| Dekameron — Den sedmý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka sedmá | Povídka osmá | Povídka devátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka osmá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Ottava |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 317–327. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Manžel žárlí na svoji ženu, jež přivázavši si v noci provázek na palec u nohy, sezná, že přichází její milenec. Manžel to spozoruje a zatím co stíhá milence, položí jeho manželka na místě sebe do postele jinou ženskou, kterou manžel zbije a ustřihne jí vlasy, načež běží pro bratry své ženy, kteří shledavše, že není pravda, co tvrdil, vynadají mu.
Všem zdálo se podivno, že paní Beatrice byla příliš zlomyslna, tropíc si šašky ze svého manžela, a všichni tvrdili, že Anichino měl as notný strach, když slyšel, kterak paní pevně jej držící vypravuje, jak se ucházel o její lásku. Avšak když král viděl, že Filomena se odmlčela, obrátiv se k Neifili pravil:
„Vypravujte!“
Dívka usmívajíc se poněkud chvíli počala:
„Krásné dívky, velmi krušno by mi bylo, kdybych vás chtěla potěšit povídkou tak pěknou jak ony, jež před tím byly vypravovány, avšak doufám, že s pomocí boží provedu dobře svůj úkol.
Věztež tedy, že v našem městě žil kdysi kupec velmi bohatý jmenem Arriguccio Berlinghieri, jenž hloupě, jakož i za našich dnů činí mnozí kupci, domníval se, že se povznese pomocí své ženy, a pojal mladou urozenou dívku, jež špatně se k němu hodila a jejíž jmeno bylo monna Sismonda. Poněvadž pak, jakož bývá u kupců, velmi často býval mimo dům a málo býval s ní, zamilovala se do jakéhos mladíka, jehož jmeno bylo Ruberto a jenž se byl dlouho o ni ucházel.
Když se byli seznámili a při tom snad méně opatrně si počínali, poněvadž paní nanejvýš jej milovala, stalo se — ať již Arriguccio se něčeho o tom dozvěděl, anebo jakkoli — že manžel stal se nanejvýš žárlivý, skorem nikdy nevycházel z domu po svých záležitostech a takřka nedbal ničeho jiného, než jak by střežil svoji ženu. Nebyl by ani usnul, kdyby nebyla před ním šla na lože. To žínku velmi rmoutilo, neboť takto nikterak nemohla pobýt s Rubertem.
Avšak když byla velmi mnoho přemítala, aby nalezla nějaký prostředek, kterak by se sešla se svým milencem, a on sám ji často o to žádal, připadla na tuto myšlenku. Komora její měla okno na ulici a ona často byla spozorovala, že Arriguccio sice dlouho neusíná, ale když usnul, spí velmi pevně, a umínila si tedy objednati Ruberta ke dveřím domu a zatím co manžel její bude tvrdě spáti, půjde mu otevřít a pobude s ním trochu. Aby pak mohla zvědět, aniž by toho kdo pozoroval, umínila si, spustit provázek z okna komory, aby dosahoval jedním koncem až k zemi, druhý konec pak, jenž se táhl po podlaze až k jejímu loži, až pod pokrývku, si přivázala na palec u nohy. A když to byla vzkázala Rubertovi, nařídila mu, aby když přijde, zatáhl za provázek, ona pak, bude-li manžel spát, pustí provázek a půjde mu otevřít. Kdyby však nespal, stáhne provázek k sobě, aby marně nečekal. To se velmi líbilo Rubertovi, jenž často přicházel, a někdy se mu podařilo pobýti s ní, někdy také ne.
Konečně, když takto častěji byli tento kousek opakovali, stalo se jedné noci, kdy paní spala a Arriguccio natáhl nohu z postele, že náhodou nalezl onen provázek. Když pak jej vzal do ruky a shledal, že jest přivázán na palci jeho manželky, pravil sám k sobě: „V tom je nějaký úskok.“ A shledav pak, že provázek jde oknem ven, byl o tom přesvědčen. Pročež pozorně ustřihl provázek u palce manželky, přivázal si jej na palec svůj a čekal z ticha, aby poznal, co to znamená.
Netrvalo dlouho a přišel Ruberto a když zatáhl provázkem, jak míval v obyčeji, Arriguccio to pocítil. A poněvadž nebyl provázek pevně přivázal a Ruberto silně táhl, sklouzl mu provázek do ruky a on považoval to za znamení, aby čekal. Arriguccio rychle povstav a ozbrojiv se, spěchal ke dveřím, aby viděl, kdo to, a zle ho přivítal.
Bylť Arriguccio, ačkoli byl toliko kupcem, muž statečný a silný. Když přišel ke dveřím, neotevřel bezpochyby tak tiše, jak činívala paní, a Ruberto, jenž čekal, zaslechnuv to, domyslel se, co to znamená a že dveře otevírá sám Arriguccio. Pročež rychle dal se na útěk, jsa pronásledován Arrigucciem. Na konec, když již byl Ruberto značný kus uběhl a manžel nepřestal jej pronásledovat, tu Ruberto, jsa rovněž ozbrojen, tasil meč a postavil se mu, tak že oba se utkali v boj.
Paní probudivši se, když Arriguccio šel otevřít, a vidouc, že tkanice na jejím palci jest ustřihnuta, ihned poznala, že její úskok jest objeven. A shledavši, že Arriguccio se pustil za Rubertem, rychle povstavši a tušíc, co by z toho mohlo pojít, zavolala svoji služku, jež o všem věděla, tolik jí domlouvala, až na místě ní ulehla do postele, prosíc ji, aby se nedala poznat a snesla trpělivě těch několik ran, jež utrží od Arriguccia. Slíbila jí, že se jí za to tak hojně odmění, že nebude míti proč toho litovat. A shasivši svíci v komoře odešla a skryla se kdesi v domě, čekajíc, co se stane.
Půtka mezi Arrigucciem a Rubertem probudila sousedy v okolí, kteří na bojující počali láteřit. Arriguccio pak obávaje se, aby nebyl poznán, aniž se dozvěděl, kdo mladík jest, a nemoha jej zranit, rozhněván a rozmrzen zanechal jej a vrátil se domů. A přijda do komory, jal se hněvivě křičet:
„Kde jsi, ženo frejná? Zhasila jsi světlo, abych tě nenalezl, ale zmýlila jsi se.“
I přistoupil k loži a domnívaje se, že nalezl svoji manželku, chopil se služky a jak jen mohl rukama i nohama tak na ni dorážel a tolik ran jí naložil, že měla celou tvář opuchlou a tělo plné modřin. Konečně jí ustříhal i vlasy, neustále ji častuje nejhoršími slovy, jaké kdy provinivší se žena slyšela.
Služka usedavé plakala, neboť měla proč, a ačkoli nejednou volala: „Nastojte, pro milosrdenství boží, přestaňte už!“ byl hlas její pláčem tak dusen a Arriguccio tak omámen svou zuřivostí, že nedovedl rozeznat, že má v rukou ženu jinou a nikoliv svoji manželku. Když pak jí byl dosyta natloukl a ostříhal vlasy, jak jsme již pravili, zvolal:
„Nešlechetná ženo, nechci se tě více dotknout, ale půjdu k tvým bratřím a povím jim tvoje pěkné kousky. A pak ať si pro tebe dojdou a učiní s tebou, co se jim zdá příhodno jejich cti, a vezmou tě s sebou. Neboť zajisté v tomto domě více nezůstaneš.“
A řka to odešel z komory, zamknul ji zvenčí a odešel samoten. Jakmile paní Sismonda, jež byla všechno slyšela, poznala, že manžel její odešel, odemkla komoru a rozžala světlo, i nalezla služku celou potlučenou a usedavě plačící. Potěšila ji, jak nejlépe mohla, a dovedla ji do její komory, kdež potají dala ji opatrovat a ošetřovat a z peněz Arrigucciových ji obdarovala, tak že ji úplně uspokojila. Když pak byla uložila služku do její komory, rychle ustlala svoji postel, jakoby této noci nikdo tam nebyl spal, a rozžavši lampu a obleknuvši se, usedla v síni a jala se šíti, čekajíc, co se dále stane.
Arriguccio odešed z domu, co nejrychleji ubíral se do domu bratří své manželky a zde tak dlouho tloukl na vrata, až mu bylo otevřeno. Bratři panini, jež byli tři, a matka její shledavše, že to Arriguccio, všichni povstali a rozžavše světlo, přišli a tázali se ho, co tu v tuto hodinu a tak samoten hledá.
Na to Arriguccio počav tkanicí, kterou byl nalezl na palci nohy paní Sismondy, až do konce vše, co shledal a činil, jim vypravoval. A aby jim podal veškery důkazy toho, co učinil, vložil jim do rukou vlasy, o nichž se domníval, že je ustřihl své ženě. Doložil pak, aby si pro ni přišli a naložili s ní, jak uznají pro svoji čest, neboť on prý nehodlá podržeti ji déle v domě.
Bratři panini velmi byli rozhorleni tím, co slyšeli, a jsouce přesvědčeni, že to pravda, rozhorlili se proti ní, dali rozžehnout pochodně, majíce v úmyslu šeredně jí zahráti, vydali se s Arrigucciem na cestu a šli k jeho domu. Matka jejich vidouc to s pláčem je následovala a brzy tomu, brzy onomu domlouvala, aby tak snadno neuvěřili těmto věcem, dokud sami neviděli a nepřesvědčili se; neboť prý manžel její snad z jiné příčiny se na ni rozzlobil a ublížil jí a že teď se takto vymlouvá. Pravila též, že by se velmi divila, kterak by to bylo možno, neboť zná dobře svoji dceru, neboť ji od maličkosti vychovala, a mnohé podobné věci pověděla.
Konečně přišli do domu Arrigucciova a jali se stoupat po schodech. Paní Sismonda slyšíc je přicházet, zvolala:
„Kdo to?“
Na to jeden z bratří odpověděl:
„Poznáš brzy, ženo frejná, kdo to.“
Tu zvolala paní Sismonda:
„Bůh pomozi! Co to znamená?“
A povstavši pravila:
„Milí bratři, buďte mi vítáni! Co zde hledáte v tuto hodinu všichni tři?“
Bratři vidouce, kterak povstala od šití a že nemá ve tváři nijaké známky, že by byla bita, kdežto přece Arriguccio vypravoval, že ji stloukl, až se nemohla hnout, poněkud se zarazili a potlačivše svůj hněv, tázali se, kterak se to stalo, že Arriguccio si na ni stěžuje, vyhrožujíce jí zhurta, nepoví-li jim vše. Paní odpověděla:
„Nevím, co bych vám měla o sobě povědět, aniž proč by si Arriguccio mohl na mne stěžovat.“
Arriguccio spatřiv ji, hleděl na ni jako pitomý, vzpomínaje si, že jí byl naložil aspoň tisíc políčků na tváře a poškrábal ji a ublížil jí všemožným spůsobem, a a nyní ji viděl, jakoby se jí nic nebylo přihodilo. Záhy však bratři pověděli jí, co jim byl vypravoval Arriguccio o provázku, o bití a vše ostatní.
Paní obrátivši se k Arrigucciovi pravila:
„Nastojte, manželi můj, co to slyším? Proč mne vydáváš za ženu frejnou, ke své nejvyšší hanbě, ačkoli jí nejsem, a sebe za špatného, ukrutného muže, jímž také nejsi? A kdy jsi byl této noci zde v domě, neřku-li u mne? A kdy jsi mne bil? Já aspoň si nevzpomínám na nic takového.“
Arriguccio jal se odpovídat:
„Jakže, ničemnice, což pak jsme nešli spolu spat? Což pak jsem se nevrátil, když jsem byl honil tvého milence? Což jsem ti nenaložil dosti ran a neustřihl ti vlasy?“
Paní na to pravila:
„V tomto domě jsi dnes v noci nebyl. Ale nechmež toho, neboť proto nemám jiného svědectví mimo svoje pravdivá slova. Hleďme však, co pravíš, žes mne bil a žes mi ustřihl vlasy. Mne jsi nebil nikdy, a nechať kdokoli a ty též, pohledne, mám-li na celém svém těle nějaké znamení, že jsem byla bita. A také bych ti neradila, abys se toho odvážil, bys vztáhl na mne ruku, neboť, při sám Bůh, vyškrábala bych ti oči. Aniž jsi mi ustřihl vlasy, abych o tom věděla, aneb to cítila. Ale snad jsi tak učinil, aniž jsem toho pozorovala. Podívej se, mám-li je ustříhány, čili nic.“
A sejmuvši s hlavy závoj ukázala, že má vlas neporušený, ale nikoli ostříhaný.
Bratři a matka vidouce a slyšíce to, jali se mluviti k Arrigucciovi:
„Co tomu říkáš, Arriguccio? Není tomu tak, o čem jsi vypravoval, přijda k nám, žes učinil. A nevíme, kterak dovedeš dokázat ostatek.“
Arrigguccio byl jako ve snách, ale přece chtěl promluvit. Avšak vida, že toho, co doufal uvésti na důkaz svých slov, vůbec nebylo, neodvážil se ničeho promluvit.
Paní pak obrátivši se k bratřím pravila:
„Milí bratři, vidím, že přišel, aby mne přinutil k tomu, co jsem nikdy nechtěla učinit, abych vám vypravovala jeho podlost a ohavnosti; učiním to tedy. Věřím pevně, že vše, co vám pověděl, vskutku se mu přihodilo a učinil to a poslyšte kterak. Tento ctihodný muž, jehož k mému neštěstí dali jste mi za manžela, jenž se nazývá kupcem a jenž chce, aby mu bylo dáno víry, měl by býti střídmější než poustevník a cudnější než panna. Avšak málo je večerů, aby se nepotloukal opilý po hospodách, ve spolkách s všelikými darebnými ženštinami a pobudy, a já musím až do půlnoci, ba mnohdy až do rána čekati tak, jak jste mne viděli. Zajisté, že jsa jak náleží spit, šel spat s nějakou takovou poběhlicí a když vstal, nalezl na její noze provázek, načež provedl všechny ty hrdinské kousky, o nichž mluvil, a na konec se k ní vrátil a zbil ji a ostříhal jí vlasy. A nejsa ještě jak náleží při smyslech, domníval se, a vím, že se dosud domnívá, že vše to učinil mně. Jen se mu podívejte pozorně do tváře, je doposud polou opilý. Ale nechať cokoli o mně pověděl, nechci, abyste to brali jinak, než jako řeč opilcovu, a poněvadž já mu to odpouštím, odpusťte mu to rovněž.“
Matka panina slyšíc tato slova stropila hluk a zvolala:
„Při sám Bůh, milá dcero, to se nesmí strpět. Spíše by měli zabiti toho nevděčného prašivého psa, jenž nebyl hoden, aby dostal takovou dívku, jako jsi ty. Vždyť si počíná, jako by tě byl vzal s hnojiště. To by tak ještě chybělo, abys si dala líbiti takovéto urážky od kupčíka z oslího lejna, přišlého z vesnice, z lecjaké sebránky, oděného v hadrech, v děravých spodcích a s perem za pásem. Taková čeládka, má-li tři groše, chce si bráti dcery urozených mužů a řádných paní za manželky a dá si malovat erby a chvástá se: „Jsem v přízni s těmi a těmi, a ti a oni jsou z naší rodiny.“ Byla bych bývala radši, kdyby moji synové byli poslechli mé rady, neboť mohli tě se ctí dostati do rodiny hrabat Guidi, kdež bys také nebyla bez chleba, ale oni tě dali tomuto pokladu, tomu muži k pohledání, jenž tebe, jež jsi nejhodnější dcera z celé Florencie a nejpočestnější žena, nestydí se o půlnoci vykřikovati jako frejířku, jako bychom tě neznali. Ale při sám Bůh! kdyby šlo po mém, dostalo by se mu takového výprasku, že by ani neodlezl.“
A obrátivši se k synům zvolala:
„Synové moji, vždyť jsem vám pravila, že z toho nepojde nic dobrého. Slyšeli jste, kterak váš milý příbuzný nakládá s vaší sestrou? Takový držgrešle! Kdybych byla na místě vašem, a on by o ní takto mluvil a takto s ní nakládal, neměla bych klidné chvíle, dokud bych ho nedostala pod zem. A kdybych byla mužem, jako že jsem ženou, netrpěla bych, aby jiný mimo mne to provedl. Bože, potrestej toho ničemného opilce, jenž nemá ani za mák studu!“
Mladíci vidouce a slyšíce to, obrátivše se k Arrigucciovi, nadali mu nejhorších věcí, jakých kdy byl ničemný člověk slyšel. A na konec pravili:
„Promíjíme ti to, jako opilci. Ale střež se, abys jakživ nenechal dojíti k tomu, bychom o tobě takové věci slyšeli. Neboť zajisté, jestliže se něčeho o tobě dozvíme, splatíme ti to i ono.“
A řkouce to, odešli. Arriguccio zůstal jako opařen, nevěda sám, zdali to, co byl učinil, bylo pravdivé či sen, a nepromluviv slova, nechal manželku na pokoji. Paní takto nejen svou chytrostí unikla přítomnému nebezpečí, ale uvolnila si cestu, aby také na příště mohla činit, co jí libo, aniž se musela obávat svého manžela.“