| Dekameron — Den šestý Giovanni Boccaccio | ||
| Úvod | Povídka prvá | Povídka druhá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka prvá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Prima |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 211–213. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Rytíř jeden praví paní Orettě, že jí bude vypravovati tak pěkně, jakoby jela na koni, když však neobratně vypravuje, prosí jej paní, aby ji nechal s koně sestoupit.
„Rozmilé dívky, jako za jasného večera jsou hvězdy ozdobou nebe, a na jaře květiny ozdobou zelených lučin a pahorků porostlých křovinami, tak i chvalitebným obyčejům a pěkným řečím sluší vtipné průpovídky. Tyto pak, poněvadž jsou krátké, sluší tím lépe ženám než mužům, oč mnohé řeči sluší ženám ještě méně než mužům. Pravda jest, nechať toho příčina jakákoli, buďto nedostatečnost našeho důvtipu, anebo podivná nepřízeň, jakou nebesa jeví k naší době, dnes již jest málo žen, anebo žádné, jež by v příhodnou dobu dovedly co povědět, anebo bylo-li co pověděno, náležitě to pochopit. A to jest hanba pro nás pro všechny.
Avšak poněvadž o této věci již byla nám dosti pověděla Pampinea, nehodlám o tom mnoho mluvit, ale abych vám ukázala, kterak je krásné promluviti v čas pěkné slovo, povím vám, kterak dovedným spůsobem urozená paní dovedla přimět k mlčení jakéhosi rytíře.
Některé z vás snad se pamatují, že ji vídaly, aneb aspoň slyšely o paní urozené a spůsobné, jež dovedla velmi pěkně mluvit, jež ještě před nedávnem žila v našem městě a jejíž zásluhy jsou takové, že by nemělo býti zamlčeno její jmeno. Byla tedy paní, jejíž jmeno bylo Oretta a byla manželkou pana Geriho Spiny. Když kdysi náhodou byla na venkově, jako teď my jsme, a přecházela s místa na místo pro svoji zábavu s paními a rytíři, kteří u ní byli pozváni na oběd, a poněvadž snad cesta odtud, odkud vyšli, tam, kam se ubírali, byla pěšky poněkud dlouhá, pravil jeden z rytířů její družiny:
„Paní Oretto, poroučíte-li, ukrátím vám cestu, kterou máme před sebou, velmi pěknou povídkou, že vám bude, jako byste jela na koni.“
Na to paní odpověděla:
„Pane, prosím vás velmi o to a bude mi to velmi příjemno.“
Pan rytíř, jenž snad lépe dovedl zacházet mečem, než vypravovat, počal jednu ze svých povídek, jež vskutku sama sebou byla velmi pěkná, avšak on buď opakoval dvakrát nebo třikráte totéž slovo, anebo počínal znova, anebo často pravil: „To jsem nepověděl dobře,“ a často mýlil se ve jménech a všelijak jinak se pletl, ohavně ji zkazil, nemluvě ani o tom, že ještě hůře dovedl upraviti řeč podle osob, o nichž vypravoval. Následkem toho paní Oretta, poslouchajíc ho, nejednou se zapotila a cítila těžkosti, jako by jí bylo zle, a nemohla se dočkat, až tomu bude konec.
Když pak nemohla to již déle snášet, tu vidouc, že rytíř dostal se na scestí a neví kudy kam, vlídně mu pravila:
„Panc, váš kůň má tuze tvrdý klus, pročež vás prosím, abyste byl tak laskav a nechal mne sestoupit.“
Rytíř, jenž náhodou dovedl mnohem bystřeji chápat než vypravovat, porozuměl průpovědi a přijal ji jako šprým, jal se hovořit o něčem jiném, ponechav povídku, kterou byl započal a ve které špatně pokračoval, bez konce.“