Dcerka/Kapitola šestá

Slyš, dcerko! a viz, a přichyl ucho své. Slyš, že se máš káti, a viz, z čeho se máš káti; a přichyl ucho své vnitřní a slyš tělesným také, že právě se káti jest, minulých hříchů želeti, a již míti vůli jiných se nedopouštěti. A tak pravý kající jest ten, kterýž tak želí minulých hříchů, že se jiných úmyslně nedopustí, takže nižádného hříchu neoblibuje, ač bez všedního nemůže v tomto bídném životě býti.

Pravý kající drží Boží přikázání, jest v zarmoucení pro hříchy, že se jich dopustil, a jest v utěšení, že se jich kaje a od nich ustal. Pravý kající pracuje o radost nebeskou a nedbá utěšení tohoto světa; ale ten, kdo činí ještě to, čeho se má káti, neb míní učiniti, čehož by se měl káti, ten jest posměvač pokání. Protož ty, chceš-li se právě káti, žel hříchů minulých, měj v mrzkosti všechny hříchy, již více nehřeš; neb dí sv. Augustin: že daremné jest pokání, kteréž potomní poskvrňuje hřešení. Tak rozuměj: že kdyby se tisíckrát kál, a potom vždy hřešil, vždy by pokání tak zrušil, že, nekál-li by se konečně člověk, tak aby želeje již nikoli nechtěl hřešiti, tehdy všechna pokání prvnější k spasení by zmařil. Neb dí Pán Bůh: „Odvrátí-li se spravedlivý od spravedlnosti své, a učiní-li zlost, všechny spravedlnosti, kteréž učinil, nebudou jemu vzpomenuty, ale v hříchu svém umře.“ Tak dí Bůh. Protož jako konečné pokání samo jest plné a dokonalé, jež člověka, kterakkoli by byl hříšný, spasí, tak konečné nekaní, kterakkoli by byl člověk dobrý, toho zatratí.

Protož ty, jak doufám, že’s kající, ostříhej se od hříchu, pilnost přilož a rozuměj, že sama sebe neostřežeš, než s pomocí Boží. Protož na jeho pomoc spoléhej, k němu volej, ať tě zbaví zlého a nedá padnouti v pokušení. Také pros svatých, ať jsou pomocní, ostříhej všech smyslů svých, život svůj každý den aspoň kratičce prober v mysli své a pilně znamenej, již-li prospíváš či hyneš ve ctnostech, jaká jsi v žádosti a obyčejích, kterak jsi podobna svému choti, Kristovi, ve skutcích a kterak nepodobna; neb máš pilná býti, aby ses s ním, jak nejvíce můžeš, shodla ve skutcích. A tak zřid své žádosti, myšlení i skutky, abys ničeho ohavného se nedopustila. Postav se sama před sebou, jakobys jiného postavila, a vidíš-li cos nehodného, žel sebe, jakobys jiného želela a ještě více. Plač na své hříchy a srdce ukazuj Bohu a potom vezmi posilu, pojez chleba živého, těla Pána Ježíše, abys lačností nezemřela, jehož ten lépe požívá, kdož ho více miluje. Ty sama sebe zkus, jako sv. Pavel velí, a tak jsouc od hříchu smrtelného v naději čistá, želíc hříchů minulých, varujíc se, abys v nižádný neupadla, majíc žádost, abys již vždy dobře živa byla a vystříhajíc se i všedních lehkých hříchů, na památku Pána Jezu Krista a ke svému prospěchu přistupuj k jeho svatému tělu. Míry tobě dáti neumím, jakož nemohu tobě dáti žádosti dobré ani daru Ducha svatého, protož tvá víra, naděje a láska, a tak žádost má tě vésti k tomu chlebu. Protož dí sv. Pavel: „Zkus sebe sám člověk, a tak (totiž jsa pevný u víře, v naději a v lásce, a tak čist od hříchu smrtelného) ten chléb jez,“ budto každý den, neb ob den, neb jednou v témdni neb toliko v neděli, neb jednou za měsíc, nebo jakož Bůh obdaří. Jenom hříchu se varuj pilně a miluj Boha velmi; neboť to jest „jeho jisti“: velmi ho milovati, a tak v něm milostí přebývati a v tom pokání konati, jež má tyto časti: želení, vyznání a dosti učinění. Zelení hříchů do smrti, vyznání Bohu jich do smrti a dosti učinění modlitbou, postem, almužnou duchovní, (jako: dobrým naučením, radou, trestáním, viny odpuštěním) a tělesnou (jako: nakrmením lačného, napojením žíznivého, oděním nahého, navštívením nemocného neb uvězněného), a tak i jinými svatými činy. Tak se káli hříšní, kteří jsou již velicí svatí; neb takým pokáním duše bývá ďáblu odňata a Kristovi navrácena. Také pokání nižádného nezamítá, nižádným kterakkoli zlým nepohrdá. Také pokání na hříšnici Magdalenu plačtivou, na pohanku Kananejskou pilnou vzezřelo; také pokání cizoložnici v hříchu popadenou vysvobodilo; také pokání zjevného hříšníka, jenž se modlil, nad zákonníka pyšného spravedlivá učinilo; také pokání Davida, cizoložníka a vražedlníka, očistilo a velikým prorokem učinilo; také pokání Matouše, zjevného hříšníka, apoštolem učinilo a písařem Syna Božího; také pokání Pavla, církve násilníka, a Petra, nevěrného přísežníka, milostivě k Ježíšovi navrátilo; také pokání lotru zlému rouhavému, na kříži v poslední hodinku volajícímu: „Vzpomeň na mě, Pane, když přijdeš ve své království“ ráj otevřelo, neb řekl jemu umučený na kříži Spasitel: „Věru, pravím tobě, dnes budeš se mnou v ráji.“ I proč se to tak stalo? Jediné, aby všem byl dán příklad, že nižádný nebude od nebeského království zavržen, kdož bude pokáním na poslední hodinku navštíven. Ó, divná Boží dobroto, ó, převeliké Boží a nesmírné milosrdenství, že ten, jenž se zlosti smrti hodné dopustil a svému Spasiteli rouhal, brzy, jsa káním obrácen, slyšel: Dnes budeš se mnou v ráji. ó, lotře, kdes to vzal, žes nejprve k tomu zvítězilému králi v radosti přisazen? I kdes to vzal, že nejprve tak slavně jsi pasován? Jistě divná moc jest pravého kání, že tak brzo dalo ráj lotrovi, že dává živým posilnění, mrtvým živost, slepým prozření, že vrací naději zoufalým, že ze synů hněvu činí syny lásky a z ďáblových sluhů činí Boží sluhy; že pokáním se člověk pozná, jenž sebe neznal a měl sebe za ztraceného, nalézá se již s Bohem smířeného, a vida se prve syna ďáblova mrzkého, nalézá se synem Boha nejvyššího a s Kristem spoludědicem království nebeského.