| Dekameron — Den šestý Giovanni Boccaccio | ||
| Úvod | Povídka prvá | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úvod |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Introduzione |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 207–210. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Kdež pod vládou Elisy vypravuje se o těch, kdož nějakým veselým slovem unikli z nesnází anebo včasnou odpovědí, anebo obezřetností zachránili se od škody neb nebezpečí.
Měsíc nalézající se uprostřed nebes pozbyl své záře a již od nově příchozího světla všechen náš svět byl ozářen, když královna povstavši, dala svolat svoji družinu, načež volným krokem ubírali se na pěkný pahorek uprostřed rosy, vedli všeliké řeči o tom i onom a hádali se, která z vypravovaných povídek byla krásnější a která méně a smějíce se, připomínali si různé věci, o nichž bylo vypravováno. Když pak slunce vystoupilo výše a počínalo vzrůstati vedro, všichni uznali, že bude dobře vrátit se domů; pročež obrátivše kroky, učinili tak.
A zde, kdež byly již stoly připraveny a všude nasypáno vonných bylin a krásných květů, dříve než vedro vzrostlo, na rozkaz královnin usedli k jídlu. A když tak vesele byli učinili, než počali něco jiného, zapěli několik krásných a veselých písní, načež jedni odešli spat a jiní jali se hráti v šachy a v dámu. A Dioneo spolu s Laurettou počali pěti o Troilovi a Kressidě.
Když pak nastala chvíle, kde se měli opět sejít, všichni svoláni královnou, jak bylo v obyčeji, a usedli kolem nádržky. A již chtěla královna naříditi první povídku, když se stalo cosi, co se dosud nebylo přihodilo. Zaslechliť totiž královna a všichni ostatní velkou hádku mezi sluhy a čeledí v kuchyni. Zavolán tudíž správce a tázali se ho, kdo to tak křičí a co jest toho příčinou. Odpověděl, že se to hádají Lisiska a Tyndaro, avšak příčinu že nezná, poněvadž právě byl vešel k nim, by je utišil, když byl povolán ke královně. Královna tudíž nařídila, aby ihned povolal Lisisku a Tyndara, a když přišli, tázala se jich, co jest příčinou jejich hádky.
Když pak Tyndaro chtěl odpovědět, tu Lisiska, jež byla již starší a velmi si na sebe domýšlela a mimo to byla křikem rozpálena, obrátila se k němu a zaškaredivši se pravila:
„Hleďme toho pitomce, odvažuje se, když já tu jsem, mluviti dříve než já; nech mne mluvit!“ A obrátivši se ke královně, pravila: „Madonna, tento mě chce učit znát ženu Sicofantovu a nejinak, než jako bych ji sama neznala, chce mi namluvit, že když Sicofante poprve s ní ležel, musel dobýt jejího pokladu útokem a s krveprolitím. Já pak pravím, že tam vešel bez překážky a bez namáhání. A tento člověk je tak hloupý, že pevně věří, že děvčata jsou tak pošetilá a maří čas, dokud jsou pod dozorem otců nebo bratří, kteří je ze sedmi případů v šesti nechávají tři nebo čtyry leta déle než třeba neprovdány. Na mou věru, to by si daly, kdyby tak dlouho čekaly! Ale při sám Bůh! a věru že vím, co povídám, když se zaklínám, neznám jediné sousedky, jež by byla šla za muž jako panna, a i mezi vdanými znám mnohé, jež vyvádějí svým manželům pěkné kousky. A toto dobytče chce mne učit znát ženské, jako bych byla dnešní.“
Zatím co Lisiska mluvila, daly se dívky do takového smíchu, že byste byli mohli spočítat všechny jejich zuby. Královna sice aspoň šestkrát ji napomenula, aby byla zticha, ale bylo to marno: nepřestala, dokud nevypověděla všechno, co chtěla. Avšak když konečně domluvila, královna smějíc se obrátila se k Dioneovi řkouc:
„Dioneo, toť soud pro tebe a protož, až naše vypravování bude skončeno, ohlas svůj rozsudek.“
Na to Dioneo bez meškání odpověděl:
„Paní má, rozsudek jest hotov, aniž třeba dále vyslýchat; pravím, že Lisiska má pravdu, a souhlasím, praví-li, že Tyndaro je hlupák.“
Lisiska slyšíc to dala se do smíchu a obrátivši se k Tyndarovi, pravila:
„Vždyť jsem to řekla. Jdi s Bohem, myslíš, že víš více než já, a jsi ještě mokrý za ušima! Chvála Bohu, já věru nadarmo nežila.“
A kdyby královna s přísnou tváří nebyla jí uložila, aby mlčela, a nařídila jí, aby více netropila hádek, nechce-li býti trestána, a nebyla ji a Tyndara poslala pryč, nebyli by po celý den měli jiného na práci, než poslouchat ji.
Když pak odešli, nařídila královna Filomeně, aby počala vypravovati, a dívka vesele počala takto: