Dobrodružství Toma Sawyera/V

Údaje o textu
Titulek: V
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

As o půl desáté začal puklý zvon malého kostelíka vyzváněti a lid se začal scházeti na ranní kázání. Děti z nedělní školy rozptýlily se po kostele, sedly si ke svým rodičům do lavic, aby byly pod dohledem. I přišla též tetička Márinka, a k ní si sedl Tom, Sid i Marie. Toma posadili do prostřed kostela, aby byl hezky daleko od otevřeného okna a aby neviděl vábné letní krajiny. Dav plnil chrámové lodi; přišel starší, chudoučký poštmistr, jenž zažil kdysi lepší časy; měšťanosta se svou ženou — kromě jiných zbytečností měla tato osada také svého měšťanostu; smírčí soudce, dále vdova Douglasová, příjemná, něžná a statná, vznešená, dobrosrdečná a dobročinná to duše, jež pro svoji pohostinnost a štědrou podporu slavnosti pýchou byla St. Petersburgu; shrbený, ctihodný měšťanosta s paní Wardovou, advokát Riverson, také jedna z tamějších znamenitosti; a posléze krásky z osady, sledované zástupem v kment oděných a prýmky zdobených mladých milovníků; potom kráčeli všichni příručí z městečka pohromadě — stáli totiž v předsíni strkajíce z dlouhé chvíle knoflíky svých holí do úst, a obloukovitá tato hradba, již tvořili olejem napuštění a upejpavě se šklebící ctitelé, stála pevně, dokud poslední děvče podle nich nepřešlo; konečně přišel též vzorný mladík jakýsi Vilém Mufferson, který dával úzkostlivě pozor na svou matku, jako by byla z nejjemnějšího skla. Vodíval vždy matku do kostela a byl proto pýchou všech matek. Svou dobrotou budil nenávist ostatních hochů; nad to byl nad ně povznesen«. Bílý šátek vyčuhoval ze šosové jeho kapsy, jak to bylo v neděli zvykem — ovšem že jen náhodou. Tom neměl šátek a pokládal za hlupce každého, kdo šátek měl. — Když se společnost sešla, bylo ještě jednou zazvoněno, aby popohnáni byli loudavci a opozdilci, a pak se rozhostilo v kostele ticho, jež bylo rušeno toliko smíchem a šepotem kůru na galerii. Kůr vždycky po celou bohoslužbu se smál a šeptal. Znal jsem kdysi kůr, který se choval slušně, teď však nevím již, kde to bylo. Poznal jsem jej před mnoha lety, dnes se na něj sotva pamatuji; zdá se mi však, že to bylo někde v cizině.

Kněz začal chvalozpěv, jejž přednášel s rozkoší a způsobem, který se v naší krajině těšil obzvláštní oblibě. Začal střední polohou, hlas jeho nesl se pomalu výš a výše až k jistému bodu, tu vyrazil silně poslední slovo a pak hlasem poklesl náhle, jako by s můstku skočil.

Jasná nebes říše. Tebe, věků králi,
s širým světů davem velebí a chválí —

Byl pokládán za znamenitého recitatora. Přátelé ho prosívali, by přednášel nějakou báseň; a když spustil, paničky zvedaly ruce a pouštěly je bez nadějně v klín, zakrývaly si oči, pokyvovaly hlavami, jako by chtěly říci: »Slovy nelze vyjádřiti náš dojem, je to příliš krásné, příliš krásné pro pozemský náš svět.«

Když dozpíval vel. pán Sprague chvalozpěv, dal se do »oznamovatele zpráv«, četl ohlášení společenských sjezdů, schůzí a podobných věcí, tak že se zdálo, že skončí vše teprve posledním soudem — podivný tento zvyk zachoval se do dnes v Americe, také ve velkých městech přes to, že nynější doby bohaty jsou na noviny. Ale to již tak bývá: čím hloupější je zděděný zvyk, tím nesnadněji lze se zvyku toho zbaviti.

Pak začal kněz kázat. Byl dobrým, vznešeným kazatelem, jenž se nebál jednotlivostí; prosil Boha, by se smilovati ráčil nad církví a slabými církve syny a dcerami; nad jinověrci v osadě; nad celou osadou; nad krajem; nad státem; nad státními úředníky; nad Spojenými Státy; nad věřícími Spojených Států; nad kongresem; nad presidentem; nad zřízenci vlády; nad ubohými plavci, bouří na moři zmítanými; nad milliony potlačeného lidstva upícího pod žezlem evropských vládců a východních tyranů; nad těmi, kteří bezstarostně, v dobrých poměrech žijí a přec nemají očí k vidění ani uši k slyšení; nad pohany, kteří na vzdálených ostrovech v moři sídli; a skončil snažným svým přáním, by slova, jež právě pronesl, došla vřelého a milého přijetí a podobala se zrnu zasetému v úrodnou jež přinese hojnou žeň ctnostných skutků. Amen.

Kostelem rozlehl se šustot šatů; posluchači právě sedali. — Chlapec, jehož život tato kniha líčí, neměl velký požitek z kázání, byl však trpělivý — a více se přec na něm nemohlo žádat. — Po celé kázání tvrdošijně se držel; proti své vůli zachycoval jednotlivosti, jež kazatel vypočítával neposlouchal sice, znal však způsob, jakýmž duchovní ode dávna pravidelně postupoval, a když vsunul nějaký nový dodatek, zaslechl jej a z celé duše se hněvivě zachvěl; každý dodatek pokládal za neslušné taškářství. — Asi v polovici kázání sedla si moucha před ním na lavici a trýznila ho tím, že si klidně pracku o pracku třela; chytala se za hlavu s takovou silou, že div ji od trupu neodtrhla; i bylo viděti tenounkou nitku představující krk; zadními nožkami otírala křídla, jež hladila k tělu, jako by to byly šosy u kabátu, celý svůj zevnějšek upravovala s takovým klidem, jako by byla v úplné bezpečnosti. A byla opravdu v bezpečí; neboť jakkoli Toma silně ruce svrběly, máchnouti po ní, přece se neodvážil — zdálo se mu, že by rázem duši ztratil, kdyby mezi kázáním provedl takový kousek. Při poslední větě však pohnul rukou a posunul ji v před; a jakmile doznělo » Amen«, byla moucha válečným zajatcem. Tetička však to zpozorovala, a Tom ji musil pustit.

Kněz vyňal své papíry a začal bzučeti monotonním hlasem, jednaje o předmětě velice asi všedním; neboť tu a tam začaly hlavy jednotlivců klímat — a přece mluvil o věčných plamenech a věčné síře, a líčil sídlo zavrženců v takových barvách, že se to ani vyjádřiti nedá. Tom počítal stránky kázání; když šel domů, věděl vždycky, kolik stránek kázání mělo, málo kdy však z něho co věděl. Tentokráte ho však kázání chvilku zaujalo. Kazatel líčil právě velkolepě a dojemně blaženost lidských tvorů, až lev s jehnětem odpočívati bude v jediném loži, a dítě si se lvem bude hráti. Důležitosti naučení a morálky tohoto líčení však chlapec nepochopil; přemýšlel jen, jak znamenitá to bude podívaná; tváře jeho hořely při takových myšlénkách, a v duchu si přál býti tím dítětem, jež na provázku vede ochočeného lva.

Rázem však upadl zase ve trýzeň, když se jal kněz pokračovati v suchopárných svých výkladech. I začal přemýšleti o svém pokladu, o který přišel, totiž o velkém černém brouku s neobyčejnými kusadly — nazýval ho »štípavým broukem«. Měl ho v zavíraci škatulce. Vzal ho do hrsti a brouk ho jako v odměnu především řádně kousl. Následoval štilec; brouk letěl klikatým směrem, padl v uličce mezi lavicemi na znak a bolavý prst ocitl se v hochových ústech. A brouk tu ležel beznadějně třepetaje nohami a nemohl se převrátiti v původní polohu. Tom se po něm díval, byl by ho rád zase dostal, brouk však byl z jeho dosahu. Pozornost posluchačstva, jež nebavilo kázání, upoutal brouk, i sledovalo také pozorně jeho pohyby.

V tom se přibatolil lenivě jakýs pudlík, rozesmutněn, unaven letní něhou a klidem, trápen zajetím, pln touhy po změně. Vyčenichal brouka; i zvedl svislý ocásek a zavrtěl jím. Prohlížel si kořist; obešel ji; přičichl k ní z bezpečné vzdálenosti; obešel ji znova; nabyl smělosti a přičichl k ní z blízka; potom otevřel tlamičku a opatrně po brouku chňapl, prozatím ho minul; pak chňapl znovu a znovu; taková zábava počala pudlíka těšit; i lehl si na břicho, brouka maje mezi předními svými tlapami, a pokračoval ve svých pokusech; konečně ho brouk omrzel, nevšímal si ho a posléze na něj zapomněl. Začal klímati hlavičkou, brada jeho klesala víc a více, až spočinula na zajatci, který se do ní zahryzl. Kostelem se rozlehl pronikavý vzkřek, pudlík zatřásl hlavou a brouk padl o několik loket dále a zase na znak. Poblíže stojící diváci zachvěli se tichou, vnitřní rozkoší, několik tváří skrylo se za vějíři a šátky; Tom byl dokonale blažen. Z očí psíka zíral žert; taková byla asi též jeho nálada; v srdci však cítil také hněv a dychtil po pomstě. I popošel k brouku a znovu na něj začal útočiti; obskakoval brouka, dopadaje předními tlapkami až k němu, a chňapal blíž a blíže, potřásaje hlavičkou, až mu uši pleskaly. Za chvilku však zase ucítil únavu; chtěl se potěšit mouchou, však bezvýsledně; stopoval mravence s čenichem přitisknutým k dlažbě, brzy však toho nechal; zívl, vzdychl, zapomněl docela na brouka a sedl si naň. Následoval srdcelomný nářek, psík sypal uličkou; skučel stále a běžel; doběhl k oltáři a dal se druhou uličkou, dostal se až ke dveřím; chtěl domů; čím více běžel, tím větší děs ho jímal, až posléze činil dojem chlupaté, zářivé komety, jež se bleskurychle pohybuje v kruhovité své dráze. Konečně uchýlil se poblázněný trpitel ze své dráhy a skočil svému veliteli do klína; tento ho vyhodil oknem, a zoufalé volání sláblo a brzy docela ztichlo v dáli.

Všichni posluchači zrudli v tvářích a dusili se potlačovaným smíchem; kazatel ustal. Ujal se ovšem zase slova, mluvil však trhavě a zdlouhavě; bylo po dojmu; nejvýše vážné výroky stále byly odměňovány bezbožným, zadržovaným smíchem, jenž hrozil propuknouti za vysokým opěradlem té i oné vzdálenější lavice, jako by ubohý farář byl pronesl Bůh ví jaký žert. Celé shromáždění upřímně si oddechlo, když konec učiněn jich útrapám a požehnání kazatele sneslo se na jejich hlavy.

Tom Sawyer přišel domů v dobrém rozmaru, říkaje si v duchu, že služby Boží také baví, je-li v nich jen trochu rozmanitosti. Jediná jen myšlénka ho trápila; nechť si psík pohrál jeho štípavým broukem, připraviti o něj však ho nemusil.