Dekret Kutnohorský (Tyl)/22.
| Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl | ||
| 21. | 22. | 23. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 22. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 164–169. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Jako v hrobě bylo zase na ulici. Volným krokem vraceli se Kuchynka a mistr Jeronym od příbytku doktora Anselma.
„Jak povídám, vážený mistře!“ mluvil student; „za dobré slovo a žbánek vína všeho se člověk dopídí — arci že přitom nesmí oči mhouřiti a uši zacpávati. Já věděl, že mají něco důležitého před sebou, sotvaže se umluvili, kde a kdy se sejdou. Co to může státi, abysi jich tajemství se domakal? — pomyslím sám u sebe — ledaže několik ran utržíš anebo se na vyhazov dostaneš. Honem tedy kabát na sebe s člověka, jemužto je všecko jedno, ať mu Němců nebo Čechů spílají — jen když on se nají a napije: národní pletky nadělají mu nejmenších starostí. Barvidlo, falešné kníry a vlasy — vůbec všechny trety, které nám o masopustní noci sloužívají — ty má pořádný student vždycky po ruce, a tak se ze mne v pěti minutách udělal člověk, že by všickni čeští mistři byli přisahali: Ten chlapík nás pohltí!“
„Nu, a jak jsi vešel do shromáždění?“ ptal se Jeronym.
„S napjatou hlavou, s vyhrnutým pyskem a rovnýma nohama!“ zasmál se Kuchynka. „Já si počínal tak hrdě a jistě, že by jim nebylo ani v nejdivnějších snách napadlo, že by se mezi nimi Čech nacházel. Někteří chtěli si mě arci prohlížeti, když jsem již stál v síni; ale já se tak vážně škaredil, že museli mysliti: Ten zde bude asi řádit! Ostatně musím ale vyznati, že se při té celé komedii velmi vážně chovali. Mluvili — že byla radost poslouchati, a že jsem měl co dělat, abych se byl samou radostí a pochvalou neprozradil. Slova se jim z úst jenom řinula — pěkná, ohebná, ohnivá slova — škoda jen, že sama věc, kterou tak spanilými oracemi ozdobovali, na chatrných nohou stála, a tudíž i sama řeč pořáde semotam se viklala.“
„Jak pak se choval Münsterberský?“ ptal se opět Jeronym.
„I toť víte!“ usmál se mladík. „Měsíc v ouplňku a jeho tvář, ty se nikdy nezmění. Málo mluvil — to je pravda; co ale řekl, to mělo váhu a něco vydalo; z většího dílu bylo to jadrné zaklení. On také jinak nemyslí, nežli že se celý svět, protož i těch několik českých doktůrků, mistříků a bakalářků podle jeho bůvolové hlavy držeti musí.“
„A co říkal Anselm?“
„Nad toho se vznesl sám duch svatý! Na mou duši — já vím také, co to je, s ohněm mluviti — vždyť vím, co náš Jeronym umí —“
„I dáš-li pak si pokoj!“ zasmál se mistr. „Co Čechové umějí, to vím; ale povídej, co Němci dělali!“
„Všecku úctu starému doktoru,“ vypravoval Kuchynka dále. „Kdo ve svém domnělém právu, ve svém předsudku tak zakořenělý, tak potopený, zahrabaný žije, toho nemohu zatratit; ontě i při svém bludu ctihodný. Když mluvil Anselm, zdálo se mi, že zdaleka hřímá; blíže a blíže přicházela bouřka, blýskalo se — již bylo jednotlivé hromy a daleký ohlas slyšeti, a srdce všech přítomných se otřáslo. Byloť, jakoby stařec život svůj hájil, jakoby spasení duše své zastával. On je náš nejnebezpečnější odpůrce. — Oni přetrhávají nejhlavnější žíly těla našeho — pravil mezi jiným — oni sahají svatokrádežně po vezdejším pokladu našem, oni otřásají domem naším v nejhlubších základech, a budeme-li se lhostejně na to dívati, budeme li pýchu, úklady a nátisky jejich trpělivě snášeti: padneme před celým světem v hanebný posměch, krky své nastavíme pod těžké břemeno, a veškeří národové budou na nás prstem ukazovati! Nežli bych se ale té hodiny dočekal, nežli bych potupu jména svého slyšeti, nežli bych ve svém právu o vlas ustoupiti měl — v právu, které nám zvěčnělý král s dobrým uvážením udělil, věda, že bez národů cizích strom domácí se neušlechtí — nežli bych se dívati měl, aby lidé vítězství nad námi slavili, ježto jsme z nerozumných zvířat v lidi teprva přetvořili —“
„Při sám Bůh!“ dal se Jeronym do hlasitého smíchu. „Ty máš dobrou paměť, a nezapomněl jsi ani med ani pelyněk z té doktorské orace! A jak pak skončil ten nový tvořitel, jemužto by Čechové někde u prostřed země — třeba na vysokém Řípu, nějaký kámen postaviti měli na vděčnou památku, že z ubohých lesních šelem lidí nadělal — jak pak skončil?“
„Slovo za slovem byl bych vám pověděl,“ řekl Kuchynka, „kdybyste mě nebyl z proudu vytrhnul. Teď je těžko se zas do něho dostati. Prosím vás, představte si ho na mysli, jak stojí vztyčený — ta kostnatá podoba s nataženým krkem, oči hořící, ústa hřmící, ruce větrem šermující. Mistři a žáci hleděli naň s rostoucí zvědavostí, a oči jejich, zdálo se, byly by již rády budoucí myšlénky jeho postihly. — A dá-li se král svodnými slovy omámiti, mluvil roznícený, nežli bych na krok od práv našich ustoupil, raději Prahu opustím, a kdo se mnou cítí, připojí se ke mně. Nechť Praha i pán její pozná, co v osobách našich měli a co ztratili! Oni nemohou býti bez nás, my ale dobře bez nich. Pro nás je veškerý svět otevřen.“
„Na mou víru!“ prohodil mistr polohlasitě — „to se mu podobá.“ — Neustupnost doktora nebyla mu sice podivná, ale tato zpráva jej předce překvapila; i nemohl se ubrániti teskným, nelibým myšlénkám. — „Opustit Prahu?“ řekl po krátkém zamlčení. „A co tomu říkali ostatní?“
„I toť si můžete pomysliti!“ odpověděl Kuchynka. „V té chvíli, když nás plamen řečníkův rozpálí, jsme ku všemu hotovi. Přišlo to až k přísaze — a všickni vespolek zavázali se pod ztrátou prstů pravé ruky, že Prahu opustí, jestli král v naše požadování svolí.“
„Všickni neodejdou — to je jisté,“ řekl Jeronym po chvíli, kdežto byl slova mladíkova zase na mysli považoval; „ale i tehdáž bude to hluk dělati, jestli jich částka město naše opustí. Živnost se nám ouží! budou měšťané křičeti — sám Václav — tyto poslední časy obzvláště putovala mnohá kopa stříbrných do jeho váčku — — při sám Bůh! těžká mračna stahují se nad námi — a nebylo by dobře, aby král o nich něco zvěděl.“
„Aj, vždyť jsem já vám nic neřekl“ — prohodil směle Kuchynka — „a jestli jsem řekl — víte-li, že jsem vás neobelhal?“
„Nech žertu, nech žertu, milý hochu!“ vrtěl mistr hlavou. „Já zajisté nerad něco veselého pokazím — ale dnešní večer, ač dávno jsem se na něj těšil — — nevím, jak ha s králem strávíme. — Bude to křiku!“ mluvil po chvíli dále — „ale já nemohu pomoci; couvnouti nemohu, a kdyby Pražané jméno moje na pranýř postavili, nemohu upustit. — Ó národe můj!“
S hlubokým povzdechem upadl zase v trapné myšlénky a utichnul. Kuchynka poznával důležitou příčinu jeho zasmušilosti, a maje při vší veselé mysli v patřičnou chvíli také dosti mužnosti, jal se k němu takto vážným hlasem mluviti:
„Drahý mistře, nemohu vám zatajiti, co se dále v dnešní schůzce německých mistrů proneslo. Majíť tajné zprávy, že kurfiršt saský vysoké školy v zemi své založiti hodlá; ano jmenovali již i Lipsko jakožto místo, z něhož jasné paprsky učenosti německou říši osvětlovati mají.“
„Při sám Bůh — Kuchynko, o tom mlč!“ zvolal Jeronym hlasem temný, studenta za ruku pochytiv. „Nejsi první, který tuto novinu k uchu mému donáší — ale pro živé mocnosti nebes, hochu — hleď, abysi dovedl jazyk za zuby držeti! Král nesmí o tom zvěděti — nic nesmí ty cizí hlavy zde zdržovati. Nechť si odejdou, a pochodní, kterou v Čechách rozžehli, německé temnosti rozhánějí — však ono to bohdá nebude poslední světlo, které se přes české pomezí k národům sousedním donese, a nám plamen na ohništi domácím předce neuhasne! Král by chtěl saskému Bedřichu třeba překážky v cestu klásti — snad by v nenadálém nápadu dosti šlechetné řevnivosti chtěl mistry německé tím pevněji k našim školám přikovati! Ne, ne! — Ať se tedy v přirozeném hnízdě o další pohodlí své starají; Čech musí býti pánem ve své kolébce — a kdyby v ní na počátku i trochu tvrdě ležeti měl!“
„Však on nebude“ — odpověděl horlivý mladík, jenž byl slova jeho s velikým účastenstím poslouchal — „však on nebude tvrdě ležeti! A kdyby! Za to bude se moci pohodlněji natáhnouti — a měkká poduška je brzy hotova.“
„Dejž Bůh svého požehnání!“ povzdychnul si ještě mistr Jeronym, a oba na to umlkli. Cítiliť, že k příštím hodinám musí se nelibých pocitů a trudných myšlének zprostiti.