Divadelní ředitel/11.
| Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl | ||
| 10. | 11. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 11. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 341–344. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Dnes mělo býti první představení! Bůh pomozi! dnes měly kejkle vyváděti dvě osoby, jimžto bylo, jakoby se do hrobu chystaly.
Ubohá Julie! Až dosavad oplakávala jsi matku, jako drahý, svatý poklad, zakopaný při slzách otce tvého, a kdykoliv jsi na duchy strážné zpomněla, ježto tě na cestách života provázejí, vždy a všude zdálo se ti, že mezi nimi duch nebožky matky první se vznáší! Nejkrásnějšími barvami líčila jsi nepoznanou podobu matky své, nejkrásnějšími ctnostmi jsi ji ozdobovala. Ubohá dcero, dnes dostal obraz tvůj poskvrnu, kterou potokem slz nesmyješ! Dnes jsi slyšela, že byla matka tvoje nehodná!
Politování hodný otče! — nešťastný řediteli! — Co jsi patnácte let bolestně ukrýval a tajil — hanbu svou i dítěte svého — to dnes původcem jejím na světlo přišlo. Avšak co pravím? Hanbu? Může-li patrná vina cizí člověku na cti škoditi? Může-li dítě odpovídati za skutky rodičů! Ó světe, světe! jak úzké je tvé srdce! —jak zkřivená mysl tvá!
A dnes mělo býti první představení! — Co bylo obecenstvu do toho, že direktorovi srdce pukalo a dcera jeho žalostnými slzami líce máčela? Ono by se bylo znechutilo, kdyby se byla dnešní hra odložila. — A co vlastně bylo ředitelovi Rosenbergovi do toho, že bývalý komik Holman hořem umíral? — Péče o kasu velela mu dnes hráti — i hrálo se.
„Upokoj se, milé dítě!“ — prosil Julinku — „a ulev starosti mé! Pro ni neplač — nenaříkej! Nebyla slz tvých hodna. Vypusť z mysli, co zlému člověku z úst vyjelo, a pomysli, že tě zlý sen poškádlil! Matka tvá je pro tebe mrtva, jako byla po všechen čas tvého života. Já snesl bolestnější ránu, než jaková nyní srdce tvé rozdírá — a Bůh mě zachoval. Dnešní den jest pouhý ohlas oné strašlivé bouřky, ježto blaženost života mého zrušila — a pouhý ohlas nás nezničí.“
Julie neodpovídala. Hlava její spočívala na prsou jeho, a ruce její byly ovinuty okolo krku jeho…
„Du bist blasz, Louise!“ — byla první slova mé dnešní role; a já se bál z úst je vypustit! Ach, Luisa byla v skutku bledá! Bylať to nevýslovně jemná bolest, ježto celou duši dívčí naplňovala a která celou krásnou její hrou prosvítala.
„Du bist blasz, Louise!“
— „Es ist nichts, nichts! Du bist ja cla. Es ist vorüber!“ —
S těmi slovy uvrhla se mi okolo krku. Srdce moje zachvělo se při opravdivosti tónu jejího. Každá sylaba vycházela z hlubin duše její; jáť poznával, že v těchto slovech odlevy nalézá. Slzy polily tváře její. Já bych je byl ulíbal.
A pak ona scéna s Wurmem, kdežto se o zachování otce jedná! kdežto se dcera k nejhroznější oběti uvoluje, aby otce vysvobodila! kdežto milenka zradu na milosti své spáchá — veškeré blaho života svého do hry hodí — aby otci pomohla! Jak živ na to nezapomenu! My všickni stáli za kulisami; byla se nás všech jakási zbožnost zmocnila. Stáli jsme a poslouchali, aby nám žádné slovo z úst Juliiných neušlo, a samy herečky přiznaly se, že podobné dokonalosti na divadle venkovském ještě neviděly — od ženských a hereček (kdo je zná) zajisté veliké svědectví! — Herci jí prorokovali slavné příští.
A jak se chovalo publikum? Důstojníci a mladí panáčkové, venkovští šviháci plesali rozníceni spanilostí té ženské (jak se obyčejně částka publikum o divadelních umělkyních vyjadřuje) a byli by snad rovnou mírou tleskali, kdyby hra její i méně výborná byla bývala. Ženštiny na sedadlech umáčely si celé šátky, povážlivější pánové nepřestali pochvalně hlavou kývati, a mládež na posledním místě slavila hlučné radovánky. Štěstí ředitelovo bylo toho večera pevně založeno.
A co on sám — co Asmodi? — Jak se choval? Jak se mu vedlo?
On hrál maršála Kalba — i byl to celý onen blbý, na zevnitřnostech lpící, po novinkách se honící, uhlazený dvořenín. Salónový tón, uhlazené pohybování, chůze, vše bylo výborné. Srdce diváků obveselilo se pohledem na nevídanou umělost. Plesali, a nikdo se neptal:
„Jak je ti, ubohý Asmodi?“
Ale herec nemá se také nějak míti! On se zaprodal; přestal býti člověkem, a nesmí nic jiného býti, nežli kejklířem. Co je divákům do toho, jestli tě hlava bolí, jestli tebou zimnice lomcuje, jestli ti žalost srdce užírá? On platil — ty musíš hráti!
Asmodi hrál — on ale také plakal! — „Ah, mon Dieu, Sie kennen mich ja!“ — byla poslední slova jeho v první scéně, ježto s velkým namáháním ze sebe vynutil; potom sebou vrhnul na sesli. Mělať přijíti Luisina scéna s Wurmem! Celá duše jeho potopila se v sladká slova milované dcery, i byloť mu, jakoby se v skutku dívka nevinná obětovala, aby jej před hanbou a smrtí zachránila.
On dohrál — scénu druhou i třetí: a věru, slova Milfordové: „Mann des Erbarmens!“ týkala se ho v nejpravějším smyslu. Tiše odebral se po čtvrtém jednání do garderoby, a nemluvě, nesvlékaje se z vyšívaných šatů posadil se do koutečka, kde jeho stoleček stál. Inspicient mu oznámil, že se může pátý akt začíti, a nedbaje na to, že mu direktor odpovědi nedává, o němžto věděl, že ho dnes mrzutá příhoda potkala, dal znamení, aby se začalo. — Asmodi zůstal sám a sám ve svém koutečku. My všickni měli ještě v pátém jednání co dělati.
Hlučné tleskání oznamovalo, že je po hře. Rychlým krokem přiběhl inspicient do garderoby.
„Pane řediteli,“ promluvil k Asmodimu, „račte se obecenstvu okázati! Chtějí vás také mezi ostatními viděti — volají vás!“
Ale Asmodi ho neslyšel. Nedbalť na volání lidské, neboť ho byl již Bůh zavolal!
Třetí den na to prokázali jsme řediteli svému poslední službu!
Neptej se nikdo, co se stalo s Julií — co se mnou! Já chtěl jen konec patnáctiletých snů nakresliti. Historii nás dvou — bude-li ji kdo chtít čísti — podám snad někdy jindy. Prozatím jen napovím, že bylo mi štěstí v lásce příznivo.