Dni a noci/Soucit (1)

Dni a noci Jaroslav Vrchlický
Bolzano	Soucit	Při čtení Quinetovy knihy „Nový duch“

Údaje o textu
Titulek:	Soucit
Podtitulek:	Paní Karolině Světlé
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 138–140. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ó sladká roso soucitu,
jak těžko býváš vykoupena,
než andělem jak z blankytu
je duše tebou zastíněna!

Vždy osud musí do hrudi
svou železnou dřív třísknout pěstí,
než spící zdroj se probudí,
zkad tryskne bratřím vláha štěstí.

Dřív musíš vidět krev a krev,
než tvoje vlastní líná hne se,
dřív slza skane na rakev,
než v těchu v oku zaskvěje se.

Dřív uplvanou Krista tvář
a zbodenou zřít musíš hložím,
než smilování svatozář
se dotkne srdce jasem Božím!

Dřív udavači, katany
se musíš vléci k popravišti,
než citu růže zdeptány
se rosou něhy pozablyští!

A přece — nelaj člověku,
že v soucit duše tak je líná,
viz přírodu! — ta od věků
přec nikdy nebyla též jiná.

Hleď v sluncí rej a sluncí zvrat,
kde chladný zákon všecko vodí,
viz světa běh a dějin spád
a ptej se, kdo jim vojevodí?

Jen soucit ne, ten jediný
a příští bůh šťastnějších lidí,
on stopen v ňader hlubiny,
jen zřídka jak v snu náš krok řídí.

On jako poklad báječný
spí hluboko nám v srdci stopen,
jej zvednout — ten je netečný,
a jiný ani není schopen.

A v něm jen přece nachový
jas lepších časů dřímat může,
jímž prasknou všecky okovy
a z hloží trysknou vonné růže.

On spasitel všech jediný
kvil davů v aleluja změní
i pomsty hrom, jímž hlubiny
se otřásají v temném chvění.

On v znoj nadýchá úkoje,
on v hněvu vrásku slzou blýskne,
a velký vítěz bez boje
všem políbení míru vtiskne!