| Dekameron — Den sedmý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka osmá | Povídka devátá | Povídka desátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka devátá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Nona |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 328–342. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Lydie, manželka Nikostratova, miluje Pyrrha, jenž, aby jí mohl uvěřit, žádá na ni tři věci, jež vesměs provede, a mimo to u přítomnosti Nikostratově s ním obcuje a namluví Nikostratovi, že nebylo pravda, co viděl.
Všem líbila se povídka Neifilina, tak že dívky nemohly se zdržeti smíchu a hovořily o ní, ačkoli král nejednou nařizoval, aby byly zticha, vyzývaje Panfila, aby vypravoval svoji povídku. Když pak se konečně odmlčely, počal Panfilo takto:
„Nemyslím, ctihodné dívky, že by byla věc sebe obtížnější a povážlivější, aby se jí neodvážili ti, kdož horoucně milují. Ačkoli pak to bylo dokázáno ve mnohých povídkách, přece se mi zdá, že mnohem lépe to dokáži povídkou, kterou hodlám vypravovat. Uslyšíte o žínce, jež ve svých záměrech mnohem více měla štěstí než rozšafného důmyslu, a protož neradil bych vám nikterak, abyste vstupovaly do šlépějí té, o níž budu vypravovat. Neboť štěstí nebývá vždy stejně ochotné a také všichni muži nejsou stejné zaslepeni.
V Argu, jednom z nejstarších měst v Achaji, jež bylo mnohem pověstnější někdejšími svými králi, než svou velikostí, žil kdysi urozený muž, jehož jmeno bylo Nikostratus, a jemuž, když již byl blízek stáří, osud dopřál za manželku urozené dívky, jež byla neméně smělá jako krásná, a jejíž jmeno bylo Lydia. Muž ten, jsa urozený a bohatý, měl četné služebnictvo, psy a sokoly a nanejvýš miloval lov.
Mělť pak mezi ostatními svými sluhy mladíka čiperného, spůsobného a pěkného postavou, jakož i obratného ve všem, co počínal, a jmeno jeho bylo Pyrrhus. Proto jej Nikostratus miloval nad jiné a více než jiným mu důvěřoval. Do toho zamilovala se Lydia nad míru, tak že ve dne i v noci nemohla myslet na nic jiného, mimo na něho. Pyrrhus však její lásky buď nepozoroval anebo nechtěl pozorovat a nikterak nedával na jevo, že by o ni dbal. To spůsobilo paní nesnesitelnou trýzeň, i odhodlala se, že stůj co stůj mu to dá na jevo, a povolavši k sobě svoji komornou, jejíž jmeno bylo Luska, a které úplně důvěřovala, pravila k ní:
„Lusko, dobrodiní, jichž se ti ode mne dostalo, měla tě učinit poslušnou a věrnou, pročež zachovej, co ti nyní povím, v tajnosti, aby se o tom nikdo nikdy nedozvěděl. Jak vidíš, Lusko, jsem žena mladá a čilá a mám hojnost všeho, co by si kterákoli žena mohla přát, a zkrátka, mimo jedinou věc nepostrádám ničeho, leda to, že léta mého manžela jsou příliš četná u porovnání s mými. Pročež právě v tom, v čem mají mladé ženy největší rozkoš, jsem málo spokojena. Poněvadž pak po tom toužím neméně než jiné, dávno již jsem se odhodlala, že nebudu — když osud byl mi tak málo přízniv a dal mi muže tak starého — svojí vlastní nepřítelkyní, abych nedovedla nalézti prostředků, kterak bych si opatřila svoji rozkoš a svoje štěstí. Abych pak v tom byla opatřena tak dokonale, jako v ostatních věcech, odhodlala jsem se, aby mi v tom vyhověl, jako nejhodnější ze všech ostatních, náš Pyrrhus svým objetím. A tak jsem si jej zamilovala, že není mi volno, leda vidím-li jej, anebo myslím-li na něho, a jestliže bez meškání ho nedosáhnu, myslím věru, že zemru. A protož, je-li ti můj život drahý, způsobem, jaký se ti zdá nejlepší, zjev mu moji lásku a pros jej jmenem mým, aby se mu zlíbilo přijíti ke mně, když pro něho přijdeš.“
Komorná odpověděla, že mileráda tak učiní, a jakmile se jí zdála chvíle příhodná, vzala Pyrrha stranou a co nejlépe mohla, vyřídila poselství své paní.
Slyše to Pyrrhus, velmi se podivil, neboť nikdy se nebyl čehos podobného nadál, a domnívaje se, že mu to paní vzkazuje, aby jej zkoušela, odpověděl zhurta a tvrdě:
„Lusko, nemohu věřit, že by tato slova pocházela od mé paní, pročež měj se na pozoru, co mluvíš. A kdyby pocházela od ní, nevěřím, že by v pravdě tak smýšlela, jak mi vzkazuje. A kdyby tak smýšlela, pán můj prokazuje mí větší čest, než zasluhuji, a za celý svět nedopustil bych se na něm takové urážky, pročež střež se, abys ke mně takto nemluvila.“
Luska nedavši se odstrašit jeho přísnou řečí pravila:
„Pyrrhu, o tom a o všem ostatním, co mi paní moje uložila, budu k tobě mluvit, kdykoli mi uloží, ať je ti to milé či nic, ale tys hlupák.“
A rozmrzena slovy Pyrrhovými vrátila se ke své paní, jež slyšíc to, byla na smrt zarmoucena. Po několika dnech pak počala mluvit znovu s komornou řkouc:
„Lusko, víš, že po jediné ráně dub nepadne. Pročež myslím, abys na novo šla k tomu, jenž na moji škodu chce zůstat věrným služebníkem, a když se ti bude zdáti příhodná chvíle, vyložíš mu moji touhu. A vynalož vše, aby věc měla úspěch, neboť zůstane-li takto, zemru a on se bude domnívat, že jsem si tropila z něho šašky, a kdežto jsem hledala jeho lásku, bude mne míti v nenávisti.“
Komorná dodala paní mysli, vyhledala Pyrrha a shledavši, že je vesel a v dobré míře, promluvila k němu takto:
„Pyrrhu, zjevila jsem ti před několika dny, jak rozpálena jest paní tvoje i moje láskou k tobě, a dnes opět tě ujišťuju, že setrváš-li ve své tvrdošijnosti, jako onehdy, můžeš být bezpečen, že dlouho na živu nebude. Pročež tě prosím, abys laskavě ukojil její touhu. A jestliže i na dále setrváš ve své zatvrzelosti, ačkoli jsem tě považovala za velmi rozšafného, budu tě pokládat za hlupáka. Jaká to pro tebe sláva, když taková paní, tak krásná, tak urozená, tě miluje nade vše na světě? Mimo to, kterak bys si měl vážiti takového štěstí, že ti poskytuje takový poklad, hodící se nejen touhám tvé mladosti, ale mající moc, splniti vše, čeho si přeješ? Kdož z tobě rovných mohl by očekávat větších rozkoší, než ty, kdybys byl moudrý? Kdož jiný byl by zbraněmi, koni, šatem i penězy lépe opatřen než ty, kdybys jí věnoval svoji lásku? Otevři tedy svoji mysl mým slovům a rozmysli se; považ, že toliko jediněkráte štěstí přichází člověku vstříc s tváří tak přívětivou a otevřenou náručí. Kdo nedovede je přivítat jak náleží, později jsa chud a žebrákem, nechať žaluje na sebe, nikoliv na svůj osud. A mimo to nechtějž rozuměti věrnosti služebníka k pánu tak, jakož se sluší mezi přátely a příbuznými. Naopak měli by sluhové jednati, pokud jim možno tak, jako pánové jednají vůči nim. Myslíš snad, kdybys měl krásnou ženu, nebo matku, nebo dceru, sestru, jež by se Nikostratovi líbila, že by jednal k tobě tak upřímně, jako ty chceš jednat vůči němu a jeho ženě? Jsi hlupák, věříš-li tomu. Buď přesvědčen, kdyby nestačily domluvy a prosby, ať by ti to bylo vhod či nic, užil by násilí. Jednejmež tedy proti nim a což jejich jest tak, jakoby jednali proti nám. Užij přízně osudu, neodháněj ji, ale vyjdi jí vstříc a přijmi ji, když přišla k tobě. Neboť věru, neučiníš-li tak, nemluvě o tom, že tvoje paní najisto zemře, ale ty sám toho budeš tolik litovat, že si budeš přáti smrt.“
Pyrrhus, jenž častěji již byl přemýšlel o tom, co mu byla Luska pravila, byl již odhodlán, kdyby přišla podruhé, dáti jinou odpověď a povoliti ve všem přání paninu, jakmile by měl jistotu, že to není léčka, odpověděl:
„Hleď, Lusko, vše, cos mi pravila, jest, vím to, pravda. Avšak vím též, že můj pán jest velmi moudrý a opatrný. A uvážím-li vše, obávám se velmi, že Lydia jedná z jeho návodu a s jeho svolením, aby mne zkoušela. A protož, jestliže chce vykonati tři věci, jež na ní budu žádat, aby mne uspokojila, zajisté nebude ničeho, co by mi přikázala, abych jí okamžitě neuposlechl. A tři věci, jež žádám, jsou tyto: předně, aby u přítomnosti Nikostratově zabila nejlepšího jeho sokola, dále aby mi poslala chumáč vlasů z vousu Nikostratova, a konečně jeden z jeho nejlepších zubů.“
Tyto věci zdály se Lusce krušné a paní ještě krušnější. Avšak láska, jež jest dobrým povzbuzovatelem a znamenitým rádcem, spůsobila, že se odhodlala učiniti tak. I vzkázala mu po své komorné, že vše, oč žádal, provede úplně a záhy, a mimo to, poněvadž se mu Nikostratus zdá tak moudrý a opatrný, slíbila mu, že u přítomnosti Nikostratově bude obcovati s Pyrrhem a že Nikostratovi namluví, že to není pravda.
Pyrrhus tudíž jal se očekávat, co urozená paní provede. Když pak po několika dnech Nikostratus uspořádal velkou hostinu, jakož míval často v obyčeji, několika urozeným mužům a když již vstávali od stolů, paní oděna zeleným rouchem a ozdobena mnohými šperky, vyšla ze své světnice do síně, kdež hosté byli shromážděni, a před očima Pyrrha a ostatních přistoupila k tyči, na níž seděl sokol Nikostratovi nejmilejší, a vzavši jej s tyče, jakoby s ním chtěla pohrát, chopila jej za spáry, mrštila jím o stěnu a zabila jej.
Když pak Nikostratus na ni vzkřikl:
„Nastoj, paní, cos to učinila?“ neodpověděla mu, ale obrátivši se k urozeným mužům, kteří s ním hodovali, pravila:
„Pánové, dovedla bych se pomstít králi, kdyby mne urazil, proč bych se neměla odvážit pomstíti se ptáku? Věztež, že tento sokol dávno již olupoval mne o všechen čas, který mají mužové věnovat radosti žen. Neboť jedva se ukázaly ranní červánky, ihned Nikostratus povstal a vsedna na kůň se svým sokolem na ruce vydal se do polí na lov, kdežto mne, jak mne tu vidíte, samotnu a mrzutou zanechal na loži. Protož již častěji chtěla jsem učiniti, co jsem teď učinila, a nic jiného mne z toho nezdrželo, než že jsem chtěla učiniti tak u přítomnosti mužů, kdož spravedlivě a řádně mohou posouditi můj čin, jakož doufám, že učiníte.“
Urození muži slyšíce to a nemyslíce jinak, než že má takovou lásku k Nikostratovi, jakou hlásala její ústa, dali se do smíchu a obrátivše se k pohněvanému Nikostratovi, pravili:
„Aj, paní velmi dobře učinila, že pomstila křivdu, jež se jí děje, smrtí ptáka.“
A když se paní vrátila do své komory, všelikými průpovídkami o takovýchto věcech proměnili hněv Nikostratův ve smích.
Pyrrhus vida to, pravil sám k sobě:
„Znamenitý počátek dala paní mé šťastné lásce. Dejž Bůh, aby vytrvala.“
Když byla paní sokola usmrtila, minulo jedva několik dnů, když meškajíc ve své komoře s Nikostratem, jenž s ní laškoval, počala s ním žertovnou hádku. Když pak ji žertem zatahal za vlasy, poskytl jí příležitosti, aby provedla druhou žádost Pyrrhovu. A ihned jako by mu to chtěla oplatit, chopila jej za bradu a tak prudce zatáhla, že mu vytrhla chumáček vousů. Když pak se Nikostratus rozzlobil, pravila:
„Co pak je ti, že se tak mračíš? že jsem ti vytrhla několik chloupků z brady? zajisté, že tě to tak nebolelo, jako když jsi mne tahal za vlasy.“
A takto dále s ním žertujíc, ukryla paní pozorně chumáček vousů, jež mu byla z brady vytrhla, a ještě téhož dne poslala je svému milenci.
Třetí věc spůsobila paní větší trampoty, ale poněvadž byla velmi chytrá a láska její vtip ještě zbystřila, vymyslela spůsob, kterak by to vykonala.
Mělť Nikostratus dva pacholíky, které mu otcové jejich byli svěřili, aby se v domě jeho, jsouce hoši urození, přiučili pěkným spůsobům. Jeden z nich, když Nikostratus jedl, krájel mu pokrmy, druhý pak naléval nápojů. Paní davši si oba hochy zavolat, namluvila jim, že jim páchne z úst, a přikázala jim, když budou Nikostrata obsluhovat, aby pokud možno odvraceli tvář, ale nikomu se o tom nezmiňovali.
Když hoši poslechnuvše ji, počínali si tak, jak je byla navedla, tázala se paní jednou Nikostrata:
„Povšimnul jsi si již, kterak si pacholata počínají, když tě obsluhují?“
Načež odpověděl Nikostratus:
„Ovšem že. Také jsem se jich chtěl již ptát, proč tak činí.“
Ale paní pravila:
„Nečiň toho, sama ti to mohu povědět a dlouho jsem to zamlčovala, abych ti nespůsobila mrzutost. Avšak poněvadž teď pozoruji, že i jiní počínají si toho všímat, nemohu ti toho déle zatajit. Příčina toho není jiná, než že ti hrozně páchne z úst. Nevím sama proč, neboť toho dříve nebylo. Poněvadž pak je to věc velmi ošklivá, když obcuješ s urozenými lidmi, třeba hleděti odstraniti to.“
Na to pravil Nikostratus:
„Co by to as mohlo být? Měl bych snad nějaký zkažený zub?“
Načež Lydia odpověděla:
„Bezpochyby.“
I zavedla ho k oknu, otevřela mu ústa a podívavši se do vnitř, pravila:
„Ó, Nikostrate, kterak jsi to dovedl tak dlouho snést? Máš tam zub, jenž, jak se mi zdá, je nejen nakažen, ale již celý vyžraný. A zajisté, necháš-li jej déle v ústech, nakazí ti i zuby sousední. Protož ti radím, abys si jej dal vytrhnouti dříve, než bude pozdě.“
Nikostratus na to odpověděl:
„Myslíš-li, učiním tak, pošli ihned pro lazebníka, aby mi jej vytrhl.“
Ale paní na to:
„Chraniž Bůh, aby proto byl volán lazebník. Myslím, že dovedu bez lazebníka sama ti jej vytrhnout co nejdříve. A mimo to počínají si při takové práci tak ukrutně, že bych toho nesnesla, abych tě viděla v rukou takového člověka. Pročež chci to raději učinit sama; aspoň kdyby tě to tuze bolelo, ihned přestanu, což by lazebník neučinil.“
Dala si tudíž přinésti nástroje k této práci a poslavši pryč všechny mimo Lusku, zamkla dveře, nechala ulehnout Nikostrata na pohovku, vpravila mu kleště do úst, chopila jeden z jeho zubů a ačkoli muž bolestí křičel, zatím co jej Luska pevně držela, vytáhla mu paní násilím zub, který skryla, a vzavši jiný zub vyžraný, který měla připravený Luska, ukázala mu jej, zatím co byl bolestí skoro polomrtev, řkouc:
„Hleď, cos měl tak dlouho v ústech!“
On jí uvěřil a ačkoli byl přestál velké bolesti a velmi si stěžoval, přece když byl zub venku, zdálo se mu, že je pozdraven. Když pak jej byly všelikými prostředky posilnily a bolest polevila, odešel z komory. Paní pak vzavši zub, ihned jej poslala svému milenci, jenž nyní jsa bezpečen její láskou nabídl se jí, že jest ochoten učinit, cokoli by jí bylo libo.
Paní přejíc si podati mu ještě větší důkazy a ačkoli se jí zdálo věčností, než se s ním sejde, chtěla ještě splniti slib, který mu byla dala. I stavíc se, jakoby byla churava, jednoho dne, kdy Nikostratus po obědě ji navštívil, nevidouc s ním nikoho mimo Pyrrha, prosila jej, aby jí pomohli dovést ji do zahrady, by se trochu zotavila. Pročež Nikostratus podporuje ji po jedné straně a Pyrrhus po druhé, dovedli ji do zahrady a usadili ji na trávníku pod krásnou hruškou. Když tu byli chvíli poseděli, pravila paní, jež před tím byla poučila Pyrrha, co má činit:
„Pyrrhu, mám velkou chuť na tyto hrušky, pročež vylez na strom a shoď mi jich několik.“
Pyrrhus ihned vystoupil na strom a jal se trhati hrušky, když však je počal házeti dolů, jal se mluvit:
„Aj, pane můj, co to činíte? A vy, paní, nestydíte se dopustiti se toho v mé přítomnosti? Cožpak myslíte, že jsem slepý? Byla jste před chvílí tak těžce churava, kterak jste se tak rychle pozdravila, že provozujete takové věci? A chcete-li to již provozovat, máte přece tolik pěkných komor, proč si to tam nejdete odbýt? Bylo by to počestnější, než činiti to přede mnou.“
Paní obrátivši se k manželi, tázala se:
„Co to praví Pyrrhus? Zbláznil se?“
Na to odpověděl Pyrrhus:
„Neblázním, paní, ale cožpak si myslíte, že nevidím?“
Nikostratus velice se podivil a zvolal:
„Pyrrhu, věru myslím, že sníš.“
Na to Pyrrhus odpověděl:
„Pane můj, nesním ani za mák, a vy také nesníte, neboť hýbáte se tak, že kdyby se tento strom tak hýbal, nezůstala by na něm ani jediná hruška.“
Tu zvolala paní:
„Co by to mohlo být? Bylo by snad pravda, že se mu zdá, co praví? Při sám Bůh, kdybych byla zdráva, jako jindy, sama bych vylezla na strom, abych se přesvědčila, jaké podivné věci prý tam vidí.“
Pyrrhus na stromě trval však na svém a pokračoval ve svých řečech.
Konečně pravil Nikostratus:
„Sestup!“
A on poslechl, načež se ho pán tázal:
„Co pravíš, žes viděl?“
Na to Pyrrhus:
„Myslím, že mne považujete za blázna nebo za spáče. Musím-li vám to povědět, tedy jsem viděl, kterak ležíte na své paní, a když jsem sestupoval, viděl jsem, kterak jste od ní povstal a usedl tam, kde sedíte.“
„Zajisté,“ pravil Nikostratus, „jsi blázen. Neboť jsme se, co jsi byl na hrušce, odtud nehnuli, jak nás tu vidíš.“
Pyrrhus odpověděl:
„K čemu bychom se o to přeli? Viděl jsem to přec, ale viděl-li jsem vás, byl jste na svém.“
Nikostratus ještě více se podivil a konečně pravil:
„Rád bych se podíval, je-li tato hruška očarovaná a jaké divy na ní uvidím.“
I vystoupil na strom. Jakmile byl nahoře, počala paní s Pyrrhem svou kratochvíli. Nikostratus vida to, jal se volat:
„Nastojte, frejná ženo, co to činíš? a ty, Pyrrhu, jemuž jsem tolik důvěřoval?“
A řka to jal se sestupovati se stromu. Paní a Pyrrhus odpověděli:
„My tu sedíme.“
A vidouce jej sestupovat usedli tak, jak je byl zanechal. Nikostratus jakmile sestoupil a viděl je sedící podle sebe, ihned jal se na ně láteřit. Tu pravil Pyrrhus:
„Nikostrate, teď věru uznávám, co jste před chvílí pravil, že nebylo pravda, co jsem viděl, když jsem byl na hrušce. Ale nemohu povědět nic jiného, než že jsem to viděl, neboť vím, že rovněž jste viděl, co nebylo pravda. A že mluvím pravdu, netřeba dokazovati nijak, povážíte-li, zdali by vaše paní, jež jest nanejvýš počestna a rozšafnější než jiná, kdyby chtěla vám spůsobiti takovou urážku, zdali by se odvážila učiniti to před vašima očima. O sobě ani nemluvím, že bych se dal spíše rozčtvrtit, než bych jen na to pomyslel, neřku abych tak činil u vaší přítomnosti. Pročež zajisté toto klamání zraku musí býti spůsobováno tímto stromem, neboť za celý svět bych se nebyl dal přesvědčit, že jste tu se svou paní tělesně neobcoval, kdybych neslyšel od vás, že se vám zdálo, že činím to, o čem jsem najisto přesvědčen, že jsem na to ani nepomyslel, nadtož abych tak činil.“
Na to paní, jako by byla nanejvýš rozhorlena, povstala a jala se mluviti takto:
„Prokleta budiž chvíle, kdy jsi si mne vážil tak málo, žes mne považoval za schopnu provésti takovou mrzkost, o níž jsi pravil, žes viděl, kterak jsem ji provozovala před tvými zraky. Budiž přesvědčen, kdybych k tomu měla chuť, nechodila bych sem, ale myslím, že dovedla bych tak učinit v některé své komoře a spůsobem, že bych se velice divila, kdybys se kdy o tom dozvěděl.“
Nikostratus, jemuž se zdálo, že on i ona mají pravdu, že by tuto před ním nikdy cos takového nebyli provedli, zanechal hněvu a výčitek a jal se hovořit o podivné této věci a o přeludech zraku, jež objeví se u toho, kdo na strom vystoupí. Avšak paní, jež se stavěla uraženou, že Nikostratus mohl o ní takto smýšlet, pravila:
„Na mou věru, tato hruška nikdy více nespůsobí ani mně, aniž jiné ženě takovouto hanbu, pokud to v mé moci. A protož, Pyrrhu, běž a přines sekeru a poraziv ji, pomsti sebe i mne zároveň, ačkoli by bylo mnohem lépe, dát ránu do hlavy Nikostratovi za to, že beze vší rozvahy tak snadno si dal zaslepit oči svého ducha. Neboť ačkoli očím v hlavě se to zdálo vidět, za žádnou cenu neměl ve své mysli připustit a uvěřit, že to pravda.“
Pyrrhus rychle běžel pro sekeru a porazil hrušku. Když paní viděla, kterak se kácí, pravila k Nikostratovi:
„Teď, když vidím, kterak poražen nepřítel mé cti, minul i můj hněv.“
A prominula laskavě Nikostratovi, jenž skroušeně o to prosil, přikázavši mu, aby nikdy více mu nenapadlo podezřívati tu, jež jej miluje více než sebe, z takovéto věci. Tak tedy nebohý oklamaný manžel vrátil se s ní a jejím milencem do paláce, kdež Pyrrhus a Lydia po té častěji s větším pohodlím měli spolu kratochvíli. K čemuž i nám dopomáhej Bůh!“