Dekret Kutnohorský (Tyl)/21.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
20.	21.	22.

Údaje o textu
Titulek:	21.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 160–164. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S tlukoucím srdcem, ani myšlénky schopna nejsouc, kvapila Hedvika po tmavé ulici, kdežto byl denní hluk již utichnul, a jen zde onde člověk se vyskytal. Nepozorovalať, že letitá Markyta při jejím spěchu sotva postačiti může a napořád o dva tři kroky pozadu zůstává; neslyšelať ani řeči Sekyrkovy, aby se nestrachovala, ba neslyšela ani výstrahy jeho a prosby starostlivé hospodyně, když se na Staroměstské náměstí dostali, a náhle jim zástup studentů z ouzké Železné ulice v cestu se vyhrnul. Jako slepotou poražená spěchala ku předu, až se náhle skoro v lůně veselých mladíků octnula, i s hekající stařenou a se svým nyní bázní trnoucím průvodčím.

S podivením byli studenti ustoupili, ačkoliv to jindy právě k jich obyčeji nenáleželo, dívkám se uhýbati, které jim snad někdy v cestu vbíhali; ale neobyčejná postava, hrdá, prudká chůze rozčilené panny je tak překvapila, že by ji snad byli v prvním okamžení propustili, kdyby nebylo několik soudruhů v pozadí se táhlo, kteří se tak překvapiti nedali.

„Počkej, holubičko! — počkej!“ zvolali dva najednou cestu jí zaskočivše. „A nenašla-lis mezi přátely našimi žádného holoubka — všickni tak kamenné srdce nemáme.“

„Milosrdný Bože!“ zvolala Markyta, mladíků se chopíc a je odstrčiti se snažíc. „Nezdržujte nás, panáčkové! Vzácná panna pospíchá.“

„Tím líp!“ zasmál se mladík. „Já miluji, co je čerstvého. Čerstvě do jídla, čerstvě do díla.“

„Ušetřte svého rozkošného vtipu k jiné příležitosti!“ osmělil se nyní Sekyrka svého hlasu pozdvihnouti: „a nezdržujte pannu, která se ve společnosti poctivých lidí a Pražského měšťana domů ubírá!“

„Čepice dolů, hoši!“ zachechtal se mladík. „Pražský měšťan mluví!“

„Co jest? Co tu máte? Kdo tu mluví?“ obracel se nyní celý zástup a obklopil ženštiny. „Jakou to tu máte kůstku?“

„Nesmrtelný Aeskulape!“ zvolala na tento hluk jako z hlubokého zamyšlení vybouřená Hedvika v duchu a smyslu otce svého, hlavu pozvednouc a s podivením okolo sebe hledíc. „Kdo to zastavuje cesty mé? Per deo —! Já chci jíti bez překážky! Odi profanum vulgus!“

Mimo latinské floskule mluvila to jazykem německým.

„Svatý Václave, patrone země české!“ ozval se na to hlas mezi zástupem. „Totě německý mistr v ženských suknicích!“

„Sáhni mu na bradu, má-li tam nějaké strniště,“ odpovídal mu jiný; „anebo ho vezmi za nos, má-li pod ním něco mužského. Hlas mu zvoní ženštinou.“

„Pánové! — pánové!“ vrhnul se mezi to Sekyrka, dosti srdnatě ku své povinnosti jakožto průvodce a ochrance se přiznávaje. „Okraso Pražských škol! Nezapomínejte na počestnost a pomozte mi raději šlechetnou pannu domů provodit, aby nebyl pan doktor v starosti!“

„I ať ode dneška cestu do koleje a ku své lavici nenajdu, není-li to naše noční opice!“ zvolal druhý, Sekyrkovi hodně zblízka do tváře pohlížeje. „Na mou duši, to je náš zamilovaný netopýr! Nu, teď víme, koho to doprovází — a musíme se hned podívati!“

A prohodiv tato slova s hořkým úsměškem, chtěl se ihned po Hedvice obtočiti; v tom ale proletělo zástupem hlasité: „Dcera to doktora Anselma!“ — a těmi slovy převrátil se proud posavadních myšlének.

„Ano, ano!“ bylo zase letitou Markytu horlivě dokládající slyšeti, an byla již ve strachu stav dívky prozradila. „Jesti to vzácná panna Hedvika, jediná dcera učeného doktora Anselma, řečeného z Frankensteina — jakož pánové zajisté věděti a našeho pána znáti budete, jestli někteří mezi vámi slavné školy navštěvujete.“

„Anselmova dcera? — Bočkova nevěsta?“ mluvili studenti. „Aj toť abychom děťátko našeho příznivce se zpěvem domů doprovodili!“

„Ať se nám ale dříve okáže — ať ji známe, tu sladkou ochechuli, která mistrům českým hlavy mate!“

„Obrať oči do své knihy — máš-li jakou, anebo je utop v číši!“ zakřikl ho náhle zvučný, vážný hlas, a před očima vyjevila se mu postava německého studenta s vlajícími vlasy a strašlivými kníry.

„Jest to způsob českých mládenců, po ulicích počestné panny zastavovati? Nebojte se, panno šlechetná!“ mluvil dále k Hedvice ruku jí podávaje, jakoby ji vésti chtěl; „nebojte se, a kdyby vám celé stádo takových beranů ve studentských kabátech cestu zabraňovalo!“

„I u všech beánů a zakrnělých školometů!“ ozval se opět hlas mezi zástupem. — „Kdyby mě ty hřívy a ta cizozemská kazajka nezmýlila, řekl bych, že je to náš ingeniosus Kuchynka!“

„A což kdyby byl?“ opřel se mu student hlasem přirozeným. „Chtěl bysi před ním hanobiti českého školáka?“

Jako hučící vosy sesypali se nyní soudruhové okolo Kuchynky, tak že by byl bez násilí darmo na cestu pomýšlel.

„I podívejme se na ctnostného panen ochránce! Hleďte, jak chce holubičku pro sebe uchytit! Nepusťte ho! — Co pak je masopustní noc, že chodí v maškaře? — On je zrádce, drží s odpůrci.“ — Tak to ve zmatku okolo něho zvučelo.

Kuchynka ale nejsa nikdy o radu v nesnázi, co možná se mezi rozpustilci vztyčil a hlas pozdvihl. „Zpátky, pomatenci!“ volal — „a nechcete-li čest jména svého v bláto strhnouti, nestavte se mi do cesty! Perte a stíhejte cizí mistry a doktory — jejich dcery mějte v uctivosti! A kdo zde ještě cekne, toho vlastní rukou ze školy vyhodím.“

„Bene dixisti — bene, mi fili!“ ozval se tu náhle vedle zástupu hlas mužný, a když se Kuchynka po něm kvapně ohlídnul, spatřil ve stínu ouzké ulice tři silně zrostlé mužské postavy.

„Veď pannu k domovu“ — mluvila z nich jedna dále, „a kdybysi měl někde na kámen vraziti, my ti jej pomůžeme odvaliti — a nebude-li jinak, i rozdrobiti!“

Kuchynka, zdálo se, znal tento hlas a radostně překvapen rychle k postavě přikročil.

„Milostivý pane!“ jal se mluviti — ale náhle opět umlknul; neboť muž v černém plášti pochytil jej za ruku a silně mu ji tiskna, velel: „Ticho! Zde není žádný milostivý pán — ale přítel, který ti radí, abysi pannu bezpečně domů dovedl!“

„Já tě vyprovodím!“ prohodil s úsměvem ze tří mužů nejmladší — „kdybysi se bál.“

„Však on se nebojí!“ zasmál se první. „Aby ale pan Jeronym neřekl, že mu ničeho nepřejeme, může hocha vyprovoditi.“

Na to pokročiv mezi studenty zvolal hřmícím hlasem: „In nomine regis!“ — a jakoby mezi ně byl blesk uhodil, náhle se všickni rozutíkali.