Dobrý člověk/II

Dobrý člověk Božena Němcová
I	II	III

II

U kašny na Štěpánském náměstí scházívala se ráno a podvečer děvčata pro vodu. Tam bývala soudná stolice. Tam přetřepala se kdekterá domácnost, kdekterá paní, rodinné tajnosti se tam stavěly na pranýř a mezitím se mluvilo o milovnících, o nových šatech, o vojenských parádách, o Elisium a vycházkách do Prátru.

Jednoho předvečera stál tam jak obyčejně houfek děvčat. Některá měla škopek naplněný stát na okraji kašny, některá ho měla ještě prázdný aneb ho naplňovala. Mezitím rozprávěly vespolek.

Jedna veliká vedla slovo. — „Já ti vždycky říkám, abys se ozvala; byla jsem také jednou u takové paní, která by si byla pro groš koleno vrtat dala a služky nejraději větrem byla krmila, ale já jí pověděla, zač je perník v Pardubicích; zrovna jsem jí řekla, nedá-li se mi najíst, že jí budu krást anebo odejdu.“

„No, a dala ti víc jíst?“ ptala se jí ta, co též takovou paní měla.

„I holečku, u lakomce nevyhrozíš ani nevyprosíš. Vypověděla jsem.“

„Naše stará,“ ozvala se jedna z houfu, „není lakomá, ale držívá visity a nemá na to, a my se potom musíme zato kolik dní postit.“ — Všeobecný smích.

„Naše je také samá visita, každé boží odpoledne, sotva lžíci odloží, běží jako s troudem, aby nezmeškala, třebas doma stavení spadlo.“

„A vy si z toho mnoho neděláte,“ usmála se jiná.

„To víš, když není kočka doma, mají myši posvícení.

Včera byl beztoho křik u nás, starý to nechce, povídal, že ho ožebračí; ony hrajou v těch visitách ten mist a naše prohrála pětku.“

„Dobře na ni; kdyby ji měla dát žebráku, oběsila by se.“

„A když nehrajou, tak to lidi pomlouvá,“ řekla jedna.

„A smáčejí děvečky místo rohlíčků do kávy,“ ozvala se druhá.

„Do očí jsou jedna druhé jako miliusové, to tak sladce, tak se kloní až k zemi, a jak se jedna od druhé obrátí, nemohou si na jméno přijít,“ pravila snědá Žofka, dělajíc po paních posuňky.

„Včera naše povídala o tvé paní, Rézo, že je lehká osoba,“ pravila opět jiná.

„Či tvoje paní mojí paní vážila?“ odsekla Réza. „Ať jen mlčí tvá svatá paní, vrabci na střechách o tom štěbetají, že je bečka hříchů.“

„Nedurdi se na mě, já jen prodávám, jak jsem koupila,“ omlouvala se druhá.

„Nekupuj ale zboží ze špatného krámu, rozumíš? — Co z úst tvé paní vyjde, to smrdí čertem, a kdyby se kadidlem od hlavy do paty nakadila, kostelem vonět nebude. Vyřiď jí to, chceš-li. Nechť je moje paní, jak chce, na mne je hodná a špinit ji nedám!“

„Což ty, Rézo, se máš dobře, chtěla bych být na tvém místě,“ ozvala se jiná; „často dostaneš něco, u nás málokdy co kápne a s těmi dětmi se člověk natahá jako mezek.“

„Proč jsi u dětí?“ ozvala se jedna velmi sprosté tváře. „Není horší služby. Já byla také u dětí, ale ve dne v noci není pokoje, jdeš-li kam, celé přadeno s tebou, promluvíš-li s kým, už to klazáňata doma povědí. Ale já jsem jim kolikráte vyplácala notně a nedělala jsem s nimi žádné trety. Jednou šel s námi můj amant; paní se to dověděla, a že jí děti kazím; nu, povídala jsem: když je kazím, tak si s nimi chodějí sama, a šla jsem pryč.“

„To já jim ublížit nemohu, a kdybych neměla děti ráda, tak bych tam ovšem nebyla,“ řekla první. „V neděli jsem měla jít s Toníkem k Šperlovi a to se nám zrovna dítě rozstonalo, nemohla jsem jít, mrzelo mne to dost, ale když umřelo dítě druhý den, nebylo mi toho líto, že jsem doma zůstala. Bylo chudinka tak hezké! Paní mi dala na šaty a slíbila, že budu moci v neděli s Toníkem jít. — Musím ale domů, spánembohem, holčiny.“

„To je dobrý blázínek,“ povídala si děvčata.

„A jaké má štěstí, ten Toník si vydělá mnoho za týden, pěkně se nosí a je čistý člověk.“

„Nevídáno, to je štěstí — švec!“ ušklíbla se jedna.

„Přece lepší než voják nebo takový študent, jako ty máš, který smrdí grešlí a přece se za tebe stydí,“ ozvala se Réza, „ten by mi přišel, ani na střevíci ho nechci mít, takového milovníka, kterému jsem jen večer dobrá, a když mne ve dne se škopkem na hlavě potká, odbočí, jak by čerta viděl.“

Všeobecný smích.

„Což, ty každého přikreješ. Ale mluv si, co chceš, mně je přece študent milejší než lecjaký tovaryšek anebo hloupý kovář,“ odpověděla študentova, berouc škopek rychle na hlavu.

„A já nedám za rozum tvého milého ani halíř. Ty ale budeš někdy ráda, kdyby si tě nádeník vzal, neřku-li řemeslník, hrdá důro,“ rozhněvala se Réza, že nazvala kováře, jejího milého, hloupým.

Přišly nové dvě; — jedna mladá, svěžího obličeje s džbánem, druhá starší se škopkem.

„Kolikráte už, Dorotko, jdeš dnes pro vodu?“ ptala se Réza starší.

„I to pánbůh ví; jen se na moje ruce podívejte, samá rejha, ani nemohu beze všeho chodit mezi lidi. Už to nevydržím, musela bych zchromnout, potom ještě v zimě spát na půdě.“

„To je skoro všude,“ ozvaly se.

„Když je člověk zdráv, projde to, ale když máte trolení v oudech, potom zkusíte. Je to už proklatá čistota! Já vím, kdyby ten dům náš byl, že by paní každý den ho udrhla od korouhvičky až dolů. Div že jsme ještě komín nedrhly. Celý den se smetákem a já za ní s hadrem a s vodou, a kdyby vodou, ale to všecko louhem a vápnem se drhne. Jinak ale nemáte lepší paní.“

„To by musel mít člověk ale železné ruce, aby to vydržel.“

„Inu, všude je něco. Vedle nás má paní dvanáctou ten rok; to kozel ví, ona má tu fantas v hlavě, že jí každá krade; a za měsíc každou vyžene a nedá jí mzdy.“

„No té bych pověděla,“ pravila Réza, „ta by pěkně cárala se mnou na úřad: a teď mi dokaž, a když ne —, pamatovala by na mne, ať jsem nehodna svého jména. Taková služba je už ta nejhanebnější!“

„Ba, když každého má za zloděje; také byla služkou, může vědět, jak bolí takové nařknutí!“

„Beztoho že sama kradla; kdo v tom pytli bývá, jiného tam hledá. — A co ty, Lorko, tvoje slečna má prý hezkého, bohatého ženicha?“ ptala se Réza té hezké, co byla přišla.

„Hezký je dost, ale kdyby i bohatý byl, to by si naši slečnu nevzal,“ odpověděla.

„To je pravda, ta se pro krásu může vyspat. Budeš u ní sloužit?“

„Budu; ženich mi už také říkal. Včera jsem mu dolů svítila a tu mi povídal, že by si přál, abych já byla jeho nevěstou!“

„Kýho šlaka, to bude pěkné manželství!“ zachechtala se Réza a ostatní se ušklíbly. „Ta tvoje slečna musí být hloupá, že si tě vezme, Lóro!“

„Co si myslíte o mně?“

„Což bychom si myslily? Že jsi holka k světu — a tvoje budoucí paní že je hastroš do zelí, třebas byla z rodu urozeného; a ten tvůj budoucí pán má oči v hlavě jako já a bude si to také myslit,“ odsekla Réza.

„I mluvme o něčem jiném.“

„No třebas o tvojí sukni, že máš hezkou; co tě stála?“

„Dvojku; ale koupila jsem si šaty za desítku. Mám je ušité podle nejnovější módy. Ještě si musím koupit klobouk a šerpu novou.“

„Safra, tyť se strojíš, což ti to vynáší?“ zeptala se s potutelným úsměvem Réza.

„Kdyby mi to nevynášelo, nemohla bych to mít; já se ráda hezky nosím, však jinou radost člověk nemá!“ řekla Lóra, a vzavši vodu, odešla.

„Počkej, holka, ty oškrábeš kolečka, znaly jsme více takových a nyní jsou na řešetě.“

Mezi poslední řečí šel nedaleko nich ševcovský učeň, nesa v ruce pár bot, jimiž okolo boků si pohazoval, hvízdaje si zobecnělou a oblíbenou tenkráte píseň „Popelář“. Usmolený byl, palce čili domácí páni, jak se žertem říká, koukaly okny ven z pantofli, lokty blýskal. Z hrubé zástěry mohl se olej táhnout a nohavice režné dosahovaly jen na kotníky. Hlavu měl jako jež a tvář jako diblík. Když přišel k děvčatům, zastavil se, najednou ale hlavu shýbl jako beran, když si chce kolit, rozběhl se a drc mezi děvčata, až se rozlítly.

„Co tě čerti berou, usmolenče! Půjdeš odtud!“ křičela Réza, ale i ona musela mu ustoupit, protože jako šídlo mezi nimi se vrtil, do jedné hlavou, do druhé loktem štochl, třetí dostala botou, — a když všechny od kašny odskočily, díval se na kamennou dlažbu, jako by tam něco hledal, ale najednou pustil se do hlasitého volání: „Lidičky, lidičky, kde jste kdo, sem pojďte, pohleďte, co se tu stalo!“ — Ve Vídni netřeba dvakrát volati. Hned se lidé zastavovali, co se stalo, jeden druhého se ptajíce. Tu vykřikl učeň: „Kuchařky tu vystály důlek!“

„I ty bohaprázdná šelmo, ty habrovino usmolená, počkej kluku!“ volaly služky, chtíce ho za pačesy chytit, ale než k tomu přišly — kdež byl kluk! Pod rukama jim zmizel jako rtuť. Lidé se smáli, ale někteří se také mrzeli, že je měl ševcovský kluk za blázny. Služky sebraly také škopky a šly domů, aby nestály na odiv; cestou ale hubovaly nečistě na kluka. — Mezi davem, který se byl ke kašně nahrnul, stálo také mladé, velmi sličné děvče, po němž se nejeden ohlédl. — Byla prostřední postavy, spíše větší, souměrných, pěkně kulatých oudů, jako by ji z mramoru vytesal. Pleť její byla velmi snědá, ale jako z aksamitu a líčka nejinak než jako broskve. Ústa plná a červená jako karmín, bradička trochu vyhrnutá a čelo jako lupeno liliové. Co však nejkrásnější bylo: oči jako charpa modré, orličí nosejček a černé vlasy, lesknoucí se jako kalená ocel. Měla je s čela za uši sčesané a v týle v uzel bohatý stočené. Na hlavě měla bílý krajkový šáteček, ostatní oděv sestával z tmavých šatů a černé aksamitové kazajky. Vzezření její bylo živé a bystré i bylo viděti, že ji svět těší. O malou chvíli později, co se tam byla postavila, přišla druhá a zrovna u ní zastala. Byla o málo menší, též mladá; hrubý vrkoč světlých, jako zlato lesknoucích se vlasů měla stočený kolem hlavy a vzadu hřebenem připevněný. Táhlé její hrdlo bylo jako labuť bílé, oči modré, snivé, velmi půvabné. Tvář čistá, pěkná, skoro dětinného výrazu. Vyhlížela jako milostný obrázek mariánský. I její oděv byl jen jeánoduchý, ale čistý. Jak při první zastala, zaťukala jí na rameno; ta se ohlédla, usmály se na sebe, daly si dobrý večer, a obrátivše se, šly spolu dále. — „Dobře jim, drchnám, proč nejdou po svých,“ řekla ta bílá, míníc služky.

„Já když jdu pro vodu a vidím u studně tu soudnou stolici, raději se vrátím.“

„Ani já se k nim nedružím, jakkoli jsou krajanky. Ono to někdy přesoudí živé mrtvé, a já nerada komu ublížím. A kam jdeš, Lenko?“

„Byla jsem na koupi a jdu domů. A kam ty jdeš, Aninko?“

„Byla jsem trochu u panímámy a nyní jdu domů.“

„Pojď mne vyprovodit, můžeš-li, už jsme se beztoho dlouho neviděly.“

„Půjdu na kousek, nemusím být doma až o sedmé.“ I zavěsila se děvčata za ramena a šla po náměstí k Myslivecké třídě. Lidé se za nimi ohlíželi s libostí, a zvláště mužští div že na nich oči nenechali. Děvčata rozmlouvajíce nevšímala si toho, až jeden vyšňořený darmošlap Lence do samé tváře oči vrazil.

„Fi na tě, nestydo!“ zvolalo děvče hněvivě, uhnuvši stranou; „toho by si u nás žádný chasník nedovolil; ale zde to plemeno nezná studu!“

„A dokonce když vidí prostší holku, myslí ti panáci, že si mohou vše dovolit,“ řekla Aninka.

„Vidíš, Aninko, tuto mne nejvíc mrzí, že je člověk služebný za horšího neslužebných považován, a kdyby sebe hodnější a poctivější byl. Proto jakmile budu mít pár zlatých uspořeno, nechci sloužit.“

„A co bys začala, když se nemá kdo o tebe starat, tak jako o mne?“

„Víš co nám panímáma povídává, jak se praním živila a jak se jí dobře vedlo?“

„Kdopak má takovou kuráž, a ty bys nezastala, co panímáma, jsi slabá na takovou práci.“

„Však nemyslím být pradlenou, umím šít, mohu být švadlenou a žít na svobodě. Chodí k nám do domu švadlena, také mladá a povídala mi, že se dobře uživí.“

„Řekla jsi to panímámě?“

„Neřekla a neřeknu ještě, až jednou, ona by se hněvala, že jdu ze služby, a mého stání v tom domě není, ačkoliv se mám dobře.“

„A proč?“

„Až jednou vám to povím. A ty jsi spokojená v službě?“ ptala se Lenka.

„Jsem; mám pro sebe komůrku vedle kuchyně a v zimě dost teplíčka; práci hravě odbudu a starouškové moji jsou dobří. Starý pán po snídaní nakrmí psa a ptáky, paní zalije si květiny, potom čtou noviny a'k poledni jdou spolu na procházku; po procházce se obědvá, po obědě každý ve své lenošce pospí, potom přijde starý pan hejtman, náš denní host, a hrajou v karty nebo si něco vypravují, až je večer. Po večeři záhy jdou spát. Tak to máš den ode dne po celý čas, co tam jsem. Nyní čekají staří moji páni syna, který je voják; paní pláče radostí, kdykoliv naň vzpomene, a ustavičně o něm se mnou mluví. Musí to být krásný člověk podle obrazu.“

„No jen si mi do něho, Aninko potom nezamiluj,“ škádlila ji Lenka.

„Kdyby mi roveň byl, řekla bych, že se mi líbí zrovna dost, ale pán se mi nesmí líbit.“

„Nedá se poručit, co se líbí, aby se nelíbilo, nechť je to pán nebo žebrák, srdce neptá se po bohatství, nedbá na žebrotu,“ řekla Lenka.

„Ejhle, tyť mluvíš, jako bys toho zkušená byla?“ pravila Aninka.

„Kdo ví, jestli nejsem; ale mluvme o něčem jiném. Vždyť jsem se tě ještě ani neptala, jestli ti z domu jaké vzkázání poslali.“

„Tetka nedbá a mimo ní nemám žádného, to víš.“

„Mně Hájek také málokdy vzkázání přinese. Bratr se nestará a otec je starý, psát neumí. Já ale přece neobmeškám k Hájkovi doskočit, zdá se mi, jako bych domov viděla, když jeho vidím.“

„Také ho ráda vidím; máme ho ale také zač mít rády!“ pravila Aninka.

„Co on pro nás udělal, ze sta jeden by neudělal. Člověk to vidí, jak se jiným vede, když sem přijdou jako slepé, nevědouce kudy kam; tu teprv pozná člověk dobrotu, míti k ruce takového člověka dobrého, jako je Hájek, a takovou panímámu, jako je paní Katy.“

„Však má také na ni paní Kristina, dohazovačka, co v naší ulici zůstává, zlost nemalou, že jí bere výdělek. Už mi nejednou vzkázala po kuchařce naší, abych ji navštívila, že by mně ráda něco vyřídila.“

„A ty, bylas u ní?“ ptala se Aninka.

„Já bych ji neviděla, babiznu; vzkázala jsem jí, aby si nechala vyřízené od cesty. Od ní bych se málo dobrého nadíti mohla.“

„My tam máme také takovou jedubabu; ta mne jednou chytila a povídala, že by věděla pro mě místo na sto zlatých, abych vypověděla, že by ode mne ani mnoho nežádala. Já ji ale zkrátka odbyla, že si nepřeju míti se lépe, než se mám. Ani jsem to panímámě neřekla.“

„Já také ne; Hájek ovšem říká, svěřte se jen se vším paní Katy, buďte upřímné. Ale ono se přece všecko říci nedá. Kdybych jí to řekla, ona by snad na babu šla a ta by se potom na mně vymstila, raději o tom mlčím. — Ale jakpak se ti líbí, Aninko, Madla?“

„Mně zrovna dost; má něco při sobě, že ji musí člověk rád mít, a zdá se být dobrá. Škoda že jsem až na té Vídni, abychom se někdy večer sešly, ty ji tu máš blízko, Lenko.“

„Jsem tomu ráda; mimo tebe neměla jsem kamarádky, ale Madla se mi hned zalíbila. Bude se jí chudákovi asi stýskat. Byla jsem právě u panímámy, když se tam Hájek loučil; Madla plakala a on měl plné oči slzí, když jí ruku podával. Mně se všecko zdá, že Madla Hájkovi více na srdci leží než všecky my, co nás sem dovezl.“

„Kdo ví, co jsi viděla, snad je příbuzná jeho,“ mínila Aninka.

„Ach příbuzná! Takové as příbuzenství je to, že jeho matka a její matka dvě vlastní ženy byly,“ zasmála se Lenka.

„Inu, Hájek je na místě hodný člověk, a kdyby měl městské šaty, byl by i hezký, ale v tom šatu vyhlíží hrubý. Já bych myslila, že by se Madla k němu nehodila. Co ty tomu říkáš?“

„Já ti povídám tolik, Aninko, Hájek je nejen hodný, dobrý, ale také hezký člověk i v těch šatech co vozka. Když jsem s ním jela, tak se mi zalíbil, že kdyby mně byl řekl: Lenko, já si tě vezmu, byla bych hned řekla ano, aniž bych byla dbala, hodím-li se k němu. Budou-li se rádi mít, nebudou na nic dbát; bude-li se ale Madla na něho dívat tvýma očima, pak se jí ovšem jiní lepší zalíbí.“

„Vždyť já si ho vážím co nejlepšího přítele,“ omlouvala se Aninka; „ale vzít bych si ho nechtěla.“

„Já již také jiné myšlenky mám; za rok se mnoho změní. Člověk vidí, slyší všelicos, přijde do všelikých okolností a nabývá jiného rozumu, ale že se mi Hájek velmi líbil, toho nezapřu.“

Mezi tou řečí přišla děvčata k Myslivecké třídě a musela se loučit. „Přijdeš beztoho k panímámě, až budeš mít vycházku, mohly bychom si někam vyjít, poprosíme paní Katy, aby s námi šla,“ pravila Lenka.

„To se ještě smluvíme. Spánembohem; pozdravuj Madlu!“

„Zdrávas vzkazovala. Spánembohem,“ a děvčata podavše si ruce, rozešla se; jedna vešla do blízkého domu, druhá pospíchala na předměstí vídeňské, neboť se již smrákalo.