Divadelní ředitel/9.

Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 334–337. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mráčky zmizely, ježto se byly bez mé viny mezi mnou a Julií stahovati začaly. Slunce opět svítilo — pro mne tím jasněji a radostněji, že mi nadějný výhled na přízeň milostné dívky ozařovalo. Vědělť jsem, že mi přeje ona i otec její.

Nastal den prvního představení.

Asmodi dal po dlouhém rokování přece jen Schillerovu smutnohru na ceduli postaviti. Onť sám doufal, že představení výborně vypadne a všechny odpůrce usmíří. Neboť se byly věru šťastnou náhodou v naší společnosti síly sestředily, ježto by mnohému velkému divadlu ke cti byly sloužily. Kromě dvou mladých začátečníků pro menší úlohy byli ostatní údové zkušení a vycvičení herci.

Ale jakého namáhání, jakého starání a běhání stálo to Asmodiho, nežli se osudné jitro prvního představení zabřesklo. — Toho dne byl všechen již jako v horečném zápalu; neměl stání, neměl pokoje. A jakého také divu? Patnácte let minulosti a celá budoucnost ležely na váze!

Měli jsme poslední zkoušku. Všecko šlo výborně. Buď opravdivé vyhrožování ředitele, který platil gáže, jakových skoro u žádné cestující společnosti nadíti se nemohli — anebo příkladem několika členů, jimžto na čestném zdaru věci záleželo, pohnuti a svedeni, sjednotili se všickni k harmonickému celku. Asmodi chodil opět za kulisami a mnul si radostně ruce. V tom se ozval v garderobě, z nížto se na jeviště vcházelo, chraptivý, ale hlasitý mužský hlas a znepokojil celou scénu tak, že jsme se všickni mrzutě obrátili.

„Jaký to povyk?“ ptal se hněvivě Asmodi, běže rychle dolů po několika stupních, ježto clo garderoby vedly. My, jižto jsme na scéně právě co dělati neměli, šli jsme za ním.

Uprostřed pokoje stál člověk veliké, silné postavy — mohl býti asi 40tiletý; ale pro zpustlost tváře nedalo se to dobře určiti. Barva lící jeho byla bledá, nezdravá, jakousi opuchlinou protivná; oči měl zkalené, strhané, zapadavé, a jenom chvílemi vyšlehl z nich blesk — opilosti. Vlasy byly zcuchané, brada zarostlá, šátek okolo krku nedbale otočen, kabát málem bez knoflíků, boty bez podešvů a kalhoty okolo nich otřepené.

I stál uprostřed pokoje a vadil se s divadelním posluhou, který ho chtěl ze dveří vyvésti.

„Ty velbloude! — ty slepá krtice!“ dotíral na něho. „Ty mně dvéře okazovati? Mně — pod jehožto krokem svět se otřásá? Neznáš Hannibala, Cäsara, Makbeta a Waldštýna? Pryč z očí mých! Já musím s knížetem tohoto plátěného paláce mluviti! — Běž a budiž hlasatelem kroků mých! Abelino jest mezi vámi!“

„Ten má dost a nepotřebuje nic od nás!“ prohodil za mnou sekretář Wurm, a obrátiv se na zad, zkřikl na jeviště: „Paničky a pánové — kolekta!“

Víte, co to je? Útočiště nedbalých nebo nešťastných miláčků Thalie; útěcha herců bez místa, kotvice na vlnobitném moři světa bez peněz poháněných umělců a trápení divadelních členů, kteří v engagementu jsou! Jakmile se člověk divadla přichytí, dostane právo, každého kolegu, buď on mužského nebo ženského pohlaví, žebrotou obtěžovati. Jakmile se člověk divadla přichytí, vstoupí v jakousi cechovou, nevím od kterých časů trvající úmluvu, že bude pomáhati kamarádům z nouze. Kdyby tato kolegiálnost na jistých základech spočívala, mohla by stavu hereckému veliký užitek nésti; až posud je to ale jen bylina vzcházející teplým sluncem přízně jednotlivých, a tudíž není až posud kolekta nic jiného, nežli starým zvykem zavedená žebrota.

Z úst Wurmových slyšel jsem to slovo ponejprv, ale v tu chvíli neměl jsem kdy, abych je byl na mysli přemítal; neboť pozornost moje upřela se na cizince, a našeho ředitele.

Sotvaže se tito dva spatřili, zůstali na chvíli jako vyjeveni. Musiloť je něco neobyčejného dojmouti, an i smysly napilého v tom okamžení jistého vědomí nabyly. Asmodi zbledl, hněvivé jiskry sršely z očí jeho — ale jazyk mu byl zdřevěněl.

„Jsem tak ochlastaný,“ zvolal posléz cizinec, několika kroky k Asmodimu vrávoraje, „že vidím, co nevidím — anebo jsi to opravdu, Holmane?“

„Prosím za odpuštění, pane direktore!“ jal se mezi to posluha svou omluvu přednášeti. „Ten člověk se mi sem vedral mermomocí — já mu bránil dost!“

„Cože bečíš, berane?“ obrátil se k němu cizí herec. „Direktor? Náš Holmánek je tvůj direktor? — Co pak jsem byl slepý?“

Při tom se otočil ke stolu, vzal s něho divadelní návěští a začal čísti: „pod ředitelstvím Karla Rosenberga bude se provozovati…“

„Ah tak! — tys měl tedy ještě jedny křtiny? No, co škodí — Holman nebo Rosenberg! — Pane direktore — nějakou kolektu — a ze staré známosti — nějakou tučnou — nebo dobré engagement!“

„Vyveďte ho ven!“ zkřikl nyní Asmodi, dávaje znamení posluhovi. „Ať ho nevidím!“

„Jakže, pane překřtěný direktore!“ dal se cizí do smíchu. „Co pak jste se přehledl? Já to jsem! Neubert vám skládá svou reverenci. Vypadl vám z oka již tak úplně, že ho nemůžete poznati? Vy jste se, panáčku, také změnil — to je pravda! — ale paměť moje není tak slabá, jako vaše. Ach, kde jsou ty časy, není-li pravda, když ještě Julie —“

„Pryč, pryč, hanebníče!“ rozkřikl se nyní Asmodi, a tvář mu zahořela náramným hněvem. Hlas jeho se třásl. „Pryč! — anebo tě uškrtím!“

„Ho, ho, pane Kašperle!“ odpověděl tento. „Nezapomínej, že stávalo v tvých rolích: Já se bojím! — Uškrtit? — mne, jehož jsi zkazil?“

„Já?“ rozhorlil se Asmodi ještě více. „Já tebe, ničemníku?“

„Ano, ty!“ smál se druhý s hroznou surovostí. „Kdybysbyl neměl tak hezkou ženu, nebyla by se mi líbila — a nebyl bych s ní utekl.“

Jako tížící skála padlo toto připomenutí Asmodimu na srdce. Dech se v něm zatajil — a tělo jeho skleslo na blízkou sesli.

My byli zatím všickni jeviště opustili a s podivením na ten výjev hleděli.

„Pane na nebi!“ ozval se nyní mezi námi hlas ženský, a Julie se drala k otci. „Co je ti, tatínku?“

„Nic, nic, milé dítě!“ šeptal onen s hroznou úzkostí. „Jdi na jeviště, Julinko! — jděte, pánové!“

„Kýho ďábla?“ zvolal Neubert. „Je tahle tvoje dceruška — ta malá Julinka? Aj, toť máš tedy desaterou náhradu za první Julii! Ta beztoho za nic nestála — a nechala mě také na holičkách. — Dobré jitro, paničky a pánové!“ obrátil se na to k nám. „Slepý Belisar nebude moci z místa, nedáte-li mu cinkavého průvodce — anebo nedá-li mně váš pán pod svou korouhví bojovati.“