Dekret Kutnohorský (Tyl)/20.
Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl | ||
19. | 20. | 21. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 20. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 154–160. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
V komnatě mistra Bočka bylo ticho; jenom po chvilkách ozvalo se temné vzdechnutí nemocného, který v lehýnkém spaní pohřížen, bezpochyby s těžkými sny zápasil.
U postele, u hlavy spícího, seděla Marie, oka s tváří mistrových nespouštějíc. Byltě to obraz nejoutlejší starosti, nejmilostnější péče. Zdáloť se, jakoby každé hnutí, každé jeho dechnutí pozorovati — všeliký sen jeho vyzpytovati chtěla.
Opodál u stolu seděla matka její, která na vlastní churavost zapomenuvši, milovaného a váženého mistra hlídati a ošetřovati pomáhala. Výraz tváře její byl žalostný, hlava skloněná, ruce její na klíně složeny, prsty hrály se dřevěnými zrny růžence, a rty její pohybovaly se v tiché modlitbě.
Na stole, kdež jindy knihy a rukopisy hromadou se povalovaly, stálo nyní několik hrnečků, misek, sklenic, i ležela masť i čisté obvazky; mezi tím hořel na dřevěné noze upevněný kahanec, a šlehavý plamínek jeho rozléval kolem ruděžlutou záři. Ve staré stěně bylo slyšeti červa vrtati.
Stará paní Háta, několikadenní starostí umdlena nacházela se ve stavu jakéhosi polobdění, a ničeho mimo sebe nepozorovala. Tím bystřejší pozornost upjala však nyní Marie na mistra, na jehož tvářích plamenné uzardění proskakovati začalo. Prsa jeho dmula se výše, a sladkobolný úsměv pohrával mu okolo rtů. Líbezný sen roztahoval kouzelné sítě své okolo duše jeho. Zvědavě nahnula se Marie až k tváři jeho; vřelý dech ovanul jí líce jako mocí čarovnou, a přivábil ústa její až k jeho čelu, na němžto pak rtové její s horoucím políbením spočinuli.
Byloť jí v tom okamžení, jakoby duše její v jeho tělo byla přeplynula. Dvě veliké slzy skanuly jí po brvách na líce jeho. Avšak i duše Bočkova, zdálo se, že byla z hlubokého jezera marnivých snů na denní světlo vyplynula. Otevřelť oči, a jakoby nejkrásnější myšlénku, nejsladší žádost života svého před sebou vtělenu viděl, rozplynul se blahostný úsměv po celé tváři jeho. Zvolna, jakoby se bál, aby milostné zjevení nezaplašil, v polobdění a polosnění pozvedl hlavu; a rtové jeho setkali se se rtoma blažené dívky, která nevědouc ani co činí, políbení jeho opětovala. Bezděky byl Boček i rámě pozdvihnul a jemně okolo šíje dívčí otočil.
Dlouhou chvíli trvali oba v tomto objetí — v tomto nadpozemském zapomenutí. Potom teprv otevřel nemocný ústa, a tichým, láskyplným hlasem splynula mu se rtů slova: „Proč pláčeš, Hedviko?“
Jako jedovaté uštknutí v nejhlubších vnitřnostech outlé duše její — jako náhle vbodnutý, tříhranný šíp projela dívku tato otázka. Hluboce a ztěsna zasténavši odtrhla se náhle od něho a vyskočivši postavila se do prostřed komnaty, oběma dlaněma tvář si zakrývajíc. Klopotně pracovalo srdce její, jakoby z ňáder vyskočiti chtělo; tváře její hořely — hlava jí šla kolem a země se pod ní bořila. Bylať okamžení nejsladšího klamu zažila — bylať se konečně chvíle dočkala, po nížto panensky čistá, vřelá duše její dávno toužila: ale probuzena z okamžitého omamu, zjevné skutečnosti ve tvář hledíc, děsila se hluboké, krvavé rány, která na ni jako z celé přírody strašivě čněla.
„Milostivé nebe! zachovej mi zdravých smyslů!“ úpěla ubohá, ruce křečovitě přede tváří spínajíc — „a nebo mne povolej, abych se podruhé takovéto chvíle nedočkala!“
„Hedviko!“ volal v tom Boček hlasem temným — „proč ubíháš?“
„Co byste rád, vzácný pane?“ obrátila se k němu Marie, všechnu sílu sebravši; ale v tom se dal na předsíni ženský hlas slyšeti:
„Jen se mne držte, panno Hedviko! — však já si cestu pamatovala, a jistě dvéře najdeme.“
Udivená přiskočila Marie ke dveřím, otevřela je — záře z kahánce rozlila se po předsíni, a vedená náhlým úsvitem vkročila přes práh stará Markyta, vedouc Hedviku.
„Věčná prozřetelnosti!“ zvolala Marie, nenadále pozdní hosti poznavši. „Koho to přivádíš?“
„Co jest, děvečko?“ ptala se matka, starou hlavu ze svého zamyšlení pozvednouc; a spatřivši příchozí ženštiny, vzchopila se, aby je uvítala.
„Co hledáte, vzácná paní?“ jala se pak Hedviky tázati, když tato i průvodkyně její do komnaty vstoupily, ani slova nemluvíce.
„Hedviko!“ zvolal v tom zase nemocný tichým, ale touhyplným hlasem. „Proč mne opouštíš?“
„Tady — tady ji máte, vzácný pane!“ odpovídala Marie žalostí se chvějícíma rtoma a křečovitě pannu za ruku chopíc, vedla ji k loži nemocného.
Hedvika šla za ní, nevědouc ani proč. Všechny zámysly, kterékoli doma nebo na cestě v duši její bouřily, byly se prvním krokem do příbytku mistrova změnily. Uleklať se nyní kročeje, který byla učinila, a mezi užíravou, z temného víru citův jejích promykující žárlivostí a ještě neuspalou milostí přikročila k loži. Bylať slyšela, že po ní Boček toužebně vzdychal — viděla nyní ubledlou tvář jeho, z níž jako svatý, tichý mír vysvítal, a v nejhlubší duši upevnila se jí myšlénka, že ho nemůže tížiti vina nevěry.
Jedním letem spočinulo ještě oko její na Marii a Markytě, a jakoby byla řekla: „Ty, sprostá děvečko, nemůžeš ho poutati!“ a „Ty jsi, milá stařeno, se mýlila!“ — obrátila s novou důvěrou veškerý zřetel svůj na nemocného.
„Hedviko, proč mě opouštíš?“ jal se mistr zase polohlasitým šeptem mluviti, zraky své neodvratně před sebe upíraje, jakoby je s milého zjevení upustiti nechtěl.
Hedvika chtěla odpověděti, ale city a myšlénky její byly tak pomateny, že jí slova, nemohouce jisté tvářnosti nabyti, na rtech mřela.
„Netužte, nevolejte, vzácný pane!“ promluvila za ni Marie, k nemocnému se nakloníc. „Panna Hedvika vás navštívila.“
„Vím, vím!“ odpovídal Boček s podivným úsměvem. „Já ji vidím v jasné záři. — Ó neodcházej již ode mne!“ — Přitom hnul rukou, jakoby chtěl Marii obejmouti.
„Ó, promluvte jen slovo, drahá panno!“ prosila tato úpěnlivým hlasem, Hedviku za ruku chopíc a od mistra se oddalujíc; „jen jediné slovo — aby se shledali smyslové jeho!“
„Milý mistře!“ jala se tedy Hedvika s klopotným srdcem mluviti. „Upřímná péče o vaše zdraví přivedla mě k loži vašemu. — Jak se máte?“
Hlas její, zdálo se, zapudil před nemocným obrazy rozpáleného mozku, ježto se byly až posud okolo něho vznášely, a upjav duši jeho poněkud na pozdní návštěvu, vykouzlil před ním jiné stvůry, a to z přepodivných tvářností. Upřeltě mistr zraky na Hedviku, a tvář jeho nabyla jiného výrazu; ale nikoli jakoby na drahou, sobě nade všecko milou, nýbrž na protivnou, nenáviděnou osobu pohlížel. Úsměv jeho zmizel, a jakési tajné zděšení vstoupilo mu do očí.
„Pryč! — pryč ode mne!“ úpěl hlasem bolestným. „Já nechci viděti tvou líčenou tvář — ty závidivé zraky — já nechci pozbyti pokoje duše své!“
Přitom sebou tak silně hnul, že se Marie lekla, aby si obvazek s rány nestrhnul; protož se opět k němu rychle sklonila, chtíc neočekávaný výraz choroby jeho uchlácholiti.
„Upokojte se, vzácný pane!“ prosila medosladkým hlasem, který jí z nejskrytějších hlubin srdce vycházel; „upokojte se! Věrní přátelé stojí okolo vás — a ruka nejvřelejší lásky nedovolí, aby se k vám přiblížilo, co by vám škodilo.“
„Ó mluv — mluv, moje Hedviko!“ odpovídal nemocný, když byl hodnou chvíli starostlivé dívce do očí se díval, a předešlý úsměv okolo rtů se mu rozložil. „Tvoje slovo začaruje nepřátely moje, a pevná bude vůle má, že nebudu moci klesnouti — a v potupu světskou padnouti.“
„Já nejsem vaše Hedvika!“ prosila dívka hlasem jemným. „Zpamatujte se! — Tuto je panna Hedvika.“
Oči mistrovy točily se za rukou, jíž Marie v bolestném úžasu tady stojící a mlčící ukazovala — a prvnější zděšení vrazilo mu zase do tváře.
„Pryč — pryč!“ zkřikl. „Ad inferos — do pekel — zaklínám tě — per Jovem!“
A zděšená panna odskočila od lože.
„Nesmrtelný Bože!“ zvolala, ruku silně si na čelo tisknouc, jakoby se přesvědčiti chtěla, zdali nespí a nesní. „Co se to se mnou děje? Kde jsem se to octnula?“
„Upokojte se, dušinko!“ jala se nyní stará Markyta mluviti — nemohla ale řeč svou dokončiti; neboť rychle a křečovitě popadla ji Hedvika za ruku a vlekla ji ke dveřím.
„Pojď, pojď!“ volala. „Zde hoří podlaha pod nohama — zde se na nás stěny sesypou!“
„Rodičko boží!“ ozvala se nyní stará Háta. „Jakž pak půjdete za takové tmy domů? — Počkejte, já vám objednám člověka, hodného muže, který vás domů dovede.“
Po těch slovech vyběhla z komnaty a zůstavila hosti v rukou Marie, která byla nyní, dvojím, trojím hořem sklíčena, k Hedvice přistoupila.
„Ó, neděste mě myšlénkou, že se hněvivě odtud ubíráte!“ jala se prosebně k pohoršené dceři Anselmově mluviti. „Jakž by vás mohla slova lekati, prohozená v zimniční horkosti?“
„Mlčte!“ odpověděla jí Hedvika popuzeně. „Což víte vy o tajnostech přírody? o zjevení nejtajnějších myšlének v zanícení smyslů? — Zrádně vystupují žádosti člověka na jevo, když se ostražití jich strážcové, smyslové, rozletí! On mne nemiluje — a vy jste vražednice lásky!“
„Světice boží!“ zkřikla Marie, ruce nad prsy sepjavši. „Z čehož mě to viníte?“
„Z toho, co vám nyní plamenným písmem, hanbícím se uzarděním, na tváři psáno stojí!“ zvolala pyšná Hedvika. „Proč se zapalujete, je-li srdce a mysl vaše bez viny?“
„To jest!“ zvolala Marie slovem hrdým, uražena jsouc v jemné duši panenské. „Ale žaloba vaše jesti taková, že ji poctivá dívka beze studu slyšeti nemůže. Ne vražednicí — ale živitelkou jeho lásky chtěla jsem býti,“ mluvila dále a slzy jí kanuly po lících; „protož jsem k vám přišla s prosbou, abyste jeho touze ulevila. Že vás nyní znáti nechce, je snad kynutí věčně moudré prozřetelnosti, která mu pozdějších bolestí ušetřiti myslí; neboť kdo jenom jedinou myšlénkou o lásce svého vyvoleného pochybuje, přestává ho již tou čistou, bezzištnou láskou milovati, která jediná oblažiti může — a vy byste mu tuto žalost, jak pozoruji, učinila dříve neb později.“
„Dobře, dobře — moje sladká rekyně!“ smál se zvukem polovičné šílenosti mistr, který se byl mezi tím na loži svém posadil. „Neboj se krahujcových pazourů!“
„Milosrdný Bože!“ zděsila se Marie, jako blesk zase k loži přiskočíc. „Nezbavuj mne ubohou smyslů!“
V tom ale otevřely se již také dvéře, a do komnaty vešla zase paní Háta, vedouc s sebou souseda Sekyrku, jemuž pak s mnohými prosebnými slovy hosti své odevzdala, aby je domů doprovodil.