Dobrý člověk/I

Dobrý člověk Božena Němcová
	I	II

I

Před dvaceti lety, když ještě železnic v Čechách nebylo, více bývalo viděti na vídeňské silnici těžkých nákladních povozů, kteréž výrobky z kraje do císařské residence dovážely a tamodtud jiné potřebné zboží nazpět přivážely. — Tehdáž jezdíval pravidelně každý měsíc od Náchoda k Vídni a zase zpátky pantáta Hájek, znám po celé té čáře silniční a v hospodách raději vídán než pán v kočáře, neboť mnoho dal utržiti. Povoz jeho záležel z jednoho vozu těžkého, nákladního, při němž míval vždy šest silných hřebců připřaženo, a ze dvou menších o dvou a o jednom páru. — Při posledních dvou vozích šli vždy dva jeho pacholci, on sám řídil první povoz. Bujné to koňstvo bylo jeho chloubou! On také jedině dovedl nad nimi vládnouti! Ve Vídni jmenovali ho lidé, s nimiž byl v spojení, „velký český vozka“, což platilo i povozu jeho i osobě. Bylť Hájek muž vysoký, mohutných oudů, jak se k jeho zaměstnání dobře i příslušelo. Vysoké jeho čelo a široká brada s hlubokým důlkem ukazovaly na ráznou povahu, v jasných modrých očích bylo ale také viděti velikou dobrotu srdce. Když se smál, objevily se dvě řady silných bílých zubů jako zeď. — Vlasy tmavokaštanové nosíval přistřižené, jak se říká, „podle rendlíku“. Na hlavě měl široký klobouk plstěný, na němž za šňůrou, když byl na cestě, vždy plno mýtních cedulek zastrkáno bylo. — Na krku měl černý hedbávný šátek s dlouhými konci a přeseň vyložený límec od košile. Modrou vestu s olověnými knoflíčky a též takovou kazajku vyšívanou zpředu. Boty těžké až přes kolena, černé koženky a okolo pasu těžký opasek, to byl jeho oděv. Přes ten na cestě v zimě nosil dlouhý bílý kožich, v létě modrou plátěnou halenu, u rukou a u krku bíle vyšitou. — Když tak, v mohutné pěsti nesa bič, povolným krokem vedle povozu se kolísal, lidé se po něm obraceli, řkouce mezi sebou: „Ten Hájek, to je člověk, jako obr! A jakou on to má správu. Vůz jako ze soustruhu, koně, jen to jiskří, a nákladu, až všecko praští!“ — „Přáno mu, je to dobrý člověk,“ říkávalo se ale vždy, když byla řeč, jaké má v povoznictví štěstí.

Mívalť Hájek rozličného nákladu sem i tam, zboží kupecké i střižné, víno, barvy, jak se co nahodilo. Obstarával také rozličné trety pro paní a vyřizoval taková objednání s ochotností a správností. — Také cestovníci, kteří si nemohli dostavník zaplatit, rádi s ním jezdili, neboť je dobře obstaral. — Náklad, který Hájka skoro žádnou cestu neminul, byli malí chudí chlapci a děvčata, jichž rodiče do Vídně posílali, aby si tam našli učení nebo službu. Bylyť to děti nejvíce chudších obyvatelů z okolí Náchoda, Nového Města, Dobrušky, Opočna, také výše z dědin od kladského pohoří. Byliť to obyčejně chlapci od desíti do třinácti let a děvčata od patnácti do dvaceti; málokterý z nich byl jaktěživ dvě hodiny za domácí humna přišel, málokterý znal číst, neřku-li psát. A ty mladé, nezkušené hochy posílali rodiče do Vídně, davše jim na cestu požehnání, bochníček chleba, několik krejcarů peněz a naučení, aby spoléhali na pánaboha a dobré lidi; sami pak těšili se: „Když tam jiní došli, dojdou také oni, a když se jiní neztratili, neztratí se také oni!“ — Kteří rodiče měli pro děti více citu, nelitovali několik grošů, čekali, až jel některý známý vozka do Vídně, a tomu pak dítě svěřili a poprosili ho, aby mu ve Vídni ukázal, kde by si mělo mistra neb službu hledati. Ale ono je pořídku takových milosrdných a nezištných lidí, jako byl pantáta Hájek, který vida po silnici takové ubohé vandrovníky jíti, na vůz je bral, po cestě živil a ve Vídni ještě na místo zavedl, jak to od otce již vídal, když s ním co mladík někdy do Vídně jezdíval, kamž starý obyčejně plátno vozíval. — Otec jeho měl jen jeden vůz o dvou párech koní; ale když se trefilo, že dojeli na cestě chudé pocestné nebo dokonce děti, které šly do Vídně na učení nebo do služby, tu říkával synovi: „Jiříku, jdi, udělej místo na voze, svezeme je, však se tam ještě dost vyběhají!“ — a svezli je obyčejně až do Vídně. — Ačkoliv si otec jeho všecko počítal, kde co na cestě vydal, takové vydání ale nikdy do oučtu nekladl. „Co dobrého uděláš, to nikdy nepočítej — to je jinde zaznamenáno!“ říkával Jiříkovi a Jiřík podržel slova ta v paměti. — Starý Hájek nejezdíval po celý rok do Vídně, jen v jisté doby, když se právě sešel náklad plátna, mimo to zabýval se hospodářstvím. — Jiřík musil vychodit školní léta a potom chodil k panu páterovi na opakovací hodiny. Když se naučil česky číst, psát a počítat, poslal ho otec do Broumova na výměnu (na handl) za chlapce tamějšího, který se učil u nich česky, a Jiřík zase učiti se měl v Broumově němčině. Chodil tam do školy a za dvě léta, maje vtip, naučil se německy psát a číst i v tamějším německém nářečí mluvit. V tom roce umřel mu mladší bratr a on zůstal jediným. — Otec si proň přijel i radili mu, aby dal hocha na študie, že má dobrou hlavu. „Ah,“ řekl na to starý, „dobrá hlava každému svědčí, nejen pánům; dobrá hlava se neztratí. — Jestli hoch chce, nechť se učí, ale nežli by měl z něho býti potom špatný študent, ať je raději pořádný sedlák nebo vozka. — Nechť si volí!“ — A Jiřík volil jíti s otcem domů. Přihlížel k hospodářství, jezdíval s ním někdy do Vídně, až otec umřel. Matka chtěla po smrti otcově do výminku s nezletilou dcerou, a Jiřík aby se oženil; ale on nechtěl, ač mu bylo pětadvacet let, o ženění ani slyšeti. Odevzdal matce hospodářství, sám zřídil si nákladní povoz a začal jezditi pravidelně každý měsíc do Vídně. Z počátku neměl ovšem ještě mnoho nákladu, jezdíval s jedním vozem jen, ale správnost jeho, znalost řečí a písma, jakož i ochotnost jeho a dobrota získaly mu brzy dobrou pověst a mnoho známosti, takže za dvě tři léta s dvěma vozy jezdíval a u těžšího dva páry hřebců míti mohl. — Koňstvo to mnoho stálo, ale na to on nedbal. „I cožpak, to uspořím na přípřeži,“ říkával, „a kdyby to i více stálo, mám zato radost, když vidím, jak moji koníci lehko si před vozem vykračují, jako by náklad ani nevezli; to by mne netěšilo vidět dobytek se trmáceti a ztěžka tahat, abych ho musel vždy jen tlučením pohánět.“ — Bič nosil v ruce jen pro strach a ze zvyku, také že to byl znak jeho zaměstnání. — Mělť také bílého mladého psíka, pinčla, kterého jednou na cestě od smrti zachránil a domů si přivezl; stal se jeho průvodčím na všech cestách a ostražitým hlídačem vozů a Hájek nebyl by čeho bez něho do úst dal, tak ho měl rád.

Tři léta bylo po smrti otcově, když matka naň opět do léhala, aby se oženil, že mu již třicítka táhne a že má svrchovaný čas. „Ale mamičko, vždyť ani nemám kdy, abych si děvče namluvil,“ smával se matce. Matka ale nedala pokoje, jak domů přijel, vždy mu chválila tu neb onu selskou dcerku, zvala je i k dceři do statku, jestli by se Jiříkovi zalíbily, ale Jiříkovi se žádná nelíbila. Chválil je, také uměl s nimi hezky promluviti, slušněji než kterýkoli vesnický chlapec; kdvž se trefilo, že byla muzika a on právě doma byl. rád si s děvčaty zatančil, ale žádná z nich nebyla mu tak milá, aby si byl pomyslil: tu bych rád, ačkoliv by si ho byla mnohá vzala.

„Což Jiřík Hájkův, ten si přiveze nevěstu z Vídně v šlepu a kokrheli,“ říkala děvčata úštěpačně a kamarádi přizvukovali, že má asi Vídeňačku za lubem. Samu matku to plašilo, aby snad pravda to nebylo, ale Jiřík svatosvatě se jí zařekl, že na nevěstu posud nepomyslil. „Kdo ví, po kterých horách běhá, kterou já dostati mám,“ smával se. — Matka věřila mu, než přece jí to dělalo vrtochy. Sourozenci jeho byli již všickni ženatí a on, člověk k světu podobný, sedící v dobré živnosti, měl by zestárnouti neženat, to se jí nikterak v hlavě nesrovnávalo, to se jí zdálo býti proti všemu obyčejnému řádu.

Na počátku máje, za krásného předrána, sotvaže kohout třikrát zazpíval, zpolehounka otevírala se zadní vrátka u jedné chalupy ve vsi Jesenici, a děvče mladé se v nich ukázalo, nesouc v loktuši svázané břemínko na hřbetě. Kročivši tiše přes práh, obrátila se, tiše zavěsila petličku, rozhlédla se několikrát po malé zahrádce, potom se podél přístěnku jako stín táhla k oknu, které vedlo do světnice. Nahnula ucho k oknu, ale všude ticho. — Položíc sepaté ruce k ústům a uslzené oči zdvihnouc k obloze, na které ještě tu a tam hvězdička bloudila, stálo děvče chvíli nepohnutě, potom rychle zdvihlo ruku k oknu jako k požehnání, a obrátivši se vyšlo ze zahrádky do dvorka. Psík k ní z boudy vyskočil, ale neštěkal, jen se okolo ní třel; i pohladila ho po hlavě, odhodila petlici u chlíva, kde ležela Lyska, kterou pásávala, a pohladila i tu po lysině, po kýtách, potom s pláčem zavřela chlév, ještě jednou se vůkol ohlédla, a zalomíc rukama, obrátila se k nízkému zděnému plotu. Pes šel za ní, ale polohlasitě mu poručila, aby šel do boudy; pes poslechl, a ona přelezši plot, octnula se na cestě vedoucí zadem okolo dědiny a do polí. — Ani se více neohlédnouc, pospíchalo děvče cestičkou až k předposlednímu stavení. — Obešla stavení, vešla na dvorek a zaklepala tichounce na okenici; za chvilku se okenice otevřela a ukázala se tvář plná vrásků, obvázaná černým šátkem. Vidouc děvče pod oknem státi, rychle zavřela a hned potom vrzly dveře u síňky. Děvče odhodilo závorku u přední mřížky, zavřelo a obě ženské vešly do sednice.

„Pozdrav vás pánbůh, tetka, jsem na cestě!“ pozdravilo děvče, kráčejíc přes práh.

„Pánbůh s tebou, holka — přece jdeš?“ žalostně zvolala stará.

„Jdu, tetka,“ odpovědělo odhodlaně děvče, posadivši se na lavici u velikých zelených kamen.

V sednici bylo tma, poněvadž stařena vždy okenice si zavírala. Mlčky vzala stará troudník ze zápekýlka, rozkřesala, rozžehla smolnou louč, vstrčila ji do železného ramenáče, který od prostředního trámu dolů visel, a potom ruce sepnouc, sklesla vedle holky na lavici, která si byla zatím břemínko odložila. — „Tedy přece jdeš?“ hlasem plným pláče se opět ptala.

„Jdu, tetka, jdu — není jinak,“ řeklo děvče smutně, vezmouc obě ruce stařeniny do svých.

„Ale cožpak by nemohlo být jinak? Cožpak, Madlo, ani troška lásky k tomu člověku nemáš, abys se přemohla? Snad bys zvykla?“

„Máte-li mne ráda, tetka, nemluvte mi o něm,“ vskočilo děvče tetce do řeči. „Zima mne láme, když si pomyslím, že bych měla jeho být; raději bych hned do řeky skočila!“

„Ale, ale co to mluvíš, vždyť já ti nic neříkám; ale vidíš, rodiče si myslí, že bys dobře byla zaopatřena, on je boháč, mlynář, byla bys paní a do smrti bys nouzi neměla. Že tě rád má, to je také patrno, když si tě vzíti chce, chudou holku.“

„Prosím vás, tetka, copak i vy mne chcete tak zahodit, jako mne matka a otec zahazují?“ rozlítostnilo se děvče. „I vy byste mne chtěla zahodit takovému ošklivci, mrzáku od boha znamenanému, takovému zlému lakomci, který by pro zrnko člověka zabil? Já bych si ho nevzala, kdyby po krk v zlatě seděl a já o jedné sukni byla.“

„Upokoj se, holka, já tě k němu nutit nebudu, však dobře víš, že jsem se proto s matkou tvojí až rozkmotřila. Kdyby bratr, nebožtík tvůj otec živ byl, všecko by jinaké bylo. Co není od srdce, nejde k srdci — ale nechme toho. — Jářku, holka, pamatuj na čtvrté přikázání ‚Cti otce svého a matku svou‘, — měla bys poslechnout.“

„Ach, tetka, vždyť já se za ně proto každý den modlím a srdce se mi třese lítostí, když na matku pomyslím. Chci se jim také vším dobrým odsloužít, ale po vůli jejich být nemohu, nechť se již se mnou děje zle nebo dobře. Když přišel ten zlopověstník na námluvy, však víte tuty dni, hrozil mně otec, že mne z domu vyžene, a nevím co vše, jestli si ho nevezmu. Já jsem nic neřekla, byla jsem jako zkamenělá; když mě ale ten ošklivec za ruku bral, jako by smrt na mne sahala, až jsem odskočila. Matka mi domlouvala, já ale neslyšela ani neviděla, zašel mně všecek smysl, div že jsem ten den s rozumem se nepominula. — Když družbovstvo odešlo, chtěl mne otec zase vzít na paškál, ale matka nedala a já se z domu vytratila. Nevím sama, jak se dělo, že jsem se octnula na cestě k hájecké studánce; bylo to jako vnuknutím božským. Šla jsem dále a tam vrhla jsem se před obrazem Panenky Marie a vroucně jsem se modlila a prosila, aby mi dala nějakou myšlenku, co bych měla dělati. Když se tak modlím a prosím, tu mi zazní do uší Jdi pryč!' — a ze všech stran to zní, ze studánky, se stromu, z louky ‚jdi pryč, jdi pryč!‘ — A když jsem se na obrázek podívala, zdálo se mi, jako by Panenka Maria také kývala Jdi pryč!' — Byla jsem vysvobozena. Sundala jsem se sebe všecky ty červené fábory, co na mne dali, a přivěsila jsem je okolo obrázku, pak jsem se pomodlila na poděkování zdrávasek, umyla si v studánce uplakané oči a s lehčím srdcem šla jsem přímo k vám.“

„A řeklas mi, že chceš do Vídně, a já ti to zrazovala.“

„Ale konečně jste přece řekla: jdi tedy s pánembohem, já to s rodiči vyjednám.“

„Jestli jsem tím hřešila, bůh mi odpusť, udělala jsem to jen z lásky k tobě, Madlo. — Vždyť již dvě noci nespím a neustále myslím, kterak mi tu bude bez tebe a co ty, děvko zlatá, si počneš v té Sodomě, kam se poděješ, jsi tak mladá! — Tuším, že ti o žatvě sedmnáct bylo, ne?“

„Bylo, tetka; ale vždyť tam jdou ještě mladší než já, nevíte co tam chasy do roka jde! — A náš Vavřínek, kdož ví, jestli tam nešel, — tak mne vždy píchne, když si na toho chlapce vzpomenu, ten asi zkusí! — Ach, jen kdybych já ho tam našla!“

„A kterakpak se ty, osobo, tam smluvíš, vždyť to tam prý mluví všecko německy?“

„I to já se záhy naučím a několik slov jsem pochytila u paní kantorové. Ach, tetka, jak se vám já kdy odsloužím, co jste vy mi dobrého proukázala! Kdyby vás nebylo, nebyla bych přišla ke kantorovům, nebyla bych se naučila i jiným pracím, než my děláme, a nyní přišla by mi asi trpká služba. Takto se práce žádné nebojím a jsem tomu ráda, že si umím sama psaní napsat; až vám je pošlu, dejte si je přečíst panu kantorovi.“

„Čemu se člověk naučí, to se neztratí! Já sloužila za mladých let v Hradci u hodných pánů a tam jsem se také všeličemu naučila, co mi bylo k dobrému.“ Mezi tou řečí vzala tetka na sebe řásnou mezulánku zelenou a hnědý kožich s dlouhými varhánkami, starodávný to kroj Jesenaček. — „Vidíš,“ pravila, „my staré zůstaly jsme věrny svému kroji, vy mladice jiný kroj jste přijaly. No, i ten vám svědčí, ale jářku, Madlo, drž se ho; říká se ovšem: jaký kroj, tak se stroj, ale to přísloví není pro nás, jen pro pány.“ — S těmi slovy odešla tetka do vedlejší komory.

Madla vstala s lavice, otevřela okenici a naslouchala. — Všude ticho; začínalo se šeřit. — Zavřela zase okenici i okno, vzala louč z ramenáče a začala si, od široké postele s modrými květovanými poduškami začnouc, kol dokola svítit i na ty majolikové talíře a kostěné lžíce a rozličné to nářadí, co bylo v poličce a polici, i na obrázky a na almárku do rohu za stůl, kam jí teta schovávala slabikář, když ještě malá byla a k ní chodila po smrti otcově, — i po římse velikých kamen, kde stávalo vždy něco pro ni v hrnéčku, svítila si a u přeslice stála chvíli zamyšlená. Pak se obrátila na okno, utrhla si strouček rozmarýny, list máty a muškátu, zastrčila si to za šněrovačku, a když louč zase do ramenáče dávala, bylo viděti krásné její líce slzami celé zalité. — Vtom vešla z komory tetka, nesouc pod paždí uzlík a v ruce uzlík. Položila je na stůl, vzala Madlin uzlík s lavice a začala jí to rovnat. — „Tu plenu si vezmi přes hlavu, aby ti líce příliš neuhořelo, — ten kabátek si sviň a strč pod paždí, zrána bývá chladno, — a tam jsou snad zimy. Slyšela jsem, že v jedné zemi ani léta není, to snad tam není?“

„I to není tam, tetka.“

„No jen si nech kabátek mimo uzel — a tuhle jsem ti upekla na cestu bochník chleba, abys nemusela hned zapomínat na domácí chuť. — A tuhle — víš ta kačka, co nám vždy utíkala k jiným, — jářku ať se nám neztratí, zab ji, Bětka, a upečem ji Madle na cestu; a tuhle těch pár koláčů. — Však se ti to hodí, než tam dojdeš, — vždyť je to kraj světa. A tuhle máš jerusalemský balšám, ten je na všechny rány — a tuhle máš masť — počkej, kampak jsem ji zandala — ach vždyť nevím — no tuhle“ (neviděla pro slze, které ukrýt chtěla).

„Ale zlatá tetka!“ chtěla Madla namítat.

„Jen ty mě nech — takovou masť nedostaneš v celém světě, tu dělají jen v novoměstském klášteře — a vždyť víš, co jí slepých uzdravili. — Mohlo by se ti stát. že by tě oči bolely, a kdo by ti tam pomohl? — A tuhle — aby neřekli, že jsme tě jako žebračku poslali — jsem ti kousek šatstva uchystala. Choď si čistě, a ne abys plátno kupovala, nač bych já přadla? Raději nekoukej při službě na plat, ale abys měla hodné pány. — A tuhle jářku jsou dvě šňůry korálů, jsou prý to granáty, nebožtíček — dej mu pánbůh nebe — přinesl mi je ze světa — já to nikdy už na krk nevezmu, tobě to bude lépe slušet,“ dodala, třesoucíma rukama zavazujíc uzlíky do loktuše. Madla stála u stolu jako u vidění, náhle ale vrhla se tetce s usedavým pláčem okolo krku a tak se držely chvíli obejmuty a plakaly, když se tu dveře potichounku otevrou a mezi nimi Bětka se objeví. „Panímámo, už je den, skřivánek z pozáhumenské role vylítl, bude čas!“ — po těch slovech zase odešla.

„Ach tetka, vy jste tak předobrá — chcete-li vy, já tu zůstanu.“

„Ne, ne Madlo, jdi ty spánembohem, já tě nechci vidět na márách. Bětka už ví, co má dělat, kudy má jít, pna s tebou půjde na kus cesty a ponese ti to — nanosíš se tam ještě dost. Do města nesmíš, tam tě znají, ale Bětka dovede tě do Jaroměře až k hospodě, kde stává Hájek, já jsem s ním jela jednou do Hradce, je hodný člověk, už obstarožný. Bětka se ptala ve městě, však ti může na cestě povědít, jaký to je hodný člověk, to tě mám dobře schovanou, jako bych tě na duši mu přiřkla. — A nyní se, děvečko, spánembohem pohni dále a tuhle — počkej — dobře si je schovej. — Kampak, za ňadra — z kapsy bys je mohla ztratit. — Je to pár rýnských — na cestě si to spočteš — a tuhle pár grešlí si dej do kapsy. — No mlč — jářku — snad vím, co dělám. A komu bych to měla dát?“

„Pozdravujte matku a proste ji, aby mi odpustila, jako vy — a zavolejte si sem někdy Mařenku, ona je dobrá,“ prosila Madla, strojíc se.

„Všecko ti to zařídím — a ty mi nezapomeň vzkázat, jak jsi se tam dostala a kterak to tam všecko je. Jestli toho chudáka Vavřínka najdeš, tedy mu buď matkou; on býval svéhlavý. — A toho Hájka pozdravuj ode mne.“

„A zná vás?“

„Kterak by neznal, vždyť jsem s ním jela do Hradce, vezla jsem tam přízi, pak jsem nevěděla kudy kam, poslal se mnou chlapce, hezkého už výrostka, ten mne zavedl na místo. Řekni mu jen, jesenská Nejedlá že ho pozdravuje; tak — nic jsme nezapomněly? — Vzpomeň si. Máš kudlu nějakou? Tu máš mou, ta je ti potřebná jako sůl — a sůl, hleďme, na tu bychom byly zapomněly. — No a už nic? — Vzpomínej! — Bětka, vezmi to!“ Bětka dala si uzlík na hřbet do koše, jako by šla do města pro něco, a postavila se přede dveře. Tetka a Madla stály ještě v sednici. „No a máš-li pak růženec?“ ptala se zase tetka, jen aby se loučení prodloužilo.

„Já mám modlitebník.“

„Ale copak modlitebník, musíš mít růženec, tu máš můj, co se na něm modlívám, když jdu spat,“ a z kapsáře, odkudž dříve kudlu vytáhla, vytáhla růženec, políbila ho a podala Madle.

„A co vy budete mít — bože — všecko mi dáte!“

„Jen si ho nech — vždyť já si mohu vzít, co nosívám do kostela,“ a položíc Madle jednu ruku na rameno, sáhla druhou do hliněné kropeničky u dveří a třikrát ji požehnala. „Pánbůh tě sprovázej a opatruj ode všeho zlého, abys tak se vrátila, jak jdeš.“ — S požehnáním tím vyprovodila stařena bratrov kyni, kterou milovala jako svou, přes práh, dívala se, až se za ní zadní vrátka zavřela, pak vešla do sednice, zhasla louč, otevřela okenice, a kleknouc na lavici k oknu, složila ruce a začala se modlit. — Pomalu ozýval se ne jeden, ale mnoho hlasů skřivánčích, ranní zoře se rozlila po obloze, až i zlaté paprsky sluneční o temné vrchy kladského pohoří se odrážely. Ve vesnici začalo být živo, ale Madla s Bětkou daleko byly od ní.

Zajisté bylo to po desáté, co Bětka s lavičky před hospodou na předměstí jaroměřském vyskočila v domnění, že pantáta již jede; — hodinu tam seděly a posud nepřijížděl. — „Já jsem jako na trní, Bětuško, snad jsme ho propásly?“

„Kterak propást, vždyť tu sedíme u samé silnice, ani myš nám neprojde. Jen vy se nebojte, Madlo, zde nás nikdo nezná a hledat nás zde také nebudou.“

„Kdo ví, teď už to naši vědí, že jsem pryč, jestli za mnou nepošlou.“

„Nech si pošlou; panímáma naše řekne vašim rodičům, že vás poslala do Rychnova k tetce, aby vám ta strast trochu z hlavy spadla. Za pár dní teprv řekne to matce, kam jste šla. — Ať vás tam hledají.“

„Nepodřekneš se ty, Bětuško, kdyby se tě mlynář —“

„Raději si jazyk uříznu,“ vskočila jí Bětka do řeči, „než bych tomu kalibánu o vás čeho řekla. Neznáte Bětku! — Jen ať vyzvídají, já je vyvedu navrch věže a shodím dolů jako kozla a nic nebudou vědět. — Vždyť já jsem sama řekla panímámě naší: Jestli tu holku k tomu holohlavému ancikristu přinutíte, svatby nedožije. Má zlatá Madlo, já jsem stará — jsem jen služka a nechtěla bych ho, jakpak vy ho máte chtíti, taková majolena. Přeškoda by vás bylo takovému hudrmanu ošklivému — vždyť má nos jako věž a oči jako bazilišek, div člověka neuřkne. A kdyby v něm co dobrého bylo, ale to je v něm — odpusť pánbůh — čert zašitý! Však tím také budou černí po smrti orat.“

„Ale, Bětuško, nemluv tak. — Já — ač bych mohla naň láti — nepřeju mu nic zlého, jen když budu mít od něho pokoj“.

„Což, vy jste dobrá hodina, ale neníť každý takový, až zkusíte světa, uvidíte. Nepřála bych vám ale, abyste mnoho zkusila, ale abyste mezi hodné, dobré lidi přišla, kteří by vás měli jako svou. — No, musím já se zase podívat, jestlipak už jede“, vzpomněla si zase Bětka a popošla na roh hospody, ačkoliv z lavice přímo na silnici viděly. „No, jede někdo — vůz jako chalupa — to bude on!“

„Kdyby ho už pánbůh přinesl!“ vzdychla si Madla, neboť byla v ustavičném strachu, že ji budou hledat a že ji tam uvidí, jinak by ovšem nebyla pospíchala.

„No už je to pantáta, dva vozy, jeden dvouspřežní a jeden jednospřežní — on sám veliký — to se navlas všecko shoduje; nebude to nikdo jiný než pantáta Hájek, vždyť mi ho tak vypodobňovali v Malé Skaličce.“

„Ach, Bětuško, když je tu, raději bych se obrátila. Tak mám srdce jako v povlace. Ty půjdeš domů, ale já tu zůstanu sama jako lípa v poli. Bůh ví, jestli se kdy s vámi shledám.“

„Ach, ty umučená hodino, kdyby to tetka slyšela, uschla by steskem. Co si to připouštíte za brykule, co to mluvíte, že se nevrátíte? — Vždyť se hory nescházejí, ale lidé, nevíte? —

Dá pánbůh, že se zase zdrávi shledáme a že si já na vaší svatbě zatancuju.“

„Inu tys vždy veselá a nevíš, jak mně je,“ odpověděla Madla a oči se jí zalily.

„Inu řeči se mluví, chléb se jí, voda plyne — člověk si někdy všelijak ty trampoty plaší. Ale je to, holka, jeden plat, jestli se smějete nebo pláčete, buďte tedy veselá a pomyslete si, že pánbůh všude kraluje.“ — Mezitím povozy dojely před hospodu, kde již podomek s pící pro koně čekal, neboť to bylo odedávna místo, kde Hájek před polednem nebo odpoledne koním seno dával. Hospodský, smekaje z daleka, také ven vyšel a Hájka vítal. Začalo se o nákladu, hospodský chválil koně Hájkovy a Hájek začal zase o jiných koních mluviti, jakž to již u lidí podobného zaměstnání bývá. Každý stav mívá svůj mrav."

„Jdi, Bětuško, řekni mu za mne,“ pobízela Madla Bětku, „ty jsi smělejší než já.“

„Snad abychom dříve tady s pacholkem promluvily, jak a co — nemyslíte?“

„Pročpak? Pacholek nemá co poroučet, jen jdi, Bětuško, vyřiď mu, že ho tetka pozdravuje.“

„Jen jděte sama, Madlo, — vždyť pak se nemusíte stydět, je člověk jako my. Od vás mu přijde slovo více vděk, jen jděte, já s ním beztoho také promluvím.“

„Ty ženské by s vámi, Hájku, nejspíš rády jely, čekají tu od rána. Promluvte si — já uchystám snídaní;“ po těch slovech hospodský vešel do dveří a nechal Hájka, k němuž zatím Madla s Bětkou byly přistoupily, přede dveřmi.

„Jak vidím,“ začal sám, „rády byste se kus cesty svezly?“

„Já ne, pantatínku,“ ozvala se Bětka, „to tuhle naše Madla by ráda do Vídně, já ji jen vyprovodila.“

„Vy, panenko, jdete sama do Vídně? K známým snad?“ ptal se jaksi s podivením Hájek, s uzardělé trochu tváře její oka nespouštěje.

„Nemám tam živé duše; míním si tam službu hledat,“ odpověděla Madla tiše.

„Službu! — Nemáte rodičů ani přátel jakých, že musíte jít sloužit?“ ptal se Hájek dále.

„Má rodiče, vlastní matku, ale otec jí umřel, když jí bylo devět let, bylo tomu osm let o Jiří. Matka se zase provdala — má otčíma. Má také tetku, — Madlo, co máš vyřídit pantatínkovi?“

„Milá Bětuško, tetka se asi mýlila, to je dávno už, co tu přízi do Hradce vezla, a jak povídá, že s pantátou jela. Také řekla, že měl pantáta syna výrůstka, ten že jí ukazoval v Hradci cestu.“

„To už vím,“ zasmál se Hájek, „to byl můj otec a já byl ten výrůstek — to je ovšem už několik let od té doby. Můj otec umřel a nyní to vedu já a po otci říkají lidé i mně pantáto, podle zvyku, — ač jím nejsem.“

„Vždyť je to jedno. Tak, pantatínku, vás ta tetka také prosí, abyste tu holku s sebou vzal, — k vám se každý nejraději utíká.“

„Já také každému rád posloužím, co mého možného, tak i rád tu panenku s sebou vezmu, a budu-li jí moci něčím být nápomocen, rád to udělám. Ale, panenko, poslyšte mojí rady: můžete-li doma zůstat, zůstaňte, a nemůžete-li, tedy služte zde za menší plat a nepřejte si vídeňské služby, tam je služba těžká. — Co si ve Vídni vysloužíte, to vám draze přijde — mnohá to i životem zaplatila. — Je mi vás líto!“

„Já vám věřím, pantáto,“ odpověděla Madla a v oku se jí leskly slze, „a ráda bych doma zůstala, ale nemůže to být — musím pryč. Chci tedy sloužit a daleko jít, kde mne lidé neznají.“

„Když je to takové, vezmu vás rád s sebou. Počkejte tu ještě chvilku, já se záhy vrátím. K těm předním koním se nepřibližujte, jsou někdy zlí a neposlechnou, jen mne.“ — Obrátil se a šel do hospody. — „Co je jí, že musí pryč, — proč chvátá do té Vídně?“ — ty otázky několikrát ozvaly se mu v duši při rozmluvě další s hospodským.

„Bětuško, neříkej tetce, co mi řekl, — to víš, že by se trápila, a ono to takové nebude; vždyť tam nejdu já první ani poslední. — A když by zle bylo, mohu jinam.“

„Bodejťže — nic si z toho nedělejte; cožpak ví mužský o ženské práci, něco je všude. — Dělám, co mohu, a konec. Je to ale hodný člověk, ten Hájek, že vám to tak poradil.“

„Zdá se; ale ty jsi povídala, že je obstarožný, vždyť je mladý.“

„Inu to nemohlo jinak být, když jsme syna za tátu držely. Však tuten také už mladý není; je to člověk! Na toho pánbůh míru ztratil. Když jste vedle sebe stáli, ani tě vidět nebylo.“

„Cožpak jsem tak malinká?“

„Jsi zrovna slušná dost, ale on je obr.“ — A tak mluvily a Madla Bětce rozličné ještě dávala nařízení, až vyšel Hájek opět z hospody. — „Jakube, ta panenka pojede s námi, dělej místo; ten uzlík tam schováme.“ Tak volal na pacholka, bera s lavice Madlin uzlík a odnášeje jej na vůz.

„Já se s tím pronesla a nesla jsem na hřbetě a on to nese v ruce jako homolku,“ divila se Bětka. — Jakub hned skočil na menší vůz a Hájek sám dohlížel, také přinesl ze svého vozu veliký pokrovec; „abyste dobře seděla, panenko,“ mínil, klada pokrovec na seno, kde pro ni Jakub mezi bednami místo uchystal. — „Mohla také sedět na velkém,“ myslil si, ale neřekl nic, poněvadž pocestné vždy na menší vůz brával.

„I pantáto, vždyť budu dobře sedět i na tvrdém, nedělejte si se mnou starosti,“ pravila Madla.

„Jen počkejte, panenko, až pojedeme druhý den, však to neřeknete, máme dlouhou cestu před sebou,“ odpověděl jí Hájek s usmáním. — Koně byli zapřaženi, Hájek pobídl Madlu, aby sedla; Bětka ale, nechtíc se loučit před hospodskými, navrhla Madle, aby šly pěšky, že ji přes město vyprovodí. — Hájek práskl bičem, pinčlík začal štěkati, okolo a před koňmi skákati, vozy se pohnuly, Hájek dal sbohem hospodskému a jeli dále. Bětka vyprovodila Madlu za Jaroměř. Mlčky šly — majíce obě srdce lítostí sevřené, teprv když za Jaroměř vyšly a Madla naposled se ohlížela po svém domově, daly slzím průchodu. „Dej vám tedy pánbůh štěstí a nezapomeňte na nás,“ štkala Bětka, vidouc, že vozy dojíždějí a že dále jíti nemůže. Odhrnula jí plenu s tváře a mozolovitou dlaní hladila líčko Madlino — pěkné jako z jádra. — „Dejte vědět o sobě, já ráda poběhnu do Malé Skaličky, když bude mět pantáta přijet.“ — „Vždyť já vzkážu, kterak bych zapomněla! Pozdravuj matku — tetku, Marjánku — Barušku Nyveltovu — všecky a buďte tu s pánembohem!“ pravila Madla; podaly si ještě jednou ruce, a pak obrátivše se, šly jedna k svému domovu, druhá do neznámé ciziny.

Včelka ráda obletuje krásný kvítek a člověk rád se dívá na krásu. Což divu, že se lidé za Madlou po cestě obraceli a na hospodách že se Hájka ptávali, kam a odkud si to hezké děvče veze? Jaký div, že sám Hájek raději na ni než na koně se díval? Bylať ale Madlena děvče jako květ. Oči měla černé jako žár a obočí, jako by je namaloval. — V líčku dva důlky — a malou bradičku zarůžovělou, jako lístek z poupěte růžového. — Ústa malá a rty trochu vyhrnuté, červené, svěží jako malina. Nad širokým čelem sílu světlohnědých vlasů, kteréž se jí sotva v žíhonu držely. Nosejček krátký nebyl krásný — ačkoliv se někdy jednomu nelíbí, co se druhému krásou zdá—, ale nosejček slušel k její tváři právě tak, jako by k ní jiný nepatřil. Ačkoliv, jak Bětka povídala, vedle Hájka malou se zdála, byla dosti vysoká a urostlá jako sosna. Nožky měla jako na strunkách a rámě jako z vosku. Bětka vždy, když s jinými o ní mluvila, říkávala: „Ta naše Madla má tělo jako z másla!“

— Nebyla ani tak krásná Madla jako roztomilá. A přitom byla prostá, nevinná, velmi dobrosrdečná a pracovitá. Bylať také čiperná a snadno všemu se naučila. Mezi chasou bývala vždy veselá, ráda zpívala a chlapci s ní také rádi tančili, poněvadž se vznášela jako pírko. — Mnohý chlapec jesenický za ní toužil, ona si ale dosud nikoho nezamilovala — a kdyby ji byli rodiče jinému, hodnému a ne tak zlému a ošklivému člověku za ženu dávali, byla by snad poslechla, byla by mu zvykla a do smrti život svůj ve vsi strávila, necítíc se ani nešťastnou ani šťastnou, jako obyčejně na sta žen i mužů spolu žijí.

Než přijel Hájek do Hradce, přibral na vůz dva chlapce, které rodiče na učení do Vídně poslali. Byli as dvanáctiletí; jeden měl rodiče a kolik bratrů a sester — druhý jen matku vdovu, která mimo něho ještě dvě děti měla, jak se to později Hájek dověděl. — Poslali je spolu, aby jim bylo veseleji. Oděv měli na sobě dobrý i obuv, kterou si nesli ale svázanou přes ramena, jak jim to rodiče řekli, aby si ji neroztrhali; mimo to nesli si na zádech uzlíčky, v nichž měli každý bochníček chleba a košili. — Když je Hájek viděl na silnici jíti, věděl hned, jací jsou to hoši.

„Co jste zač?“ ptal se, když k nim dojel.

„Jdeme do Vídně na učení,“ odpověděli chlapci.

„Odkud?“

„Ze Zaloňova.“

„Kterak vám říkají?“

„Mně Honzík Strnadů a tuhleten je Frantík Stehlíků,“ odpověděl větší z nich.

„Hezcí jste to ptáčkové,“ usmál se Hájek, ba i chlapci se tomu smáli, že mají tak potrefná jména.

„Mnoho-li pak máte peněz, hoši?“ ptal se jich Hájek dále.

„Já mám dvacetník,“ řekl starší.

„Mně dala máma dvanáct grošů, protože více neměla. Ale máme chleba.“

„To vám nevytrvá až do Vídně, milí ptáčkové, třebas jste málo zobali, a co pak tam?“

„Táta povídal, že můžeme být na cestě o chlebě, a když tam přijdeme, že se máme hned o místo ohlídnout a potom že nám dá mistr, co budem potřebovat,“ řekl větši.

„Tak, tak, kdybyste tam mohli být za den za dva, a jak tam vejdete, aby mistři na vás čekali, — to by to šlo. Ale o tom darmo s vámi mluvit; chcete, abych vás svezl?“

Chlapci s radostnými tvářemi na něho se obrátili. „Ach, pantatínku, to bychom byli rádi, my jsme už prosili jednoho vozku, ale on nás nechtěl zadarmo vzít.“

„No, jste-li ušlí, vylezte si na vůz, na ten menší — a nechoďte nablízko hřebcům, ti neznají moresy a kopnou hned.“

Kdož byl radši než chlapci; hned si vylezli na vůz a uzlíčky si sundali, děkujíce dobrému pantatínkovi.

„Ale jestlipak vy, panno Madlenko, budete nyní dobře sedět?“ mínil Hájek, když byli chlapci usedli. „Mohla byste si sednout na první vůz, na moje místo, já beztoho více jdu, než sedím.“

Ačkoliv Hájek na svůj vůz nikdy pocestného nebral, při Madleně byla výminka — a mrzelo ho, když na jeho nabídnutí odpověděla:

„Oh nemějte starosti o mne, pantáto; mně místo nezasedli. Dobře jste udělal, že jste je vzal, takové ubožáky! Mám též bratra, asi tak starého jako ti hoši, ale pánbůh ví, kde je!“

„Jakpak to, že nevíte, kde je?“

„Otec ho dal na ševcovské řemeslo do Hradce, když přestal chodit do školy. Ale kdo ví, jestli se mu opravdu zle vedlo, anebo se mu jen řemeslo znelíbilo, za čtvrt léta zběhl z řemesla, utekl a od té doby o něm neslyšíme.“

,A neptali jste se po něm?"

„Otec a kmotr byli v Hradci skrze něho, ale bůhví kdo má pravdu — otec mu lál, že prý byl dareba, že se nebude déle o něho starati, kmotr ale řekl tolik, že chlapce trýznili, až se zvedl a do Vídně utekl. Kdyby mi bůh tu radost popřál, abych ho ve Vídni našla! — Je můj vlastní bratr — sestra je po otci nevlastní. — My dva máme otčíma,“ zavzdychla si Madlena.

„Milá panenko, Vídeň je veliké město a těžko nalézti tam mnohdy usedlého měšťana, natož učenníka; ale je-li tam, možná, že vás s ním náhoda svede; na světě se divné věci přiházejí.“

„Ach baže, já jsem se před krátkým časem také nenadála, že budu tuto cestu šlapat.“

„A nemejlím-li se, tedy skrze otčíma z domu jdete?“ začal se Hájek vyptávati. Nebýval nikdy všetečný a tu najednou pokoušela ho zvědavost, proč Madla z domu šla.

„Skrze otce a ještě skrze někoho,“ odpověděla Madla s lehkým uzarděním. Hájek se na ni díval a dobře to pozoroval, měl také novou otázku na jazyku, ale hřebci ho vytrhli; začali se škádlit, a že měli koše na hubách a kousat se nemohli, štochali se hlavami a ržáli, až se všecko ozývalo. Také cizí koně přijížděli a to musil býti Hájek na ně velmi opatrný, aby je nepotloukli. Rozprávka se tedy přetrhla, což Hájka mrzelo, a po prvé snad ucítili koně šlehnutí biče.

Madla by si byla ani nepomyslila, že jí bude cesta tak ucházet. Dni byly krásné, cesta jako mlat a ustavičně nové obrazy před zraky jejími přecházely, které ji zajímaly. — Nebyla jaktěživa dále než na Novém Městě, Dobrušce a na Opočně. Jaroměře si mnoho nevšímala, poněvadž měla oči při loučení jen k domácí krajině obrácené. — Hradec se jí líbil a za Hradcem obdivovala pole, vzdělaná jak zahradu a množství nasázené zeleniny, která se nejvíc okolo Kuklen, Plotiště sází, a Hájek ukazoval jí Lochenici, odkudž známé Locheňačky cibuli vůkol a vůkol rozvážejí. Když přijeli do Chrudimska, povídal Hájek o zámožnosti tamějších sedláků, o chovu koňstva, a že podsední i náruční kůň při velkém voze z tamější krajiny jsou. Potkali také nejednoho sedláka v pěkném vozíku s krásným spřežením jedoucího z Chrudimi z trhu. Madlena ale obdivovala nejvíc kroj selek, a vidouc jedno děvče v šněrovačce, zvolala: „Hlele, tu nosí i děvčata takové šněrovačky jako naše staré Jesenačky. A u nás se jim smějou, že mají na prsou zouváky.“

„Neměly jste dbát a přece kroj svůj si zachovat,“ mínil Hájek.

„Mělo by to být, pantáto, ale už se ten nový kroj zakořenil; matky zvykají už malé děti nositi ho, poněvadž prý je mezulán dražší a dražší, cicové fěrtochy také prý už se nedělají, a kabátky že přijdou laciněji než dlouhé kožichy; a tak nemáme ze starého nic více než ty plátěné pleny s červeným vzadu květem; to si vyšíváme samy.“

„Ale na to nemyslíte, že tento váš novější kroj není tak trvanlivý, ačkoliv je slušný,“ řekl Hájek.

„Toho si nevšímají a nyní jsme už navykly a myslíme, že bychom v létě ve vlněných punčochách nevydržely, v pantoflích že bychom klopýtaly, a kdybychom měly bez šátku v zimě do kostela jít, že by nám hrdlo omrzlo. To dělá návyk.“

„Zato zůstali vaši mužští věrni dlouhým zeleným kabátům vzadu s faldami. Jesenické muzikanty pozná zdaleka. Několikrát jsem se při nich vytančil: hrajou hezky,“ řekl Hájek.

„U nás je každý muž i každý hoch muzikantem. V čas muzik chodí to do celého okolí, čtyři a čtyři neb šest a šest, a vydělají si hodně peněz.“

„Jeden od vás byl prý velmi šikovný a dostal se až do ruské země; neslyšela jste nic o tom, panenko?“

„Kterakpak ne, to u nás každý ví, ale starý pan kantor a potom starý jeden soused — tomu je už sto let — ti to dobře vědí a od těch jsem to nejednou slyšela.“

„A nechtěla byste mi to povědít?“

„I pročpak ne, ale tak to povědít neumím, jako pan kantor.“

„Povídejte jak chcete, však ono se nám to bude líbit,“ řekl Hájek.

„Ten muzikant byl jistý Josef Pavel a už prý co malý chlapec, když krávy pásal, pěkně hrál a sám od sebe se tomu naučil. Jednou hráli s druhými v Opočně před panem knížetem a tomu se Pavel tak zalíbil, že ho nechal na svůj peníz cvičit. V tom čase vypukla vojna s Prusem (sedmiletá) a vojsko pruské přitáhlo do Čech. Tehdáž, nevím jak se to stalo, přišel Pavel do zajetí a Prušané zavřeli ho do kláštera broumovského. On prý byl ale chlapík vyvedený, utekl on jim z kláštera někudy a pouze v košili se provlékl přes vrchy až do Opočna, kde ho v zámku skryli. Potom ho pan kníže dal do Prahy do takové školy, kde se naučil rozuměti všem nástrojům. Byl prý šikovný, zrovna dost. Škola ta byla prý daleko rozhlášená a císařovna ruské země, říkali jí prý jen tak po sprostu Kateřina, slyšela také o ní a chtěla mít také takovou školu. Psala do Prahy, aby tam poslali takového mistra, který by jí školu takovou zřídil, a pan kníže opočenský řekl, aby poslali Pavla. Poslali tedy Pavla. Měl se tam prý tuze dobře, mnoho peněz si vydělal a stal se velikým pánem a vzal si paní od stavu. Zůstávali prý v jednom velikém krásném městě, které se jmenuje Moskva. Po mnoha letech, když byla vojna s Bonapartem, táhli naším krajem také Rusové. Dva mladí ruští oficíři přišli prý do Skalice a ptali se ustavičně, kde je Jašená. Žádný jim ale nerozuměl, až potom šli k panu purkmistrovi (jmenoval se Josefi), ten jim vyrozuměl, že se ptají po Jesenici a že jsou to synové Josefa Pavla. Ptali se po otcových přátelích a pan purkmistr napsal jim jméno naší vsi; tehdáž byl ještě živ Jiří Pavel, Josefův bratr. Ten pan purkmistr napsal jim také jeho jméno. Byli by rádi do Jesenice se podívali, ale táhli jen skrz a nesměli se zde zdržeti. Ten pan purkmistr pověděl to ale Jiřímu Pavlovi a radil mu, aby na něho psal, on ale nechtěl. — Po dlouhém čase přišel mu list z ruské země od bratra, psal mu, že ti dva jeho synové v bitvě u Paříže padli, ale že mu dříve byli psali, že v Skalici byli, a všecko, co jim řekl purkmistr. A psal bratrovi, že mu pošle několik tisíc zlatých, aby je rozdělil dětem, a by je jistě dostal, že je pošle skrze úřad. Nevedlo se sice Jiřímu zle, ale že měl kolik dětí, byly by mu přišly peníze ty vhod. Čekal, čekal — ale nic nepřicházelo, šel se poptávat, odbyli ho, že o ničem nevědí, a tak se mu vždy vedlo, až ho to omrzelo. Psát mu nechtěl, že by ho list nedošel, a tak od té doby nic více o něm neslyšeli a peníze Jiří také nedostal. Říkal vždy, že mu je bratr jistě poslal, ale že si je někdo nechal; to mu žádný nevymluvil. Ostatně je od nás více muzikantů ve světě, ale žádný nemá tu šikovnost co Pavel, ani to štěstí,“ dokončila Madlena.

„Pro štěstí není pravidla,“ doložil Hájek.

Při takových a podobných rozprávkách cesty ubývalo. U Jihlavy viděla Madla zase jiný kroj — a Strnad i Stehlík obdivovali jihlavskou náves. Hájek je ale poučil, že se říká v městě náměstí. A za Jihlavou byli v Moravě a bylo se zase čemu diviti; tu městu výstavnému, tu pěkné dědině, tu roli jinak zorané a zase krojům rozličným, kteréž Madla nejlépe posuzovala. Vždy se ale divila, když viděla některý díl kroje zrovna jako v Čechách. Co ale Madlu nejvíc těšilo, bylo to, že kamkoli přišli, s lidmi se dorozuměla. „Mluví sice špatně česky, ale přece je jim rozuměti,“ pravila, slyšíc po prvé mluviti po moravsku. Ale Hájek jí to vysvětlil, že to není česká, ale moravská řeč, že je to ale skoro jedno a Češi a Moravani že jsou z jednoho pokolení. Hájek nabyl ve světě známostí o rozličných věcech, o nichž vozkové obyčejní ani zdání neměli, kolísajíce se vedle svých vozů po celý žirot a na nic více nemyslíce než na svůj náklad, koně a vůz. Hájek rád po cestě s lidmi pocestnými do řeči se pouštěl, ptal se na to ono, v hospodách rád se bavil s domácími hosty, přečetl si i noviny, když jaké byly. Znalť krajinu podél celé čáry z Čech až do Vídně, obyvatelstvo. Řeč jeho nebyla hrubá, surová a slušný měl způsob v jednání, což bylo přirozené jemnější jeho mysli a dobrému srdci.

O Madlenu staral se po celé cestě jako o sestru; šla-li pěšky, šel vedle ní, sedla-li na vůz, šel vedle vozu jejího; to mohli hřebci jíti, jak se jím líbilo. Madlena nechtěla první den do hospody, že má dosti jíst. „No nechť, ale až to sníte, musíme jíst pohromadě.“ Madlena jedla první den na voze — a chlapce vzal Hájek do hospody, jakž to vždy dělával. Odpoledne posloužila Madlena Hájkovi se svojí výsluhou, dala i chlapcům, Jakubovi i pinčlovi a málo jí ze všeho zbylo. Druhý den jedla s Hájkem, což ho velice těšilo, ač to nedal na sobě znáti. Večír, vždy než Madleně napadlo nocleh si objednati, měla ho u hospodské již objednaný, neboť Hájkovi všude rádi sloužili na hospodách. Když mu Madlena námitky dělala, říkal: „Já si vás vzal na starost, a proto vás chci hledět jako oko v hlavě; a nemyslete, že jen pro vás to dělám, ženské potřebují vždy lepší pohodlí — to musí člověk s nimi jinak než s chlapem,“ smával se. Tak se každý den více seznamovali a Madla děkovala v duchu pánubohu, že k Hájkovi přišla; věřila mu jako bratru. Hájka mrzelo, aniž věděl proč, že mu Madla říká pantáto; — nikdá mu to nenapadlo, Jakub mu tak říkal a každý člověk, jak již vůbec to byl způsob — chlapci mu říkali pantatínku —, ale když mu řekla Madla pantáto, vždy se zamračil a práskl si bičem. Madla zase si myslila: Pročpak mi říká panenko — jako bych byla městská! — Umínila si, že mu bude říkati i ona pěkně po městsku pantatínku. Při nejprvnější příležitosti začala s pantatínkem.

Hájek se zamračil, zatočil bičem několikrát v povětří, řka: „Nejsem ještě pantáta, ani pan tatínek; říkají mi Jiřík Hájek a z těch dvou jmen si jedno vyberte, které se vám zdá, ale pantáto mi, prosím vás, neříkejte.“

„Já jsem vás také chtěla prosit, abyste mi neříkal ani panenko, to se městským holkám jen říká, a já jsem selská.“

„Svědčí vám to, byť jste i selská byla, ale budu vás tedy jménem volat, když se vám to líbí,“ řekl Hájek potěšen, „a vy?“

„To se snad ale nebude slušet, když vás jen Hájku jmenovat budu,“ namítala Madlena v rozpacích jsouc.

„I říkejte mi třeba Jiříku nebo Hájku — cožpak je komu do toho. Jsme krajani,“ doložil. Tak to zůstalo a nikdo si toho ani nevšiml; — Hájek ale byl rád, jako by na sucho vyvezl. Nikdy mu ta cesta tak krátká nepřicházela — zdálo se mu, jako by ještě v Čechách byl, a jeli den čtvrtý, dojíždějíce k Vídni. Den byl krásný, slunce až požáry házelo. — Chlapci proháněli se z příkopu do příkopu a okolo vozu honili se s pinčlem — dětem a psům nebývá o kousek cesty. — Umdleni konečně vlezli na vůz a Jakub přisedl k nim. Madlena šla pěšinkou v stínu kvetoucích stromů, bez pleny a bez kabátku. Tváře jí jen hořely. Hájek šel při koních, klobouk si nesl v ruce, utíraje si uhořelé čelo a líce. Chvílemi šel zamyšlen a zase, jako by mu to nedalo, po Madleně se ohlídl. Pinč běžel při Madleně, která se pustila do trhání sedmikrásek, jichž bylo v trávě jako hvězdiček. Dělala z nich kytičku.

„Hájku, bude pršet, pinč žere trávu!“ volala najednou.

„Tamto je jistější znamení,“ ukazoval Hájek na oblohu, kde bylo viděti černý mrak.

„Nechť prší, jen když nebude hřmít, já se bouřky bojím,“ přiznala se Madla prostosrdečně.

„Pro kohopak jste natrhala tu kytičku?“ ptal se Hájek, ukazuje na chudobky.

„Třebas pro vás, máte-li rád květiny, — ale vy nosíte na klobouku místo kytky cedule.“

„To je tím, že mi ji nemá kdo dát,“ odpověděl Hájek.

„A také ji snad od každého nechcete?“ ptala se potměšile, rovnajíc si kytici.

„Od každého ne — to máte dobře —, ale když byste vy mi ji dala, — byla by mně milá,“ řekl Hájek, a vytáhna všechny mýtní cedule, klobouk Madle podával. Madla mu s líbezným úsměvem kytičku za šňůru přidělala.

„Kéž by neuvadla,“ řekl Hájek, sázeje si klobouk na hlavu.

„Když uvadne, dá se jiná.“

„Byl bych spokojen, neboť chtěla-li byste slovu dostát, musela byste se mnou se vrátit,“ odpověděl Hájek a v očích jeho bylo viděti, jakou radost by z toho měl.

Madla neřekla ani jediné slovo. Vtom začalo pokrapovat a slunéčko se skrylo za mraky.

„Jděte do vozu, zmoknete,“ pobízel Hájek, ač by raději s ní byl šel.

„To nic neškodí, je to májový deštíček — porostu. Beztoho jsem malá,“ usmála se Madla a natáhla obě ruce na dešť i obličej zdvihla vzhůru proti dešti.

„Že malá — kdopak vám to řekl?“ ptal se Hájek a oči jeho bloudily po štíhlé postavě děvčete.

„Naše Bětka mi to povídala,“ ozvala se Madla.

„To lhala, nebo byla krátkozraká,“ řekl Hájek, obrátě se ke koním.

Deštíček padal hustěji, Madla chtěla do vozu, ale chlapci vzadu leželi natažení a spali; Jakub také klímal.

„Pojďte si na velký vůz sednout, Madlenko,“ nabídl Hájek vida, že nemá kam sednout.

„Já se těch vašich koní bojím.“

„Když já u vás jsem, nemusíte se ničeho bát,“ to řka, vzal Hájek Madlu do náručí jako děcko a na vůz ji vysadil. Madla zůstala jako kalina; Hájek mlčky sedl vedle ní a srdce mu tlouklo jako v zvonu, nemohl chvíli slova promluviti. Madla také nemluvila. Jeli úrodnou rovinou. Pole všude zelená, svěží luhy — kvetoucí sady při staveních, tu a tam v poli pláňka, hlavu obsypanou květem jako mléko bílým. Daleko na obzoru rysy modrých hor. Z jedné strany prodíraly se žhavé paprsky sluneční zpod tmavého mraku a v jich světle proměňovaly se dešťové krůpěje, padající z černého mraku, v miliony diamantových světlem lesknoucích se hvězdiček.

Hájek měl na voze pohodlné seděni zřízené a plachtu míval odhozenou nazpátek, aby viděl ven. Když tak dlouhou chvíli do krajiny se dívali oba, Madla i Hájek, vztáhl Hájek pravou ruku — v levé držel uzdu — po Madlenině levé, řka hlasem přidušeným: „Madlenko, až se bude slunce k západu sklánět, budem ve Vídni — a rozloučení.“

„Bože, už ve Vídni!“ ulekla se Madla.

„Mně se nikdy ta cesta nezdála tak krátká a nikdy jsem tak rád — a tak nerad koho do Vídně vezl jako vás, Madlenko.“

„Já vám rozumím, Hájku,“' vzdychla Madla, „vy jste dobrý člověk; rád byste, aby se mi dobře vedlo, a bojíte se, abych nepřišla do špatných rukou; ale já doufám v pánaboha, — že se neztratím!“

„O to se někdo postará, aby se vám špatně nevedlo; — ale to není všecko, Madlenko. Lépe, kdybyste nepoznala nikdy ten špatný svět. Já tam dovezl již kolik mladých krajanů i krajanek — a mnoho jsem jich oželel. — Vraťte se, Madlenko!“

— Hlas jeho byl tak dojemný a tvář prozrazovala tolik upřímné dobroty, že Madlena mimovolně tvrdou ruku jeho k srdci přitiskla. „Nemohu, Hájku, nemohu!“ zavrtěla hlavou a oči se jí zalily.

„Madlenko, pročpak nemůžete? Či nejsem hoden vaší důvěry?“

„Jste, Hájku, jste; věztež tedy, že mne rodiče nutili k ženichu, před kterým utíkám jako před ohněm!“ pravila Madlena a tichým hlasem vypravovala dále o zlém a ošklivém ženichu, a jak si ji zamiloval a se zařekl dostati ji stůj co stůj. „Vidíte, milý Hájku, že jsem musela pryč a daleko, ach já ani ve Vídni nebudu mít pokoje, aby mne nevyhledal; on by s to byl i zabít mne, je tuze mstivý člověk!“

„To se bohdá nestane!“ řekl Hájek, když Madlenka dokončila, a hluboce si vzdechl, „a raději bych vás v rakvi než v jeho náručí viděl. Nemám vám to již za zlé, že zpátky nechcete, až se nějaká změna s vámi nebo u vás doma stane. Zatím mne považujte za svého bratra, anebo upřímného krajana, jak chcete, jen se mi se vším svěřte a od nikoho pomoci nežádejte než ode mne; slíbíte mi to, Madlenko?“

„Důvěřuju vám jako svému bratru, nikdy na vaši dobrotu nezapomenu, a když mi bude pomoci potřeba, přijdu jen k vám,“ odpověděla Madlena, podávajíc mu ruku s uslzenou tváří. Hájek ji stiskl, skočil s vozu, a když ještě dále kus jeli, viděla Madlena tu najednou před sebou ohromnou hromadu střech a nad nimi do výše se vypínající černou věž, na jejíž špici se odrážely paprsky zapadajícího slunce.

„Vídeň!“ zvolal Hájek, ukazuje bičem v tu stranu.

„Kam já se tu, nebohá děvka, poději!“ vzdychla Madla bolestně a ruce sklesly jí do klína.

V sednici domovníkově v obchodním domě na leopoldovském předměstí ve Vídni seděla v lenošce, koží vycpané, vysoká tlustá paní, v čistém domácím oděvu, na hlavě bílý čepeček pod bradu zavázaný. — Byla to paní Katy, jak ji vůbec jmenovali vídeňští známí její, aneb jak jí říkala stará Anče aneb čeští známí — paní Kateřina — žena domovníkova. Ačkoliv na čele a lících známky stáří již viděti bylo, měla vlasy černé jako uhel. Tvář její zdála se pošmourná, když nemluvila, ale když promluvila, vyjasnilo se sivé její oko a celá tvář stala se tak příjemnou, že by to ani nebyl nikdo v ní hledal. Černý kabátek měla přehozený přes židli a rámě, kulaté jako válec, opřené měla na opěradlech. Na rukou ale bylo viděti, že pracovávaly tuze. Zář ohně plápolajícího na ohnisku v kuchyni padala skrze otevřené dveře na ni a rudě osvětlovala staromódní dubový nábytek v sednici rozestavený. — U ohniska v plné záři stála stará služka Anče, kutíc v ohni a rozestavujíc hrnky okolo něho. Za ní na zdi třpytilo se měděné a cínové nářadí kuchyňské. Na každý šum nastrkovala Anče uši a dívala se na dveře. „Ale že pak to dítě už nejde,“ pravila, nemohouc se ničeho dočkati; „snad se mu něco stalo?“

„I jdi, ty máš s tím chlapcem ustavičný strach. Že pak se nemůžeš navyknout nedržeti ho již za dítě; pomysli, že buší už kladivem na nákov.“ odpověděla paní Kateřina.

„Což je to všechno platno, paní Kateřino, mně zůstane Janoušek vždy co dítě.“

„Buďsi; ale nemaž se s ním a nedělej mu vše, co mu na očích vidíš, zkazíš ho.“

„Kterakpak mu to neudělat, když přijde a prosí: Ančo, Ančo má stará, já tě mám rád, udělej mně to. Bože, mně se srdce radostí třese, když mne to dítě má tak rádo. Neudělejte mu to! Vždyť já nemám jinou radost na tom světě než mého Janouška.“

„A já ti už nejsem ničím?“ škádlila ji paní Kateřina, ale oči její dlely s upřímným výrazem na staré služce.

„Vy že ničím, paní Kateřino, vy ničím? Ty můj světe — vy, která jste mne v zlé nemoci navštěvovala, když jsem byla plná neštovic, která jste mne těšila a o mne se starala od tehdejška až do nynějška, vy že byste mi ničím nebyla? Jeminku, co si to o mně myslíte? Ty můj bože, vždyť je Janoušek vaše krev, proto ho mám tak ráda!“ a stará Anča pustila se do usedavého pláče.

„I nebreč, starý bloude, což mi nerozumíš? Či myslíš, že neznám tvé srdce? — Ale k čemu jsou vždy ty dlouhé litanie o malé službičce, kterou tys mi dávno splatila? — Jsme z jednoho místa, já také sloužila, vím, co je zle a jak drahé je milé slovo, když je člověk opuštěn.“

„Ach baže víte, co je zle, kdybyste nevěděla, tedy byste se neujímala těch holek, co Hájek přiváží sem do služby a jimž jste jako matka.“

„Co já pro ně dělám, je malá zásluha proti tomu, co Hájek pro ně udělá, a kdybych nebyla dříve prala pro lidi — jak víš —, neměla bych známostí žádných a těžko by mi bylo Hájkovi zadost učinit.“

„To byla mela tenkráte; to jste mne právě vzala k sobě po té nemoci, já nemohla ještě nic dělat a vy jste celé noci pracovala a mne jste krmila.“

„I mlč placno,“ přetrhla jí řeč paní Kateřina, ale kdyby nebyla Anča několik kroků od ní bývala, byla by slze na tvářích jí viděla.

„No, vždyť já už mlčím — a víte jak jste mne k sobě vzala a druhý den přišel pan Michal a přinesl vám na svatební šaty a vy jste je nechtěla od něho vzít, že jsou pro vás panské, a pak jste v nich přece se dala oddat. — Já vám zatím chystala snídaní a modlila se za vás. Byla jste švarná nevěsta, paní Kateřino. Pan Michal je Němec — pravda —, ale na místě hodný člověk a duši by za vás dal.“

„To máš pravdu, učiněná dobrá hodina je Michal! Začátek měli jsme dost zlý, no ale pánbůh pomohl.“

„Když se dva starají a je svornost mezi nimi, vždy bůh požehná, dokonce člověku dobrému. Měli jste dost málo, když byl pan Michal ‚U beránka‘ — a vy jste pro pány prala, a přece jste takové dobrodiní udělali Hájkovu otci. Však to i syn vzpomíná!“

„Ty můj bože, to by byl každý jeho známý udělal. Michal byl s ním znám, a když se náhle rozstonal ‚U beránka‘, odvedl ho Michal k nám, daleko to nebylo. Já ho obsluhovala a Michal obstarával mu koně a vzal mu vše pod ochranu. Báli jsme se, že nám skoná. No ale za týden bylo mu lépe. Stonásob nám tu službu zaplatil. Víš sama, že mladý Hájek málokdy přijede jen s prázdným pozdravením od matky?“

„Ale to vždy říká, panímámě za její namáhám s těmi dětmi.“

„Ty můj bože, namáhání! Já bych si zásluhu z toho dělala, kdybych to dovedla, aby každé to děvče dobré místo mělo a hodné zůstalo mým přičiněním, ale v patách za nimi být nemohu.“

„To uhlídá člověk spíše pytel blech než takové děvče, když už chce šidit,“ mínila stará Anča. „A zde v té Sodomě, ty můj světe, jak se krásné děvče na ulici ukáže, už je obcházejí jako lvové řvoucí, kterak by je pohltit mohli! Taková vřava není snad kraj světa k nalezení jako tu.“

„Bude ono to v každém velkém městě tak; to víš, více ohně více dýmu, více lidí více hříchů. — Neviděla jsi dnes Lenku? Jíž zde kolik dní nebyla a ona se přece vždy na chvilku staví, když jde kolem.“

„Lenku jsem neviděla, jak včera; povídala mi, že se má dobře. Je to děvče něco čisté, ale mně se zdá, že se jí to líbí, když se ti fouskové po ní ohlížejí. Vidíte, to je Anička jiná holka, ta utíká po ulici, jako by ji honil, a na žádného se ani neohlídne; a tichá je a stydlivá, to se mi při ní líbí. Lenka má ale oči jen ve větru.“

„No, musím s nimi promluvit, bylo by mi líto, kdyby si nedala říci.“

„Také se mne dnes ptali ti dva ševcovští učenníci, kdy prý přijede pantáta. Já řku, co od něho chtějí; nechtěli ale s barvou ven; konečně mi řekli, že slíbil každému novou košili přivézti, když budou hodní. Byli chudáci otrhaní. Jak přijede, budou u něho jako na koni.“

„Je to člověk dobrý. To jaktěživ nikdo pro ty děti neudělal co on. Na cestě je živí, zde se jim také vždy o mistra postará, dohlíží k nim, a který je hodný, tomu dělá, kde co může dobrého.“ — Vtom bylo slyšeti ze síně kroky.

„To je můj Janoušek!“ řekla si Anča a tvář se jí vyjasnila radostí. Paní Kateřina vstala a rozžehla na stole uchystané světlo. Vtom se otevřely boční dveře a do sednice vběhl chlapec výrostek, synek paní Kateřiny a chovanec staré Anči, plný živobytí, snědý, černovlasý, v kožené zástěře a všecek začerněn.

„Pozdrav pánbůh, mamičko, někoho vám vedu!“ zvolal vesele.

„Kohopak?“ chtěla se ptát paní Kateřina, ale již vcházela do dveří Madla a za ní v patách Hájek.

„My o vlku a vlk za humny!“ usmála se paní Kateřina, podávajíc Hájkovi ruku. „Vítáme vás do Vídně; právě jsme na vás vzpomínaly. Janouši, podej židle!“

„Nechte, Janoušku, nechte a jděte se umejt, jste černý, jako by vás komínem protáh.“

Janouš skočil do kuchyně, Anča podala židle.

„A jak se máte po všechny časy, Anče?“ ptal se Hájek sedaje.

„Tak tak, jak pánbůh chce; ale jsem už, milý pantáto, jako pára nad hrncem.“

„Oh ještě není tak zle!“ mínil Hájek, ale Anča pokrčíc rameny, mžikla okem po Madle a odešla do kuchyně.

„A koho jste nám přivezl?“ ptala se paní Kateřina, když se usadila, oprouc oči o Madlu, která nade vším, co všude viděla a slyšela, jako zaražena byla.

„To víte, panímámo, koho já vám přivážím.“

„Také do služby? Snad vaše příbuzná?“

„Od Adama jsme bratr a sestra, jinak jen krajané,“ prohodil Hájek žertovně, „poněvadž ale nikdo lépe nedovedl krajanům dobro činiti než vy, paní Kateřino, proto se vždy jen k vám obracím s krajankami, abyste jim byla matkou.“

„Což je o mne, budou-li jen chtít ony mými dcerami býti,“ usmála se paní Kateřina.

„Pak ovšem přestává vše.. Kdyby vás nebylo, já bych si tu starost nemohl vzíti na sebe. Je to příliš drahé zboží, než abych je, přijeda sem, na ulici vysypal a náhodě přenechal, kdo po něm hmátne; dělal bych si z toho svědomí.“

„Nechci vás chválit, Hájku, ale jářku, kéž by bylo více tak svědomitých a bližního svého milujících lidí jako vy!“ pravila paní Kateřina, položíc plnou ruku svou na Hájkovo rámě.

„Že jich je, dokazujete vy sama, panímámo,“ řekl Hájek.

„Ach, to je jako rosa — ale nechci dále mluvit, vím, že nerad slyšíte, když vás kdo chválí. No, někdo zase rád, když ho lidé po světě roztrubují. — Ale odložte, panenko, či chcete někam ještě, máte tu snad někoho známého?“

„Nikoho, panímámo!“ odpověděla Madlenka.

„Nu, tedy zůstanete beztoho u nás jako každá jiná, to my už máme provždy s Hájkem ujednáno a máme ještě jednu sednici. — Ale dovolte, lidičky, jen na slovíčko odejdu,“ omlouvala se paní Kateřina a vstanouc odešla ze sednice. Tak se jí tělo houpalo, když šla, jako na vodě.

Jak se od Hájka odvrátila, uvisly oči jeho na Madleně a ruka jeho sáhla po jejích obou rukou v klíně složených. — „Madlenko,“ pravil k ní tichým, pohnutým hlasem, „vzmužte se, vidíte, že je paní Kateřina žena přívětivá, ona vám bude jako sestra, jí se budete moci se vším svěřiti. Věřte, že bych vás nebyl sem dovedl, kdybych nevěděl, že jsou tu dobří lidé.“

„Ach, Hájku, mně se zdá, jako by celý svět na mne padal, až mne to dusí,“ vzdychla si Madla, tisknouc ruku jeho k stísněným prsoum. — Jak rád byl by ji k srdci přitiskl a pryč ji odnesl daleko za brány vídeňské, kde tak nerad ji nechával, ale mlčel; — mlčel, aby neprozradil cit, který celou duši jeho zaujímal. — „Hájku,“ ptalo se děvče ostýchavě, „viďte, že zejtra přijdete?“ a zarosené její oči prosebně se k němu obrátily.

„Přijdu, Madlenko, a kdybych umírati měl,“ zašeptal Hájek; a vtom se otevřely dveře a plnými dveřmi hrnul se do sednice pan Michal, muž ramenatý, silného těla, plného, veselého obličeje.

„Grüss’ di Gott, Bruder!“ pozdravil Hájka, upřímně mu rukou potřepávaje, tu ale padlo oko jeho na Madlenu; zaluskna prstem, zvolal: „Herrgott Schwernot, ist dös a sakrisch Madl!“

„Milý Němče, to je Češka, s tou musíš po česku,“ řekl Hájek vida, že Madlu to vítání do rozpaků uvedlo.

„Jo po česku — i konn jo nix,“ pokrčil rameny Michal.

„Styď se, učí tě paní Kateřina patnácte let česky a ještě nic neumíš,“ škádlil ho Hájek.

„Jo umíš — eure Sproch is n’ sakrische Sproch, do müsst ich mir n’ extra Zunge verschoffen, um dös zu lernen!“

„Vidíme ho,“ ozvala se paní Kateřina, přišedši do sednice a poslední slova mužova zaslechši. „Ty bys jazyk na češtině si zlámal, a já si ho neměla zlámat na tvojí řeči? Není-li vám hanba, že žádáte, my ženské abychom se učily kvůli vám německy, když vy nechcete se učit kvůli nám česky? Neměly bychom býti takoví blázníčkové, avšak vy byste se naučili.“

„My jsme páni — a vy nám musíte vše kvůli udělat,“ řekl Michal, uhodiv se v prsa.

„Vy jste páni, — ale chytřejší panuje,“ usmála se paní Kateřina, ukázavši přitom na svoji hlavu; potom položivši ruku na rameno mužovo, doložila: „Milý Michálku, to máš mně co děkovat, že si rozumíme, — kdyby mi nebylo jedno mluvit česky jako německy, byla by to špatná merenda bývala s naší rozprávkou.“

„My bychom si přece rozuměli, Kačenko!“ zasmál se Michal. — Potom se obrátil k Hájkovi a ptal se ho, jak se to děvče jmenuje, a když mu Hájek řekl, že Madlenka, nechtěl tomu rozumět, až mu řekla paní Kateřina, že je to Lény.

„Ach, to je jiná; buďte ráda, že se nejmenujete Káča. Káča je každá zlá.“

„Ale když se vydaří dobrá, je prý tuze dobrá,“ řekl Hájek, „a tys trefil na podařenou.“

„No co dělat, už si ji musím nechat,“ pokrčil Michal rameny; ale paní Kateřina ho již neposlouchala, bylať do kuchyně odešla, Anča pak přišla pokrýti stůl, na nějž snášely za chvíli večeři, při čemž jim pomáhal i Janouš, vymydlen jako sklo. — Madlenka se také k službě nabízela, ale paní Kateřina jí nedala, řkouc: „Však se vám sloužení ještě dostane, jen se posaďte za stůl k vašemu krajanu.“

„Když to panímáma tak usoudila, tedy se pojďte posadit,“ řekl Hájek, podávaje jí židli. — Bylo to oddávna zavedeno, že Hájek u Michala jeden večer strávil, kdykoli do Vídně přijel; nebylo již ani mezi nimi zvaní třeba. — Stará Hájková skoro každou cestu panímámě pomazánku, sýr a podobné věci posílala, což bylo ve Vídni vzácnějším darem než kdovíjaká věc. — Pan Michal dal dobré víno, paní Kateřina upravila vždy jedno neb dvě jídla, které Hájek rád jídal, a celý měsíc se na takový večer těšívali. Anča vždy také u stolu seděla, dle obyčeje venkovského, kde hospodář a čeleď z jedné mísy jídají.

Také ten večer nebylo nic skvostného, jen vaječníky, dušená hovězina, máslo, sýrce a víno, ale vše chutně připraveno. „Pobízet vás nebudu, jezte, kdo co a mnoho-li chcete!“ řekla paní Kateřina, když bylo vše na stole, sedajíc do své vycpané židle.

„To je tak nejlepší,“ řekl Hájek. Pustili se všickni s chutí do jídla, mimo Madleny, která měla srdce jako v kleštích. Každé sousto jako by jí v ústech rostlo. Anča pokradomky nejpěknější sousta ze svého kladla na talíř Janouškův, jako by její žaludek ani hoden nebyl dobrého sousta.

„No Madlenko, berte z toho máslíčka!“ pobízela panímáma, „je přes kořeny vezené, vzácné. To mi panímáma Hájková posílává taková pozdravení s omastkem, jak tuhle náš Hájek říká.“

„Já vím, že vám to zde vděk přichází, a my toho máme dost. I mně samému, když domů přijdu, padne nejlepší k chuti dom.icí chléb a pomazánka čerstvá,“ řekl Hájek.

,.A což teprv kdyby ti ji hezká žena uchystala, viď?" usmál se Michal. — Hájek se skoro zapálil a byl tomu rád, že neumí Madla německy. — Madla si opravdu té řeči nevšimla, a odkrojujíc si másla, pravila: „U nás ve vsi se velmi s omastkem spoří. Všecko máslo se odnese nejvíc do Plesu.“

„U nás v horách,“ pravil Hájek, „žijou lidé též velmi spoře, a musí ústům mnohdy utrhnout, co prodat chtějí. Máslo, vejce odnášejí se nejvíc do blízkých měst a potom skupují to pražští máslaři. Chudý lid nemá na to, aby víc měl než ty polívky, brambor suchý a někdy něco z mouky. — Avšak ani sedláci nemají stravu, jakou by mohli mít za stejný náklad a snad i silnější. Tomu oni ale nevěří. Jak vařívávaly naše praprabáby, tak vaří naše ženy, o větší úpravnosti ani řeči. Táž jídla dědí se od kolena do kolena a dlouho snad ještě dědit se budou.“

„Ty můj světe, u nás v dědině bylo to právě tak. Maso jen na Boží hod, a to neměl každý, jen zámožnější. Chudší byl rád, měl-li bělejší hnětenku. Kraviček — odpusťte — měli bohatší po dvou třech, chudší rodina živila se od jedné a ještě se muselo kousek másla do roka prodat. Ty můj světe, dost jsme tam zkusili bídy, ale přece bych se tam chtěla ještě jednou podívat. Víte-li, paní Kateřino, že je tomu přes dvacet let, co jsem odtamtud odešla?“

„Léta plynou jako voda; já jsem tu ve Vídni také již dvacet let, a když jsem zde byla den, myslila jsem, že za týden se vrátit musím, nemám-li teskností zemříti. Člověk všemu zvykne,“ odpověděla paní Kateřina.

„Odkud jste, Anče?“ ptal se Hájek.

„Jsem odtud co paní Kateřina: za Prachaticemi z Jelínkova. Já jsem Jedličková, — ale neznaly jsme se, až jsme se náhodou zde v jednom domě, kde jsem sloužila, setkaly a domluvily. Bylo to řízením božím, neboť jsem se brzy potom roznemohla a tu paní Kateřina —“

„Nalej Hájkovi vína, Anče,“ přetrhla jí řeč paní Kateřina, aby nemohla Anča v řeči své dále pokračovati, začala sama: „Jen jako ve snu pamatuju se na tu dědinu ještě, na hory a lesy kolem, jak tam bylo krásně zeleno, když jsme chodívaly na jahody, a že se tam všickni jmenovali Jedličkové. Potom mi rodiče umřeli, bratr dostal chaloupku, oženil se a já vzala uzlík na hřbet a šla do služby do Budějovic, tamodtud jsem se svou paní přišla sem a od té doby jsem tu a všelicos jsem zkusila zlého i dobrého. — Dřevnější léta se mi leckdys o té naší dědince zdálo a tak se mi ve snu všechno představovalo krásně, i ty zelené lesy, — že se mi vždy ráno až zastesklo.“

„Já také dlouho nepřivykla, a co mi nejhorší přicházelo, bylo nošení vody ve škopku na hlavě,“ řekla Anča.

„To stojí každou učení, než tomu přivykne. Radila bych vám, Madlenko, když byste musela pro vodu chodit, dříve se tomu doma učit. To se položí na hlavu měkké kolo vycpané jako věnec a na to se škopek postaví, aby netlačil hlavu a rovně stál. Nejprve se učte nositi škopek prázdný a potom teprv plný a choďte nejdřív doma po kuchyni s ním, až navyknete jistému držení hlavy a těla. Zejtra vám to ukážu,“ řekla paní Kateřina.

„Děkuju vám; ale což bych nesměla nositi v konvích vodu? Na ty jsem zvyklá, to se lehce nese a také bych pojednou tolik vody přinesla,“ ptala se Madlenka ostýchavě.

„Má děvenko, toť se rozumí, že byste též tolik pojednou přinesla, ale — všude jiný obyčej a dle toho mají paní už nádoby zřízené. Vidíte, v Praze nosí vodu v putnách, na zádech. Taková putna má svých šedesát liber, a když ji neseš do druhého i třetího poschodí, třesou se ti nohy jako osika a nemáš ducha. Ale nejvíc vody pojednou se přinese v putně, tuto je pravda.“

„Není přes věderce, co se u nás všude nosí, to je nejlehčí nošení,“ mínila Anče.

„Vědra?“ ptal se Hájek i Madla.

„Takové vědro,“ vysvětlovala paní Kateřina, „obnáší za velkou konev vody. Je kulaté jako kbelíček a nahoře má železný půlkruh, kterým se zavěšuje k vážkám. Vážky záležejí z dřevce kulatého, uprostřed, kde na vazu leží, trochu prohnutého. Obyčejně jsou vědra z měkkého dřeva, železnými obručemi okovaná, bohatší mají je okovaná měděnými obručemi a tmavším dřevem vykládaná, řetízky kalené. Chudí mají místo řetízků provázky, místo železných háků dřevěné a vědra též jen dřevěnými obručemi pobitá. Když se voda nese, přidržují se řetízky k tělu, aby se vědra nehoupala; jde se s nimi velmi lehko a tíže leží jen na ramenou.“

„Všude jiný obyčej a člověk, chce-li s lidmi v dobré vůli žít, musí se mu chtě nechtě podvolit,“ pravil Hájek. Mezi rozprávkou minula se jídla a Anče začala sklízeti; Michal ale nalil čerstvého vína a pilo se na zdraví, „co koho těší“. — Madla se upejpala, ale na poctu musela si přece zavdat. Víno je rozveselilo. Začali mluvit o rozličných věcech, o obou jich zaměstnání, o známých, jak se tomu neb onomu vede, i o sobě samých. Konečně začal Hájek o chlapcích, které byl nechal v hospodě pod dohledem Jakubovým, a ptal se Michala, zdali by nevěděl o mistru, který by je vzal. „A může to být i jiný řemeslník, ne právě švec,“ doložil, „jen když bude pořádný a milosrdný člověk.“

„Milý kamaráde,“ řekl Michal, „kdyby mohli ti hoši platit, věděl bych pro ně mistrů deset za jednoho, ale chlapce rok za rok nikdo rád nevezme, kdo nechce z něho udělat domácího otroka; a když se takový mistr vyskytne, u něhož se mají učenníci dobře, hned je rozhlášen po celé Vídni a chasa jen k němu se tlačí.“

„Pantáto,“ ozval se Janouš, „v Myslivecké třídě je truhlář, Krček se jmenuje, ten potřebuje učenníka, povídal to dnes v kovárně našemu mistru.“

„Ah Keršek,“ řekl Michal, nemoha to jméno ani vyslovit; „no pravda, ten je hodný muž a přísný. Jestli je vezme, mohou ti děkovat.“

„Povšiml jsem si kolikráte již jeho štítu a myslil jsem si, že musí být hodný člověk, poněvadž má poctivé svoje jméno po česku napsané, ne jako mnozí, kteří si je píšou po německu, že to ani pánbůh nepřečte,“ řekl Hájek.

„Máte vy ale také jména, kamaráde, že by na nich člověk jazyk zlámal.“

„To jen takový neohebný, jako ty máš,“ zasmál se Hájek. Takové škádlení bývalo časté mezi nimi, proto se však nikdy nerozmrzeli.

„Také se již dnes dva ševcovští učenníci po vás ptali,“ řekla paní Kateřina; „z Příkopu jsou tuším.“

„Vím, vím, slíbil jsem jim něco. Chudáci, chodí to skoro nahé. Byli to zdraví dva chlapci, když jsem je sem loňský rok přivezl, a tak jsou zakrnělí, bídní, žel se na ně dívat,“ řekl Hájek.

„Kdyby viděli rodiče, co ty děti zde zkusí, neposílali by je sem tak nazdařbůh. Srdce člověku zpláče, když je vidí,. jaká to břemena vláčí po tom městě, co se doma napracují, co zimy, co hladu zkusí a co týrání a bití. Je-li mistr milosrdný, je mistrová zlá nebo děti jejich anebo tovaryši. Na učně se vše sveze, vše naloží, každému musí být po vůli. — Učení řemesla je mimotní věc. Jestli se rozstůně, pošlou ho do špitálu a nikdo se dále po něm neohlídne; vystůně-li se, dobře, umře-li — jako by kámen do vody hodil. Pravda, někteří jsou kluci boha-prázdní, ale není divu, když jsou v takové škole.“

„To je to nejhorší, že to vyroste jako divá zvěř, že se k ničemu nevedou, že se neučí znát boha ani svět, že je každý sám sobě odevzdán. Co záleží komu na takovém dítěti, jestli z něho co bude nebo ne? Stane-li se zlodějem, potrestají ho; stane-li se hodným člověkem, dobře pro něho. Já kolikráte přemýšlím o tom, ale co platno, nepředělám to. Nemohu než maličkostí některým pomoci, ale to je proti celku jako rosa.“

„Kdyby každý tak myslil, pomohlo by to, milý Hájku, ale my ten svět nepřevrátíme,“ řekla paní Kateřina. — „S děvčaty máte to taky tak; co se jich tu do roka zkazí, které sem přišly, dobré, nevinné! Přijdou sem jako slepé, padnou do ruky dohazovačů zákupných, kteří je prodají kamkoliv. Nikdo se jich neujme poctivě, nikdo nepoukáže jim na propast, do které tak snadno padnouti mohou. Páni nemají k čeledi své srdce, považují služebníka ne za potřebného pomocníka, za člověka sobě rovného, ale za otroka k služebnosti od boha určeného. Kdo v službě nebyl, ten bídy nevídal, říká se a pravda to. Dokud služebník do úpadu pracuje, vidí ho rádi, jak ho ale síly opouštějí, překáží už v domě, kdyby tam byl i věk svůj strávil. Hubují na čeládku, že je špatná: inu, je to dílem pravda, ale kdopak toho vinen? Jak veliké hodiny ukazují, tak malé se po nich spravují. Ale nestrachujte se, Madlenko,“ řekla paní Kateřina, vidouc v očích Madleniných slze; „není pravidla bez výjimky, je tu i hodných pánů, jako hodných čeledínů. Já také sloužila u zlých i hodných pánů a všelicos jsem prohlídla, ale chvála bohu, přece přese všecko přešla jsem s poctivým vědomím. Když jsem pár zlatých uspořených měla, myslila jsem si, že je přece lepší kousek chleba v svobodě než pečené v službě; najmula jsem se k hodným lidem a prala pro lidi. Brzy mne znali a paní Katy dávali rádi prát. Snad bych se byla později domů vrátila, ale poznala jsem tu toho Němce a ten úmysl můj změnil. Jednou povídal: ‚Vidíš, Katy, tys pořádná, dobrá ženská, jakou jsem si přál. Nejsi už mladá, já také ne, ale mám tě rád a jsem dobrý chlap, tedy se k sobě hodíme. Mnoho nemám, ale uživím tě.‘ Vzali jsme se tedy a jeden ani druhý toho nelitoval, - viď, Michale?“

Michal s usmívavou tváří podal ženě mozolovitou ruku a zdvihna sklenici pravil hlasem pohnutým: „Na tvoje zdraví, ženo!“

Hájek také zdvihl sklenici a mlčky pil, ne ale na zdraví paní Kateřiny, ač ji měl velmi rád.

Bila jedenáctá na svatoštěpánské věži, když Madlenka v malé, čistě spořádané sedničce, kamž ji paní Kateřina byla dovedla, k spaní se chystala. Svléknuši se napolo, přistoupila k oknu, aby, jak doma často dělávala, u okna se pomodlila. Odhrnula záclonku s okna, — ale tu nebyl kvetoucí sad před oknem, tu nesvítil měsíc do oken, ani kousek tu nebylo hvězdnatého nebe viděti. Černá vysoká zeď čněla před oknem, i spustila rychle záclonku a klekla pod malý obrázek Panny Marie, který na zdi visel. Pomodlivši se, zhasla světlo, lehla, zavřela víčka, ale spánek ještě u ní nestál, aby ji pojal ve svoji náruč, ještě před ní stál svět se svými obrazy, kterým se vymknout nemohla. Tu ji táhly veselé družky k hraní a práci, tu žehnaly jí staré ruce, tu se viděla jíti po cizích krajinách, po boku muže dobrého a milého — ba velice milého! — Viděla se jíti v davu lidu, z nichž nikdo ji nepozdravil, mezi vysokými domy, které jako by spadnouti na ni měly, viděla se v kole dobrých lidí a co dále? Spánek zastřel co dále, ukonejšiv ji slibem z milých úst: „Zejtra, Madlenko, se ještě uvidíme!“