Dlouhý lovec/Papouščí svatba

Údaje o textu
Titulek: Papouščí svatba
Autor: Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis: kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj: [1]
Vydáno: Praha: SNDK, 1968
Licence: PD old 70

„Baže to bylo krásné! Však si tam každý rok zajedu, i kdybych měl jet ze sebevětší dálky. Ale v době, kdy začne kvést quebracho blanco, putuji vždy na papoušcí svatbu, i kdybych měl týden nebo dva čekat na úpatí Pão de Açucar. A mnohdy jsem tam čekal třeba o hladu a živil se jenom rybami, protože vše živé, co leze nebo lítá, tamodtud uteče. Měli jsme tehdy štěstí, že jsme přijeli právě do nejlepšího, jako pozvaní hosté. Však jsem už myslil, že jsem zmeškal. Žluté květy začaly již opadávat, když jsem byl ještě daleko.“

„O čem to vlastně mluvíte?“ ptal se Nené.

„Slyšíte přece, že o papoušcí svatbě.“

„A co je na tom divného? Papoušci se páří jako jiní ptáci, každé ráno a večer létají v párcích přes campy do lesů nebo z lesů, dělají si hnízda v dutých stromech. Ale to přece vidíme každý den a není to nic zvláštního.“

„Mýlíte se, Nené. Jste už tolik let v divočině a nevíte o tom nic. Ale nemusíte se stydět. Já zde žiji už dlouhá léta, a pozorování zvířat — i takových, která nelze jíst nebo která ani nemají kožišiny — je moje záliba a snad i mé povolání, a přece jsem o tom nic nevěděl a nebyl bych věděl dodnes, kdyby mě nebyl don Pablo pozval.“

Ani ostatním lovcům nebylo nic známo, že by se papoušci ve svých zvycích nějak lišili od jiných ptáků, a dávali najevo pochybnosti.

„Kolik papoušků jste viděli v přírodě pohromadě? Nemyslím na polích, když zraje kukuřice a když se sletí z celého okolí — tu je ovšem nestačí nikdo zaplašit — myslím v přírodě, v divočině?“

„Přijde na to, jaké papoušky myslíte. Malí periquitos létají v hejnech, velcí arara bývají pohromadě nejvýše po deseti a zelené amazonky létají jen v párku. To je přece každému známo.“

„Právě zelené amazonky myslím a o jejich svatbě mluvíme.“

„Co na těch může být zajímavého a proč za nimi jet až pod Homoli cukru? Zelené amazonky jsou přece všude po obou stranách řeky. Vím, že by mohly sloužit jako symbol věrnosti a lásky. Žiji spolu vždy jen dva, stále se jen obletují a jeden druhého škrábe zobákem po hlavičce.“

„A viděl jste už někdy, že by se pářili?“

Nené se udiveně podíval z jednoho na druhého a začal se škrábat ve vlasech. Také ostatní se zamyslili. Vzpomínali, leč marně. Ale ještě se nechtěli přiznat, že si nevšímají přírody. Lovci s přírodou srostlí — a že by jim ušla taková zvláštnost?

„Kdopak by si něčeho takového všímal! Vždyť to není k žádnému užitku.“

„Snad se páří v svém hnízdě v dutém stromě,“ vymlouval Alonzo. „Snad to není odpověď hodná lovce. Lovec buď řekne, že něco pozoroval, nebo řekne, že to neví.“

„Tak to tedy asi nevíme. Ale nebyl bych si myslil, že neznám něco ze života ptáků v Chaku.“

„Jistě jste viděli mnoho zelených papoušků v zajetí. Není snad jednoho obydlí v povodí Paraguaye a Parany, kde by neměli papouška, a mnohde jich mají několik, ba i několik tuctů. A slyšeli jste, že by v zajetí měli mladé?“

„Hm, to je pravda! V zajetí se nemnoží a je nutno vybrat mladé z hnízda v lese. Vyberou-li se tak malá mláďata, že se ještě nenaučila řeči starých, tu se naučí mluvit všecko, co slyší od lidí i od zvířat, naučí se napodobit každý hluk, třeba i hluk strojů. Ale něco na tom bude. Proč se nemnoží v zajetí jako jiní ptáci — proč se nemazlí, jako to dělají v divočině? Teď si teprve vzpomínám, že v zajetí se mezi sebou jen perou a hádají, i když spolu odmalička vyrostli.“

„Vidíte: proč je papoušcí svatba. Všichni ti odmalička vypiplaní papoušci jsou předráždění, nenormální, protože nikdy nebyli na východní straně Homole cukru nebo na některém z jiných svatebních míst na americké pevnině.“

Jules se probral z myšlenek: „Jednou jsem tam byl,“ řekl, „ale je to divná krajina. Není tam ani pořádný les, jen samé pokroucené stromy jako kleče v našich severských horách. A jsou tam stromy bez listů a bez větví, jen samé pahýly, jako by les na celém kopci vyhořel, — ale nejsou tam ohořelé kmeny a ani stopy po ohni. Nedovedl jsem si ten zjev vysvětlit. A ani stopy po nějakém zvířeti tam nebylo, docela pustá a mrtvá krajina.“

„To proto, že jste tam asi přišel brzy po papouščí svatbě. Dovedete si představit sto papoušků pohromadě?“

„Dovedu a také si umím představit, jaký je to asi rámus.“

„A teď si představte těch papoušků ne sto, ale tisíce, snad desetitisíce, všechny na jednom kopci a v jednom lese.“

„To už bych si sotva představil a myslím, že kdybych to měl vidět zblízka, mohli by mě převézt hned do města do nějakého blázince. To musí být hrozné.“

„Je to hrozné, ale je to také krásné a velebné. Je to tak velebné jako bouře na moři, jako cyklón na prériích, jako vše, kde příroda ukazuje svou moc, jako vše, kde se život ukazuje v plné síle. Jen člověk silných nervů to dovede pozorovat, aniž si zacpal uši a zavřel oči, ale i pak se vám zdá, že se třese celá hora, že se chvěje vzduch, že se vám zem otáčí pod nohama. Představte si, že v době, kdy rozkvétá bílé quebracho, přesně v jeden den se sletí papoušci z okruhu set mil na jedno určité místo, že visí na stromech v rojích jako včely, že křičí, laškují, vztekají se, že zpřelámou všecko, co jim přijde pod zobák, že z hustého listnatého lesa, z větví, které rostly celý rok, zbudou v několika minutách jen pahýly a silné kmeny, že kousky všeho, co bylo možno rozštípat, prší dolů, ale že sta jiných v letu chytají padající větve, aby je vynesli do výše, rozštípali na kousky ještě menší a házeli je po sobě, že ve všech jejich pohybech je veselí, radost, největší vypětí života. A takového životního projevu se bojí vše, co je živé. I jaguár zděšeně prchá nebo se tomu místu zdaleka vyhne a ani opice, které se vždy s papouškem kamarádí, se neodváží blíž. To je papouščí svatba.

Teprve když je po svatbě, rozdělí se po párcích a odlétají do svých dalekých lesů, aby si vyhledali hnízda v dutých stromech. Od toho okamžiku se od sebe neoddělí, nepřestanou se hladit, laškovat a mohou být symbolem manželské věrnosti.“

„To je skoro jako u některých lidí,“ poznamenal Alonzo.

„A na takové podívané vy maříte čas?“ odrazil Jules narážku Paraguaycovu a hleděl to zamluvit. „Jen to bych rád věděl, jak si to ta zvířata uvědomí. Že pro ně přijde doba páření, to chápu, ale jak vědí jedni, že mají letět na sever, druzí na jih, na východ nebo na západ, aby se sešli zrovna na tom kopci, to mi nejde do hlavy.“

„To vám mohu vysvětlit,“ řekl Nené Fiori, „to je insticto hereditario, zděděný pud.“

„Kdepak jste vy, Nené, přišel k téhle moudrosti oficiální vědy?“ ptal se Karaí.

„Nejen tohle, ale mnoho jiných vědomostí jsem získal od těch dob, co jsme se neviděli, Karaí. Hlava mi z toho jde kolem a všemu ještě dobře nerozumím, ale chápu vás, Karaí, že podniknete dlouhou cestu, abyste něco podobného viděl. Příští jaro budu také na papouščí svatbě, i kdybych měl pod Homolí cukru čekat třeba měsíc. A vezmete-li mě s sebou na vydří slavnost, budu vám vděčen. Jindy bych byl kolem takových věcí chodil nevšímavě, ale teď vidím, že v tom je smysl života, hlavně pro nás lovce. Chodíme lesem, lovíme zvěř a všímáme si trochu jejích zvyků, abychom na ni vyzráli, ale nikdy jsem si nevšímal a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, proč zvěř ty zvyky má. Smál jsem se Karaímu proto, že se celé hodiny vydrží dívat lupou na komáry, kteří mu cucají krev, ale teď vidím, že v tom je smysl života.“

„Čím to, že se s vámi stala taková změna, Nené?“

„Začalo to tím, že se mi rozmočil cigaretový papír. Ale to je dlouhá historie. Inu, když chcete, tedy vám ji povím. Našel jsem si v Chaku takovou hezoučkou lagunu a střelil jsem tam dvě volavky. Líbilo se mi tam, proto jsem volavky vycpal, postavil je do rákosí, udělal si z rákosí boudu a čekal jsem tam, až volavky přivolají své kamarádky. Ještě jsem nebyl hotov, když začaly kroužit, a já sestřeloval jednu po druhé. Pobyl jsem tam měsíc a nasbíral přes půl druhého kilogramu egretů. Jednou si chci stočit cigaretu; komáři byli trochu drzí už před večerem, bylo horko a do sítě se mi nechtělo, krátce — chtěl jsem je trochu zahnat. Hledám kabát a ne ho najít. Spadl mi do bažiny a já měl v kapse celou svou zásobu papírků. Kabát ležel v bažině už od rána a z papírků bylo těsto. Ale v druhé kapse jsem měl ještě trochu kukuřičných listů a ty to vydržely. Vysušil jsem je, uhladil je a kouřilo se mi dobře. Víte, nejsem velký kuřák, ale nikdy se mi tak dobře nekouřilo, jako když jsem balil do posledního listu. Když došly, byl bych kouřil, až mi bylo do pláče. Pak jsem si vzpomněl, že mi chatero zabalil plechovky prachu do nějakých novin. Celou stránku novin z Asunciónu jsem si pěkně urovnal a opatrně skládal na čtvrtičky. Nikdy by mi nebylo napadlo číst v novinách ty politické moudrosti nebo se starat o to, co se před několika měsíci stalo ve světě. Ale jak tak skládám jednu čtvrtičku, zastavily se mi oči na jednom místě a vidím tam vytištěno: »Nené Fiori, lovec.« Rozbalím opatrně papír a opravdu, bylo tam mé tištěné jméno. Skoro jsem se polekal a nechtěl jsem to ani číst. Přemýšlel jsem, co jsem to asi provedl, že mě shánějí novinami, ale pak mi to přece nedalo, kouknu níž a vidím tam Real consulado italiano. Prý se hledá lovec Fiori, pravděpodobně v Chaku, v dědické věci. Řezal jsem si dál čtvrtičky, ale tu s tím inzerátem jsem si přece schoval. Přemýšlel jsem, po kom bych asi mohl dědit. Moji příbuzní byli samá rybářská chudina. Abych tak zdědil starý člun — takový bachratý na moře — nějakou rybářskou síť a několik košů. Smál jsem se, až se volavky poděsily a začaly kroužit ve větších kruzích mimo dostřel. Vždyť bych ani nedovedl takovou síť vyspravit, kdyby se mi potrhala, a jak by se hezky vyjímal lovec Nené Fiori se dvěma košíky smradlavých ryb na ulicích Palerma, smlouvající o půl solda. Celou noc se mi zdálo, jak se hádám a zapřísahám při Madoně, že mé ryby jsou nejčerstvější, skoro ještě živé, a jak hladově sahám po liře, kterou jsem usmlouval. Až mi z toho bylo špatně. Pak jsem si začal vzpomínat, že se u nás vyprávělo o nějakém prastrýci, který byl velice bohatý, ale to víte, jací boháči jsou na Sicílii. Když se našinec vrátí z volavek, má větší jmění, než co takový stařík za celý život nalichvaří. Tam v něm vidí velikého boháče, ale našinci to stačí sotva na nějaký týden života v městě a člověk je ještě rád, že to ve zdraví utratil a že se zase vrátí do klidné divočiny. Jen ať si pan konzul hledá nějakého jiného dědice, mne na to nenachytá. — Byl bych na tu věc časem docela zapomněl, kdybych byl za několik dnů neprokouřil celé noviny. A kouřit se chtělo. Nakonec jsem vykouřil i tu poslední čtvrtičku s tím inzerátem. Všecko se proti mně spiklo: volavky také přestaly létat. Měl jsem už hodně peří, a tak jsem se přece jen vypravil k řece. Na lodi jsem zaplatil hrstkou egretů a ani mě mnoho neokradli. A už jsem v tom lítal, jako když chytají v Africe opice. Bylo to se mnou jako s takovou opicí…“

„Vy jste byl v Africe, Nené?“

„Nebyl, ale potkal jsem jednoho dlouhého inženýra a ten mi o tom vyprávěl. Je to moc dobrý způsob a poučný i pro cristiana. To se vezme velká tykev s úzkým hrdlem. Do ní se dá banán a položí se pod strom, na kterém sedí opice. Opice sleze, vstrčí ruku do tykve a chňapne banán. Ale banán se vzepře a opice nemůže vytáhnout ruku. Než by pustila banán, dá se raději chytit nebo utlouci. S lidmi to máte zrovna tak. K čemu by mi bylo dědictví? Ale držel jsem se ho.

Šel jsem rovnou na konzulát. Měli jste vidět zděšení těch panáků, když jsem tam přišel. Zdálo se jim, že jsem celý otrhaný, neholený a že prý se do úřadoven nechodí s puškou a mačetou. Povídám jim: »Když voláte lovce, tak přišel lovec.« Prý jestli mám dokumenty. »To mám, ale jsou v plechovce v jednom dutém quebrachu.« Tak abych prý je přinesl. Kdy s nimi jako mohu přijít? Nechtěli věřit, že při největším spěchu tak za tři měsíce. A mám-li pas. Každý slušný člověk prý musí mít pas. Víte, že já s každým rád vyjdu, ale copak si mám nechat říkat, že nejsem slušný člověk? Bylo by to bývalo skoro špatně dopadlo. Ale jak jsem si trochu přitáhl svou bouchačku, hned byli všichni pod stoly a spustili takový rámus, že vyšel sám pan konzul. A začal mě chlácholit, že mi pas vystaví, jak jen přinesu své dokumenty, a hned mi říkal, co to bude stát. Inu, krajani, povídám, abyste z toho dědictví nechtěli hned něco vydělat.

‚Aha! To je ta dědická věc Fiori z Palerma!‘ zaradoval se pan konzul a už byl přívětivější, ‚ale to jste se měl přihlásit už dávno, už před půl rokem jsme listiny poslali zpět na vyslanectví. Kolik to dědictví dělá, to nevím, ale když to tam hned oznámím, že jsme vás jako našli, a když hned odešlou odpověď, tedy to můžeme za dva týdny vědět. Tu chvilku snad můžete počkat.‘

Pak připustil, že to může trvat také měsíc a třeba déle. Řekl jsem mu, že budou-li dobré volavky, že se sem za rok nebo za dva vrátím, tak aby mi to připravil, a pěkně jsem se poroučel. Ještě jsem nebyl u dveří, už mě volal zpět, že by měl pro mne dobré zaměstnání. Já a zaměstnání! Že prý bych mohl dělat sluhu nebo průvodce jednomu učenému krajanovi, profesorovi, který přijel sbírat broučky a všelijaká zvířátka a který by rád prorazil až za pruh solných pouští, kde jsou ještě jiní brouci než u břehu. Pan konzul nevěděl, o jakou poušť jde, ale já mu dobře rozuměl. Jen mi nešlo do hlavy, jak o ní ví ten můj učený krajan. Dělalo mi švandu, že bych měl být sluhou, ale zvědavost mi nedala. Co jsem znal své krajany, byli to jen chudí lidé; kdo z nich uměl číst, byl učený, a teď jsem měl poznat krajana učence. Nebudu vám vyprávět, jaká s ním byla potíž. Mohl jsem si to pomyslit, když jsem viděl Giovanniho, jak se vrátil z výletu s Karaím, ale přece jen jsem s ním prožil více než měsíc. Přes solnou poušť jsme se nedostali, jen k ní, docela z kraje, ale dál už mu nestačila kuráž. Ale sbírali jsme broučky a všelijaké štěnice, stahovali jsme kůže a mne samého to popadlo, když mi po celé dlouhé večery vyprávěl věci, které jsem mohl lépe znát než on, kdybych si jich byl všímal. Od těch dob se dívám na divočinu docela jinak a vydržím stejně jako Karaí ležet několik dní u mraveniště a čekat, až se začnou mravenci rojit, nebo stopovat a pozorovat zvířata, i když nemá cenu ani jejich maso, ani jejich kůže. A také již zbytečně nezabiji žádné zvíře, ani je nepoplaším, nevystraším jako dříve jen tak pro zábavu. Už nezpívám a nehulákám v divočině; ztratil jsem své veselí, ale vidím za to všude kolem sebe samý život.“

„A jak to dopadlo s vaším dědictvím?“ vpadl mu do řeči Jules.

„Nádherně! Ani to líp dopadnout nemohlo. Když jsme se vrátili, uvítal mě konzul zprávou, že celá pozůstalost byla zatím projednána a že jsem byl prohlášen univerzálním dědicem.“

„A kolik jste zdědil?“

„To už ani dobře nevím. Byla s tím všelijaká vydání, jako za inzeráty, kterými mě hledali, za kolky, poplatky, práce úředníků na konzulátě a na vyslanectví, legalizace na ministerstvu a kdovíco všecko. Konzul mi to všechno pěkně spočítal, a protože na to dědictví nestačilo, měl jsem několik set pesos doplatit. Ale odpustili mi to za to, že jsem provázel svého krajana po Chaku. Zbavil jsem se obav, že budu rybářem, stal jsem se univerzálním dědicem, nemusel jsem za to nic platit a mnoho jsem se naučil.

S chytáním opic je to také takové: banán v tykvi nesmí být přezrálý. To by jej opice rozmáčkla rukou a přece by se zachránila. Já nechal ten svůj banán uzrát a byl jsem zase volný. Něco dobrého mi z toho přece zůstalo, když ne na prstech, tedy alespoň v hlavě.

Nu, a teď vám povím, co mi ten učenec vykládal. Povídal, jak se zvířata vyvíjela jedno z druhého, jak byla stále chytřejší a dokonalejší, až dosáhla největší dokonalosti v člověku. Ale jen člověk má rozum, protože má mozek a vyvinutou nervovou soustavu, kdežto zvířata nemyslí — mají jen pudy, reflexy a zděděné instinkty, i když mají tak dokonalá zřízení, jako například včely nebo jako mravenci.“ Všichni lovci s údivem sledovali Italovu přednášku, jen Karaí se trochu usmíval.

„Nemluvím pravdu, Karaí?“ ptal se Nené trochu dotčen nedostatkem obdivu.

„Mluvíte pravdu, Nené, ale to, co vám ten váš učený krajan povídal je nesmysl, i když tomu učí ve školách a i když to všichni lidé považují za svatou pravdu.“

„Jak to tedy ta zvířata vědí, co mají dělat? Nemají přece řeč, ani písmo. Jak se mohou dorozumívat?“

„To prozatím nevíme,“ řekl Karaí, „ale nebylo by správné tvrdit, že Číňan neumí mluvit jen proto, že já mu nerozumím. Říkal jste, že se zvířata vyvíjela z nižších, primitivnějších zvířat. To tedy předkové takových včel byli méně chytří, primitivnější a neměli tak moudrý a inteligentní způsob života. Je to tak? Ano? Proč jste se tedy svého učence nezeptal, po kom zdědily včely svůj instinkt inteligentního životního systému?“

Caracoles! To je pravda. Proč mi to nenapadlo a proč jsem se ho na to nezeptal? A je to tak jednoduché. Obdivujeme se zvířecí chytrosti — já mu věřím, že se chytrá zvířata časem vyvinula z hloupých — a pak si dám namluvit, že tu chytrost od hloupých zdědila. A on to říkal tak vážně a přitom si jistě ze mne dělal posměch. Tak ho dostat ještě jednou do Chaka — darebáka!“

„Nic si z toho nedělejte, Nené, vždyť mnozí ještě vážnější a učenější lidé tomu věří a vyučují ještě větším hloupostem.“

„A jak to tedy, Karaí, vlastně je? Vždyť on mi ukazoval obrázky, že zvířata nemají docela vyvinutý mozek.“

„Jak to je, to vám nepovím, protože to nevím, ale alespoň nezakrývám nedostatky svých vědomostí vymýšlením všelijakých nesmyslných teorií. Dříve lidé věřili, že zvířata byla stvořena už tak, jak jsou. Protože tomu všichni věřili, dalo dost práce přesvědčit lidstvo o tom, co každý mohl vidět, že se totiž v přírodě vše mění a zdokonaluje. Tak jako váš učený krajan mohl bych vám vykládat o hmyzu, to že jsou velice stará zvířata, že už před dvěma sty milióny let byla taková, jaká jsou dnes, přestože víme, jaká byla dávno předtím…

To máte jako s tím vaším dědictvím. Od té doby, co jsem vás přiměl, abyste si otevřel účet v bance, máte tam skoro sto tisíc pesos — a měl jste dědit po chudých rybářích. Vy jste poznal jen kancelář konzulátu. Co kdybyste měl příležitost pozorovat lidi ve velkých úřadech, kde každý má přidělenu jedinou práci, kterou dělá po celý život. Tak byste zoufal nad osudem, který čeká lidstvo. Ale našinec se musí spokojit s pozorováním přírody a být přesvědčen jen o tom, co může dokázat. Kdož ví, nemají-li ta zvířata nějakou řeč, kterou my neslyšíme, nedorozumívají-li se čichem nebo přímým přenosem myšlenek, který my nedovedeme chápat. Ale to my nerozluštíme a snad ještě dlouho po nás nebude tato otázka zodpověděna.“

„Máte pravdu, Karaí. Raději nám povězte, jak to bylo s Voelkerem,“ přimlouval se nedočkavě Jules.