Údaje o textu
Titulek: Dobré duše
Podtitulek: moravské obrázky
Autor: Alois Mrštík
Zdroj: MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 60–75.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1893
Licence: PD old 70

„Kde je zas Cilka?“ pravila Loupalka a nahlédnouc ještě do světnice, podržela v rukou dvéře a čekala na malou Cilku. „Tak už jen pojď, jen pojď — to je chumtání.“

Pod rukou jí proklouzlo malé děvčátko v čižmičkách, s krátkou sukénkou a s bělounkým, vysokým čelem pod šerým vlňákem. Stálo už před domem, když Loupalka zatočila klíčem ve dveřích a vyšla s dětmi na náves.

Bylo prvního listopadu. Po celý den válely se po střechách a údolí mlhy špinavých barev a s nebe, řinul se řídký, mrazivý déšť. Mrholilo. Vítr hučel a opíral se o zdi ze všech stran. Dešťové kapky šuměly, voda v kolejích hrčela a nad mokrými střechami v kotoučích plazil se sražený kouř.

Teprv k večeru vítr ulehnul, mraky se zdvihly a nade vsí zavládnul klid svatého dne. Na západě se dokonce vyjasnilo. Na jednom místě oblaka jakoby rozříznul, rozhraní, zapálil: širokou trhlinou zahořela hloubka červeného nebe, kterým se vinul tenký, dlouhý pás, jakoby se v krvi plazil bílý had. Světlo linulo se po stráních a hřebenech kopců, které v klíně chovaly chudičkou ves. Tam lidé se strojili právě na svaté pole. Vzduch byl vlažný, tvrdý, ale čistý; z dálky přes pole tichým prostorem doléhaly těžké zvuky kurdejovských zvonů. Pak z Polehradic, Klobouk, Nikolčic, odevšad zvonili klekání. Na hřbitově hořelo už několik svíček.

„Mami,“ pravilo mladší děvče k Loupalce, „tatínek s námi nepůjde?“

Šly právě kolem obecního hostince.

Loupalka se zastavila a chvíli se rozmýšlela. Pak se ohlédla po návsi a zastavila se u zasklených dveří hospody, nahlédla dovnitř a pravila:

„Cilko, tady máš klíč a řekni, chce-li, ať jde, nechce-li, ať nechá tak.“ A sama se postavila u dveří a dívala se do šenkovny skulinou papíru, kterým zalepena byla vyražená tabulka okna. Slabé světlo pronikalo zamženým sklem a osvětlovalo Loupalčinu tvář. Byla to asi třicetiletá žena s orličím nosem, hubenou tváří, úzkými rameny, ale s očima a rty, jakých u selských žen nebývá. Tak bílé tváře mívají pouze matky v šestinedělích. Jakoby přestála dlouhou nějakou nemoc a někdejšího zdraví nabývala ponenáhlu; jenom černé oči jí zbyly pod srostlým obočím a krásné plné rty, které podlívati začala živější barva.

Zahlédla Loupala. Stál u stolu a mačkal v prstech doutnající konec viržinky. Cilka ohlížejíc se na všechny strany protřela se mezi sedláky a přistoupila k tatíkovi.

„Co chceš?“ sehnul se Loupal k Cilce.

Loupal klidně mačkal viržinku.

Cilka v rozpacích potahovala si prsty u levé ruky a ohlížela se na levou stranu, kde s chasou žertovala mladá židovka.

„Řekni,“ pravil pojednou Loupal, zahlédnuv orličí hřbet ženského nosu a dvě černé oči za dveřmi, — „řekni,“ dodal samolibě se usmívaje, — „že …“

Ale v tom uchopil jej kdosi pod paždím a odváděl do vedlejší světnice.

Cilka svěsila ruce, uhnula stranou a hleděla na hemživou směsici lidí. Loupalka s Anyškou stály posud u dveří a hleděly dovnitř. Kdosi vešel do šenkovny a otevřenými dveřmi zcela jasně zaznělo šeptem: „pojď už.“ Ale Cilka neslyšela pro hluk hovořících sedláků.

„Bože, to je kříž!“ pravila Loupalka sama k sobě a mrzutě zahleděla se do mokré země, k zámecké zahradě přes chaty na svaté pole, nad kterým už stála světlá zář.

Loupal nešel. Ráno se pohádali pro věnec, který koupit chtěla na hrob prvního svého muže. Vydřel jí z ruky poslední groš, vyčetl kde co, z prvního manželství i dvě její děti a v poledne, sotva lžíci položil, šel do hospody dělat kontrakty na řepu pro budoucí rok.

Cilka posud stála na svém místě, v koutku u kamen, kde ležel řeznický pes. Tak se jí v očích všechno točilo, v kouři a světle blikavé lampy. Šenkovna nabita byla sedláky. Hned viděti bylo mocná, široká záda, jak se na světle obrátila a zmizela v dýmu, hned žilnaté, osmahlé zátylí starého Šebesty, který padal do kolen a bezzubými dásněmi táhal z dýmky kouř. Hlavy převalovaly se jedna přes druhou. Vzduch čpěl kouřem, rozlitým pivem a zápachem dlouhých, zlatých kožichů, které ovčími svými chlupy dotýkaly se země. Když ty se postavily do světla, jakoby zavřel dvéře. Nic nebylo vidět, jen dlouhý, tmavý stín a z předu osvětlenou hlavu. V tom uhnul kdosi a široký kožich odvalil se do vedlejší místnosti. Hned bylo světleji, volněji, živěji. Uprostřed vřavy stál správce S—ckého cukrovaru — žid s hranatou hlavou a křivýma nohama. Jedni ho poslouchali, druzí kouřili a potměšile mluvili o jeho návrhu. I ti, kteří poslouchali, slyšeli jenom na ucho a po několika slovech sháněli se po svých sklenicích. Strýček Horák (podepsal kontrakt hned v poledne) seděl u kulatého stolu u kamen a podřimoval. Sváteční vydrovku měl v týle, samečka držel v ruce a s klímající hlavou přisvědčoval Lukášovi, který mu nadával pro cosi špinavců. V tom ze spaní ho probudil hrozný hluk. Správčí narazil na silný odpor velké části sedláků. Všichni čekali, jak se rozhodne Loupal. Loupal stál na svém. Nesleví ani krejcaru.

Skoro současně pleskla chasa kartami a hrnula se k prostřednímu stolu. Tam směsicí lesklých holinek, krátkých nohavic, za žlutou ohradou dvou nových kožichů, v kaluži rozlitého piva pleskotala pěna nově naražené čtvrtky. Už druhá. A správce sliboval, že dá narazit třetí, uvidí-li dobrou vůli. Kontrahenti, nekontrahenti, chasa i podsedníci, všichni se hrnuli ke stolu a chytali do sklenic roztočené pivo. Hřbety se ohýbaly, šíje se skláněly a zvedaly jako krky kačerů, když s hlavou obrácenou vzhůru polykají vodu. A pod hustou, stlačenou, o sebe se troucí massou vysedlých zadků, ohnutých zad a vzpřímených postav, nohy rozšlapávaly rozbryndané slivky a nanesenou hlínu, která se mazala a mlaskala pod širokými podešvemi bot. Kdosi nemotorně přešlápnul, stoupnul na okraj škopíčku a převalil jej. Slivky rozlily se po podlaze, nohy se uhýbaly, pijáci se rozestupovaly na dvě strany a mezi nimi hrnul se proud rozlitého piva. Zmatenou řadou vysokých těl prolízala malá, tlustá židovka s červeným fěrtouškem a bílými zuby. Přiklekla a jednou rukou jala se vytírat podlahu; druhou, jakoby udržovala rovnováhu, držela volně ve vzduchu a bleskotala na světle zlatým proužkem prstenu.

Na okamžik nastalo ticho. Každý se díval na sehnutou židovku a bílou její ruku, jak špínu hadrem smýká sem a tam. U stolu v koutě rozlehnul se hlučný smích. Tam hajný Jergal vysvětloval chase, jak se musí střílet na zajíce … Zajícovi se musí vždycky mířit na fousa — jenom na fousa! Židovka zasmála se; zatočivši se ve dveřích na rozšlapaném střevíčku, zmizela v kuchyni.

„A jak se míří na srnku?“ ptali se Jergala.

Jergal se usmál a pravil: „Počkejte, až přijde Sáli — hned vám to povím.“

U kamen, stranou stáli správce a Loupal.

„.... v loni jsme na řepě prodělali jedenkrát sto tisíc — slyšíte?“ opakoval správce, „jedenkrát sto tisíc — nemůžeme víc platit.“ A když Loupal neodpovídal, zatlačil ho ještě dál.

„Povolte aspoň na oko vy! Já vám to vynahradím,“ pravil správce, ale tak, že slova ta slyšel jenom Loupal. „No, tak přece řekněte, co chcete,“ rozzlobil se žid a tajně nohou přimáčknul Loupalovu botu. „To ani muk, ani cek a jen tu stojíte a mlčíte.“

Loupalovi bylo nevolno. Viděl, že ho sedláci pozorují a pokušení na chvíli jakoby mu ruce svázalo. Ale náhle, jakoby se vzpamatoval, vysunul ramena, odstrčil žida a přidal se k sedlákům. Rázem bylo mu volněji. „Musijó přidat,“ pravil, sáhnuv po své sklenici, a drže ji před sebou, dodal; „Co se člověk nadře a nic z toho nemá. Já letos sotva že se hýbám, jak jsem nadřený a nadělaný. Podívaj’ se na my ruce — to! Jako kameň! A co z toho ? Dobíral jsem sto rýnských — ani dáňku z toho nezaplatím.“ A zatím, co pil, před očima zamihla se mu hrozná cifra dluhů, která rok od roku vzrůstala, „člověk, když to tak všecko spočítá, co se nadře, co ho lidi stojí, živobytí a daň — aby splakal. — Pivo sem!“ houknul na židovku, tluče sklínkou o stůl a sednul ke stolu. Správce jemně mu vzal sklínku z ruky a podal ji židovce, aby natočila z naražené čtvrtky. „Radči budu set kanárčí semínka — a ne řepu — nebo to prodám a půjdu krást,“ dodal Loupal a díval se na skrčené holeně svých bot.

„A cakra! — já taky!“ rozkřiknul se sedlák Hajda. „Než zadarmo dřít, radši nic.“

V tu chvíli Cilka přistoupila ke stolu a dotkla se Loupala. Už dvakrát naň promluvila a Loupal jakoby neslyšel.

„Tatínku, maminka čeká venku.“

„Tak ji nech čekat — a ty se napij,“ pravil Loupal, přistrkuje Cilce k ústům sklenici.

„A platí vám obilí více?“ namítal správce.

„Aspoň se tolik nenadřu, jako při té set sak …, abych neklel, řepě. A koně, — ubohý koně, no! — ty vypadají!“

Náhle se strany vrazil do nich Franěk. Hajdou smýknul na jednu stranu, Šimkem na druhou a podsedníka Vávru strčil do zadu. — Kamarádi, pusťte mě k správčímu,“ volal, Já s ním chcu mít řeč. — Pane správčí — jsem já hodné člověk nebo nejsem.“

„No jste.“

„A mám za to?“

„Máte.“

„Tak dó sem. Já chcu s fabrikou udělat kontrakt na šest let. Já musím mít peníze, dó psát veksl.“

„Nu, počkejte, však je ještě čas; sednete si zatím, nemáte-li piva, dejte si nalit a já přijdu hned,“ pravil správce, odstrčil jemně Fraňka stranou a důvěrně, vlídně položil zas ruku do pravice Loupalovi a hladil ji po dlani. „Budete sázet?“

„Přidat nechcó, — tak myslím nebudu.“

„Pak toho budete litovat. Ječmen platit nebude, za to vám já ručím,“ dodal správce a napolo odvrácen stranou, při slově já položil měkkou svou ruka s těžkými prsteny na manšestrovou svoji vestu. „Vzpomenete si, co jsem vám já povídal.“

„Aspoň pět krejcarů přidajó,“ pravil Hajda.

„Nemůžu. Mají fabriky pořad prodělávat?“

„Šak neprodělávají!“ zvolal kdosi za zády.

„Co, neprodělávají, ještě málo?“ A žid chtěl číselně dokázati ztrátu továrny za poslední rok, — ale v tom všimnul si Loupala a zrak jeho zavěsil se na třesoucích se jeho rtech.

„Aspoň tři krejcary kdyby přidali!“ vyhrklo Loupalovi z úst.

Hlas jeho zněl už měkce. Jakoby vyjednával mezi oběma stranami. Sedláci, kteří stáli kolem stolu, jevili pohnutí. I jakási nadávka padla a Hajda, vystupuje z kruhu, chutě si odplivnul. Loupal viděl zcela určitě, že chybil.

„Tak pojďte se mnou,“ pravil rychle žid a vlekl ho pod paží do sousední světnice, kde účetní psal kontrakty a vyplňoval směnky.

Slovo Loupalovo hnulo šenkovnou. K účetnímu nahrnulo se asi deset podsedníků najednou. Opilý Ryšánek, zámečník, bývalý mistr Brandtovy továrny v Brně, osmiletý abonnent socialistického listu, nevěřil svému sluchu. Vzpřímil se, když viděl sedláky hrnout se k účetnímu, nahnul se ku předu, vyvalil oči a vyzdvihnul židli, vší silou bouchl jí na zem. — „Cože?“ natáhl krk, „Loupal že podepsal?“

„Podepsal,“ odpověděl kdosi.

„Kamarádi!“ volal Ryšánek povýšeným hlasem, „nepodpisujte, sousedi, nepodepisujte! Vám nemá nikdo co poroučet! Kdo chce žebrat, ať žebrá, ale vy nepodepisujte! Rolnictvo musí živit celý svět, bez rolnictva nemůže svět být živ, — rolnictvo, to je jediná naše spása! Rolnictvo —,“ napínal hlas Ryšánek ještě víc — „rolnictvo! ...“ překřikoval hluk. — „Rolnictvo!“ zařval. „Budete-li pak ticho!? — —“

Ale nikdo ho neposlouchal. Ve vedlejší světnici strhnul se hrozný křik. Sedlák sedláka strkal od stolu a dral se ke stolu, kde seděl tovární úředník.

„Ale pánové, netlačte se,“ vstal od stolu spocený účetní se zlatým skřipcem a malým šátečkem s modrými okraji utřel si čelo a pleš, „nedýchejte tak na mě, na všecky přijde řada! —“

Za hluku, lomozu a zpěvu rozjařené chasy usednul zase k papírům, zatím co nad hlavami sedláků, v dýmu, skoro až u stropu, šermovala ruka zámečníkova. Stál na židli a div že neplakal, naříkal: „… pryč jsi, pryč! … ty … jediná … spáso! —“

Marné volání. Hlas jeho zalehnul ve zpěvu chasy, okřikování sedláků a řehtotu židovky, která utíkala od starého Jergala.

„Pojďte sem, pojďte sem,“ volal na ni Jergal, „já vám ještě něco povím,“ ale židovka zapýřená bouchla dveřmi a zasmála se v kuchyni smíchem rozpustilého děcka. Franěk seděl u stolu a zatím co Ryšánek kázal o rovnosti lidstva, dupal a pěstmi rumploval na stůl a chtěl dělat kontrakt na šest let, že potřebuje peníze, že chce pít, děti nemají co jíst, žena leží na smrtelné posteli. Honem ať jdou dělat kontrakt, než mu žena umře.

„Veksl jdou psát, veksl!“ a potácel se k židli, na které stál Ryšánek.

„… Hanba!“ hřímal Ryšánek, dotýkaje se rukou stropu, „upadli ve zkázu Jerusalema … Rolníci! Rolníci! Vzpamatujte se přece. Fabrika ať chcípne, jen když vy budete žít.“

„Co chceš?“ křiknul pojednou na Fraňka dolů, který ho tahal za kalhoty. „Co chceš?“

„Slez dolů — já chcu dělat kontrakt na šest let.“

„Marný!“ — prohodil theatralně rukou Ryšánek, jakoby rukávem zastříti chtěl oči, aby neviděl, co se děje před ním, a hledal rukou lenoch, aby slezl dolů. Sotva byl jednou nohou na podlaze, přistoupil k němu stařičký Šimek a přistrčil mu sklínku piva až pod bradu. — „Pojď sem, já ti něco povím.“ Ryšánek sehnul se k němu a Šimek šeptal mu do ucha: „Mlč, buď zticha a neřiké nic. Je ti to čerta platný! — Peníze jsou peníze. — A pij, vždyť je to zadarmo.“

Ryšánek se napil, vyzdvihl Šimka k sobě a začal ho líbat mokrými, okousanými vousy. „Kamaráde,“ pravil pohnutlivým hlasem a dal mu ještě jednu hubičku na ucho, když Šimek se začal krčit, aby cítit nemusil jeho dech. „Ty jediný, ty jediný mi rozumíš,“ zvolal Ryšánek a pustil Šimka na zem, převalil se na židli, roztáhnul nohy a tupě hleděl do země.

Z účtárny vraceli se dva sedláci; zálohu měli už v kapse.

„Zas budem’ dřít zadarmo,“ pravil jeden z nich, přistrkuje doutník k ústům, do kterých nijak nemohl trefit.

„Co dělat,“ pravil druhý, „dřeš pořád, můžeš dřít zas.“

A ze šenkovny přistoupil k nim třetí, a začal rozkládat o Americe, o Rusku, kde staví mnoho cukrovarů a jak vážní sedláka šidí a mnoho na hlínu strhuji a palcem jazýček na vrch vyhazují, aby vůz méně vážil. — Chasa zpívala u prostředního stolu: „Hory, doly, černý les, neviděl jsem svou panenku ještě dnes.“ — Mladá židovka, jednou rukou zavěšena o šprlení kolem nálevny, poslouchala svou zamilovanou.

V tom z účtárny vyrazil Loupal. Bankovky držel v hrsti — ruce se mu třásly a na čele mu stál pot.

„Ty’s nám to zbryndal! jdi!“ bočil se po něm v tlačenici soused Drška a druhý dokonce mu dal cítit podezření, že je židem podplacen. To slovo urazilo jej až do duše. Před očima zamihly se mu bílé zuby smějící se židovky. „Sáli!“ křiknul na ni; „pivo!“ — a jakoby mluvil sám s sebou, pravil: „Já za nic nemůžu, ať si dělá každý co chce!“

„Tatínku,“ zatiklo před ním děvčátko. „Maminka čeká“ — —

„Co chceš pořád?“ osopil se na Cilku Loupal.

„Máte jít na kerchův.“

„Na jaký kerchův?“ pravil, a jakoby si vzpomněl, že je dnes dušiček, dodal: „To je pro baby. — Já tam nikoho nemám.“

Dvéře se otevřely a do šenkovny nahlédla bílá suchá tvář s orličím nosem a s dvěma černýma, zlostnýma očima.

„Tak už pojď jednou a nech ho být!“ pravila Loupalka, hrábla po Cilce a vyvedla ji ven.

„A karty!“ křiknul Loupal právě, když Loupalka vycházela ze dveří. „Šimku, budeš hrát? A ty, Ryšánku, taky? Karty!“ křiknul Loupal a rozkročiv se, zapaloval si nové cigáro. „Kdo pak bude chodit na kerchův,“ ušklíbnul se ve světle rozžaté sirky, „k smíchu!“ — a zatím co si zapaloval, na rameně ucítil čísi mužskou ruku.

Ryšánek ho poslouchal a přistoupil nyní k němu.

„Bratře,“ pravil Ryšánek a podával Loupalovi ruku, „to mě na tebe těší. — — Kabrňák!“ poklepal mu na rameno.

A jako generál, který poklepem na rameno vyznamenával chrabrého vojáka, odvrátil se hrdě stranou a sednul si na původní svoje místo. Ale hned na to vstal a dodal:

„Jenom v to mne na tebe mrzí, že seš takový darebák! — Mlč!“ hrozil Ryšánek, „mlč, povídám ti, sedni radči a ani necekej. Co ti řekl žid? co? a proč ti šlápl na nohu? Ostatně — mě to nebolí — ale z principu musím býti proti tomu.“

Loupal rozpačitě sežmoulil v zubech krátkou a přimhuřuje oči, pravil:

„Co je to princip?“

Ryšánek odstoupil na krok od Loupala: „To ty nevíš?“

„Ne!“

„To jsem si myslil o tobě víc!“

„Tak, co je to?“

Ryšánek vytáhnul rameno, nahnul hlavu a sbíral slova, jak by Loupalovi vysvětlil slovo princip. Ale pak, jakoby se byl jinak rozhodnul, odvrátil se opovržlivě stranou a pravil: „E jdi, ty seš velký nevzdělanec!“

Uplynulo několik minut.

Ve dveřích se objevily znova tři hlavy. Dvě menší, jedna hrubší. Loupalka se vrátila a chtěla muži sama domluvit v dobrotě, vlídně jako žena, aby aspoň peníze domů zanesl a potom ať si dělá, co chce. — Ale sotva přistoupila k oknu, hrklo to v ní. Sepjala ruce a odstoupila od okna. Loupal seděl už u stolu a v rukou držel karty.

„Viso!“ slyšela Ryšánkův hlas a hned na to odstoupila od prahu a s dětmi spěchala na hřbitov.

Hráli „ferbla“.

* * *

Byla už úplná tma. Protrhanými mraky svítily i hvězdy. Nad hřbitovem stála světelná záře. — Loupalka nejkratší cestou spěchala k hrobu svého prvního muže. Nevěděla ani, jak se dostala nahoru a klečela už na vlhké půdě rovu. Kolem ní hořela světla, klečeli lidé, modlily se děti, mihaly se stíny přecházejících lidí. Ale oči Loupalčiny viděly jen kulatý, zelený stůl, dvě karty v ruce a peníze na stole. — Chvilkami slyšela sice, jak vítr listím šelestí, jak děti mezi sebou šeptají, asi přes dva hroby zaslechla žalostné vzdechy a ženský pláč — ale kdo vzdýchal, kdo plakal, kdo se modlil a naříkal, — nevěděla; — v uších jí zvonily zlatníky, pleskaly karty a v temný ropot sedláků jen v natržených větách draly se zvuky modlitby, kterou se modlil lid. Na chvíli se přemohla a ohlédla se kolem. Uprostřed hřbitova ve středu žen rozkládal se černý křiž s rozepjatým tělem Kristovým. Pod křížem na černém klekátku modlil se předříkával. Před sebou měl lucernu a rozevřený kancionál. Hlasitě četl litanie … Kolem klečely žebračky. Na hrobech seděly děti a pálily svíčky. — — — „Bože lásky a slitování“ — — — modlily se ženy, — „kterýžto rád vidíš, když tebe dítky, všemohoucího otce svého, za sebe prosí, smiluj se nad trpícími dušemi, jež na onom světě posud zcela očištěny nejsou“ — — — Loupalka modlila se slovo za slovem ve sboru s ostatními, ale v tom světla kolem ní začala tančit, srdce jí sevřela hrozná jakási předtucha. Přemohla se a modlila se aspoň ve vzpomínkách na prvního svého muže. Ten nepil, nehrál, za celý rok jí ani stébla do cesty nepoložil a jen kašlal — „Bůh mu dej království nebeské“ — pravila k sobě v duchu ale čím více naň vzpomínala, tím určitěji viděla před sebou Loupala. „Ví Bůh, já to nesnesu,“ pravila k sobě v duchu, přitáhla ruce k tělu a zahleděla se na určité místo hřbitova. Byla tam tma, u samé zdi pod lípou. Byly tam také rovy, ale nízké, trávou porostlé, bez křížů. Leželi tam ti, kteří nečekali, až se smrt sama dostaví. Voráček se oběsil na řemenu, Kejhal se utopil a Anyša Jeřábkova se otrávila ze strachu před hanbou. Zde neklečel nikdo, bylo tam prázdno, pusto, haluze na lípě chrastily a skřípaly — — Loupalkou zadrhla zima — „skrze krev a utrpení“ — zavřela oči a násilně modlila se ve sboru s ostatními — „promiň jim všecky hříchy a posvětiž je“. — A oči její bloudily zas po hřbitově. — — Ženy padaly na hroby, znamenaly hroby malými kříži u hlavy, v prostřed a v nohách a zase vstávaly a tiše se modlily za své zemřelé. — Prostředkem hřbitova šoural se stařičký učitel a podpíraje se hůlkou se stříbrným knoflíkem, rozhlížel se po svých známých — — „Ale zat… lidi, abych neklela, Pánbůh mně tenhle hřích na svatém poli odpusť,“ ozvala se zrovna vedle tetka Frankelka s děckem na zádech. — „Teď jsem tu dala svíčku a už ji zas někdo ukrad.“ — — — A zase ticho, tatáž světla, totéž černé nebe, řady křížů — bílá kostnice s dřevěnou vížkou, zdi, pole, lesy, hory, tma — — — slabým světlem ozářené hlavy sousedů — pozdvižené ruce kouř, dým, černá židovka. — — — — — —

Tichou nocí, klidným luhem dolétaly na hřbitov zvuky rekrutské písně — — — Oj, — jaj — jaj — Jaj! — ajajajaja! nesly se tichem nočním výkřiky chasy — zatím co u hlavního kříže zavírali kancionál slovy: .. „přispěj nám milostí svou ku pomoci, abychom“ — — — Bože, Bože, to bude zas noc — — — „živi byli spravedlnosti a někdy věčného blaha“ .... zas desítka — kolem očí už červená, prsty rychle hmatají, ruce se mu třesou. — — „Děti modlete se! … pokoje, jakého zemřelým žádáme, s nimi dosáhše, věčně požívati mohli. Skrze Ježíše Krista Pána našeho. Amen.“

Náhlé ticho ji probudilo ze zamyšlení. Lidé pohasínali svíce a ve skupinách odcházeli domů. Loupalka lekla se náhlé té tmy, ohlédla se plaše kolem, pokřižovala rychle hrob a rozloučila se s popelem svého muže — — tváře měla uslzené, oči mokré. „Pojďte, děti, pojďte,“ pravila k dětem, ale tak tiše a divně, že se děti ohlédly, proč pláče. Vyšla rychle železnou brankou na širé pole. V uších stále ji zněl zpěv a křik. Byla by se dala znovu do pláče, kdyby se s ní do hovoru nebyla dala stará Zárubka. Došly k prvnímu stavení. Psi štěkali a v hospodě stále takový hluk. Jakoby se tam hádali a bouchali na stůl. Před sebou jasně viděla osvětlené, skleněné dvéře, jak ve tmě svítí proti ní. Ve světle míhaly se stíny, ruce, hlavy, kouř a blikavé světlo. Zrychlila kroky, běžela, děti za ní. Zmatek stínů a těl na dveřích vzrůstal. V tom — v tom jakoby jí v očích zakřesal, nohy jí podrazil, do hlavy praštil. Návsím se rozlehnul hrozný křik. Chytla se za spánky a před sebou viděla, slyšela vyražený, vyděšený hlas, jako volání o pomoc, řinčela skla, praskaly trámy, skřížené ruce objevily se ve dveřích šenkovny. „Kriste Ježíši, děti“ — vzpamatovala se — „honem, děti, — tátu nám bijou.“ Vyzdvihla ke kolenům sukni a přes hroudy a bláto běžela do černé tmy, stranou pod okna, kde se válela dvě velká těla. Padla mezi ně; v očích se jí zajiskřilo, v hlavě zazvonilo — první rána, druhá, třetí do prsou a odlétla stranou a vedle sebe zaslechla podivný jakýsi zvuk smáčknutého těla. Nedaleko ní pod lávkou ležel Loupal. Skrčený Šimek ho zdvihal. Hlásný mu pomáhal. Loupalka vstala a s pláčem přistoupila k nim. „Mlč, buď ticho a neřiké nic,“ šeptal Šimek Loupalovi do ucha — „podruhý, když prohráváš, polož karty a jdi dom.“ „No, sousedko,“ obrátil se po Loupalce, která plakala nad ním jako nad mrtvolou. — „Není tak zle. Vyspí se a bude zas dobře.“ Ve dveřích šenkovny stál Ryšánek a pozdviženou pěstí hrozil Loupalovi. „Já ti dám karty! Prodat nás a ještě podvádět!“ křičel nohama rozšlapuje sklo — „abys věděl podruhé, co je to princip!“

Loupala ubláceného, ve tváři odřeného, opilého přivedli domů.

Doma, když ho svlékli, krvácel na zádech. Ryšánek křivákem ho rýpnul pod lopatky.

A zatím co Loupala prohlíželi a obvazovali studenými obkladky — Loupalka stála u světla a prohlížela mužovy šaty. V kabátě neměl nic, ve vestě ani krejcar — v kalhotech ze 150 zl. měl jen stovku —

Padesát rýnských!