Dcerka/Kapitola pátá

Slyš, dcerko! a viz, a přichyl ucho své a poznej tři nepřátele každého člověka ve světě, již chtí jeho duši poraziti. Tiť jsou: tělo, svět a ďábel, pro něž každý člověk, ve smrtelném jsa zde životě, má k Bohu volati: Pomoz mi, Pane Bože můj! neb nepřátelé obklíčili duši mou; tělo mé z bláta jest, protož blatná, nečistá a rozkošná myšlení od něho mám, a marná a divná od světa, a lstivá a zlostná od dábla. Aj ti tři nepřátelé, tělo, svět a ďábel, obklíčili duši mou.

Od těla utéci nemohu, ani ho od sebe zahnati nemohu, ale musím je tepati, neb jest přivázáno, a zabiti ho nesluší, živiti je musím; a když je vypasu, že ztuční, tehdy svého nepřítele proti sobě krmím; neb jak dosti jí a pije, tak se proti mně vzbouří, a jeho síla a zdraví mně se protiví.

Svět pak, ten mě všudy obklíčil a oblehl na všechny strany, a pěti branami mě raní. Pět bran jest pět smyslů v člověku, kterýž je má: zrak, sluch, okušení, povonění a dotknutí. Aj, těmi branami mě raní svět, a smrt vchází okny mými v duši mou; neb hledí oko, a smysl mysli převrátí; slyší ucho, a úmysl srdečný zkřiví; vonění dobrému myšlení překáží; ústa mluví, a lží jiné hanějí, žerty i jiné škodlivé a marné řeči vydávají; a dotýkání k smilství popouzí, a nebudeli brzy odvrženo, ihned pálí tělo a pudí mysl, aby přijala libost, a vůle aby k libosti přistoupila, a tak aby se hřích dokonal.

Pak ďábel, jehož viděti nemohu, ten napjal lučiště své v temnosti, protož těžko mi jest se ho vystříci, a nalíčil všudy osidla svá ve zlatě, v stříbře i v jiných věcech, abychom jich neřádně užívali, a tak v jeho osidlech uvázli. Aniž toliko osidla svá zlíčil, ale i lepem nastražil. Lep jest žádost bohatství, příchylnost tělesná ku přátelům, milování cti světské a rozkoš tělesná. Aj, tím lepem jest duše ve svém peří slepena, že nemůže vysoko létati. Peří duše jest myšlení o radosti nebeské, o Božím milosrdenství, o věčném zatracení, kterýmžto peřím jednak by se vznesla v nebesa, jednak se spustila do pekla, onde by spatřila veliké utěšení, a tuto velikou bídu, a tak by právě za velikým orlem letěla, za Kristem, jenž sestoupiv do pekla, vzletěl na nebesa, jehož křídla jsou spravedlnost a milosrdenství. Pak střely dáblovy jsou hněv, závist, pýcha, smilství, a slova, jakož dí sv. Pavel, šípové ohniví, jež může uhasiti, kdož má štít víry, to jest, věřili, že Otec i Syn i Duch sv. jsou tři osoby a jeden Bůh, a věří-li, že božství, duše a tělo jsou jeden Kristus, pravý Bůh a pravý člověk. Neb dí sv. Jan ve své epištole, že ta víra přemáhá svět, to jest, všecku zlost ve světě, jež všudy své šípy rozpustila, tak že všudy člověku boj jest, všudy pokušení, všudy hnutí; takže kam se obrátím, nikde bezpečnosti nemám; neb i těch věcí, jež mě těší, i těch, jež mě rmoutí, lekám se: neb i lačnost, i sytost, i spaní i bdění, práce i odpočinutí bojují proti mně, i hněv i veselí, vše mne může raniti. A tak štěstí s jedné strany a neštěstí s druhé strany může mě raniti. Štěstí svou sladkosti mě klame, že se pokládám za bezpečna, a neštěstí mě svou hořkostí straší a vede mne v netrpělivost. A co ďábelských myšlení!

Aj, tak ti tři nepřátelé proti mně bojují, jednak zjevně, jednak skrytě, ale vždy zlostně. A ďábel nejvíce pomoci doufá od těla, neb tělo s ďáblem proti mně se spikli; protož tělo vždy se protiví mému duchu, vždy řepce proti němu a nechce ho poslouchán, neb sobě jiný zákon i obyčej položilo nežli duch. Protož těžký jest boj, tak že statečný bojovník sv. Pavel křičí, řka: „Vidím jiný zákon v údech mých, jenž se protiví zákonu mysli mé, a jenž mě jímá v zákoně hříchu, kterýž jest v údech mých. Nešťastný já člověk, kdo mě vysvobodí z těla smrti této!“ Aj, tak sobě stýskal sv. Pavel, trpě od těla pokušení a řekl: Kdo mě vysvobodí? Ihned dále přidal: milost Boží, skrze Pána Jezu Krista našeho. Protož má volati člověk s Davidem a říci: Vysvoboď mě od nepřátel mých, Bože můj, i od těch, již mě nenáviděli: neb se zmocnili proti mně!