Dcerka/Kapitola čtvrtá

Dcerka Jan Hus
Kapitola třetí	Kapitola čtvrtá	Kapitola pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtvrtá
Autor:	Jan Hus
Zdroj:	HUS, Jan. Dcerka [online]. V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011 [2013-09-03]. Městská knihovna v Praze
Licence:	PD old 70

Slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své, a poznej zdejšího světa pokušení.

A věz nejprve, že jest pokušení jedno, jímž kdo pokouší jiného, a druhé, jímž kdo pokoušen bývá; nebo pokouší Bůh, pokouší člověk a pokouší ďábel. Bůh vždy pokouší dobře, neb když pokouší, tehdy pokouší spravedlivě; člověk někdy pokouší dobře a někdy také zle; ale ďábel vždy zle. Ale když člověk vezme sobě příčinu od kterékoli věci, jež není rozumná, aby zevnitř byl pokoušen, ten sám sebe pokouší, aneb ďábel ho pokouší skrze tu věc, ale ta věc ho nepokouší. Jako Evy jablko, neb které ovoce jedla, to jí nepokoušelo, ale ona sama sebe, a ďábel skrze to ovoce. Neb každá taková věc nerozumná nic jiného nečiní, než což jí Bůh v jejím přirození rozkázal. Dále věz, že Bůh svého syna vyvoleného, neb dcerky své vyvolené pokoušel k zasloužení, jakož Písmo ukazuje (a o tom psal jsem mnoho jinde). Ale ďábel, ten pokouší k zatracení, a člověk někdy ku hříchu. Ale dáblovo pokušení jest vždy zlé a nejhorší, protož toho se má člověk nejvíce varovati.

A tu věz, že člověk nemá pokušení se strany těla, kdyby nebylo duše, ale se strany duše, neb když tělo jest bez duše, tak právě ho ďábel málo pokouší, jako hovado neb kámen. A z toho ihned poznáš, že dítěte, dokud rozumu nepožívá, ďábel nepokouší, a též i blázna, jenž od mladosti dětské jest bláznem. A tak ač člověk od leckteré věci čitelné (totiž od té, již může viděti neb vidí) má jaksi počátek pokušení, od smyslu, takže vnímá zrakem neb sluchem, čichem, chutí neb hmatem: avšak nikdy konečně nemá pokušení, jedině když v rozumu, ve vůli neb v žádosti duše bude pokoušen. A že v člověku vůle jest moc duše nejvyšší, takže jest svobodná (že rozum, ač jí co může raditi k dobrému a táhnouti ji od zlého, přece nemůže jí připuditi k dobrému ani odstrčiti od zlého bezděky), protož konečně každý hřích koná se vůlí a má hnízdo ve vůli. Jakož sám Spasitel náš praví, řka: že ze srdce, to jest z vůle srdečné, pocházejí myšlení zlá, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání a tak i jiné hříchy.

Protož pokouší-li člověka ďábel kterýmkoli hříchem, tedy nikdy není hřích smrtelný, když k němu člověk nepřivolí. Protož dí sv. Augustin, že hřích tak jest k vůli přiměřený, že není-li chtěn, tehdy není hřích; a pohan Aristoteles dí, že nižádný nebývá zlý bez vůle, to jest, nechce-li hříchu, ani žádný nebývá blahoslavený bez vůle, to jest, nechce-li voliti, aby byl blahoslavený, a že lidé nejtěžší pokušení mívají v myšlení. Protož to mají pomněti, že kterakkoli zlé myšlení padne na mysl člověku, nepřivolí-li, ale brání se jemu statečně, tehdy jemu neškodí. Protož dí sv. Řehoř: Myšlení, buď kterakkoli nečisté, duše neposkvrní, když rozum nepřivolí. A sv. Augustin dí: Nic mi nebude škoditi, když mám od hříchu pokušení, jen když prázden budu přivolení a libosti. A tímto písmem má se každý spravovati a ďáblu a žádosti zlé nepřivolovati.

A má věděti člověk, že ďábel z pýchy své má žádost, aby člověka pokoušel konečně ve vůli, to jest, aby člověk ku hříchu přivolil, a zvláště aby zoufal jako i on a tak věčně byl zatracen. Protož nejvíce o to stojí, aby člověk konečně se ze hříchu nekál. A může býti v tom pokušení tento příklad, že jakož dva lidé zápasí o vítězství, až se jeden druhému poddá, taktéž ďábel bije se s vůlí člověka dotud, až ji od dobrého odrazí a ke zlému přitáhne; a dotud člověka dusí, až se přizná, že konečně nechce se ze hříchů káti, neb dí: Čerte, již se poddávám! A v tu dobu již čert má za to, že již jest ten člověk jeho zajatcem. A má ďábel ze svého přirození a z dávného zvyku a naučení mnoho vtipů a chytrostí, jimiž lidi pokouší, je svodí a přemáhá: Protož jednoho člověka jedním a druhého jiným hříchem pokouší, jakož se domnívá po příchylnosti a po znameních, kterým by člověka pokoušeje, zklamal. A toho jest důvod v evangeliu, jež ukazuje, že Pána Ježíše pokoušel trojím způsobem: lakotou (= hladem), znamenav, že zlačněl; pýchou, poznav, že jest učeným literátem; a lakomstvím, jež učené velmi klama. Aj, poněvadž o nejvyššího pokusil se rozličnými způsoby, ovšem totéž činí i na jiných lidech menších.

A týž jest důvod o Evě, prvé ženě, a o svatém Jobovi a o jiných, jichž ďábel rozličně pokoušel a hledí pokušením, kdež by mohl nejvíce, uškoditi. Protož prelátův a knížat velikých více jest pilen, aby je svedl s Boží cesty; protož také nejvíce jest pilen mužů svatých a zvláště těch, kteří slovem Božím v církvi svaté prospívají, neb ti nejvíce ruší jemu jeho království. Protož velmi popouzí proti nám svých údů, jako popudil biskupů a kněží i zákonníků proti Kristovi, aby ho zamordovali, domnívaje se, že tudy jeho moc přemůže. Ale zklamal se; neb kdyby byl věděl, že Kristova smrt bude jeho poražení a duší vysvobození, byl by raději překazil, aby byl Kristus neumřel. Protož strachuje se již svého přemožení, ženu Pilátovu navedl, aby Pilát s Kristem neměl nic činiti, neb řekla, jakož dí evangelium: „Nic nebud tobě do tohoto spravedlivého, neb jsem mnoho trpěla skrze vidění.“

Dále věz, jakož jsem řekl, že ďábel nejvíce stoje o to, aby člověk ze hříchů konečně se nekál, má své důvody. Prvý tento, že namítá člověku, řka: že Bůh ho předvěděl k zatracení, a což Bůh předváděl, aby se stalo, to musí se stati; což tedy plátno jest, aby hledal spasení? Druhý důvod dáblův jest z těžkosti hřícha, jehož se člověk dopustil, a dovodí takto: Poněvadž Bůh nemůže své spravedlnosti opustiti, a Boží spravedlnost chce tomu, abys ty pro mnohem menší hřích byl zatracen, než’s učinil, protož musíš ty zatracen býti. Nebo poněvadž já pro malé pomyšlení, jsa andělem, spadl jsem s nebe a jsem zatracen, a dítky nekřtěné pro hřích otcův zatraceny, nikdy nehřešivše, a Kain a Saul podle Písma jsou zatraceni, ač méně hřešili než ty, kterak ty chceš spasen býti? Třetí důvod, že dí člověku: Ty, což učiníš, to vše zle činíš, neb jsi v hříchu smrtelném; ty mníš, že se z něho kaješ, ale nekaješ se, neb’s právě se z něho nezpovídal, aniž’s ho právě želel. Čtvrtý důvod, že dí člověku: Jsi mlád, požívej světa, ještě máš dosti času ku pokání; pak-li budeš nemocen, však v nemoci budeš želeti. Pátý důvod, že dí: Oč máš péči? Však Bůh za tě trpěv, dosti učinil, a jsi Boží syn vyvolený k spasení; jistě budeš spasen, buď živ zde, jak chceš, u veselí, libosti tělesné a rozkoši. Šestý důvod, že dí člověku: Kterak vám Bůh těžký zákon ustanovil! I kdo jej může naplniti, an zapověděl každé utěšeníčko a velí kříž po sobě nésti a velí, aby člověk sám sebe nenáviděl? I chceš ty se o to pokusiti, jsa člověk křehký? – A má ďábel chytrý mnoho jiných lstí, ale těchto zvláště užívá, chtě člověka uvésti k nekáni konečnému a některého člověka několika těmi důvody a některého jedním klátí a onoho jiným a druhého jiným.

Aby člověk uměl ďáblu k jeho důvodům odpovědíti, musí znamenati za prvé, aby svého života přirozenost znamenal; neb člověka nezpůsobilého v přirozenosti brzy ďábel zklamá, jako tesklivého, hněvivého a bázlivého. Dobré jest člověku, aby se varoval temnosti samoty i těch neduhů, a zvláště tesklivosti, neb tu velmi ďábel lidi k zoufalství přivodí. Druhé, aby mohl člověk stati nepřemožen od ďábla, jest jemu potřebí, aby věrou, nadějí a láskou byl osvícen, neb ku přemožení ďábla jest velmi člověku užitečné, aby z Boží milosti byl Písmem osvícen, jímž by se bránil ďáblu, jakož i Kristus bránil se jeho trojímu pokušení a přemohl ho Písmem, jakož ukazuje evangelium sv. Matouše. Třetí příprava proti ďáblu jest, aby člověk byl pilen služby Boží, jednak se modle, jednak, umí-li psáti, píše, jednak o něm zpívaje, jednak obcuje vesele s jinými rozumnými, již Boha milují; a zvláště aby sám nebýval mnoho o samotě v těch věcech, jež nejsou mnoho potřebné ke spasení; neb samotného člověka nalezna ďábel, rád ho láká pilně. A tak nalez Evu samotnu, zklamal ji; i Pána Ježíše také v samotě pokoušel.

Tyto tři věci když člověk bude míti, s Boží pomocí, již On hotov jest dáti i jeho andělé, když jenom člověk sám se přihotoví, přemůže dábla i jeho důvody. Jakož dí sv. Pavel, že Bůh nedopouští člověka pokoušeti nad jeho moc, aniž může to býti, aby Bůh tak milostivý a spravedlivý dopustil na člověka přes jeho moc dáblovo pokušení. Ale milosrdný Spasitel činí z pokušení prospěch, když jen člověk nezatvrdí sebe temností hříchů. Protož stůjme ve svědosti víry, lásky a Boží milosti, a odpovězme dáblu k jeho důvodům.

Když nejprve dí ďábel člověku: „Bůh tě předvěděl k zatracení,“ rceme: Ďáble! víme, že jsi lhář a svou lží mnohé jsi zklamal; protož lžeš, že bych já byl předveden k zatracení. Však jsi ty nebyl v radě Boží, aniž víš jeho tajemství, jakož nevíš i dne soudného a jiných budoucích věcí; a písma Božího nemáš, jímž bys mi mohl dokázati, že bych já byl předveden. –

Ke druhému důvodu, když dí ďábel: „Bůh nemůže své spravedlnosti opustiti,“ to jemu připusťme. Když dále dí: „a Bůh tomu chce, abys ty pro mnohem menší hřích byl zatracen, nežs učinil,“ tu děme: Ďáble, lžeš! A když díš, ďáble: „Já pro malé pomyšlení, jsa andělem, spadl jsem s nebe a jsem zatracen,“ tu díme: Ďáble! ne pro to samo pomyšlení, které’s učinil v nebi, ale pro tvé nekáni, jež jest největší hřích, jsi zatracen; protož kaj se ze hříchu s pravou pokorou, a Pán Bůh bude tobě hotov odpustiti, jenž dí a selhati nemůže: Když hříšný učiní pokání ze všech svých hříchů, a učiní soud a spravedlnost, a zachová má přikázání, já na všecky jeho zlosti nevzpomenu, živ bude a neumře. –

A ďáble, když dále díš, že „dítky nekřtěné, nikdy nehřešivše, jsou zatraceny pro hřích otcův“, tu mísíš lež s pravdou; neb lžeš, že dítky nikdy nezhřešily, však sv. Pavel dí, že všichni jsme v Adamovi hřešili. A pravdu díš, že pro hřích otcův jsou zatraceny; ale, ďáble, přidej, že i pro svůj; neb ten hřích jest i jejich i otcův, a kdyby se kály, nebyly by zatraceny; ale nekáni konečné, jako i tvé, to je zatratilo; ale my se chceme káti.

A když dále díš, že „Kain a Saul jsou zatraceni, jako dí Písmo“, to připouštíme; a když díš, že „ti méně zhřešili, než já“, to popírám: neb oni zhřešili hříchem nekáni konečného, tak že se ze hříchu konečně nekáli, a ten hřích jest větší, než jiné všechny hříchy; neb když by člověk měl jakékoli hříchy, jen když to nemá, tehdy není zatracen, a nebude-li ho míti, nebude zatracen. A ten hřích, ďáble, jest tvůj hřích!

Pak třetí: když díš, ďáble, člověku, jenž do sebe neví hříchu smrtelného: „Ty což činíš, to vše zle činíš,“ ďáble, to popíráme; a když dovodíš, řka: „neb jsi v hříchu smrtelném,“ ďáble, lžeš! Nemůžeš toho dokázati, a což potom dis, lžeš: nebo já kaji se, želím hříchu a zpovídal jsem se z něho Pánu Bohu i vždy zpovídám, vyznávaje se před ním vinen, kterakkoli jsem zhřešil. Aniž mne, ďáble, na to navedeš, abych vždy v tesknosti znova se zpovídal, a všechny příčiny a okolky hříchu knězi pravil, neb všecky hříchy zvláště jmenoval; neb vím, že Pánu Bohu netřeba jich vyčítati, an všechny zná, a já vyznávám se jemu ve všech vinen a želím jich. Toho ty, ďáble, neučiníš, protož věčné zatracení trpíš.

Pak čtvrté díš, ďáble: „Jsi mlád, užívej světa!“ Ďáble, chci užívati, jak Bůh velí, ale ne jako ty. A když díš „ještě máš dosti času ku pokání,“ ó, ďáble, již tě tvým šípem zastřelím: aj, prve jsi řekl, že nelze se mi káti, a tuto díš, že mám dosti času ku pokání, i kterak’s brzo zase svou lež obrátil! Avšak, ďáble, z tvé řeči chci sobě užitek vzíti: neb když díš takto: „Ještě máš dosti času ku pokání,“ ďáble, z toho chválím Boha, že jest tak milostivý, že člověku dal času dosti ku pokání, tak že, dokud duši má v prsou, ještě vždy má času dosti, v němž může míti zkroušení, a tak může se ze hříchů káti. Ale, ďáble, proto já nechci hřešiti, ani čekati nemoci, abych se v ní kál, aniž chci spoléhati na mladost, poněvadž ty jsa sotva stvořen, potom velmi brzy jsi u věčné zatracení svržen. A také, ďáble, viz, že mladí tak obecně mrou jako staří, a že tak mnoho prodávají koží telecích, jako volských nebo kravích.

Pak páté, když díš, ďáble: „Oč máš péči? však Bůh za tě trpěv, dosti učinil,“ ďáble, znám to, že milosrdný za mě trpěv, dosti učinil; protož o to mám péči, abych jeho svaté smrti sobě k spasení nezmařil, jako jsi ty zmařil hotové království nebeské, o něž já mám péči. A když dále díš: „Jsi Boží syn vyvolený k spasení,“ ďáble, doufám v Boha, že jsem, protož, abych milého Otce nehněval, nechci tebe ve zlém poslouchán. A když díš: „Bud živ zde jak chceš u veselí, v libosti tělesné a v rozkoši, jistě budeš spasen,“ ďáble, lžeš! Neb vím, že bohatec, jenž byl živ tak, jako ty velíš, umřel a jest od tebe pohřben v pekle.

A když díš šesté: „A kterak vám Bůh těžký zákon ustanovil!“ ďáble, lstivě se divíš, neb On dí: Jho mé sladké jest a břímě mé lehké. I co sladšího, ďáble, a lehčího synu pravému Božímu, než milovati ho nade všecky jiné věci a svého bližního jako sebe? A to když člověk má, tedy svůj kříž nese po něm. A když díš: „I kdo může ten zákon naplniti?“ ďáble, dím, že každý, kdo chce. A když díš: „zapověděl každé utěšeníčko,“ ďáble, lžeš! velí se svým všem veseliti a radovati; ale zapověděl každé veselí zlé, marné, jež v pravdě není veselí, ale marnost; jakož svědčí Šalamoun Duchem svatým, jehož ty jsi zklamal veselím marným, a zvláště utěšením a veselím ve smilství, pro něž ty jsi zavedl Davida, ale ten z tvé moci vyšel, a Šalamouna, jenž se jiným bohům modlil a tím tobě, zapomenuv svého Stvořitele. Ty snad víš, kde jest Šalamoun, jest-li ve tvé moci, ale Písma svatého o tom nemám.

A když dále díš, ďáble! že „Bůh velí, aby člověk sám sebe nenáviděl,“ rozuměj, ďáble, že to jest lehké; neb sebe člověk nenávidí, když zlé vůli nepřivolí a tělo své od hříchu drží, a tak v pravé pravdě miluje sebe k věčnému životu.

Aj, ďáble, tvoji důvodové za nic nestojí; nemáŠ-li jiných lepších, jakož nemáš, protož jdi ode mne, neb tebe lháře poslouchati nechci, ale milého Otce svého a Spasitele, Jezu Krista, jenž jest věčná pravda!