Dekret Kutnohorský (Tyl)/23.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
22.	23.	24.

Údaje o textu
Titulek:	23.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 169–179. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V nejzadnějším koutě „u červené lišky“ seděla společnost v přepodivném rozmaru.

Když byli studenti po králově zkřiknutí od Hedviky upustili a kvapně se rozprchli, nezůstaly na ulici než tři osoby, totiž Václav, průvodčí jeho a Sekyrka. Avšak i tento poslední, jsa průvodu dcery Anselmovy již zbaven, byl by se rád jednou cestou za mladíky pustil, kdyby ho nebyl pes jako ze staré známosti za kabát držel, že se z místa hnouti nemohl. Byloť to ono mohutné zvíře, které toulavého kramáříka „u červené lišky“ s králem seznámilo.

„U všech černých!“ zvolal Václav, vida, co se děje. „Jakou pak to náš věrný opatrovník kůstku drží?“ — A poznav potom Sekyrku, dal se plným hrdlem do smíchu. — „Co je pravda, to je pravda — pilné kupce v naší milé Praze máme — a tento je příklad vší přičinlivosti. Kamkoli se otočím, vběhne mi do rukou! — Co tu děláš? Vyběhl jsi zase na ženitbu? — Nevíš-li, že jsem ti řekl, že ti sám nevěstu vyhledám?“

Jektajícíma rtoma, celý se třesa, neboť ho pes pořád ještě držel, pověděl Sekyrka, jak se dostal touto chvílí na ulici a mezi studenty.

„I podívej se, kmotře, na toho košťála!“ obrátil se Václav k svému průvodci — „jaké to má štěstí! Hezké panny domů vodit! Hvězdy boží! posléz ještě všem Pražankám hlavy pomate — a toho předce dopustiti nemůžeme — co? Již je nejvyšší čas, abychom ho někomu do rukou dali, který by mu otěže hezky krátce zadrhnul. — Pusť ho, pusť ho!“ zkřikl pak na psa. „Pán půjde s námi.“

Po těch slovech bral se rychlými kroky přes veliké náměstí do úzkých ulic k „červené lišce“.

„Jdi, kmotře, podívej se, je-li voda čistá!“ řekl k průvodčímu, a tento vešed do krčmy, navrátil se v několika okamženích i s krčmářkou.

„Blahoslavený den, který tvou Milost pod mou chatrnou střechu přivádí“ — počala tělnatá žena ohebným jazykem krále vítati; ale tento jí bystrý proud řeči brzy překazil.

„Večer je — večer, rozmilá Doroto!“ řekl; „den jsi dávno prodělala. Teď ale skoč a podívej se, abychom tiché místečko dostali, nežli se noc přižene! Přivedl jsem ti několik žíznivých jícnů — a jestli se dobře zachováš, dostaneš dobré zpropitné.“

S těmi slovy bral se za krčmářkou, která neočekávané hosti stranou do komůrky vedla, kde jenom vyvolení sedali. Tam hodil sebou Václav do kouta a natáhl nohy na lavici; tichý průvodce jeho sedl si naproti němu a pes lehl pod stůl. Jediný Sekyrka zůstal u prostřed jizby státi, nevěda, co počíti.

Kramářka přinesla víno.

„Hoj, ty pečlivá Marto!“ promluvil na ni Václav. „Postav se tuhle trochu vedle našeho milého měšťana! — Tak! — A teď se na sebe hezky z ostra podívejte.“

Krčmářka nevěděla, co se děje. I upřela své navlhlé oči v masitých tvářích na Sekyrku, jejž arci tuze dobře znala, a špoulila ústa k podivnému úsměchu. Ubohý kramářík ale myslil, že se pod ním podlaha boří. Rozumělť již, co Václav obmýšlí, a studený pot vyrazil se mu na čele. Nebyl v stavu, oči k paní Dorotě pozvednouti. Stál tam s hlavou svěšenou.

„Já ti přislíbil jednou ženicha, ty masitá pivnice!“ jal se na to král zase mluviti, když byl hrdlo notným douškem propláchnul. „Co myslíš — kdybych ti dal tohoto mužíka?“

Krčmářka vyvalila oči. Chtěla se dáti do smíchu — ale netroufala si. I pohledla zase na Sekyrku, jenž tu vedle ní při své malé, hubené postavě stál jako sukovitá hůl vedle vycpaného žoku, a zeptala se: „A co pak s ním mám dělat?“

„I strč ho třeba do kapsy!“ odbyl ji král. „Ale on bude tvým pánem, a bude mi hledět u „červené lišky“ na pořádek!“

„Královská milosti!“ vyrazil nyní kramářík ze sebe a padl na kolena — „rač mě ubohého ušetřiti!“

„Oho, pane ženichu!“ rozesmál se Václav. „Ty si špatně svou nevěstu nadháníš — ona ti to jednou zle odplatí!“

„Já učiním pokání!“ bědoval zděšený Sekyrka. „Ani nohou z domu se nehnu — budu hleděti v bázni boží svého obchodu —“

„To můžeš všecko, a já tě za to pochválím; ale paní Dorota ti bude pomáhati. Co pak máš proti naší milé hospodyni? Není to kus řádné, vážné ženštiny? — není to osoba, která se milostí naší honosí?“

„To jsem, královský pane!“ ozvala se nyní krčmářka, která si byla rychle v duchu vypočítala, že by byl zámožný Sekyrka vítaným ženichem — „a nepochopuji, proč se mne člověk hrozí, jemužto jsem vždycky jako svému nejmilejšímu hostu všecku úctu a ochotnou službu prokazovala. Či má něco proti mému chování? — Jak? A co se jeho několik kop grošů týče — krčmářka od „červené lišky“ nepřijde k němu se žebráckou mošnou!“

„Bene, bene!“ kýval král hlavou. „Jsem rád, že se při té příležitosti dovídám, kde vlažičku hledati, kdyby jednou v měšci mém sucho nastalo. Na všechen způsob je tento náš milý, s tebou jen žertující měšťan tvým manželem. Zdvihni ho — a dej mu upřímné políbení!“

Paní Dorota nedala se dlouho pobízet. K sladkému smíchu tváře roztáhnuvši, shýbla se, pokud jí masité boky dovolovaly, a vzala Sekyrku oběma rukama v půli těla, a jako hračku jej od země pozdvihnuvši, až se mu nohy v povětří houpaly, hlasitě jej políbila.

Hubený kramářík se nezpouzel. Vězelť v rukou krčmářčiných jako v tuhých kleštích, a věděl, že je těžko Václavovým rozmarům se zprotiviti. Neslť tedy mlčky, co se naň pro budoucí léta jako krupobitné mračno valilo.

Král vida toto neobyčejné objetí nevěsty a ženicha, smál se plným hrdlem a plnou číši na zdraví obou vyprázdnil. V tom vešli do jizby Jeronym a Kuchynka.

„Salvete, salvete!“ vítal král příchozí. „Pojďte, pojďte — můžete býti svědky nejvroucnějšího zasnubování v celém českém království.“

„Inu, za mládence by pan Kuchynka neškodil!“ ušklebila se krčmářka. „A kdybych se směla opovážiti, ráda bych se o družičku postarala, že by radost byla, na ten párek se podívat.“

„Proč pak ne?“ zasmál se Kuchynka. „Až se budeš ty vdávat, matičko — s radostí budu tvým mládencem. Bojím se ale — bojím, že se toho mládenectví nedočkám!“

„Slovo dělá muže!“ zvolala krčmářka, masitou dlaň mladíku nastavujíc, a Kuchynka všecko za žert maje, plácnul dlaní svou; zaklel ale a škrábal se za ušima zvěděv, že je paní Dorota skutečně nevěstou.

Král se rozveselil. Chválil chytrost krčmářčinu a smál se mladíkovi.

„Dobře to umíš — dobře! Hezký ptáček sednul ti na vějičku; i doufám, že ti nebude chtít radost kaziti. Nyní skoč jen honem do sklepa — a nenechávej za tak slavného večera prázdné nádoby na stole. Jdi! Tvůj ženich se zatím o družičku postará! Že ne? Hvězdy boží! sedni pak také jednou — šťastný kramáři! Já chci, abys byl vesel — rozumíš? Zasměj se!“

Sekyrka přisedl ke stolu — a nutil se tváře zkroutiti, jen aby to bylo trochu smíchu podobné.

„Tak, tak!“ zakýval Václav hlavou. „A nyní povídej, kde víš o nejkrásnější holce, aby se k našemu Kuchynkovi za družičku hodila!“

„Milostivý králi!“ začal Sekyrka bojácně koktati — „já nemám pražádných známostí.“

„Nelži!“ zkřikl Václav, pěstí na stůl udeřiv, „Neviděl jsem tě dnes opět — hvězdy boží!“ zvolal dále, za čelo se pochytiv, jakoby mu byla dobrá napadla. „To by byl kousek pro žvatlavou Prahu, abychom ti Anselmovu holku za družičku vybrali! Co tomu říkáte?“

Jeronym i Kuchynka pokrčili rameny, a nechtíce krále o dobrý rozmar připraviti, netroufali si podivnému navržení jeho odmlouvati.

„Vy jste baby!“ horšil se Václav. „Co ty tomu říkáš, kmotře?“ obrátil se k průvodci svému, který nebyl posud ani ústa otevřel.

„Není krčmářská živnost poctivá?“ řekl tento jaksi kysele. „Či má dcera doktorova před oltářem božím větší cenu, nežli žena poctivého řemesla? — anebo je něco více nežli počestný student Pražských škol, který se neostýchá býti mládencem?“

„To není, není!“ zvolal král s úsměchem. „Anselmovic bude družičkou — a kdyby to pro nic jiného nebylo, nežli abych našemu Jeronymovi radost učinil.“

„Mně?“

„Taceas, taceas! Nedělej se svatým! Či myslíš, že neumím dvě a dvě spočítati? Anselm se bude zlobiti — cizí doktoři se budou mračiti — a vy se budete radovati. — Nu, vždyť musím předce spíše s domácí krví držeti, nežli s cizozemskou — že ne?“

Doložil to hlasem nad míru laskavým a vztáhna ruku, podal ji mistrovi.

„Nebes požehnání na tebe, pane královský!“ zvolal tento, radostně a vděčně mu podanou ruku tiskna, zdálo se, že ji chtěl k ústům pozvednouti; ale Václav mu ji kvapně utrhnul.

„Dej si pokoj, člověče!“ řekl trochu nevrle. „Nevidíš-li, že jsme pohromadě samí přátelé? — chceš mě oblizováním na protivné komnaty Vyšehradské pamatovati? Jsem tady dnes, abych se veselil a přátelům svým něco po vůli učinil. Jeť to poslední večer, který na dlouhý čas mezi nelíčenými tvářemi ztráviti hodlám. Zejtra, kdo ví, kdo se na mne sladce šklebiti a potají mě hořce proklínati bude.“

„Milostivý pane,“ zvolal Kuchynka — „kdo by se směl opovážiti —“

„Mlč, mlč, hochu!“ zakřikl ho Václav. „Šlechetný hněv ti dobře sluší — ale kdybysi byl již tak zkušený, jako náš mistr nebo tuhle kmotr, mlčel bysi také, jako oni mlčí, vědouce, že Václav pravdu mluví. Nu, val se, val se, masitá krabice!“ zkřikl na krčmářku, která v jedné ruce velkou mísu s pečenou zvěřinou a v druhé notnou konvici s vínem přinášela. „Ztratila jsi radostí všech pět smyslů, že své hosti žízniti necháváš?“

„Rač ubohé děvce prominouti, milostivý pane!“ začala se žena co možno hlasem nejpokornějším omlouvati, ačkoliv se jí přitom tváře jako tajnou radostí a spokojeností zářily — „rač prominouti, že se trochu opozdila, chtíc milostivého pána svého dle slabé síly své uctiti —“

„— a veškeré čeládce o svých nastávajících vdavkách pověděti — není-li pravda?“ vskočil jí král do řeči, zvědavé zraky na mísu upíraje, na nížto zamilované jídlo jeho leželo. „Avšak vidím, že jsem tě nadarmo nenazval pečlivou Martou — a že jsi omeškání své jak náleží napravila. Nech tady darů svých a vezmi za to s sebou milého ženicha, který bezpochyby žádostí hoří, milostné slovíčko potají s tebou promluviti! A jak jsem řekl: vzácný studiosus Kuchynka s pannou Anselmovic budou mládencem a družičkou!“ Já nechci, aby se v království našem stav nad stav vypínal; přede tváří Boha a světského zástupce jeho jsou všichni stejni — a nechť svět vidí, že nejstarší syn Karla, jejž otcem vlasti nazvali, nejnižšího stavu této vlasti touž měrou si váží, jak stavů vznešených!“

Krčmářka se ženichem odešla — a hosté zůstali samotni. Nějaký čas panovalo ticho. Krále zaměstnávala zvěřina, a ostatní nechtěli mlčení jeho rušiti. Konečně poněkud se nasytiv a dvě, tři číše výborného vína vyprázdniv, náhle nůž odložil, a jakoby se byl z myšlének vytrhnul, které ho posud zabavovaly, řekl: „Rád bych věděl, co jednou svět o mně řekne? — — Ne, ne! — nenamáhejte se, činiti mně chvalozpěvy nebo kázaní — doveduť já sobě také říci, co mně vy pověděti chcete. Vímť já, že nebudou moci pochopiti, jak se král český po noci toulával, jak na svém milém Točníku sedal, co zatím páni a rytířové myslili, že je na cestách za hranicemi — anebo jak sprosté ženě přáti, s dvěma, třemi přátely v krčmách hovořiti — brzy opět v prchlivém hněvu ledajakýs kousek vyvésti mohl — — vím, vím, že mě kloub po kloubu rozbírati, roucho, slupinu mou ohledávati budou — ale jádro mé“ — doložil tichým, temným hlasem jako sám pro sebe — „srdce mé nechají ležeti, toho se nedotknou, to nevyskoumají.“

Přitom byl hlavu na dlaň položil a hleděl tiše k zemi.

„Neuvrhuj veliký počet upřímných, věrných a vděčných poddaných k oněm zlostníkům, kteří královské Milosti tvé nadužívali, chtíce v zemi nekroceným prostopášnostem uzdu popouštěti!“ jal se Jeronym míruplným hlasem mluviti. „Lid zná syna Karlova, on jej miluje, on v něho důvěřuje — a bude památku jeho vděčně v prsou chovati.“

„Lid?“ opětoval Václav. „Ano — lid náš je dobrý, i myslím, že bych si dovedl stánek v srdci i paměti jeho na věčné časy vystavěti, kdyby nebylo závistníků, kteří nejteplejší hnízdo královské, srdce národu, lecjakou smetí znečisťují. Co jsem kdy v utěšených hodinách užil, skoro jen mezi lidem jsem nalezl. Jinak nemám žádného okolo sebe — s kým bych se radoval.“

Zpytavě spočinulo při těchto slovech jiskrné oko průvodčího na králi, a bolestně hořkým úsměvem zpříčila se ústa jeho, nesrozumitelná slova mumlajíce.

„Královský můj dobrodinče!“ ujal se Kuchynka ostýchavě, ale srdečným hlasem mluviti; neboť podivná, trudně pronešená slova ze rtů králových jej bolestně dojala, i myslil, že musí k útěše jeho něco o věrné oddanosti Čechů pronesti; ale průvodčí králův prohlídnuv bezpochyby jeho myšlénky, překazil řeč jeho.

„Mlčte, mladý pane!“ řekl, ruku na rameno mu položiv. „Panovati a do školy choditi je věc rozdílná, a rozdílných jest k tomu srdcí a myslí, rozdílných lidí potřebí. Královské srdce jinak se rmoutí, jinak se těší, nežli naše sprosťácké — s dovolením pana mistra a budoucí vaší slovutnosti. Není-liž pravda, milostivý pane, kmotře,“ obrátil se k Václavovi a jal se číši jeho nalévati — „že je tvé srdce nyní radostné? A chce-li z něho předce něco hořkého vystoupati — honem, splákni to, aby to padlo do propasti, odkud se to nikdy více nevrátí!“

„Tys blázen!“ usmál se Václav, nedaje se k pití dlouho pobízeti.

„Ale poctivý blázen, je-liž pravda?“ řekl tento; „a poctivým bláznům je dobře věřiti. Protož poslyš radu mou — a nech mrzutosti až do Slezska! Tam jí budeš potřebovati, a třeba by se ti jí pak nedostávalo.“

„Neměj starosti — o tu se moji věrní postarají. Žes ale opatrný rádce, měl bych ti něco na památku dáti.“

„Kdo ví, co se nestane. Počkejme jenom, až se rozveselíme!“

„Nu, nepůjde-li to lépe, nežli nyní — tedy se toho nedočkáš! Náš mistr sedí tu dnes také, jakoby měl zejtra disputací míti.“

„Zejtra sotva — ale míti ji budu,“ odpověděl Jeronym. „Pustil jsem se do veliké, těžké pře, a věda, že mi na dlouhý čas bude zástupce scházeti, nemohu se jakéhosi trudu zbaviti.“

„Ale hvězdy boží!“ zvolal král. „Jáť nepřišel na dnešní noc do Prahy, abych se na škaredé tváře díval! Hvězdy boží! večer se začal tak rozkošně — a najednou hrozí mrzutostí. Co je ti, Jeronyme? Mluv! — Jaký zástupce ti bude scházeti?“

„Tvá královská Milost!“ řekl Jeronym — „a já to ponesu tím tížeji, poněvadž se nepřátelé národu tvého radovati budou, že své Čechy bez ochrany a pomoci necháváš.“

„Hvězdy boží!“ zkřikl král, a krev se mu vrazila do tváří. „Kdo by to směl říci? Jaká jsou to slova?“

„Mistrovská,“ řekl jeho průvodce; „i byl bych sám již rád, aby se účinku svého neminula — sice tuze častým potřebováním zevšední. I nebylo by věru na škodu, kdyby si je královský pan kmotr, nežli se na cestu vydá, za pravé ucho zaznamenal.“

„Bene, bene, amicissime!“ dal se král do smíchu. „Dobře, že jsi nechal kmotra doma a mistrovskou larvu nastrčil. Já budu míti hroznou úctu před tebou. Co si mám tedy zaznamenati?“

„Že si cizí doktoři myslí: Bez nás nemůže Praha obstáti, bez nás nemůže král Václav obstáti — bez nás nemůže království české obstáti!“

„To je lež! — a já jim dokáži — těm moudrým pánům, že můžeme všickni bez nich obstáti.“

„To my, pane, víme, že to dokázati můžeš,“ jal se Jeronym mluviti; „ale právě proto se také hluboce rmoutíme, že síly a moci své neužíváš, kde se hrdá samolibost opovažuje jich urážeti.“

„Ale hvězdy boží!“ rozhorlil se král, číší právě vyprázdněnou silně o stůl udeřiv — „co pak vlastně chcete? Mluvte — nezlobte mě! Já chci býti vesel!“

„Královská Milosti!“ ozval a vzchopil se Kuchynka na mrknutí Jeronymovo — „dovol, abych nyní já ústa otevřel. Tito dva pánové — a jak se domýšlím, i moji věrní přátelé, zdá se, mají samou uctivostí, z kteréž i snadno lidská bázeň pochází, zdřevěnělé jazyky; ale já, kterýžto jsem té rozkoše, té cti, té milosti užil, že jsem s tebou nejen při jednom stole pil, v jedné světnici notný výtopek dostal, nýbrž i službu samaritanskou člověku prokázal, který, nevím, jestli na pouti do Jericha nebo k „červené lišce“, inter latrones upadnul —“

„Dobře, dobře!“ kýval Václav hlavou — „ty budeš mým kazatelem!“

„Já“ — pokračoval mladík — „nemám bázeň, leda jaká z lásky syna k otci, studiosi erga universitatis tutorem, věrného Čecha k svému králi vyrůstá — a v této své nebažní prosím tě a žádám: Dej mi hlasy, o něžto se již tak dlouho s Bavory a Sasy i s jinými pronárody hádám!“

„Máš je míti, hochu!“ zvolal král, ruku mu podávaje; „máš je míti! S tebou je předce moudrá rozprávka!“

„Nechtěl bysi mi to dáti zase písemně?“ zeptal se Kuchynka, ruku králi políbiv.

„Ne, ne!“ zasmál se tento. „Pražské školy nemohou diplomy v krčmě psané schovávati; ale jak jsem řekl — první moje práce, až se do Čech vrátím, bude porovnání hlasů vašich! Můžete mi tato slova na mysl uvesti! — Teď ale vesele!“