Údaje o textu
Titulek: 10.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 337–340.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Bývají herci — člověk prosaický tomu neuvěří — jimžto život u dobrých cestujících společností milejší jest, nežli místo u stálého divadla. Já sám jich několik znám, a bohdá že časem některé doby ze života jejich nakreslím. Potom snad i tuto poetickou jich vášeň vysvětlím.

Podobný člověk byl komik Holman. S celou duší umění svého — které ovšem nebažilo jen po pouhém kejklířství a prostém šaškování, alebrž po ideálním zobrazení osob ze života vyňatých, křehkosti plných — s celou duší tedy umění svého se drže, neznal jiné rozkoše, leda jaké mu nový, zdařilý výtvor muzy jeho přinášel. Hýření a pouhé umrtvování času ve společnosti bylo mu protivné. Přítele neměl snad nikdy, důvěrných známých málo, a — ženských se vystříhal. Nečinil to z ostýchavosti, ale z pevného předsevzetí, an byl shledal, že herec u malé společnosti těžších závaží na peruti ducha svého vložiti nemůže, jako stav manželský.

Avšak člověk nemůže v sobě přirozenost lidskou tak úplně zničiti, aby se nejmocnějším popudům jejím na vždy ubránil. I Holmana konečně čarovný dech lásky ovanul. Spatřil Julii, a v zavádivém lesku krásy její domníval se muž pětatřicetiletý, že ono slunce nalezl, ježto mělo ozářiti budoucí stezku života jeho. Zapomněl, že se uchází o milost herečky, a s celou duší se jí odevzdal.

Julie nebyla bez citu, a nabyvši snad přesvědčení, že se uměním na onen stupeň výsosti nevznese, kde by žádného nepotřebovala, jenž by se o žaludek její staral: byla s obětí srdce Holmanova spokojena, vidouc, že jakožto manželka oblíbeného komika větší příjmy bude míti, nežli sama pro sebe, jako druhá milovnice. Také snad i to jí lichotilo, že ona rozhřála ledovou kůru prsou muže, který posud za podivína a nepřítele ženské pleti rozhlášen byl. Těšiloť ji to, že úhlavní, jinak ale líbezný urputník lásky v okovech jejích se třepetal. I podala mu tedy ruku, netušíc ani, co činí a co Holman od ní očekával.

Holman omladnul. Síly jeho se zdvojily. — Jako zlaté sny mihala se před ním budoucnost, ale jako sny, ježto se vyjeví. Láskou přišel teprva k úplnému vědomí uměleckého povolání svého, a pomyšlení, že by někdy život bez Julie vésti měl, bylo pomyšlení na smrt.

Julie nacházela ve svém novém živobytí veliké zalíbení. Zbavena jsouc trudných starostí, které ji druhdy při skrovné gáži tísnily, nežli se přítel našel, který jí za laskavé usmání finance její zas v pořádek uvedl — sproštěna všech péčí o hlavní potřeby života, těšila se nyní také z mnohého pohodlí, které jí vroucně milující manžel opatřoval. Šťastné bylo nové manželství, a lidé, kteří byli na začátku buď úsměšně ústa příčili anebo nedůvěřivě hlavou vrtěli, pomalu utichli; když pak Julie po roce Holmana dceruškou obdařila, zdálo se v blaženosti tonoucímu manželu, že se nebe v domácnost jeho přistěhovalo. Novorozeňátko, jež po milené matce také Julií nazval, vidělo se mu býti andělem strážcem jeho pozemského štěstí a rukojemstvím, jež mu nebesa poslala.

Láska jeho k manželce — bylo-li to vůbec možná — ještě zrůstala, a všechna péče jeho spojovala se v té myšlénce, aby spanilé Julii své každou radost zjednal, jakové jí dle stavu svého jen poskytnouti mohl.

Spanilé Julii! — A věru, ona byla spanilá! Nový stav mladé matky prostřel po celé bytosti její jakési nevýslovně sladké kouzlo, ježto jí každé srdce podmanilo. Podobalať se krásné jarní růži v plném rozvití.

Toho času přišel k společnosti, u nížto se Holman právě nacházel, mladý člověk, veliké, spanilé postavy. Byl to Neubert, první milovník a hrdina. Jeho živé oko, jeho ušlechtilá tvářnost, jeho dojímavý hlas a vůbec veškeré líbezné chování byly zbraně, jichžto silou nejenom ženštiny u divadla, nýbrž i mnohé krásenky po městě sobě podmanil. Avšak lov jeho po této kořisti přestal, jakmile oko jeho na Julii padlo. Veškeré snažení jeho čelilo nyní k tomu, aby se této zalíbil. Bylať podivně srdcem jeho pohnula.

Prohnán školou lásky poznal brzy, o jakou ženštinu se pokouší, a věděl, jak tenká tenata navléknouti, aby do nich upadla. Ona nečinila velké obtíže. Bez vyššího vzdělání, bez pravdivého základu mravního, toliko v okamžení rozkoš hledajíc, nalezla v tom zalíbení, že se jí spanilý, mladý člověk dvořil a plamenem pro ni hořel. I začala — jako každá ženská bez ušlechtilého citu a jasného rozumu — rozdíl činiti mezi manželem a novým milovníkem svým — a tuť ovšem bujarý mladík, plný sršícího ohně, před soudem srdce jejího spíše obstál, nežli povážlivý muž, ovšem hlubokým, ale ne tak zářícím plamenem ji milující.

A k čemu dlouhého vypravování? K čemu dlouhého líčení převratu ženského srdce? — Musel bych ještě jednu novelu psáti. Musel bych Asmodiho veškerou bytost, žilku po žilce rozbírati; — a to by byla práce žalostná! Žalostná jest již tato, že pouze jednoduchý příběh vypravuji, jak jsem jej ze zlomkovitého vyjádření strápeného Asmodiho pochytil.

Neubert a Julie si porozuměli — neštěstí Holmanovo bylo rozhodnuto. Jednoho večera vrátil se oblíbený komik, jenž byl právě obecenstvo uměleckou hrou nad obyčej obveseloval — navrátil se, pravím, pochvalou i vlastním vědomím potěšen domů — a nenalezl manželku. Hrozný byl to večer — strašlivá noc! Dítě leželo v kolébce — matku nebylo lze nalezti. Chůva o ní nevěděla.

Ráno vyšlo na jevo, že i Neubert zmizel. Kluk jakýsi přinesl direktoru lístek, aby naň u zkoušky nečekali, že se nehodlá před několika lety navrátit — a ubohý komik obdržel psaníčko, aby se nestaral o Julii starší, která se v pečlivých rukou nachází — ale aby všechnu starost jenom Julince mladší věnoval.

Ubohý muž div si nezoufal. Byloť mu, jakoby jej žádný úvazek již k životu nepoutal. Ani umění nemělo tak úkojné náručí, aby mu bylo na prsou svých úlevy popřálo. Horká nemoc uvrhla jej na lože. Dlouho ležel v nebezpečenství — ale ovšem bez smyslů. Ukrutný stav jeho netísnil jej vědomím.

Silná přirozenost jej ochránila. Přišel zase k jasnému poznání, a oko jeho padlo na opuštěné dítě. Duše jeho naplnila se nevýslovnou bolestí; ale v tom okamžení se také otužila. — „Tobě, nešťastné dítě, zasvětím život svůj!“ vzdychl z hlubokosti duše — a nová síla vrátila se do těla jeho. I byl potom jen otcem, ničím jiným, než otcem. Herectví byla věc mimořádná. Pustá melancholie naplnila mysl jeho; podivné plány honily se mozkem jeho. Konečně zdálo se mu, že je nejvyšší potřeba, velikou změnu ve stavu hereckém zavésti — i uzavřel pevně, že on k tomu první kročej učiní. I chtěl zříditi vzor divadelního ústavu, ohledem na mravní i umělecký stav. A proto patnácte let pracoval! —