notným frknutím; zabručel si nadávku, pak hvízdlo cosi vzduchem, ozval se třesk, jako by někdo do skla uhodil a mlhavá postavička jakás přeskočila plot a zmizela v temnotě.

Krátce na to, když Tom zcela již odstrojen při svitu lojové svíčky si prohlížel rozmočené šaty, Sid se probudil; chtěl snad prohoditi nějakou »narážku«, záhy se však rozmyslil a mlčel — Tomovy oči nevěstily nic dobrého. Tom se zabalil do peřin, nepřeříkav obvyklé mučivé modlitby, a Sid dobře si všiml toho opominutí.