| Dekameron — Den prvý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka druhá | Povídka třetí | Povídka čtvrtá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka třetí |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Terza |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 52–55. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Žid Melchisedek povídkou o třech prstenech ujde velkému nebezpečí, jež naň Saladin nastrojil.
Když Neifile za pochvaly všech skončila svoji povídku a zamlčela se, podle vůle královny Filomena takto počala vypravovati:
„Povídka, kterou vypravovala Neifile, uvedla mi na mysl choulostivý případ, jenž se kdysi přihodil jednomu židovi. Poněvadž pak o Bohu a pravdě naší víry již dosti dobrého bylo praveno, bude nyní dovoleno hovořiti o příhodách a činech lidí. I hodlám vám vypravovat povídku, kterou vyslyševše, stanete se snad opatrnějšími v odpověděch na otázky, jež vám budou dány.
Třeba vám vědět, rozmilé družky, že jako pošetilost často mnohé připravila o štěstí a uvrhla v největší bídu, tak rozšafnost z největšího nebezpečí vyprosťuje mudrce a poskytuje mu velkého a bezpečného klidu. A jak pravdivé jest, že pošetilost mnohé z blahobytu uvádí v bídu, vídáme na mnohých příkladech, jimiž se nyní nebudeme obírat, majíce na zřeteli, že každodenně dokazuje to na tisíce příkladů. Ale že rozum bývá mnohdy původem spásy, jak jsem slíbila, povídkou krátce ukážu.
Saladin, jehož statečnost byla taková, že nejen ze sprostého člověka stal se sultánem v Babyloně, ale mimo to dobyl mnohých vítězství nad králi saracenskými a křesťanskými, promrhal ve válkách a v nemírné nádheře celý svůj poklad. I stalo se, že náhle potřeboval značnou sumu peněz, a nevěda, kde by je tak rychle, jak bylo třeba, sehnal, vzpomněl si na bohatého žida, jehož jméno bylo Melchisedek, který v Alexandrii půjčoval na lichvu. Myslel si, ten že by mu mohl pomoci, kdyby chtěl, ale je-li lakomec, neučiní tak dobrovolně, a násilí užíti nechtěl. Poněvadž však měl peněz nutně zapotřebí, odhodlal se, vymysleti spůsob, aby mu žid sloužil, a byť by jej měl pod nějakou záminkou k tomu přinutit.
Dal si jej zavolati, a přijav jej velmi vlídně, posadil jej vedle sebe a pravil pak: „Ctihodný muži, slyšel jsem od mnohých lidí, že jsi velice učený a velmi zběhlý ve věcech víry. Rád bych tedy od tebe slyšel, které z těchto tří náboženství pokládáš za nejlepší: židovské, saracenské či křesťanské?“
Žid, muž vskutku moudrý, poznal ihned, že mu Saladin těmito slovy klade léčku, aby pak spíše svého cíle dosáhl, a shledal, že nesmí žádné z těch náboženství stavěti výše než druhé. Poněvadž pak zdálo se mu nutno, aby dal odpověď, kterou by si ničeho nezadal, zbystřiv vtip, připadl záhy na to, co by měl říci, a pravil:
„Pane, otázka, kterou jste mi dal, jest krásná, a mám-li vám říci, co o ní soudím, slyšte povídku, kterou si dovolím vám vypravovati. Nemýlím-li se, slyšel jsem často vypravovati, že před dávnými časy bohatý muž mimo jiné poklady a skvosty měl prsten nanejvýš krásný a drahocenný. Chtě pak tento prsten pro jeho krásu a vzácnost vyznamenat a aby zachován byl jeho potomstvu, rozkázal, aby syn, který prsten onen po otci zdědí, považován byl za jeho dědice a měl býti ostatními ctěn a vážen jako hlava jejich. První dědic prstenu učinil totéž ustanovení jako otec jeho, a tak stalo se v rodině pravidlem, a prsten šel z ruky do ruky mnohým majitelům, až posléze zdědil jej jeden, který měl tři syny, mladíky rovněž krásné jako ctnostné a otce poslušné; proto je otec všechny tři stejně miloval. Mladíci, jimž znám byl posavadní řád ohledně prstenu a z nichž každý toužil, aby byl nejvýše ctěn mezi ostatními, jeden každý otce, když již byl starý, prosil, jak nejlépe uměl, aby mu, než zemře, prsten odkázal. Dobrý muž, jenž všecky tři stejně miloval, nevěděl sám, koho by z nich vyvoliti měl, a slíbiv všem třem prsten, umínil si, že všecky tři uspokojí. I dal potají zhotoviti zkušeným mistrem ještě dva prsteny, které byly pravému tak podobny, že on sám, jenž je byl dal zhotovit, jedva dovedl rozeznati, který z nich je pravý. Blízek jsa smrti, potají dal každému ze svých synů po prstenu. Po smrti otcově chtěl jeden každý uvázati se v dědictví a býti považován za prvního, a když ostatní tomu odpírali, aby dokázal, že je k tomu oprávněn, vytasil se každý s prstenem. A když uzřeli, že jest jeden prsten jako druhý, a nemohli rozhodnouti, který je pravý, nevěděli, kdo by z nich byl pravým dědicem otcovým a prvním z nich, a toho ani podnes dosud nevědí. A tak pravím, pane můj, též o třech náboženstvích, jež dal Bůh otec třem svým národům, na něž jste se mne tázal. Každý myslí, že jest pravým jeho dědicem, a že pravé náboženství, jeho zákony, má přímo od něho. Ale kdo je má skutečně, právě jako u oněch prstenů, jest rovněž otázka nerozhodnutá.“
Saladin poznal, jak znamenitě se podařilo Melchisedekovi vyplésti se z osidla, které na něho nalíčil. Odhodlal se tedy, že zcela zřejmě mu poví, co od něho chce, a pokusí se, zda-li by mu dobrovolně nechtěl pomoci. Učinil tak a též mu netajil, co by byl učinil, kdyby se nebyl tak obratně dovedl vyplésti.
Žid ochotně posloužil vším, co sultán chtěl. Saladin mu vše do posledního haléře splatil, a mimo to jej i bohatě obdaroval a za svého přítele považoval, a stále s velkou poctivostí u vysokém důstojenství při svém dvoře jej choval.“