Dlouhý lovec/Také Alonzo něco umí

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Dvě stopy	Také Alonzo něco umí	Angličan Lord X

Údaje o textu
Titulek:	Také Alonzo něco umí
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Karaí si namíchal několik kapek valeriány, chininu a digitalisu, rozředil směs kořalkou a odpornou tekutinu vypil. Je to lék, který chutná hanebně a páchne ještě hůře, ale rychle pomáhá. Veliká čarodějka příroda dala rostlinám široké listy, aby zachycovaly sluneční energii a za její pomoci ze vzduchu a z vody vytvářely v alchymistických kuchyních mikroskopických buněk nejen vše, z čeho je živo všechno tvorstvo, ale i mnohé zázračné šťávy stejně účinné jako pověstná „mrtvá a živá voda“ z pohádek. Jsou to zdánlivě nevinné cukry, glykosidy a bílkoviny, alkaloidy, jen nepatrně se v svém složení lišící od naší denní potravy, a přece stačí několik kapek, aby zničily život nejsilnějšího tvora, právě tak jako několik tisícin jedné kapičky dovede vzkřísit vyčerpaného a napolo mrtvého člověka nebo v několika okamžicích uklidnit nervy a přivést do rovnováhy rozrušený organismus. Tehdy se ještě nevědělo, proč mají ty rostlinné látky takovou kouzelnou moc, nevědělo se nic o zvířecích a rostlinných hormonech, o podivných žlázách, které řídí nejen naše zdraví, ale i naše myšlení a jednání. Nevěděl o tom ani Karaí, ale mnohé z toho už tušil a šel po stopě neznámého a nepochopitelného se svým mikroskopem stejně důkladně, jako šel po stopách zvěře a lidi v divočině. Stávalo se, že ho jiný mnohdy předstihl, jindy on zase vystopoval tajemství přesněji a dál, ale už tehdy věděl o mnohých rostlinných látkách, které pomáhají. A užíval jich, i když se v městech vysmívali jeho snaze naučit se něčemu novému a užitečnému od nevzdělaných ubohých divochů. Obyčejně odmítal posměšky slovy: „Divoši? Vždyť jsme se od nich naučili kouřit, naučili nás užívat chinin a kokain. Smávali jsme se Indiánům z pamp, že léčí žaludeční potíže pštrosím žaludkem a že jedí neprané dršťky jen opečené na ohni, ale přestali jsme se smát, když jsme zjistili, že v jednom pštrosím žaludku je tři čtvrtě kilogramu pepsinu a že z drštěk opíráním odstraníme nejdůležitější léčivé látky. Opovrhovali jsme Indiány, že jedí syrová játra, a říkali jsme o nich, že jsou to barbaři, a teď děláme z jater výtažky a naši kouzelníci je za nekřesťanské peníze vpravují do krve těm lidem, kterým přecivilizovaný způsob života zničil zdraví.“

Karaí znal účinky těchto zázračných látek, protože je vyzkoušel na sobě a na mnohých druzích v divočině, kde nebyla po ruce lékařská pomoc a kde choří lidé by byli jinak ztraceni. Vděčil těm jedům za svou výkonnost. Varoval se jen těch, které zároveň s chvilkovou slabostí berou člověku vůli, takže se stává jejich otrokem. Lihoviny nepil jako nápoj, nýbrž jako lék, a pouze tehdy, kdy to bylo nutné. Jedinou jeho zbytečnou vášní byl tabák. Ale i bez toho se dovedl tehdá obejít, bylo-li třeba.

Než se do tábora vrátily rozestavené stráže, byl zas docela v pořádku u svého pohostinného ohně.

„Mé pohostinství bude dnes špatné, hoši, dnes jsem se vrátil z lovu beze zvěře. Musíte se spokojit s maté a pojíst ze svých zásob. Sami jste dnes asi také nelovili.“

„Nebyl čas na lov,“ pravil Jules. „Přihnal jste se dřív, než jsme se vypravili. A pak jsem zakázal, aby se někdo vzdálil. Ale proto o hladu nebudeme. Využil jsem svého práva a odstřelil jsem jednu Malheirosovu krávu, která se k nám zatoulala. Otonte, dones z mého stanu žebra a nabodni je na rožeň!“ poroučel.

Indián se podíval na svého přítele, a když ten nic neřekl, zůstal sedět. Jules se už chtěl pro to zlobit, ale Karaí včas zakročil:

„Víte, Julesi, můj přítel Otonte není zvyklý přijímat rozkazy,“ a obrátiv se k Indiánu, pokračoval: „Byl bys tak laskav a přinesl pro nás pro všechny maso z Julesova stanu?“

„Dobrá, Karaí. Ale senhor Jules by mohl jít se mnou.“

„Což neuneseš sám kravské žebro?“

„Není mým zvykem chodit do cizího stanu, není-li v něm jeho majitel, a zvláště není-li to můj přítel. A je také zvykem, pane, že chce-li někdo pohostit, přinese všechno sám. Jen slabým a nemocným lze nabídnout pomoc a musí jim už být moc zle, když to přiznají a pomoc přijmou!“

„Hrome, nikdy bych nebyl věřil, že mně divoch bude dávat lekce slušného chování,“ zabručel Jules. „Snad jsem mu také neměl tykat, když zdůrazňuje, že není mým přítelem. Ale máte pravdu, senhore Otonte, přinesu maso sám.“

Když odešel, dívali se všichni zvědavě a mlčky za ním. Jen Alonzo to nevydržel:

„Vy opravdu přijmete od Julese maso, Karaí? Myslil jsem, že jste se nějak nepohodli, že ho nepovažujete za dobrého člověka.“

„Zdá se, že jsem se mýlil. Vysvětlili jsme si leccos. Myslím, že se s ním i Otonte spřátelí, až si to lépe rozmyslí.“

„Možná,“ řekl Indián, „ale ještě to bude nějaký čas trvat. Vy cizinci dáte příliš mnoho na slova. Snad je to proto, že lépe rozumíte řeči. Já slovům tak dobře nerozumím, a proto se raději dám přesvědčit činy. Prosím tě, Karaí, přelož jim to, já se španělsky nedovedu tak vyjádřit, aby tomu rozuměli,“ dodal Indián, když si uvědomil, že poslední větu pronesl ve své mateřštině.

Ale Jules se vracel a překvapilo ho, že všichni k němu byli hned pozornější a přátelštější. Již tu byly zahrocené pruty, na něž nabodli kusy hovězích žeber, a pak je zabodali kolem ohně do země tak, aby na ně sálal žár rozhořelé vatry. Někteří přitáhli z lesa suché kmeny a nakladli je na oheň. Brzy začal žár z ohně sálat tak, že bylo třeba rozšířit kruh a usednout dál.

„Jsme tu všichni?“ ptal se Karaí a díval se po přítomných. Teď si teprve uvědomili, že chybí Švýcar.

„Don Rodolfo zde není,“ poznamenal don Pablo. „Už od večera jsem ho neviděl. Kdepak se asi zdržel?“

Karaí se tiše zasmál:

„Říkal jsem vám, že ho bude třeba vytrestat za jeho zlolajnou hubu.

Nu, netrvalo to dlouho a jeho chamtivost ho vytrestala sama. A věřte, že důkladně.“

I vyprávěl pak, čeho byl svědkem:

„Byl jsem v nepříjemném postavení, ale musil jsem se smát a byl bych se mu důkladně vysmál a vyposlouchal všechny jeho nadávky, kdybych nebyl měl tak naspěch. Nedovedete si představit, jak byl směšný, když mu zpod jaguářice koukala jen hlava s nosem pomazaným krví, s trojími brejlemi na čele a s vyboulenýma mžourajícíma očima. A pušku měl tak přimáčknutou k tělu, že jí nemohl ani pohnout. A největším trestem pro něho asi bude, že jsem ho tam musil nechat ležet bez pomoci. Byl jistě přesvědčen, že čím více bude zlořečit a nadávat, tím spíše mu každý přispěje na pomoc. Tentokrát však se mu jeho stará praktika neosvědčila. Měl už jistě dost času si promyslit, jak to s tou ranou bylo a že všechno, co přichází shůry, nebývá dobré, ale trvalo mu asi dlouho, než se rozhodl pomoci si sám. Jestliže se mu to nepodařilo, tu si počká do rána, než mu přijdeme na pomoc.“

„A vy jste ho tam vskutku nechal ležet, Karaí? Nemohl jste nám včas říci, co se přihodilo, abychom mu pomohli my? Co vás vlastně tak vyplašilo?“

„Ani kdybych vám to mohl říci hned, jakmile jsem dojel, nebylo by to nic platné. Nikdo by se tam nebyl odvážil. Vyplašilo mě divoké stádo. Bude asi kroužit v místech, kde mě ztratilo, a snad až v noci se pustí jinam.“

„Divoké stádo!“ vykřikl Alonzo. „Našel jste jeho stopu?“

„Ne, stádo našlo mou stopu a já z toho neměl radost, to mi věřte!“

„Ale mohli jsme je schytat! Bylo v něm hodně kusů?“

„To vám nemohu přesně říci. Neměl jsem věru kdy je počítat, ba ani jsem je dobře neviděl. Viděl jsem jen mračno prachu a špičky rohů. Hnali se v klínu a zabírali několik set metrů do šířky. A jistě jich nebyla jen jedna řada.“

„To jistě ne. V první řadě jsou jen nejstarší býci, za nimi mladší a pak se teprve ženou krávy a telata. To by bylo něco pro mne, kdyby za ně Malheiros dobře zaplatil. Bylo to na jeho území nebo na indiánském? A jakou asi měl dobytek značku? To vy ovšem nevíte.“

„Ne, to nevím, ale myslím, že bude bez značky, protože už zde několik desítek let nikdo divoký dobytek neznačkoval. Patří asi Indiánům, protože jejich bylo celé území se vším divokým dobytkem — tak jim je alespoň darovala brazilská vláda za vojenskou pomoc v paraguayské válce proti tyranu Lópezovi. Podle práva, není-li dobytek značkován, patří Indiánům, ale Malheiros by se o to asi málo staral, i kdyby měl dobytek vypálenou značku číkoli. Nabídku na schytání stáda by jistě přijal a přislíbil by odměnu, ovšem otázka je, zda bys ji pak opravdu dostal.“

„Od Indiánů bych toho asi dostal ještě méně. Ti nemají čím platit.“

„Leda podílem na chyceném dobytku.“

„A pak by mi zaplatili kalibrem 44, ne?“ zasmál se Alonzo. „Ale rád bych vám ukázal, co jsem se naučil od Corrientinců. Kdyby pro nic jiného, alespoň pro to bych se o to pokusil.“

„Nu, pokud já vím, neumějí zdejší Indiáni schytat divoké stádo a dosud se o to marně pokoušeli. Když jsem jim vykládal, jaké výhody by pro ně mělo, kdyby zvětšili svůj stav krotkého dobytka, Baidžokigi mi říkal, že nemohou dělat nic jiného, než tu a tam odstřelit nějaký zatoulaný kus, aby získali maso k jídlu a kůži na prodej. Kdyby ti Indiáni slíbili odměnu, jistě bys ji dostal. Ještě by sis mohl s nimi vyjednat, aby ti pomohli zahnat tvůj podíl do Porto Bragy nebo do Forte Coimbry, kde bys jej mohl dobře zpeněžit. Co vlastně k takovému chytání stáda potřebuješ?“ „Když je stádo velké, bude především potřeba alespoň sto kusů krotkého dobytka, nejlépe volů.“

„Hm. Tolik volů asi Indiáni mít nebudou. Pokud vím, nemají víc než padesát jízdních volů a býků, a to ještě oba jejich klany dohromady. Vždyť rudoši vlastně k práci voly nepotřebují. A dojných krav nebudou snad mít ani tucet. Mléko nepijí, protože je to podle jejich názoru potrava jen pro děti, a sýry dělají na Chuvaradě jen občas.“

„Jsou-li to jízdní voli, tu by jich stačilo míň, zvláště kdyby na každém seděl jezdec. Ale ani toho by nebylo třeba. Snad by vám Carlito půjčil svůj krotký dobytek?“

„Mohl by však o něj přijít. Zeptat se ho můžeme. A co bys dál potřeboval?“

„Na každých sto kusů jednoho honáka. V tom se snad Indiáni vyznají, ale hlavní je hodně velká ohrada, a musela by být tak blízko, abychom tam dohnali stádo ještě týž den, kdy je chytím.“

„A kolik lidí potřebuješ na schytání?“

„To si už obstarám sám,“ řekl pyšně Alonzo, „ledaže bych narazil na stádo příliš daleko od ohrady; pak by bylo třeba několika dobrých jezdců a několika rezervních koní, aby je zlákali do blízkosti ohrad. Na to by se hodili ti hoši z Ria Grande, o nichž se vypráví, že přišli Malheirosovi na pomoc.“

„Ty už o tom také víš, Alonzo?“ zeptal se udiveně Jules. „Myslil jsem, že je to největší tajemství, a on už o tom ví kdekdo.“

„Ti by se nám k tomu nehodili,“ poznamenal Karaí, „ale jsou zde ještě jiní Riograndští, dobří jezdci a poctiví lidé, kteří se tu hodlají usadit. Jejich hlaváčem je coronel Feijó. Mluvil jsem s ním v Olimpu a mám se tu s ním někde sejít. Jeho syn Alvaro je jedním z nejlepších jezdců a krotitelů koní a jejich lidé prý nejsou o nic horší. Vesnice náčelníka Nauvilja není dál než půl dne rychlé jízdy a tam je veliká ohrada ještě ze starých dob, kdy měli Indiáni pěkná hospodářství. Ohrada by sice potřebovala lecjakou opravu, ale podaří-li se pro to nadchnout náčelníka, bude opravena v několika dnech. Neuviljo byl vždycky proti plantážím, které zavedl Baidžokigi na Chuvaradě, a proto se vlastně kmen rozštěpil, ale dobytkaření vždycky chválil.“

„A co má vlastně proti tomu, aby se jeho lid usadil a založil plantáže? To jim přece může být jen na prospěch?“

„Inu, Nauviljo je starý bojovník a lpí na starých tradicích. Říká, že sedlačení dělá lidi chamtivé a že změkčuje povahu. Stávají se prý nehybnými a zpohodlňují, mají-li zajištěnu obživu. Jsou závislí na krajině. V případě války lze odehnat stáda a schovat je do lesů. I když se pak část dobytka ztratí a zdivočí, přece něco zbude. Ale pole nepřítel zpustoší a pak lidé zvyklí pravidelné obživě trpí a jsou neschopni odporu, přijdou-li o zásoby. Často jsem se s ním o to přel. Ale v něčem má pravdu. Říká, že se jeho lidé nehodí k sedlačení, protože neznají v ničem míry. Když jsou žně a je všeho nadbytek, přejídají se a nemyslí na nic jiného než na tanec a na zpěvy. Kdyby je v té době někdo přepadl, všechny je pobije bez jakéhokoli odporu.“

„Proto tedy Malheiros tak spěchal na příchod Riograndských,“ vmísil se do hovoru Jules. „Blíží se doba žní a on právě hodlal útočit na Chuvaradu, i když je to nejvzdálenější vesnice až v horách.“

„Což Malheiros chce přepadnout Indiány?“ ptal se Alonzo. „To je pro mne novinka. Co by si na nich vzal? Na to si tedy pozval ty mládence?“

„Zase jsem něco prozradil. Ale kdo by se v tom vyznal! Co jsme považovali za tajemství, to si už povídají papoušci po lesích, a o čem myslím, že každý ví, to je každému novinkou,“ posteskl si Jules.

„Nevadí. Alonzo beztoho zítra pojede s námi, a setkáme-li se s náčelníkem, můžeme se s ním domluvit o lovu na stádo. Ostatní půjdou na pomoc Voelkerovi, a než se vrátíme, budou zde lovit. Ostatně bude lépe, nebudete-li příliš zvědaví. Don Pablo zde bude vše řídit.“

„Však my víme, že si zde jen hrajete na lovce,“ dostal se k slovu také Fiori, „ale nechtěl jsem se vás ptát po věci, po níž mi nic není. Dojde-li však k nějaké zábavě, počítáme s tím, že nás vezmete do spolku. Neradi bychom o něco přišli.“

„Z naší »zábavy« nekouká žádný zisk ani pro mne, ani pro vás.“

„Nic nevadí, Karaí! Myslím, že mluvím za všechny, řeknu-li, že i pouhá zábava také něco stojí. Ostatně se mi zdá, že všichni lovíme jen tak levou rukou. Teprve dnes jsme se domluvili. Nevěděli jsme jeden o druhém a každý z nás myslil, kdovíjak je obratný. Nikoho z nás nenapadlo se zeptat, proč nám vlastně dal Malheiros tak veliké zálohy ve zboží, v munici i v penězích. Věru měli bychom co dělat, abychom vše zaplatili kůžemi, i když jich tu hodně běhá. A přítel Jules jistě za námi nezůstal pozadu, pokud jde o zálohy. Za to se už přimluvila jeho černá Mariquinha.“

„O tom se tu už nebude mluvit,“ zakročil Karaí. „A vy, Julesi, zůstaňte sedět!“

Nahnuv se k němu, řekl šeptem:

„Neřiďte se pravidlem, že se lidé pro pravdu nejvíc hněvají.“

Těch několik slov stačilo. Aby zavedl řeč jinam, snažil se Jules mluvit co možná klidně:

„Povězte nám raději, Karaí, jak to bylo s Voelkerem tehdy na Riacho Saladu?“