Dobré duše/Cikán
| Dobré duše Alois Mrštík | ||
| Kočky | Cikán | Prst Boží |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Cikán |
| Autor: | Alois Mrštík |
| Zdroj: | MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 84–97. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1893 |
| Licence: |  PD old 70 |
Kdo nebyl ještě v presúzu[1], nezná jižní Moravy. Nezná jedné z nejdůležitějších částí života našich Němců okolo Znojma a Slováků kolem Hustopeče, Kyjova, Břeclavy, Hodonína a ostatních jižních měst.
Je to jen malá hromádka bílých, neobydlených stavení, buď vyvržená z humna ven nebo úplně odříznutá od živého světa, ale zastrčená vždycky tak, aby ke hříchu bylo co možná nejdál. Nicméně malá ta hromádka kamení přes to přese všechno a jako na posměch a na vzdory i ze msty, že je přímo vyobcována z dědiny ven, jakoby atmosféra kolem ní nasáklá byla nakažlivou nemocí — i v nezaslouženém svém vyhnanství má pro celý ten okruh čistých, spořádaných a střízlivě vyhlížejících stavení větší význam, nežli ves sama.
Sklepy stojí obyčejně v jedné řádce za sebou; ponořeny buď do země nebo horní svojí částí vyzdviženy nad ni tvoří bezmála celou novou ves, kterou si nezkušené oko rádo plete s matkou. Bývá tam mrtvo, prázdno, skoro pusto, jak bývá na místech, kde se odehrály nebo se teprv odehrávají velké věci života; psi tam neštěkají, husy nekejhají, děti tam vůbec nepřijdou, ženy jsou pravým rouháním svatých těch míst; i mužští se jim zdaleka vyhýbají jako doupatům, kde složeno je plno třaskavin a zápalných pum; — slovem mrtvá ves, tichá, němá jako hřbitov, mlčenlivá jako hrob, ale ty zelené rovy nad sklepy to pamatují, co radostí tam zapadlo pod temnými klenbami stropů, co do vína tam skanulo slz! A nikdo o nich neví, jenom šedé ty hrobky se zapocenými zdmi, hlinitou podlahou, cihlovými schody, po kterých jen myši běhají a jednou za čas potácivé boty. A potom zas dlouho je tam ticho, dlouho je tam smutno, zas tatáž němá prázdnota, tentýž sirý klid, kterého nikdo neruší za celý den, jen zavrznutí klíče ráno, kdy sedlák s kúskem slaniny přijde navštíviti hroby svých milých, vypije kapku, v poledne kapku a večer zase kapku — a jako člověk, který vykonal svou pobožnost tiše, jak byl vešel, zase vyjde a jen dunivé ozvuky nerovných kroků venku připomínají tmavým těm hlubinám provrtané země, že tu někdo byl, že tu někdo pil a ráno přijde zase. —
„Tichá“, říkají tomu naši sedláci.
Ale někdy tam bývá taky „zpívaná“. Harmonika hraje, víno se jen lije, staří vypravují, mladí poslouchají, pravdomluvní lhou, lháři mluví pravdu, střízliví dusí smích a mačkají ho v hrsti. — Zle je, zapadne-li někdo cizí mezi ně a sedne-li si na některý sud. Třaskaviny chytnou a za dobu nepříliš dlouhou ze dveří vylítne ven „někdo,“ rozhlídne se na božím sluníčku, „Je-li to pravda“, zatočí se dvakrát, třikrát na vratkých nožkách, narovná se naposled, svine se pak v pokřivený paragraf a položivý, polomrtvý — ale víc mrtvý než živý praští sebou na nejbližší mez a omráčen světlem pravdy, odespí hodinku, dvě, zatím co harmonika z podsklepí doprovází mužský sbor „Requiescat in pace“ — zpívá to ještě nebožtíkovi v uších do země zaryté hlavy a pak neslyší už nic, jen hrozný jakýsi hukot v lebce, kterou přeplňuje nával zvířené krve.
Veselo a příjemno bylo vždy v presúzu strýčka Gajdy.
Hospodář vypláchnul skleničku, vzal koštýř[2] na rameno, se svíčkou vešel do sklepa, natáhnul, cvrknul do sklínky, cvrknutou tam troškou zamíchal a vypil. Pak teprv skleničku našplíchnnul celou a vystoupiv po schodech vzhůru, podával hosti:
— No tak pité.
— Když to musí být — tak na vaše zdraví.
— Pán bůh žehnej.
Bylo-li hostí víc, kolovaly sklínky dvě proti sobě, sotva kdo jednu pustil z ruky, už druhou mu strkal soused a tak to šlo až do omrzení. Strýček Gajda obcházel, přičuchoval, nosil, naléval, nutil a sám tu „svou“ vyslopnul vždycky ve sklepě. Na rozum se neptal.
Jednou sešel se u něho skorem celý obecní představ s přednostou v čele. Tatíček Houdek byl už opilý, přednosta ještě při rozumu, ale už v „rážu.“
Radní Karčák zasmušile seděl stranou na vědře a znaleckým okem prohlížel ječmen, který byl do hrsti nabral z veliké truhlice, v koutě předsklepí. Franta Malců, veselý hoch a obecní šprýmař tahal z beček víno a pouštěl do ohmataných skleniček.
Strýček Gajda pozdvihnul skleničku a utahuje levou rukou řemen kolem pasu, pronesl přípitek:
— Ať žije naše vlasť a český národ.
— Ať žije, živio! volali ostatní.
— Na zdar!
Sklénky zazvonily, Franta Malců doléval.
Bylo právě před volbami: vlastenectví sem, vlastenectví tam, ale ti praví a jediní vlastenci z celé Moravy seděli tady u strýčka Gajdy. —
Také tatíček Houdek se připravoval k jakési řeči. Dvěma prsty utíral si neustále hubu a pozdvihuje pravici vzhůru, ševelil prsty a hlásil se k slovu. Strčili mu do ruky sklínku a ďubli se potají do žeber. Ale tatíček Houdek, pořádně už nasmolený, posud se nehýbal. Několikrát už pokusil se vstát, pozdvihl se, ale zase zpět paď, pomrkávaje tlustými víčky, pod kterými jiskřilo víno. Konečně se pozvednul a stavě se ze široka na obě nohy, stáhnul břich do sebe, přidržel se rukou zdi a jakoby chtěl něco vyplit, šťuknul a pravil:
— A my se nedáme! Ne — ne — ne, my se nedáme! A dyby nás — ssákra, copak to je? šťuknul zas a s ohromným namáháním spolknul slinu. — A dyby nás, pokračoval, dyby nás do presu dali — Nedáme se! zakončil tatíček Houdek a rozhlédnuv se bojovně po svěšených hlavách svých přívrženců, šťuknul zas, strčil do sklínky nos a hroze komusi neznámému prstem, pil.
Společnost nebyla opilá. Mimo tatíčka Houdka, který s pozdviženým prstem padnul zas na ohromný svůj zadek, křivdil by jim každý, kdo by jen kamínkem pomluvy hodil po veselých těch hlavách slovácké obce. Ani řečí nebylo ještě mnoho, hovor byl nastavován přípitky a vtipy. Pak se začalo vypravovat o vojně, o židech, o horké Africe a vzteklých psech. V Podivíně měli zas kontumác.
Tatíček Houdek šťukal dál a nevěnoval vypravováni žádné pozornosti. Modré, vlhké jeho oči těžce blikaly po rozevřených dveřích sklepa a mermomocí hleděly překonat prudký účinek světla, které venku šlohalo zem. Až víčka mu to stahovalo, jak jasno a horko bylo venku.
V tom na slunci přešla a do sklepa nahlédla krátká, proti světlu černá jakási postava s vlajícími rukávy, upjatými spodky, na dlouho střiženými vlasy.
— Aha! Cikán! ukázal tatíček Houdek ku dveřím a společnost vyhlédla do světla.
Strýček Gajda hned skočil ke dveřím a kývnul na cikána prstem:
— Hej, Joško, Joško, pojď sem na sklínku! volal na cikána šeptem a jako zlý duch stále na něho kýval na háček zahnutým ukazováčkem.
Cikán váhal.
— Nedej se pobízet a pojď se napít, — vyběhl Franta Malců ven a uchopiv cikána za rukáv vecpal ho do úzkých dveří.
Byl to asi osmnáctiletý hoch, snědý, štíhlý, kudrnatý, oči plné černé barvy, ústa přeplněná krásnými hustými zuby.
— Pochválen pan Ježíš Kristus! pozdravil, smeknuv kulatý svůj klobouček a zraky jeho chtivě zavadily o nalitou sklínku vína. Franta Malců se usmál a podal mu první.
— Pánbíček jim to nastokrát nahradijú, že cikánovi trošek vína darujú.
Cikán vypil.
— No, je dobrý?
— Ó, dobrý, ako med.
Nalili mu znovu a nalévali dál. Cikánu chutnalo. Po každé sklínce se oblíznul a otřel zamokřenou ruku o gatě.
— Iš, cikáne — pravil tatíček Houdek z kouta — to máš mně k poděkování — Kdybych já tě nebyl uhlídal — dostal bys — — —
Cikán se zasmál krásnými svými zuby.
Pak, když se ho už nikdo na nic neptal, postavil se zdvořile stranou a přisednul na převálenou káď. Sedláci zatím vtipkovali, přehazovali anekdoty a kdo co věděl zajímavého, vypravoval. Občan Hrouzek dokončil právě dlouhotánský sermon o chybách svého prodaného šimla, když tatíček Houdek zase vstal, jednou rukou zacpal Hrouzkovi ústa a druhou ukazoval na pana přednostu.
— Ty mlč — pravil k Hrouzkovi — ty nic neumíš, tady přednosta bude vypravovat, jak to bylo loni s tím hétmanem — — — jak jeli do Přítluk inšpi — — — inšpicírovat, vyrazil ze sebe a heknul při tom, jakoby mu někdo kleknul na záda. Pak si sednul zas a poslouchal.
Přednosta, když viděl, že by i ostatní vyslechli rádi jeho řeč, usmál se do nedopité sklenky vina a začal:
— No, jak to bylo! Hm! Přednosta si zapálili vlhký doutník, zadýmali dvakrát, třikrát i začali vykládat. Historka byla už známa všem, ale málo kdo ji znal „z gruntu“.
— Tož tak to bylo! Obrlajtnont, co tu tenkrát byli, povídajú mně, tudkej, v presúzu — šak just tady v tom rohu stál — povídajú:
— Vijú, pane přednosta, zejtra mám inšpekción a saperlot — zaškrábal se za uchem i přednosta — mě to krenkuje! Já nemám koně v pořádku — kdyby mně tak mohli pomoct.
Jářku na to:
— No uhlídáme a takhle mu poklepu na rameno, jako tudké vám a povídám: co se dá dělat, uděláme. Vijú co! Jak pan major přijedu, tak mě představijú a já jich pozvu do presúza. Šak mně neřeknú „ne“ — přednostovi! Sakryš, to bych se na to podíval!
Na druhý den ráno, bylo to tak o devíti hodinách, ne-li skorej — děcka už byly ve škole; pan major přijeli z Pavlovic, na šimlu. To byl valach! — chytl se přednosta za ucho. — Je! to byl valach! Jako panna šel a hlavú jen pohazoval.
Jdu k panu majorovi a povídám:
— Pěkné jich vítám, pane major. Já sú přednosta tady té obce a prosím ich, kdyby nechali na chvilku inšpicirunku a udělali nám tu čest a ráčili jít s námi do presúza na trošku snídaně. Hen sú radní a pan rechtor.
Pan major se usmáli, pozhovárali sa trochu s panem obrlajtnontem, podali mně ruku a že teda na chvilku přijdú.
A obrlajtnont už si škubal fós.
— A co mezi sebó mluvili, to nevíš? ptal se tatíček Houdek, narážeje na to, že on, přednosta, německy neumí a on, tatíček Houdek, umí. A není žádný přednosta.
— Mlč, ohnal se po něm přednosta jako po dotěrné vose — a vypravoval dál:
— No a sakryš, jak šli, už bylo dobře.
Ve sklepě už byly salámy, chlebíček a cigáry. Natáhl jsem z té néposledněší a pili sme. „Das ist nit übl!“ povídal k brlajtnontovi (přednosta mrsknul levým očkem po tatíčkovi Houdkovi, který přikyvoval hlavou) a lidi zlatí — —
Za hodinu pan major měli už moc řeči, ešče za půl hodiny už pletli jazykem a ešče za půl hodiny kroka plechýho udělat nemohli. Pan obrlajtnont mně pošuškali do ucha, že abych už toho nechal.
Ale pan major najednou si vzali zábarku[3], že jim nic není a to že by bylo pěkný, a to že by se na to podíval — — — A furt a furt že pojedu do Přítluk.
No ale co! Šak na koňa nemohli!
Tak vůz. Tedy kmocháček radní šli zapřáhnút svoje vranky a přijeli před presúz.
Ale když vyšli ze sklepa ven, sluníčko pěkně svítilo, teprv bylo zle.
— Jaj to v hlavě zalíhá! chytili se za hlavu a vysadit smě ho museli, aby nespadnul.
Na voze vzadu pěkně votýpka slámy a deky, no pěkně to měl udělaný. Milý pan major se teda vyškrábali na vůz a sedli. Pěkně se jim to tam dřepělo. Janek zvolal „hyé“, vranky trhly a uháněly pryč.
Pan lajtnont v Přítlukách, jak zmerčili, že jede vůz a za vozem šimla a na voze vedle Jánka že jede voják, postavil se hned do glidu a zakomandýroval:
— Hobocht!
Vojsko v jedny čáře za sebó, jakoby je bičem odměřil — vzdalo čest a teďka čekali, až s vozem dojeli k nim.
Ale pan major se cestó myslím, nemohli udržet, nebo spali, než dojeli na místo, spadli na zad do košiny a jen nohy měli vzhůru jak rajhradsky věže.
Oficír, když viděl, co a jak, začervenal se jako kohót, trhnul hlavou a zakomandiroval:
— Abtreten!
A bylo po inšpicíruňku.
— A co pan major? ptal se Franta Malců, kterému zdál se konec jaksi kusým.
— No, pan major se vyspali, večír odjeli do Brna a bylo po komedii.
Nikdo se nesmál, přednosta se napil a tatíček Houdek si odlehčili strašnou jakousi poznámkou o rajhradských věžích.
Přednosta nespokojen s výsledkem svého vypravování pil za dva. Společnost byla mu málo veselá, přemýšlel o nějakém jiném vyražení. A co tak sklínku nahýbá a zdlouha pije, mrknul přivřenýma očkama a zavadil pohledem o cikána. Cikánovi vyrazila zatím snědou pletí krev a zalila i uši. Oči už mu pohrávaly vínem. Pil trochu náhle.
— Joško! přikročil k němu přednosta.
— Co si přejú?
— Zpívej, když se’s napil.
Cikán tušil něco nekalého. Vstal a hleděl se vytočit ven.
— Zpívej! volali na něho i radní Prudek, Franta Malců a druhý radní. Taky tatíček Houdek stál na tom, aby cikán zpíval.
— Eh, čo bych spieval, keď jedné piesničky neumím. Pánbůh mňa něučil ako ptáky v lese.
— Tak tancuj! Fintejzle, dones harmoniku — čardáš nám zatancuješ, obrátil se k cikánovi Franta Malců, jen co by vyhověl přednostově choutce.
— E, pantatíku zlatej, tancovat budu, enom muziku sem.
A cikán hned poskočil na jednu nohu, přejel si rukou stehna, zakroutil zadkem, pohodil hlavou a lusknul prsty. Uherské melodie už mu škubaly tělem.
Fintejzl (měl bývání blízko presúza), přinesl harmoniku a začal hrát. Ostatní ustoupili stranou, Joška tančil.
Tančil pěkně. Napřed pomalu a potom čím dále tím rychleji. Fintejzl už sotva v taktu stačil, jak prudce vířil cikán.
Konečně ustal; zadýchán, s planoucím okem a rychle se houpajícími, krásně vyklenutými ňadry, vyrazil sklenku vína na jeden ráz a pak ještě jednu a už to s ním zas kroutilo jakoby celé tělo měl upletené ze živých hadů. Každý sval na něm hrál.
Ale tance už bylo dost, jinou zábavu.
— Cikáne, vyskoč! pobízel Franta Malců.
A cikán vyskočil, jak vysoko mohl.
— Vyskoč ešče! Výš! Ešče výš!
A cikán skákal, až hlavou narazil o strop. Ale skoky už nebyly tak pružny, lehky a jisty. Vyskočil naposled a drže se rukou za hlavu, plaše se ohlížel po rozpařených tvářích sedláků.
— Nech ho už, pravil rozumný a střízlivý Korčák, který stál posud u truhlice s ječmenem.
— A, co, — na to přednosta — jen ať skáče.
Franta Malců, když slyšel starostu, přiskočil k cikánovi.
— No, skákej! — nebo!
Cikán zatím utrmácen přisedl k zemi a očima plnýma dětské bázně a slz rozhlížel se po hlinité zemi.
— Budeš skákat!?
— Už nemožu, pantatínku zlatý!
— Povídám ti, abys vyskočil vysoko, vysoko — hop!
— No, nemóžu už. Už tak som sa o hlavu udeřil, tuť o toto kamení. Nemožno už. Prisám Bůh, že nemožu.
— Tak tancuj!
— Jaj, holoubku, taky už nemóžu.
Cikánovi blýsknul v očích vzdor.
— Napí se ešče a budeš tancovat! dodal už Franta mírněji.
— Ne, už nebudu, pantatínku, už sa mňa aj hlavička mjate.
— Pij!
Cikán se napil, ale k tanci se neměl.
— Tancuj, lebo ťa pretáhnu, tu liskuvkú, pravil Franta, vytahuje z lisu lískovku.
Cikán se přikrčil.
Franta namířil.
— Jaj, duša moja, já by skákal a i tancoval, ale keď už slaby nohy mám a hlavu těžkú.
A cikán pokusil se, obrátiti všechno v žert:
— Šak by oni taky nemohli krepčit, protože sú beztak navalený.
Společnosť se dala do smíchu.
Joška dotkl se Franty na bolavém místě.
— Co to povídáš, bestie cikánská!? Tu máš a skákej! Hop!
Lískovka hvizdla, z gatí cikánových se zakouřilo. Z očí mu vytrysknul jed. Ceně strašlivě husté svoje zuby, přitlačil se ke zdi.
Když lískovka letěla podruhé, cikán nastavil ruku a rychle zas jí škubnul zpět. Lískovka ho ťala přes malíček.
— Jaj, poníženě prosím, nebijú mna, pantatínku zlatej, zahořekoval Joška a uskočiv bystře stranou přisednul k zemi.
— Skákej! zařval už Franta. Co víc lúbíš, víno nebo lískovku?
Cikán už plakal.
— Ako je Pánbůh nebeský nade mnú, veru, nemožu. Panta…
Nedořekl.
Lískovka lupla a teď dopadala častěji a častěji a po každé ráně cikán vyskočil co mohl. Hlavou vrazil zas do klenutí, chytil se za hlavu a ječe bolestí a vztekem, svinul se v klubko a upadl na zem mezi dvě bečky. V ústech se mu zabělila pěna.
Zůstal ležet. Pokoušel se postaviti se na nohy, ale marně. Nohy se mu podlomily a cikán zpit přikulil se zase nazpět.
Chopili cikána a vynesli za presúz na trávník, stranou jabloně.
Joška těžce obrátil hlavu a ohlížel se za odcházejícími. Snažil se vstát, ale nedařilo se mu to. Z těžkých myšlenek jej vyrušily sletující se mouchy: slunce práhlo, usnul. Sliny mu tekly po bradě, ruka malomocně sebou pohnula ze sna, aby zahnala dorážející hmyz.
Slunce práhlo čím dále tím více. Nebe bylo rozžhavené, půda vyprahlá, suchá, tvrdá jako kámen. Vůně schnoucího obilí převalovala se těžkými vlnami žhoucích sfér. Tráva seschlá, ztrávená horkem, zvadle lípla se k zemi, šedá víc než zelená, mrtvá více než živá, obtížená vrstvami prachu. Dobytek po polích ztěžka táhal nohy, zastavoval se a bídně zas táhnul dál. Lidé ztrmáceni hledali stinnou mez. Strašné vedro ubíjelo každý zvuk. Bylo mrtvo, mlčel i hmyz.
Cikán se probudil pod hrozným tím úpalem. Záda jej pálila, cosi jej bodalo v týl. Převrátil se na znak a pohlédnul do velikého postříbřeného nebe, s kterého slunce chrlilo na zem ohnivý svůj žár. Protřel si špinavýma rukama oči a vzpomínal, těžce se rozpomínal, kde je, kde byl, co se s ním dělo. Pojednou sáhnul na bolavá místa těla, na hlavu, tam naskočila boule, na stehna, pod prsty ucítil naběhlý pruh. A cikán strašně sevřel obličej. Obrátil řeřavé své uhly v očích tam v tu stranu, kde byl sklep. Franta nešetřil.
Cikán vstal na jedno koleno a po tváři stekla mu slza smíšená s potem. A stále se ještě drže za hlavu, zvedl se na obě nohy a líně se převaluje na svalnatých nohou, ještě jednou se ohlédnul naznačeným směrem. Sklep už byl zavřen, nikdo v něm. A pohled jeho svezl se pojednou po poli k dolnímu konci dědiny a zastavil se na začouzeném jednom domku s nově pošitými došky. Pak se pomalu vydal na cestu a ubíral se k lukám, kde byla rozložena celá cikánská rodina. Cestou mručel.
Odpoledne odtáhli cikáni k Lednici a k Břeclavi. Přicházeli tak a odcházeli každý rok, okolní dědiny znali už tak, jako by to byly jejich rodné vsi.
Dva dni na to byly Rakvice probuzeny v noci křikem a ustavičným poplašným, strašlivým troubením v roh. Děti řičely, ženy v košilích vybíhaly na ozářenou náves. Jiskry se sypaly na zem, ze stájí se rozléhalo bučení krav. Z Frantova statečku vzpínaly se k nebi kalné dva balvany kouře. — — Rudé šlohance ohně vysoko mrskaly černou oblohu plnou jasně a krásně hořících hvězd.
Za chvíli už tři chalupy cikánovi svítily na cestu do tmavé noci.
Běžel k Břeclavi.