| Dekameron — Den sedmý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka šestá | Povídka sedmá | Povídka osmá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka sedmá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Settima |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 309–316. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Lodovico zjeví paní Beatrici lásku, kterou k ní chová; ona pošle Egana, svého manžela, ve svých šatech do zahrady a obcuje s Lodovikem, jenž pak povstav zbije Egana v zahradě.
Duchapřítomnost paní Isabelly, o níž vypravovala Pampinea, byla všemi členy společnosti uznána za hodnou obdivu. Avšak Filomena, které král nařídil, aby pokračovala u vypravování, pravila:
„Rozmilé dívky, nemýlím-li se, myslím, že ihned budu vám moci vypravovat historii neméně pěknou.
Věztež, že kdysi žil v Paříži urozený muž z Florencie, jenž pro chudobu byl se stal kupcem, a tak dobře se mu při kupectví dařilo, že se tím stal velmi bohatý, a měl se svou manželkou toliko jediného syna, jemuž dal jmeno Lodovico. Poněvadž pak měl větší náklonnost k urozenosti otcově než ke kupectví, nechtěl jej dát otec do žádného obchodu, nýbrž dal jej mezi ostatní urozené mladíky do služeb krále francouzského, kdež se přiučil velmi pěkným spůsobům a všelikým užitečným věcem.
Za jeho pobytu u dvora stalo se, že někteří rytíři vracející se od Božího hrobu, seznámili se s mladíky, mezi nimiž se nalézal i Lodovico, a když spolu hovořili o krásných ženách ve Francii, Anglii a jiných zemích světa, jal se jeden z nich vypravovati, že zajisté kdekoli hledal a kolik žen viděl, neviděl žádnou, jež by se krásou rovnala manželce Egana de Galluzzi v Bologni, jejíž jmeno bylo paní Beatrice. A všichni jeho soudruzi, kdož ji byli viděli v Bologni, s ním souhlasili.
Lodovico, jenž dosud nebyl nikdy zamilován, tak se rozpálil touhou spatřiti ji, že nemohl na nic jiného myslet, a pevně se odhodlal, odebrati se do Bologni a spatřiti ji a zůstati tu, kdyby se mu zalíbila. 1 namluvil svému otci, že by se chtěl odebrat k Božímu hrobu, čehož s velkou obtíží dosáhl.
Dal si tedy jmeno Anichino a dostal se do Bologni, kdež mu štěstí přálo tak, že již příštího dne spatřil ji na slavnosti, a zdála se mu mnohem krásnější, než jak byl očekával. Pročež zamilovav se horoucně do ní umínil si, že neopustí Bologni, dokud nedosáhne její lásky. A přemýšleje, jakou cestou by se dostal k svému cíli, zavrhl všechny ostatní prostředky a umínil si, že bude se snažit vstoupiti do služeb jejího manžela, jenž měl mnoho služebnictva, doufaje, že tímto spůsobem snad bude moci dosíci svého cíle. Prodal tedy svoje koně a postaral se náležitě o svoje služebníky nařídiv jim, aby se stavěli, jako by ho neznali. Vypořádav pak řád se svým hostinským, pravil, že by rád vstoupil do služeb nějakého hodného pána, kdyby jej nalezl.
Hostinský mu odpověděl:
„Ty bys byl právě sluhou, jenž by dovedl býti milý urozenému muži zdejšímu, jehož jmeno jest Egano. Má mnoho sluhů a přeje si, aby byli tak spůsobní jako ty. Promluvím s ním.“
A učinil, jak pravil, a dříve než od Egana odešel, dosáhl toho, že přijal do služby Anichina, jemuž to bylo nade vše milé. A bydle v domě Eganově a maje hojnou příležitost viděti svoji paní, jal se sloužiti Eganovi tak dobře a tak ochotně, že si jej tak zamiloval, že bez něho ničeho nepočínal a svěřil mu správu veškerých svých věcí.
Jednoho dne vyšel Egano na lov, zanechav Anichina doma, a paní Beatrice, jež o jeho lásce dosud ničeho nevěděla, ale sama, pozorujíc často jeho spůsoby, velmi jej chválila a oblíbila si ho, jala se s ním hráti v šachy. Anichino pak, jenž se jí chtěl zalíbit, dal se porazit, učiniv to velmi obratně, tak že z toho měla velkou radost. Služky paniny vidouc, že jest zaměstnána hrou, odešly a zanechaly je při hře samotny; tu Anichino ulevil si hlubokým vzdechem.
Paní pohlednuvši na něho tázala se:
„Co je ti, Anichino, je ti líto, že jsem tě obehrála?“
„Paní má,“ odpověděl Anichino, „věc mnohem horší, než to, jest příčinou mých vzdechů.“
Na to paní pravila:
„Nuže, pověz mi to, máš-li mne rád.“
Když Anichino uslyšel domluvu: „máš-li mne rád“, od té, kterou miloval nade vše, vydal ze sebe vzdech ještě hlubší než první. A tu paní na novo jej žádala, aby jí pověděl, co jest příčinou jeho vzdechů. Na to Anichino odpověděl:
„Paní má, velmi se bojím, že by vám bylo proti mysli, kdybych vám to pověděl. Mimo to pak nevím, zdali byste to nepověděla jinému.“
Tu odpověděla paní:
„Zajisté, že se pro to nebudu hněvat, a buď bezpečen, že cokoli mi povíš, nikdy nepovím jinému bez tvého svolení.“
Na to Anichino:
„Když mi to slibujete, povím vám to.“
A skorem se slzami v očích vypravoval jí, kdo jest, co o ní slyšel, kde a jak se do ní zamiloval a proč se stal sluhou jejího manžela. Pak prosil ji zkroušeně, aby, možno-li, ráčila míti s ním slitování a vyslyšela jeho tajnou a horoucí lásku a kdyby tak nechtěla učinit, aby jej aspoň nechala tak jak jest a dovolila, aby ji nadále miloval.
Ó, podivná ty něžnosti bolognské krve! kterak jsi povždy v takovýchto věcech osvědčila svoji roztomilost! Nikdy jsi neprahla po slzích a vzdechách, povždy jsi povolila usilovným prosbám a touhám lásky. Kdybych ti dovedl po zásluze vzdáti chválu, nikdy by slova moje neochabla!
Urozená paní, když Anichino mluvil, hleděla na něho a důvěřujíc úplně všem jeho slovům, tak prudce vznícena byla jeho prosbami ve své mysli láskou, že rovněž počala vzdychat a několikráte vzdechnuvši, odpověděla:
„Můj rozmilý Anichino, buď dobré mysle! Ani dary aniž sliby, aniž lichocení urozených mužů a pánů, aniž kohokoli jiného — a těch, kdož se o mne ucházeli a dosud ucházejí, jest mnoho, — nikdy nedovedly pohnouti mojí duší tak, abych někoho z nich milovala. Ale tys v té krátké době, co jsi se mnou mluvil, dovedl mne získati tak, že nejsem více svou. Soudím, žes úplně zasloužil moji lásku, a proto ti ji věnuji a slibuji ti, že ti jí dám zakusit, než mine dnešní noc. Aby pak se to mohlo stát, hleď, abys kolem půlnoci přišel do mé komory. Nechám dveře otevřeny, víš, na které straně lože spím, přistup, a kdybych spala, dotkni se mne, abych se probudila, a zjednám ti útěchu pro tvoji dlouhou touhu. A abys mi uvěřil, chci ti dát v závdavek hubičku.“
A vrhnuvši se mu v náručí, láskyplně jej políbila a Anichino ji. Když se takto smluvili, opustil ji Anichino a šel po své práci, očekávaje s největší radostí příští noci.
Egano vrátil se z lovu a když povečeřel, jsa unaven šel špat a paní za ním, nechavši, jakož slíbila, dveře komory otevřeny. Když pak v hodinu, kterou mu byla ustanovila, Anichino přišel a po tichu vplíživ se do komory, zastrčil z vnitřku závoru dveří, přistoupil ke straně, kde paní spala, a vloživ jí ruku na prsy shledal, že nespí. Paní seznavši, že Anichino přišel, chopila svýma rukama obě jeho ruce a držíc jej pevně, tak dlouho se zmítala na loži, až se spící Egano probudil, načež mu pravila:
„Nechtěla jsem ti dnes večer ničeho povědět, poněvadž jsi se mi zdál unaven. Ale pověz mi na svoje spasení, Egano: koho považuješ za nejlepšího a nejvěrnějšího sluhu a jenž tě nejvíce miluje ze všech, jež máš v domě?“
Egano odpověděl:
„Proč se tak tážeš, paní? což to nevíš sama? Nemám, aniž jsem kdy měl koho, jemuž bych tolik důvěřoval a jehož bych tolik miloval, jako důvěřuji a jak miluji Anichina. Ale proč se mne na to tážeš?“
Anichino shledav, že Egano je vzhůru, a slyše, že se mluví o něm, několikráte se hleděl vymknouti z rukou paniných a uprchnout, strachuje se velmi, že jej paní chce zradit, ale ona jej držela tak pevně, že se nemohl hnout. Paní odpovídajíc Eganovi pravila:
„Povím ti to. Domnívala jsem se, že tomu tak, jak pravíš, a že jest věrnější než kterýkoli jiný, avšak on sám mne vyvedl z omylu. Neboť když jsi dnes vyjel na lov, zůstal doma, a když se mu zdála chvíle příhodná, nestyděl se žádali ode mne, abych svolila k jeho žádosti. Já pak, aby mi nebylo třeba dokazovati věc tu mnohými důvody, a abys se mohl vlastníma očima přesvědčit, odpověděla jsem, že svolím k jeho žádosti a že dnes po půlnoci přijdu do naší zahrady a tam jej budu očekávat pod jedlí. Ovšem že tam nehodlám přijít, ale chceš-li se přesvědčit o věrnosti svého sluhy, můžeš tak snadno učinit, vezma na se moje sukně a na hlavu závoj a jdi tam čekat, přijde-li, jakož jsem přesvědčena, že přijde.“
Egano slyše to, pravil:
„Zajisté, že se na to podívám!“
A povstav co nejlépe mohl se přestrojil do ženiny sukně a se závojem na hlavě vyšel do zahrady pod jedli a jal se čekat na Anichina.
Jedva že odešel, zamkla paní dveře komory. Anichino, jenž byl zakoušel nejvyšší strach, jehož jakživ byl poznal, a seč byl hleděl se vymknout z rukou paniných a stotisíckráte proklínal ji, svoji lásku i sebe, že byl tak lehkověrný, shledav, co na konec byla učinila, byl nejšťastnější ze všech smrtelníků, a když se paní vrátila na lože, jak si přála, lehl k ní a měli spolu hezky dlouho rozkoš a kratochvíli. Pak když se paní zdálo, že je na čase, aby Anichino odešel, kázala mu, aby vstal a oblékl se, a pravila k němu:
„Miláčku můj, teď vezmi pořádnou hůl, jdi do zahrady a stavě se, jako bys mne byl sváděl, abys mne zkoušel, a jako bych to byla já, vynadej Eganovi a nalož mu pořádně holí. Neboť z toho nám pojde veliká rozkoš a kratochvíle.“
Anichino vstal a odebral se do zahrady s důkladnou vrbovou holí a když byl blízko jedle a Egano jej spatřil přicházet, povstal, jakoby jej chtěl uvítat s největší radostí, a pospíšil mu vstříc. Na to zvolal Anichino:
„Aj, ty nešlechetná ženo, tedy jsi přišla a domnívala jsi se, že bych mohl, nebo chtěl spáchat na svém pánu takový hřích? Ve zlou chvíli jsi sem přišla!“
A pozvednuv hůl, počal mu nakládat. Egano slyše to a vida hůl nepromluviv slova, dal se na útěk, pronásledován Anichinem, jenž stále volal:
„Jdi, Bůh tě potrestej, ženo frejná, však to zítra najisto povím tvému manželi!“
Egano dostav řádně co proto, vrátil se seč nejrychleji mohl do komory. Manželka jeho tázala se, přišel li Anichino do zahrady. Egano odpověděl:
„Kdyby byl raději nepřišel. Neboť domnívaje se, že jsi to ty, div že mi holí kosti nezpřerážel a nadal mi nejhorších slov, jakých kdy frejná žena slyšela. A zajisté byl bych se velmi divil, že by ti byl řekl ona slova s úmyslem, aby mi spůsobil hanbu. Ale když tě viděl tak veselou a přívětivou, chtěl tě zkoušet.“
Na to pravila paní:
„Bůh budiž pochválen, že mi to dokázal slovy a tobě skutkem. Myslím, že by mohl říci, že jsem trpělivěji snášela jeho slova, než ty jeho skutky. Avšak poněvadž je ti tak věrný, je třeba, abychom jej měli rádi a v poctivosti.“
Egano odpověděl:
„Zajisté, že máš pravdu.“
A vzav si z toho poučení, domníval se, že má nejpočestnější ženu a nejvěrnějšího sluhu, jaké kdy měl urozený muž. Pročež, když později nejednou s Anichinem a svojí manželkou smáli se této příhodě, měli Anichino a paní větší vůli, než by snad byla se jim naskytla, aby si dopřávali rozkoše a kratochvíle, dokud se Anichinovi líbilo pobýti u Egana v Bologni.“