Dobrodružství Toma Sawyera/II

Údaje o textu
Titulek: II
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Nastalo sobotní jitro a zářivý, svěží letní den kypěl životem. Srdce každého zpívalo, a bylo-li mladé, zpívaly i rty. Tváře všech jásaly, každý krok byl skokem. Stromy byly v květu; jich vůně plnila vzduch.

Kopec Horka, zvedající se blíže vsi a zelenající se stromovím, ležel poněkud opodál, tak že se zdál býti vytouženým, snivým, tichým a vábným krajem.

Na zápraží zjevil se Tom; nesl nádobu s bílou barvou a štětku s dlouhou násadou. Prohlížel si plot; veselost opustila jeho ducha, smutek obestřel jeho mysl. Třicet loket dlouhý plot prkenný zvýši devíti stop. Zdálo se mu, že život nemá smyslu a že jest jen na obtíž. S povzdechem namočil v barvě štětku a otřel ji o nejvyšší prkno plotu; potom opětoval ten pohyb; a pak znova a znova; porovnával nepatrný, bílý proužek s daleko sahající prostorou nebíleného plotu a usedl pln zoufalství. V tom vyběhl z vrat Jim s konví v ruce, vesele si popěvuje. Nositi vodu od studně Toma dříve nikdy nevábilo, nyní však ho tato práce příliš neodpuzovala. Vzpomněl si totiž, že u studny se shromažďuje četná společnost. Bílých, mulatských i černých hochů i děvčat vždy tam dost, a celá ta společnost seděla, vyměňovala si hračky, hádala se, prala se, zpívala i zevlovala. I vzpomínal si, že ač byla pumpa jen na sto padesát kroků vzdálena, Jim přece se s konví dříve než za hodinu nevracel; a to obyčejně ještě musil někdo pro něj dojíti.

Tom pravil:

»Poslechni, Jime, dojdu pro vodu, budeš-li zatím za mne bílit.«

Jim zavrtěl hlavou a pravil:

»Nemohu, mladý pane. Stará paní říkala mi, že mám jít pro vodu, a že se nesmím nikde s nikým stavět. Pravila mi, že mne snad bude pan Tom prosit, abych za něj plot natíral, že však mám jít svou cestou a hledět si své práce — na tom bílém plotě prý jí moc záleží.«

»Ale, Jime, kdopak by dbal její řeči. Tak mluví vždycky. Dej sem tu konev — v minutě jsem zde zpátky. Ani se ničeho nedoví.«

»Nesmím, pane Tome. Stará paní by mně hlavu utrhla. Jistě, že by to učinila.«

»Teta! vždyť ani uhodit pořádně nedovede — klepne náprstkem přes hlavu a rád bych věděl, kdo by si z toho něco dělal! Mluví ovšem strašlivé věci, ale její řeč přece nebolí — ani, když křičí. Jime, dám ti krejcar. Dám ti čtyrák!«

Jim se rozpakoval.

»Čtyrák, Jime; to už přece něco znamená.«

»Inu, je to pěkné, povídám. Ale, pane Tome, bojím se strašlivě staré paní.«

Jim však byl přece jen člověkem — a lákadlo bylo příliš silné. I postavil konev a vzal čtyrák. V tom však již upaloval po silnici se svojí konví a zvonivým smíchem; Tom začal pilně bílit a tetička Márinka se vzdalovala s pantoflem v ruce a vítězným pohledem v oku.

Tomova píle brzy však ochabla. Přemýšlel o zábavách, jež byly na ten den ustanoveny, a zármutek jeho vzrůstal. Za chvíli potáhnou tudy kolem volní hoši na všeliké rozmarné výpravy a budou se mu vysmívati, že musí pracovati — pouhé to pomyšlení pálilo ho jako oheň. I vyňal z kapsy pozemský svůj majetek a pozoroval jej — kousky rozlámaných hraček, kamínky a různé daremnosti; snad by se tím mohl na chvíli vykoupit z práce, ze zajetí však se nemohl vyprostiti ani na půl hodiny. I vsunul ztenčené své jmění zase do kapsy a vzdal se myšlénky podplatiti hochy. V této smutné, beznadějné chvíli kmitl mu hlavou nápad. V pravdě znamenitý, velkolepý nápad. Vzal zase štětku a klidně pokračoval v práci. Ben Rogers objevil se náhle na obzoru; byl to chlapec, jehož posměchu nejvíce se bál. Nešel krokem — hopsal, poskakoval, hopkoval; nejlepší to důkaz, že měl lehké srdce a vznešené plány. Pochutnával si na jablku, občas dlouze, krásně pískl, načež následovalo hluboké klink cink cink, klink cink cink; představoval právě parník. Čím více se blížil, tím více mírnil chvat, dal se středem silnice, zahnul v pravo, pracně se otáčel, namáhavě a obezřetně; představoval velký parník »Missouri« a měl za to, že se vznáší na vlnách. Představoval loď, kapitána, i lodní zvonec, i musil se tudíž vmysliti v postavení lodi, kapitána, jenž stojí na její palubě, a dává rozkazy, jež sám vykonává.

»Stanout? Cingyly, cingyly cink!« Ustal v běhu a pomalu ustupoval k chodníku. »Zpátky, cink, cink, cink!« Natáhl ruce, a zase je spustil. »K přístavišti! cink, cink! Šš-ššš-šš!« pravou rukou začal opisovati kruhy, představuje takto velké kolo parníku. »Levým bokem zpět! klink, cink, cink! Šš-ššš-šs!« Při tom levou rukou rýsoval ve vzduchu kruhy.

»Zahnout v pravo! Cink, cink! Zahnout v levo! Rovně v pravo! Stanout! Pomalu zatáčet! cink! cink! Šš-š-šš! Hlavní lano ven! Rychle! Připevnit loď! rychle! Stát! Pustit páru! Cink, cink!« »Št, šššt, št!« (Tak pouštěl kohoutky páru.)

Tom bílil dále — nevšímal si parníku. Ben se chvíli na něj díval, pak pravil:

»Hi, hi, hi! Tys to vypral!«

Nedostal odpovědi. Tom pozoroval zrakem umělce místo, jež právě obílil; potom zase mávl svižně štětcem, a znovu prohlížel své dílo. Ben stanul u něho. Tom měl laskominy na jablko, hleděl si však své práce. Ben pravil:

»Hej, kamaráde! musíš pracovat, co?« 

»Ach, to jsi ty, Béňo! Nevšiml jsem si tě!«

»Poslechni, jdu se koupat. Nechtěl bys jít také? Ty bezpochyby raději pracuješ, vid? To se ví!«

Tom ho chvíli pozoroval, pak pravil:

»O jaké práci mluvíš?«

»Co pak tohle není práce?«

Tom začal zase bílit a prohodil nedbale:

»Možná, že jo, možná, že ne. To však vím jistě, že se také práce líbí Tomu Sawyerovi.«

»Ale jdi, snad nebudeš povídat, že to rád děláš?« A štětka stále lítala po plotě.

»A proč bych neměl rád bílit? Co pak se ti každý den naskytne příležitost bílit plot?«

Tím se zjevila Tomova práce v novém světle. Ben přestal hrýzti jablko. Tom táhl štětkou nahoru a dolů — odstoupil trochu od plotu, dívaje se na svou malbu — tu a tam poopravil — zase prohlížel. Ben sledoval každý jeho pohyb, zájem jeho víc a více rostl, práce ho víc a více poutala. Náhle pravil:

»Poslechni, Tome, nech mne chvilku bílit.«

Tom uvažoval; již chtěl svoliti, změnil však svoje rozhodnutí: »Ó ne; nedělalo by to dobrotu, Béňo. Víš, jak tetičce Márince na tom plotu strašlivě záleží — právě zde u cesty — kdyby to bylo na druhé straně, nic bych proti tom u neměl, a ona také ne. Ano, mnoho jí záleží na tomhle plotu; musí se to dělat, jak se patří; myslím, že by to ani tisícátý chlapec nedoved’ obílit, jak se patří.«

»Opravdu? Ale poslechni: nech mne také bílit, jen chvilinku. Kdybych byl na tvém místě, Tome, také bych tě nechal.«

»Na mou duši bych ti, Béňo, rád byl po vůli; ale tetička Márinka — Jim to chtěl dělat, ona však nedovolila. Sid to chtěl dělat, Sidovi také nedovolila. Teď vidíš, jak se věc se mnou má. — Kdybych tě nechal a něco se stalo —«

»Ale, jdi! vždyť dám také pozor. Dovol mi na chvilku. Poslechni — dám ti ohryzek.«

»Inu jo. Ne, Béňo; nejde to; bojím se — —«

»Dám ti celé jabko!«

Tom podal mu štětku, jako by se ještě zdráhal, srdce mu však vesele poskočilo. »Parník Missouri« bílil a potil se v úpalu slunečním, a odstoupivší umělec seděl zatím ve stínu na soudku, klátil nohama, hryzl jablko, a chystal novou lesť. Příležitost se mu brzy naskytla; podél plotu běhalo stále dost hochů; z počátku se ušklebovali, posléze však sami se dali chytit na bílení. Když Béňa již byl znaven, Tom zadal práci Vilíkovi Fišerovi, a v náhradu dostal pěkného draka. Když pak tento »dobílil«, začal Jeník Millerů, a dal za to Tomovi zcepenělou myš, i s provazem, jímž se roztáčela; a v takové práci míjela hodina po hodině. Kol čtvrté hodiny odpolední Tom, jenž byl ráno tak velice sklíčen, v pravém slova smyslu oplýval bohatstvím. Kromě věcí již zmíněných měl dvanáct kamínků, kus drnkačky, střep z modrého skla, kterým se hoši dívali na svět, dělo z cívky, klíč, který se nehodil k žádném u zámku, kousek křídy, skleněnou zátku od velké láhve, cínového vojáčka, několik pulců, šest praskavek, jednooké kůtě, mosazný knoflík ode dveří, obojek — neměl psa — rukojeť od nože, čtyry kousky pomerančové kůry a rozbitá, stará dvířka od kamen. A celý ten čas strávil v příjemném, milém lenošení — v četné společnosti — a co hlavního! plot byl třikráte po sobě barvou přetřen! Kdyby byl sám neučinil bílení náhle konec, byl by přivedl kluky z celé vsi na mizinu.

Tu zdálo se Tomovi, že ten svět přece není tak prázdným. Objevil mimoděk jeden z nejdůležitějších zákonů, lidskou činnost ovládajících, totiž: chceš-li, by někdo zatoužil po jisté věci, musíš mu její dosažení co nejvíce ztížit. Kdyby byl tak velkým a důmyslným mudrcem, za jakého se má spisovatel této knihy, byl by došel k poznání, že prací rozuměti jest činnost, k níž jest člověk nucen, zábavou pak činnost, k níž není nucen. A pak by také pochopil, proč hotovení umělých květin neb zaměstnání v šlapacím mlýně zoveme prací, kdežto hru v kuželky a stoupání na Mont Blanc jmenujeme jen zábavou. Mnoho zámožných Angličanů jezdívá denně dvacet až třicet mil se čtyřspřežením poněvadž je ta jízda stojí značné obnosy peněz; kdyby jim chtěl někdo platit za tu jízdu, změnila by se jejich zábava v práci, a ti páni by se mu jistě pěkně poděkovali a přestali jezdit.