Dlouhý lovec/Angličan Lord X

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Také Alonzo něco umí	Angličan Lord X	Papouščí svatba

Údaje o textu
Titulek:	Angličan Lord X
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

„Nerad na tu cestu vzpomínám. Samé nepříjemnosti mě tehdy potkaly; mám na ni jen málo pěkných vzpomínek. Snad jen to, že jsem se setkal s donem Pablem a že jsme si zajeli na »papouščí svatbu«. Nepodařilo se mi nic z toho, co jsem měl v plánu. Co jsem tam hledal? Inu, tomu byste nerozuměli. Měl jsem jistě důvod, proč tam jet, a jednou se tam ještě znovu podívám, jenže sám a až si budu jist, že se tam s nikým nepotkám.“

„Před námi nemusíte dělat takové tajnosti. My nebudeme pátrat po Lópezových pokladech.“

„Blázni! A přece čenicháte vždycky, když se vypravím do Chaka, a potkám se tam vždy s některým z vás, ne-li v sertãou, tedy jistě někde na pokraji divočiny, kam vám strach před Indiány Tumrahy dovolí zajít. Á vy hrdinové! Hlouběji na jejich území se neodvážíte, ale už svou přítomností na pokraji mi je pobouříte, že se rojí jako vosy l'hičiguány a není s nimi žádná řeč. Musil bych tam zůstat několik měsíců, abych je přesvědčil, že je nikdo nebude znepokojovat, že jste už dávno utekli, jakmile jste spatřili první pérovou ozdobu nebo zaslechli šíp, který vám pro výstrahu letí hodně vysoko nad hlavami. Vy hrdinové!“

„Však se ti Indiáni nadarmo nejmenují Čamakoko bravo — divocí Čamakokové,“ namítal Jules. „Zajel jsem tam tehdy, hned jak jsem se dověděl, že jste se vrátil s nepořízenou, ale že by byli zvlášť pohostinným národem, to bych zrovna netvrdil. Dojel jsem až k prvním peřejím — víte snad, které myslím. Prales tam roste na samém břehu, tyčí se jako dvě zdi kolmo nahoru a voda hučí mezi tufovými balvany, jako by to byla kdovíjaká řeka. Po souši kánoi přenést nemůžete, všude je neprostupný les, samá liána plná trní a na zemi nepropustná houšť divokých ananasů karaguatá. Nezbývá než se pořádně opřít o veslo a proplétat se kánoí křivým korytem. Právě když jsem byl uprostřed peřejí, začaly mi lítat šípy nad hlavou, nebylo vidět, nebylo do čeho střelit, ale šípy lítaly zprava i zleva. Kánoi jsem obrátit nemohl, a tak jsem musel couvat po zádi a jen dávat pozor, abych někde nenarazil.

Dodnes se divím, že mi kánoe zůstala celá. Když jsem sjel do širší vody, obrátil jsem se po proudu. Povídám, v životě jsem tak rychle nevesloval! Zastavil jsem se až tam, kde potok ústí do Paraguaye, a uklidnil jsem se teprve pak, když jsem zahlédl brazilskou torpederu. Požádal jsem důstojníka, aby jim tam poslal pozdrav svým kanónkem a postrašil je tak, jako oni mne, ale přes to, že je to můj dobrý přítel, nechtěl mi vyhovět, že prý je to paraguayské území a že by z toho mohly být diplomatické opletačky. A přece nebyl nikdo nablízku a ani čert by se to nedověděl. Indiáni to nemají komu povídat, leda vám, Karaí.“

„A myslíte, že by to nestačilo? Jistě bych se byl postaral, aby už takový důstojník nikdy nevelel žádnému říčnímu parníčku. Pokud jde o Indiány, to si s vámi Tumrahové dovolili jen takový malý žertík. Z toho jste si neměl nic dělat. Však mne také kdysi podobně přivítali a nestříleli mi jen nad hlavou. Když viděli, že se nebudou moci zasmát tomu, jak prchám pozpátku peřejemi — ostatně jsem měl tehdy příliš chatrnou kánoi, která by to nebyla vydržela — když jsem vesloval klidně dál a blížil se pomalu vrcholku peřejí, začali střílet do výše, ale tak, že se padající šípy nejprve zabodávaly do přídě mé kánoe a pak stále blíže ke mně. Z té příhody pochází skoro celá má sbírka jejich šípů. Víte, že si dělám sbírku všech zbraní, kterých kdy kdo proti mně použil. A když jsem vyjel nad peřeje a když mé přátelské volání nebylo nic platné, pověsil jsem na větve několik přadének skleněných korálků, nějaký barevný šátek, trochu tabáku, jel jsem kousek dál a tam jsem se utábořil.“

„A to jste jim to dal všechno zadarmo?“

„Inu, zadarmo zrovna ne. Jednak jsem jim to dal jako uznávací poplatek za to, že jsem vjel na jejich území, a pak nezapomeňte, že jsem měl kánoi plnou šípů, takže vypadala jako plovoucí dikobraz.“

„Za trochu dříví jste jim dal tolik výměnného zboží? Pak chápu, že nevědí, co chtít za své věci, když někdy přijdou do osad a nabízejí výměnu. Vy je rozmazlujete, Karaí.“

„Nejde o kousky dříví, nýbrž o práci. Pochopte, že jim to dá měsíc pilné práce, aby z tvrdého dřeva jacarandá zhotovili svými primitivními nástroji špici šípu, že ji musí ohladit hranou říční škeble, že ji musí vyrovnat nad ohněm a dlouho zkoušet a přibrušovat, než se jim podaří udělat dokonalý šíp, na který je spolehnutí. To jsou docela jiné šípy než ty, které přinášejí mazanější Indiáni do přístavu na prodej. Obojí jsou pravé, obojí dělali Indiáni, ale jedny jsou vyrobeny pro obchod a těmi druhými se dá střílet. Dobrý šíp se dědí z otce na syna.“

„Teď chápu, proč se mi nikdy nepodařilo šípem něco trefit. Chtěl jsem se tomu naučit, mnohokrát jsem to zkoušel, ale vždycky mi šíp letěl několik metrů napravo nebo nalevo, buď nadnášel, nebo podnášel. Nikdy jsem nemohl pochopit, jak je možno s takovou zbraní se uživit.“ „To proto, že jste zkoušel obchodní artikl, a ne zbraně. Ty Indián nikdy nenabízí na prodej. Však mi dalo hodně práce vysvětlit jim, když jsem se s nimi spřátelil, že šípy vystřelené po mé kánoi jsou mým majetkem. Každý si chtěl vytáhnout svůj a musel jsem za něj každému majiteli ještě nějakou maličkost přidat.“

„Já bych jim přidal trochu olova!“

„Ano, a pak byste nestačil utíkat a nikdy byste se tam už nesměl ukázat. Když tam dnes jedu, tedy se napřed pěkně a slušně ohlásím kouřovým signálem a pak jsem pěkně přijat. Obyčejně mi ovšem Indiány poplaší nějaký čmuchal, který mě předejde, jakmile se dozví, že se chystám do Chaka, a já pak nestačím rudochy uklidňovat. Nemohu je dostat od peřejí, protože s jistotou čekají, že někdo za mnou pojede, a oni nechtějí přijít o zábavičku. Rozumíte? Chtějí vidět, jak chlapík pozpátku utíká. Když se vracíme, jede jich polovička napřed, protože prý vždycky na mne někdo čeká u ústí řeky, a oni se báječně pobaví tím, že ho vyplaší. Jsou to veselí hoši. Inu, nikdy jsem tam nikoho nezastihl, když jsem se vracel, ale vždycky jsem našel zbytky ležení, které dokazovaly, že bylo hodně dlouho obýváno. A vždycky bylo vyhlédnuto tak hloupě, že by jen slepý zelenáč mohl nepřipraven padnout do takové nástrahy.“

Lovci se rozpačitě podívali jeden na druhého. Jen Jules poznamenal:

„Slyšel jsem, Karaí, že jste pokaždé uklouzl těm, kteří na vás čekali, a nikdo se nikdy nedověděl, co jste z Chaka odvezl. Nuže, raději nám vyprávějte, jak to bylo s Voelkerem a s tím mým krajanem, naparáděným anglickým turistou. Utíkali z Chaka, jako by jim v hlavách hořelo. Angličan nepromluvil ani slovo a s veslařem, kterého vám nějak podivně vyfoukl, si jen ukazoval. Veslař říkal, že prý jste ho vyhnal. Potkal jsem je…“

„Asi náhodou, což, Julesi?“

„Nu — opravdu jen náhodou jsem se plavil kolem ústí potoka, a když jsem je viděl tak rychle vyjet, ani jsem nečekal, až za nimi vyjedou Tumrahové, a raději jsme se hned klidili na brazilský břeh. Když jsme si trochu odpočinuli a zjistili, že řeka je jako vymetená — nikde nebylo vidět žádný parníček, ani slyšet nějakou sirénu — mazali jsme si to po proudu až do úplného setmění. Nenašli jsme potmě místo k přenocování, a proto jsme strávili noc na kánoích, bez ohně a bez sítí mezi milióny moskytů. Za celou tu dobu jsem z krajana nedostal ani slovo. Tak jsem se od nich raději oddělil a pomalu jsem se vracel proti proudu. Po Indiánech nebylo ani stopy. Počítal jsem, že se za nějaké dva týdny vrátíte a že se vás pak na to zeptám. Čekal jsem tam zatím na volavky.“

„Kolik kilogramů peří jste nalovil, co? Já jsem v těch místech neviděl ani šedivou volavku, což teprve ptáka, který by měl v zadku egrety.“

„Nu, nestřelil jsem tam nic, ale v lese na kopci jsem slyšel hudrovat krocany hocco. Jsou to však tak plaché potvory, že jsem nedostal na mušku ani jednoho.“

Karaí a don Pablo se na sebe významně podívali. Lovec zašel do stanu a vrátil se s indiánskou čelenkou, na jejímž vrcholu byly tři černé ptačí hlavy se žlutými chocholkami z krásně zatočených per.

„To je opravdu krásné!“ zvolal nadšeně Jules. „Nikdy jsem si pérových ozdob mnoho nevšímal, ale když to teď podrobně prohlížím, vidím, že to musí dát ohromnou práci! Vida! Každé to malé peříčko má svůj provázek a z toho je teprve čelenka tkána. A jak se ty barvy k sobě hodí! Dovedete také dělat takové věci, Karaí? Nebo to dělal Otonte?“

„Ani Otonte, ani já bychom nic takového nedovedli. To umějí pouze staří Čamakokové, a z těch ještě málokterý. Tuhle čelenku udělal pro mne náčelník Láry. Udělal ji opravdu mistrně.“

„Nechtěl byste mi ji prodat? Taková vzácnost! Tři hlavy hocco. Dobře bych vám ji zaplatil.“

„A vy byste se, Julesi, opravdu chtěl chlubit, že jste ty plaché ptáky sám zastřelil?“ ptal se udiveně don Pablo, ale už mu skočil do řeči Nené:

„Vy Angličané nedovedete opravdu nic jiného než: ‚To bych koupil.‘ Proč si jich neodstřelíte několik sám a nepoprosíte Láryho, aby vám něco takového udělal?“

„Pochybuji, že by vám ji Láry upletl, kdybyste mu řekl, že ji zaplatíte,“ řekl vážně dlouhý lovec. „Mně ji udělal zadarmo a byl to vlastně jeho nápad, když jsem hlavy napouštěl jedem a sušil je na slunci. Ale na prodej není. S tou budu tančit na obžínkové slavnosti na Chuvaradě. Ale měl jste jistě hodně trpělivosti, Julesi, když jste čekal v místech, kde není možno nic jiného ulovit než čupřinu hocco. Tyhle tři kohouty jsem tehdy zastřelil a nechal jsem tam čtvrtého, aby něco zbylo na potomstvo. Slyšel jste asi naříkat zbylé slepice. A kvůli tomu poslednímu kohoutu jsem se pohádal s vaším krajanem, tím anglickým lordem. Pořád ho chtěl střelit, když se dověděl, že je to vzácnější lovecká trofej než kůže jaguára, a rozhodl se, že mi ukradne veslaře a svěří se zkušenostem Voelkerovým. Nu, měl načase, že ujel! Byl jsem tomu vlastně rád, protože by to jinak špatně dopadlo. Ale Tumrahů jste se tehdy nemuseli bát. Ani neodpověděli na mé kouřové signály a z toho jsem poznal, že jsou někde daleko ve vnitrozemí. Bez nich bych byl nic nepořídil, a proto jsem se také vrátil.“

„Pak jsem se vás měl dočkat!“ zvolal Jules. „Když mne čekání po dvou týdnech omrzelo, vypravil jsem se do Forte Olimpa a tam jsem se dověděl, že jste dávno tudy projel a nalodil se na parník plující do Corumbá. Jen vaše kánoe a Otonte tam byli, ale od těch kánoí bych se byl věru mohl dovědět víc než od vašeho Indiána. Ten jen seděl ve stanu, neodložil pušku a jen hlídal několik železných sudů, které jste s sebou přivezl. Říkali, že jste je dostal z Asunciónu a že je v nich čistý líh. Proč to, prosím vás, Karaí, s sebou vozíte? Snad to nedáváte Indiánům?“

„Buďte ujištěn, že ne. Naopak musím takovou nebezpečnou tekutinu před Indiány hlídat právě tak jako před bělochy. Líh je tu nebezpečnější než bedna dynamitu a dovedu si dobře představit, jak by se vedlo mně i mým průvodcům, kdyby se Indiáni jen dověděli, co v těch sudech je. A což teprve, kdyby to některý z nich ochutnal! Ale musel jsem to s sebou vozit, protože jsem tam jel sbírat rybu ponce.“

„Mluvte jako cristiano, Karaí! Kdopak má rozumět těm indiánským názvům.“

„Vědecky se to jmenuje Lepidosirena paradoxa, chcete-li to vědět, ale myslím, že z toho nebudete o mnoho moudřejší. Žijete tu všichni mnoho let, ale jsem si jist, že jste tu rybu ještě nikdo neviděl. A v Chaku je jich hodně. Je to podivná dvojdyšná, obojživelná ryba, která dýchá jak žábrami, tak plícemi, a žije se jí právě tak dobře ve vodách bařin jako v tvrdé suché zemi, když bařiny vyschnou. Ale bez Indiánů bych ji ani já nedovedl najít. Nachytali jsme jich hodně v laguně Osiutě, ale bylo to příliš daleko ve vnitrozemí, a bylo třeba přejít hrozně širokou slanou poušť, kde nebylo nic živého, kde nebyla ani kapka pitné vody a nic k jídlu. Tak jsme velikou část našich ryb snědli a jen málo jsme jich přinesli do tábora v Puerto Esperanze. Stálo to život jednoho z mých Čamakoků a ostatní měli chodidla rozedraná o solné krystaly tak, že se museli několik měsíců léčit. Pochopíte, co mě to stálo. Tak jsem se už několikrát pokoušel prorazit tak hluboko do vnitrozemí kolem Riacho Salada územím Tumrahů. Pokaždé byla divočina silnější než já a vždy mne odrazila. Ale jednou se tam přece dostanu, až se mi podaří vyhnat vám z hlavy ty hloupé pověry o zakopaných pokladech. Ale teď už pojďme spat. Je pozdě!“

„A o Voelkerovi nám nepovíte nic? Na spaní je přece ještě brzy.“

„Tak se mi zdá, že budeme povídat zase až do rána, ale budiž! Zítra beztoho nebude z lovu nic. Budeme muset jít hledat Voelkera a podívat se, co se s ním stalo. Můžeme vyrazit, teprve až sejde rosa, protože by psi nenašli stopu. Já sám bych nepoznal, kde se to stalo, a my tři ostatně máme jinou práci.“

„Kdopak by za ním chodil? Však on se neztratí a dovede si pomoci sám. Kdož ví, zda ho nějaká kočka nesežrala?“

„Kdo nechce jít, nemusí, ale ať si uvědomí, že nikdo z těch, kteří půjdou, nepřijde mu na pomoc, až on bude v úzkých. Nuže, kdo půjde?“

„Když se na to díváte tak, tedy musíme všichni. A teď vypravujte. Vyjdeme-li, až spadne rosa, máme dost času na vyspání.“

„Dobrá. Začnu od začátku. Bydlel jsem u dobrých přátel na Maršálově vápenici. Měl jsem tři kánoe a dosti těžký náklad. Na svou lehkou kánoi jsem stačil sám, na druhé měl jet Mitapirú, Indián kmene Angaité. Bohužel nestačil na to, byl příliš slabý na tak dlouhou cestu. Na třetí kánoi vesloval Otonte a ten byl nemocen. V poslední chvíli se mi přihlásil mladý Corrientinec. K míšencům z Corrientes je všeobecná nedůvěra — nezlobte se, Alonzo, je tomu tak — ale ten chlapík se mi líbil. Byl rychlý, ochotný a měl rád vnitrozemí. Říkal, že se nebojí Indiánů. Poslal jsem ho přes řeku do vesnice náčelníka Kürá pro nějaké maličkosti a on dokázal, že s rudochy dovede vyjít a že také umí mistrně řídit kánoi mezi víry. Trochu mě znepokojovala jeho vášeň pro zbraně a touha po střeleckém umění. Naštěstí jsou mé zbraně pro takového chlapíka bezcenné. I kdyby se s nimi naučil zacházet, ví, že do pušek nesežene náboje. Ostatně své předovky jsem nechal na Caleře, a tak ho snad mohl zlákat jen můj malý revolver a nůž. Ale ty dvě věci nikdy neodkládám a nevěřím v možnost, že by mi je kdo mohl vyfouknout z pasu, i když spím. Nuže — určil jsem Corrientince k tomu, aby vystřídal veslaře na obou nákladních kánoích, když budou unaveni. Zavolal jsem si Otonta a Mitapirúa stranou a přikázal jsem jim, aby dávali dobře pozor, není-li mladík nenechavý. Nebylo toho vlastně ani třeba. Mitapirú měl jen svůj luk a šípy a Otonte, ač je velice nedůvěřivý, nemusel hlídat své zbraně, protože měl jen sekyru na dříví.

Už jsme se chystali na výlet, když siréna ohlásila parník. První chyba byla, že jsem odložil odjezd a rozhodl se počkat, zda mi neveze dopisy. Za hodinu parník přijel, ale nezakotvil, jen zvolnil chod a spustil na vodu podivné plavidlo. Sám jsem nic takového ještě neviděl. Byla to lehoučká sportovní kánoe tovární výroby. Vypadala hezky, ale byla velice vratká, a v ní seděl typický Angličan. Tropická bílá přílba, bílé plátěné šaty. Odlepil svou kánoi od parníku a parník zabral hned na plnou páru. Bylo zřejmé, že jde o jeden žertík Vierciho, kterým chce cizince důkladně pohoupat.

Kánoi to nevadilo — Angličan zatočil napříč vlnám, správně vyrovnal, a když byl z dosahu vln, namířil přímo k přístavišti. Všichni jsme s napětím pozorovali každý jeho pohyb a s každým pohybem stoupaly naše sympatie k němu. Jen mně se nelíbil — ani nevím proč. Cítil jsem nějak, že mi pro toho chlapíka vznikne nějaká nepříjemnost. Přivázal kánoi a stoupal nahoru. Zastavil se a prohlížel si nás jednoho po druhém. Pozoroval jsem, jak jednoho po druhém přivádí do rozpaků. Jen Otonte, když se na něho podíval, zašilhal víc než obyčejně a dal se do smíchu. To byla také předzvěst nepříjemností, ale myslil jsem si: Chlapíku, ty s námi mnoho soli nesníš. Za chvilku odjedu a brzy na tebe zapomeneme. Ostatně mě nezajímalo, co tam hledá, ale nešlo mi to jaksi odjet bez seznámení s ním. Odložil jsem tedy odjezd a sedl si na hamaku, na síťové lůžko, abych vyčkal, co bude dál. Milý Angličan usedl na bednu proti mně, pomalu vyňal z kapsy lulku a plechovku capstanu a klidně si nacpával. Pak si ještě pomaleji zapálil a dýmal. To všecko za všeobecného ticha a beze slov. Jen kruhy mé hamaky vrzaly. Otonte se už začínal smát docela hlasitě.

Pak konečně Angličan začal: ‚Chystáte se na lov?‘ ptal se.

Kývl jsem mlčky hlavou.

‚Máte dobré lovecké psy?‘

Kývl jsem znovu.

‚Chci je vidět.‘

Podal jsem mu dalekohled a ukázal na druhý břeh, kde moje smečka, přivázaná ve vesnici náčelníka Kürá, dělala takový rámus, že doléhal až sem.

‚Chci je vidět zblízka!‘

Ukázal jsem mu na jeho kánoi.

‚Pojeďte se mnou.‘

‚Ne.‘

Vstal, obrátil se, sešel k přístavu a začal vykládat ze své kánoe zavazadla. Nikdy bych nebyl věřil, co všechno tam bylo. Pak vsedl do kánoe a zamířil k druhému břehu. Ale teď, když kánoe byla zbavena nákladu, už ho nějak nechtěla poslouchat. Trvalo hezkou chvilku, než se vytočila z vírů, ale pak zase jela přímo a rychle. Angličan byl jistě vytrénovaný sportovec s ocelovými svaly a jistě i odvážný, ale to všecko nestačí k životu v divočině. Divočina vyžaduje správné chování, družnost a přátelství, ale tento cizinec hned při svém vstupu dokázal, že to vše postrádá. Zřejmě o sobě myslil, že je víc než druzí, že je nadčlověk, a takoví lidé musí dříve nebo později narazit a ztroskotat.

Když jsem viděl, kam chlapík pluje, rozhodl jsem se, že mu seznámení s Indiány usnadním, a řekl jsem, aby Mitapirú signalizoval, že mají návštěvníka přijmout. Pozoroval jsem Angličana dalekohledem. Indiánů, kteří mu v přístavišti pomohli přitáhnout kánoi, ani si nevšiml, nepozdravil náčelníka, který mu vyšel vstříc, a šel rovnou ke smečce.

Psi se k němu chovali kupodivu přívětivě. Prohlížel si je dlouho ze všech stran a některé dokonce pohladil. To by si nebyl dovolil žádný z Indiánů a ani psi by si to nebyli nechali líbit. Jeho podivné chování je přímo omračovalo právě tak jako lidi. Pomyslil jsem si, že odložím svůj odjezd o den.

Pozoroval jsem, že Angličan náhle sáhl za pás tak podivným způsobem, že se Indiáni nějak poplašili, pak hodil něco náčelníkovi Kürá, který přes svou tloušťku hbitě uskočil, ale hned se pro to shýbl a jevil velikou radost — byl to věru pěkný dárek: revolver. Odlesk slunce na perleťové rukověti bylo vidět i na tu dálku pouhým okem. Ale cizinec si nevšímal projevů radosti, cestou uhodil hrubě Indiána, který mu dost rychle neuhnul z cesty, vstoupil pak do kánoe a vesloval zpět. Jsem si jist, že za celou tu dobu neřekl ani slovo, ba neodpověděl ani na pozdrav. Jeho chování všem imponovalo, ale já věděl, že je vypočítané a že mělo imponovat hlavně mně. Když se vrátil do přístaviště, vybalil ze zavazadel skládací židli, přinesl ji s sebou, a usadiv se proti mé hamace, začal znovu stručný rozhovor:

‚Chci lovit jaguáry.‘

‚Nemám nic proti tomu.‘

‚Potřebuji dobré psy.‘

‚To už je horší.‘

‚Koupím je.‘

‚Nevím o žádných, kteří by byli na prodej.‘

‚Koupím vaše.‘

‚Neprodám.‘

Zapálil si lulku, přitáhl k své židli bednu a začal na ni narovnávat libry šterlinků. Šest sloupečků mělo znamenat šest psů.

»Mister,« řekl jsem mu, »pro člověka, který chce lovit na pokraji divočiny, není rozumné nosit zlato, a ještě méně rozumné je zlato ukazovat.«

»Vaše zlato a moji psi.« Vyfoukl kotouč parfemovaného, nasládlého kouře. Přitom vytáhl z kapsy vizitku a vysvětloval: »Jmenuji se...« Viďte, Julesi, vy Angličané musíte dát své jméno napsané a říci, jak se to vyslovuje. Píšete »kaučuk« a čtete to »gutaperča«. — Ale já ho nenechal domluvit a vysvětlil jsem mu, že nijak netoužím zvědět, jak se jmenuje. Don José se ke mně přitočil a šeptal mi: »Nepřijde vám to, Karaí, vhod? Za ty peníze byste mohl dát své nejlepší,« ale já už byl rozhodnut. Vstal jsem a řekl lordovi:

»Vaše zlato, sir, by se vám mohlo rozkutálet, seberte si je,« a jako náhodou jsem zakopl o bednu, takže se některé zlaťáky opravdu zakutálely. Ale už tu byl don José a jeho děti a rovnali každý zakutálený peníz na bednu.

‚Snad byste přece mohl,« šeptal mi don José, »alespoň ty horší.‘

‚Ne! Nedovolím, aby psy nechal potrhat od jaguárů. To si ode mne má smečka nezaslouží. Ke kánoím, hoši! Je už dost pozdě, ale vyjedeme přece.‘ Mluvil jsem s nimi jazykem guaraní, aby tomu Angličan nerozuměl, ale on asi přece pochopil, neboť řekl:

»Pojedu s vámi.«

»Nepojedete.«

»Pojedu!«

»S námi ne!«

»Tedy vedle vás.«

»Inu, řeka je volná.«

A tak jsme vyjeli. Až do večera se držel těsně vedle nás. Vybral jsem úmyslně nejhorší místo k nocování: zajeli jsme kánoemi do camalotů, do plovoucí vegetace, a tam jsme mezi komáry přespali bez ohně na kánoích. Moji hoši chápali, proč to dělám, a jenom Corrientinec nebyl spokojen, že prý je ještě světlo, abychom se dostali k lepšímu tábořišti, někam, kde je suchý břeh a kde možno rozdělat oheň a napnout moskytiéry, ale když viděl, že nedbáme jeho řečí, přetáhl si poncho přes hlavu a usnul také.

Druhý den jely naše kánoe pomalu. Byly příliš naloženy a veslaři špatní. Tam, kde pomáhal Corrientinec veslovat, byla kánoe o jeho váhu těžší. Já mohl jet rychleji, ale jel jsem oklikami těsně podle břehu a prohlížel si stopy různých zvířat, chodících k napajedlům. Angličan se mne zpočátku držel jako klíště, ale pak se přidal k druhým kánoím a ještě je předjel, aby ukázal, jak rychle dovede jezdit jeho štíhlá lodice. A tak se stalo, že když jsem se potkal s donem Pablem, byly všechny tři kánoe daleko vpředu a veslaři si ani nepovšimli, že jsem změnil směr. Mé přítomnosti nebylo třeba. Otonte věděl, kam má jet, a já věděl, že je snadno dohoním před ústím Riacho Salady, i kdybych se zdržel celý den. A zdržel jsem se. Bylo to tehdy krásné, viďte, done Pablo?“