Dobré duše/Kočky

Dobré duše Alois Mrštík
Kontrakty	Kočky	Cikán

Údaje o textu
Titulek:	Kočky
Podtitulek:	Z vypravování přítele
Autor:	Alois Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 76–83. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1893
Licence:	PD old 70

Strýc Staněk byl podivín. Nejedl vepřové, nenáviděl lihoviny, nekouřil, nešňupal a nikdy nebyl ženat. Jen u okna sedával, zamračeně na dvůr vyhlídal a stále pokašlával; ale ne tak, jako jiní lidé. Pokašlával s jakýmsi mračením bassového tónu, které znělo jako z hrobu. A při tom se klonil na levou stranu a pohazoval rukou. Byla to vysoká, mohutná postava s lysou lebkou, dlouhou, jako jíní bílou bradou, zapadlýma, sivýma očima, které hleděly pichlavě a zamračeně. Měl šíleně rád kočky, které krmil, hladil celý den a večer zavolal k sobě na celou noc. Rád cítil při sobě teplý jejich kožíšek, rád se v srsti jejich probíral křivými, jakoby schromenými svými prsty; usínal hned, jakmile kočky vedle něho začaly příst a jeho tělo zahřívati se počalo teplem jejich těl. Měl asi pět těch koček, mezi nimi starého, ježatého kocoura, který mu jinak neležel než u nohou, s hlavou skrčenou pod šlapkami jeho nohou.

Strýc Staněk nemluvil rád a mluvil-li přec, tvář jeho byla nevlídná, slova úsečná a jako jedem kalená. Neusmál se nikdy, ale často se modlíval na klekátku pod černým křížem, u jehož paty ležela bílá, dětská lebka s tmavými očními důlky. Obědvával a večeříval vždy sám ve společnosti svých koček, které mu pobíhaly po stole. Vycházel z domu jen jednou za den, časně z rána do Lužánek a odtud do kostela sv. Tomáše. Cestou vrčel do sebe a v chůzi nevrle potřepával rukou. Jakoby se v duchu s někým hádal, rukou odbýval všechny možné námitky. Neviděl jsem nikdy, že by byl koho pozdravil a rovněž nepozdravoval nikdo jeho. Dopoledne čítával v silných knihách, odpoledne spával a pak vysedával u okna, hledě na osvětlený kraj černého okapu, který vyřezával na nebi kus modré oblohy s plovoucími oblaky, hořícími hvězdami a v létě dokonce i tenkým segmentem žhavého slunce. — — — Mezitím několikrát se modlíval a večer zas dlouho do noci četl a psal a s kočkami si hrál, hladě křivými svými prsty výšící se jejich hřbety a mourovaté hlavy, které předly.

K nám studentům v sousedním pokoji nechodil a vůbec s námi nemluvil. Přijal nás do bytu a dost. Jen v sobotu volal každého z nás do svého pokoje a prohlížel naše řecké a latinské úlohy. Byl-li spokojen, položil sešity a zabručel: „apage“ a teprv druhého dne poslal sešity zpět do našeho pokoje. Nebyl-li spokojen, hodil nám sešity pod nohy a velitelsky ukázal ku dveřím. Brzy na to dostal otec lakonickou zprávu: „Nedbalí! Přijeď a potrestej. Staněk.“ — Ze strachu před ním stávalo se tak zřídka kdy. Bál se ho kde kdo. Když on šel po dvoře, stichly děti a každý, kdo jej potkal, vyhnul se mu stranou.

Z jeho života nebylo nám známo ničeho, než že dlouhá léta prožil v cizině za mořem a v letech sedmdesátých vrátil se do Brna a najal si na Nové ulici v přízemí byt o dvou pokojích; jeden z nich jsme obývali my, studenti, drahý on se svými kočkami. Domovnice mu posluhovala, topila a jídlo donášela z hospody.

Bydlili jsme u něho po čtyři léta. Já, můj bratr Joška a přítel Jaroslav. Dvéře nás od něho dělící byly věcné zavřeny; do jeho pokoje nevkročila cizí noha mimo listonoše, domovnici a nás — a to jen tenkrát, když jsme pokojem jeho vcházeli do svého; loudat jsme se nesměli. Rázem v devět hodin večer musil být už každý doma, kdo nebyl, zavřelo se mu před nosem; a nepustil se, třebas tloukl až do rána. Třetího pak dne dostal otec zprávu: „Toulá se celé noci, přijeď a potrestej. Staněk.“

Byli jsme pak všichni velmi pořádně živi.

II.

Jednoho červnového, nedělního odpůldne strýc Staněk náhle zemřel. Ležel ve svém pokoji, natažen, narovnán, pokryt bílou plachtou, na níž se určitě rýsovaly ztuhlé tvary jeho těla. —

Jaroslav odešel k večeru, štítě se prospati noc v jednom bytě s umrlcem. Ve svém pokoji byl jsem doma sám se svým bratrem Joškou. Joška četl asi do desíti hodin a brzy usnul. — Ve vedlejším pokoji kotě zasténalo — mělo hlad. Ale lampa už dohořívala a do vedlejšího pokoje vejít jsem se bál. Stáhnul jsem knot a zůstal tu sám — s podivnými myšlenkami, děsivou představou vedle ležící mrtvoly.

Byla teplá, měsíčná noc. S postele hleděl jsem do širého okna, kterým viděti bylo na protější frontu domů. — Měsíc poléval žlutavé jejich zdi a zlatil třpytící se plochy okenních tabulí. — V okně stál hrnek s mlékem, přiklopený bílým porculánovým talířkem. — V přísvitu světla všimnul jsem si dveří, vedoucích do vedlejšího pokoje — „který osel nechal dvéře otevřeny“ — pravil jsem ve vzteku a chtěl jsem seskočit a zavřít, ale v tom vzpomněl jsem si na příšeru vedle a přitáhnul duchnu až po bradu; jenom nos mně vykukoval z peřin. Teprv po chvíli dodal jsem si odvahy a nahmatal deštník za pelestí postele; nahnul jsem se s lůžka a deštníkem strčil jsem do dveří. — Deštník byl krátký. — Dvéře jsem přivřel, ale nezavřel. —

Venku na ulici zavládnul už naprostý klid. — Měsíc svítil a plnou silou postřikoval velké stromy Lužánek. Ani vozy už nehřměly, ani hlasy nevolaly i kroky utichly; nastala krásná, smutná měsíční noc. — V Lužánkách se rozlehal tmavý tlukot slavičí písně. Asi k jedenácté (posud jsem nespal) náhle se zatmělo, — nad Brnem se stahovala temná mračna. — V dusnu kvílivé noci jsem usnul. — Ale jenom na chvíli.

Probudil jsem se asi k půlnoci — vzbuzen povstalým vichrem. Poslouchal jsem chvíli hukot větru nad domy a v ulici a skřipení zahradní branky. Zavřel jsem oči, schoval hlavu pod peřinu a hledal myšlénky, které by mne znovu uspaly. Snad jsem už zas dřímal, když zaslechnu pojednou ránu na okno.

Vyjel jsem poděšen z peřin. — Silný klikatý blesk projel oblohu a hned na to vší silou — udeřil hrom. Zahučel vítr — okna drnčela, skla se třásla. Současně zaslechl jsem třesklavý zvuk, jakoby v okně talíř poskočil na černém hrnku. V oblacích válely se vlny doznívajícího hromu. Pojednou slyším podezřelý jakýsi zvuk, zdá se mi, jako by se drápy někdo škrábal po okně. Po zádech mi zadrhnul mráz. — Ječení bouře, sousedství mrtvoly, vrzání dvířek a škrábání na okno — budilo tisíceré představy, které se hrnuly na mysl všechny najednou. Zavřel jsem oči, stajil dech a zbystřil sluch. Nová rána na okno, nové škrábání, skřípavé, ostré, — jakoby špičkou jehly někdo jezdil po hladkém skle. Skřípění skla ztrácelo se v třeskotu hromu, hukotu větru. V zahradě praštěl strom a ve vedlejším pokoji vrzlo cosi suchého, jakoby se někdo na posteli převrátil. V mozku skřížovalo se několik myšlének najednou. — Snad není mrtev! — probudil se — vstává?! — Jde sem — Jóžo! šeptám — o Jóža spí a protivně, odporně chrupe. — Duchové Poeových novell, kostlivci z Hoffmana, Ukřižovaná — Shakespearovské obludy, Hamletův tatík — — jeden po druhém nořili se ze tmy a padali zas do tmy. Bylo mně horko a zima — a horko zas — jakobych ležel v ohni. Prsty vlhly potem a svíraly peřinu. Vlasy byly mokry a smáčely shlavec. Skřížil jsem ruce a počal se modlit.

V tom — nová rána, v okně cosi dvakrát švihlo do skla, zaburácel vítr a nastalo ticho. Vystrčil jsem z polovice hlavu a otevřel oči. Pokoj zaplál modravým světlem magnesiové záře, hrom třísknul kdesi do země a vichřice hnala se širokými břehy Nové ulice jako dravý tok letících vod. Po okně jako by někdo prutem smykal. — Ve vedlejším pokoji jako by někdo rouchem po zemi šustěl. — Od okna vanul chlad — hrdlo vysýchalo. A zcela určitě slyším, že vedle postel zavrzla; — Staněk vstával; i hlas jeho jsem zaslechnul, skuhravý, žalostný, jako když dítě se probouzí a ze sna pláče. — Zašelestil papír, zašuměl šepot — šepot lidského hlasu. Zapomněl jsem na bratra, na lidi — na všechno, — mysl ovládla jediná — bílá mrtvola s rubášem na těle, s dlouhým, až po pás splývajícím vousem a temnými skvrnami místo očí v sinavé tváři. — Chtěl jsem se pohnout, ale ruka byla tuhá, údy schromly, hlava těžká byla jako cent. Duchna tíži skály ležela na mém těle — a nohy tvrdé byly jako led. Jen v hlavě jsem cítil horko, na spáncích bušila krev — a tlukot srdce ozýval se noční tišinou.

Pozvedl jsem víčka — a vytřeštil oči. — Ani zavřít jsem je nemohl — leknutím. V pokoji čirá tma, v okně tmavé šero. V tom mimoděk celé moje tělo se v posteli nazvedlo. — Oknem se táhnul stín! Bože všemohoucí! zvolal jsem nahlas a prudce uhnul jsem ke zdi. Slyšel jsem těžký čísi dech, šum roucha už těsně vedle postele — a tiché kroky bosé nohy nesoucí se podlahou. Bouře na chvíli ustala, s nebe spouštěly se těžké krůpěje deště a šuměly v okně. Stín v okně sebou pohnul — cosi spadlo — a do toho hrom uhodil dvakrát za sebou A než hrom dohučel — zařinčelo v okně cosi po třetí — a sklo sypalo se na zem. Třásl jsem se jako osykový list, nehty křečovitě rvaly peřinu. Po spáncích lil se pot. S věže svatojakubské zněly temné rány půlnoci. V tom blížilo se cosi k mé posteli. Cosi neurčitého, mlhovitého — ale potvora strašná. Bylo to velké a malé, bílé a tmavé, široké jako dvéře a zas úzké jako prut. Náhle jsem viděl — dobře jsem viděl vysokou postavu — s prorocky vztaženou rukou — a pozdviženou hlavou. Cítil jsem ledový dech, hrobový zápach — kůže se sježila, tělo se smrštilo — kamsi do kouta postele — ke zdi. Něco chytlo za peřinu a táhlo ji dolů. Hruď se mi sevřela, zdálo se mi, že ruce, nohy, celé tělo se scvrklo v nepatrné nic. V tom na prsa se mi kladla chladná, kostnatá ruka s dlouhými vyzáblými prsty. — Liják se strhnul před okny — prsty zaťaly se mi až do prsou. Vzepřel jsem se vší silou o loket — vykřikl jsem a rukou jsem odhodil potvoru stranou. Cosi těžkého padlo na podlahu, zamečelo to a já nahnuv se s lůžka poznal v potvoře ježatou — starou obludu macka.

III.

Přišel dveřmi a hledal tělo živé, teplé.

Slunné, modré jitro probudilo mne ze sna. Ze dvora se ozýval štěkot psa, křik dětí a z ulice ruch přecházejících lidí. Pomalu otvíral jsem oči a ohmatával tělo. Vzpomněl jsem si na všechno, na ozářenou noc, slavičí zpěvy, blesky a rány — pot. Zdálo se mi všechno pouhým snem. Košile lepila se mi na tělo — byl jsem spocen jako udřený kůň. Musil to být hrozný sen.

Ale v tom pohnu nohou a rychle, jako bych na ježka šláp — skrčím ji zase zpět. — Sednu a dívám se — v koutku skrčen dříme těžký ježatý kocour. — Ohlednu se po okně — tabule byla proražena, na zemi a po zdi rozteklé mléko a v latolisku rozteklého mléka ležel nůž. Morovaté kotě, vyhladovělé, zapomenuté — přešlo odtud pokojem, ohlédlo se za sebe, kolem sebe a s ocasem zdviženým vzhůru protáhlo se přivřenými dveřmi k strýci; cestou si ještě olizovalo černý svůj čumák.

Když jsem se potom před zrcadlem česal, shledal jsem na hlavě — několik šedivých vlasů. — — Myslím, že tak honem nezapomenu na strýce Staňka a jeho kočky.