| Dekameron — Den prvý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka třetí | Povídka čtvrtá | Povídka pátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka čtvrtá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Quarta |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 56–60. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Mnich dopustiv se hříchu největšího, hodného trestu, vyčte slušným způsobem svému opatu týž hřích a tak ujde trestu.
Když se zamlčela Filomena, skončivši svoji povídku, Dioneo, jenž seděl vedle ní, nečekaje dalšího rozkazu královnina, uznav již z posavadního pořádku, že na něm bude, aby vypravoval, počal mluviti takto:
„Rozmilé dívky, porozuměl-li jsem náležitě úmyslu vás všech, jsme tu, abychom se vypravováním povídek bavili, a protož (nemáme-li se minouti tohoto cíle) soudím, že každému musí býti dovoleno (a naše královna před chvílí pravila, že tomu tak), aby vypravoval povídku takovou, o které myslí, že nejvíce pobaví. Pročež, když jsme slyšeli, kterak dobrými radami Giannotta di Civigni zachránil Abraham svoji duši, kterak Melchisedek svým důvtipem zachránil svoje bohatství od nástrah Saladinových, doufám, že mi ničeho nebudete vyčítat, budu-li vypravovati stručně, jakou lstí mnich jeden zachoval tělo svoje od nejtěžšího trestu.
V Lunigianě, krajině nedaleko odtud, byl klášter, který měl hojněji svatosti a mnichů, nežli kláštery dnešního dne. V klášteře tom byl též mladý mnich, jehož sílu a statnost ani bdění, ani posty nemohly podlomiti. Mnich tento náhodou jedenkráte asi o polednách, když ostatní mnichové spali, procházel se kolem kostela, a tu na osamělém místě spatřil jakous dívčici, velmi krásnou, která sbírala na poli nějaké byliny; bylo to snad děvče některého venkovana z okolí. Jakmile ji mnich spatřil, uchvátila jej neukrotitelná tělesná žádostivost.
I přiblížil se k ní a počal s ní mluviti; mluvili důvěrněji a důvěrněji, až konečně se dohodli, že si ji mnich vezme s sebou do své cely. I učinil to, a to tak opatrně, že živá duše o tom nezvěděla.
A zatím co z přílišné chtivosti méně opatrně s ní milkoval, stalo se, že opat povstav po odpoledním spánku tiše kráčel mimo onu celu a tu slyšel laškování, kterým se oba spolu bavili. Aby pak rozeznal hlasy, přistoupil ke dveřím poslouchat, a tuť zcela zřetelně poznal, že jest tam uvnitř nějaká ženská, a již chtěl dát otevříti dveře. Ale pak se rozhodl, že věc provede jinak, a vrátiv se do své cely, čekal, až mnich vyjde.
Mnich jakkoli byl všecek zabrán velkou rozkoší a kratochvílí s touto dívčinou, přece jen byl jat podezřením; a když se mu zdálo, že slyší jakoby zvuk krokův v ložnici mnichův, rychle podíval se klíční dírkou a tu viděl zřetelně opata stojícího a naslouchajícího, a zcela dobře ihned poznal, že to opat zvěděl, že má děvče ve své celi.
Viděl, že ho za to čeká těžký trest, a nad míru jej to hnětlo; přece však nedal znáti dívčině nikterak svoje starosti, nýbrž honem potají přemítal, hledaje, nenalezl-li by něčeho, čím by se spasil, až si vzpomenul na lest zcela novou, která mu konečně i pomohla.
I tváře se, jako by byl dívky již dost užil, pravil k ní: „Půjdu, abych vypozoroval, jak bys se odtud mohla vytratit, aby tě nikdo neviděl; zatím zde zticha čekej, až se vrátím.“
A vyšed ven, zavřel celi klíčem a přímo kráčel do světnice opatovy, a odevzdávaje mu klíč, jak to bývá u mnichů obyčejem, když chtějí odejíti, pravil zcela nevinně: „Pane můj, nemohl jsem dnes ráno všecko dříví dáti odvézti, jak jste mi poručil, chci tedy s vaším dovolením jíti do lesa, abych je dal odvézt nyní.“
Opat chtěje se dokonaleji přesvědčiti o jeho poklesku a domnívaje se, že neví, že jej byl pozoroval, byl rád této příhodě, ochotně přijal od něho klíč a rovněž ochotně jej propustil.
Když pak viděl, kterak odchází, rozmýšlel se, co by spíše měl učinit, zda-li u přítomnosti všech mnichů otevříti celu a ukázati jim jeho poklesek, aby pak neměli příčiny reptati proti němu, že mnicha trestá, či nebylo-li by lépe vyslechnouti dříve dívku, kterak se věc udála. A pováživ, že by to mohla býti dcera anebo manželka někoho, jehož by nerad tak zahanbil, aby ji ukázal všem mnichům, rozhodl se, že dříve se podívá, kdo to, a pak teprve tak či onak se rozhodne. Šel tedy potichu do cele, odemknul ji, vešel a opět za sebou zavřel.
Dívka spatřivši opata, všecka polekána a zmatená hanbou dala se do pláče. Pan opat pozorně ji prohlížeje a vida, že je dívka mladá a velmi hezká, ačkoliv byl starý, přece počal cítiti totéž pokušení, jaké byl pocítil mladý mnich.
I pravil sám k sobě: „Aj proč medle bych neměl užíti rozkoše, když ji mohu míti? Zlosti a mrzutosti mohu mít vždycky dost. Je to hezké děvče, a nikdo na světě to neví; mohu-li ji přimět, aby mi poskytla rozkoše, rád bych věděl, proč bych to neučinil? Kdo se o tom doví? Nikdo o tom ničeho nezví a hřích utajený je z pola odpuštěný — cos takového snad se mi nikdy nepřihodí, myslím tedy, že je moudré, užíti spolu dobra, jež Pánbůh poslal bližnímu.“
To řka, a změniv docela úmysl svůj, proč vlastně byl přišel, přistoupil k dívce po tichu, počal ji těšiti a domlouval jí, aby neplakala; slovo dalo slovo, až jí konečně zjevil, co na ní žádá. Dívka nebyla ani ze železa ani tak tvrdá jako diamant, dosti snadno dala se pohnout, aby vyhověla žádosti opatově. Opat zobjímal a zlíbal dívku a když ulehli na postýlku mnichovu, maje snad zřetel k vážné své osobě a těžké důstojnosti, jež na něm spočívala, a prohlédaje k tomu křehkému tělu dívčinu, obávaje se snad, aby jí neublížil svou tíhou, ani sám nechtěl spočinouti na srdci dívky, nýbrž raději nechal ji na svém srdci odpočívati; a dlouhou chvíli se s ní bavil.
Mnich, jenž se byl tvářil, jako by odešel do lesa, skryl se ve společné ložnici klášterní; vida, kterak opat samoten vešel do jeho cely, byl skorem přesvědčen, že se jeho úskok podařil, slyše pak, že dveře za sebou zamknul, byl úplně bezpečen. Vzdáliv se ze svého úkrytu, odebral se potichu ke své cele, kdež otvorem vše viděl a slyšel, co opat mluvil a dělal.
Když se opatovi zdálo, že dosti pobyl u dívky, zavřel ji zase v cele a odešel do své světnice. Vida pak po chvíli mnicha a domnívaje se, že se již navrátil z lesa, umínil si, že jej přísně pokárá a dá zavřít, aby sám pro sebe zachoval kořist. I kázal jej k sobě povolati, a zamračen a s tváří co nejpřísnější dal mu ostrou důtku a oznámil mu, že bude zavřen.
Mnich bez dlouhého rozmýšlení odpověděl: „Pane můj, nejsem ještě tak dlouho v řádu svatého Benedikta, abych znal všecky podrobnosti kázně jeho, a vy jste mi dosud neukázal, že mniši mají se podrobovati břemenu žen tak, jako břemenu bdění a postů; ale nyní, když jste mi to ukázal, slibuji vám, odpustíte-li mi to, že nikdy více nezhřeším, a že to budu vždy dělati tak, jako jsem vás to viděl dělati.“
Opat, jenž byl člověk zchytralý, ihned poznal, že mnich nejen ví více, ale že viděl, co v cele tropil. Proto vyčítaje si vlastní svůj poklesek, styděl se potrestat mnicha za to, zač on sám trestu zasluhoval. A odpustiv mu přikázal, aby mlčel o všem, co viděl. Pak pozorně pustili dívku z cely, ale lze se domnívat, že ji častěji ještě k sobě zvali.“