Dcerka/Kapitola třetí

Slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své, že potřebí tobě jest, abys poznala nynějšího života bídu. A věz, že bída jest nedostatek dobré věci; a tak jest bída v duši i v těle: v duši bývá bída, když milosti Boží nemá, a tak když Boha právě nezná. Protož hřích smrtelný duši jest největší bída, ač toho lidé bídní neznamenají. Pak nedostatek těla jest práce, žízeň, lačnost, horko, studenost neb zima, nahota, opilství a jiné bolesti, jež se drží člověka až do smrti; totiž je-li zdráv a nemá statků, chudoba ho trápí; je-li bohat, statky ho mučí; je-li nemocen, tož bolest hubí; je-li pánem, musí sloužiti sluhům, aby dal každému potřebu, a tak statků dobývá s prací, drží je s bázní, aby neztratil, a konečně pustí je lakomý s bolestí. Pakli je chudý, slouží-li, tož bídy dosti: tu musí se snažiti, aby pánu neb paní vyhověl; a nelze vždy vyhověti, ani dobré obrátě ve zlé, ani se nevyspí, ani právě neodpočine. I kdo by mohl vymluviti, neřku vypsati všecky psoty, co jich může člověk v světě míti! Je-li mlád, nutí ho žádost tělesná k smilství, k pýše, k rozkoši; nemá-li toho, toť jest utrápený; pakli má, toť všecek jest poražený; a tak pravé jest Písmo, jež dí: „Člověk, narozen jsa z ženy, krátký jsa čásek živ, plní se mnohými psotami. Pakli přijde k věku starému, ihned srdce jeho bude tesklivé, hlava se jemu třese, truchlivá jest duše, dech smrdí, tvář se vráska, velikost se krčí, blikají a tekou oči, z nosu teče, ústa sliní, zuby vypadávají, rtové hnijí, vlasy lezou, uši hluchnou, hlas chraptí, srdce mdlí, chroptění v prsou a hudci v hrdle, a co jiných po těle nedostatků! A v duši kterak starý neduží, shledám, že takto: starý, v zlosti zastaralý, nebrzo se polepší, jako křivé dřevo staré nebrzo kdo napraví; starý brzo se popudí a těžce a nebrzo se ukojí, brzo zlému uvěří a nebrzo od toho ustoupí; starý, lakomý a skoupý, smutný a žalobný, brzký k mluvení, a zpozdilý k slyšení a hotový k hněvu; má-li peníze, těch tají; maje požívati, bojí se; nerad dává, rád béře, když dají; chválí lidi staré, umrlé, hyzdí živé; touží po čase minulém, chlubí se dávnými skutky, vzdychá po nich, zatřásá hlavou, sklesna zuby pořehtává, že nemůže hřešiti; již se mu srdce třese, plíce jedva vzduch k dýchání přijímají, plece se nad hlavu pozdvihují, hřbet se krčí, tělo se třese, již na paty kálí, a smrt u dveří stojí; avšak kmet, neb baba pokřikne: Hý! a Jan-li mi nedá skočiti přes zahrádku, ó, touho veliká! Aj, nezkrotí člověka tak psota rozličná, aniž mladý žertuj se starým: neb což jsme, on byl, a budeme snad někdy, co on jest. A znamenejme ještě, co touhy jest v světě; péče nutí, pilnost práce rmoutí, strach smrti hrozí, bolest vysiluje a bude-li kdy světské veselíčko, tehdy ihned aneb po malém času mnohým pomine zarmoucením; neb dí Šalamoun, jenž v království svém všechny libosti zkusil: „Smích s bolestí bude smíšen, a konec radosti drží se lkáni.“ A tak Pán Bůh způsobil, že nemůže nižádné veselí světské býti bez nějaké bolesti. Aj, lidé světští za nejutěšenější pokládají libost v milování krásných lidí, a písmo svaté i pohanské praví, že v té milosti (lásce) jest nejvíce tesknosti. Dí Ovidius: Ta milost vysušuje duši, ta milost jest tesklivost, rána, hanba i smrt. A jinde dí: Kolik kvítků na poli, tolik bolesti v milosti. A opět dí: Ach běda, že nižádným milost nemůž býti vyléčena kořením. A těchto bolestí a tesklivostí jsou prázdny čisté panny a čistí panici a svaté vdovy, a také se nalézají svatí manželé. Pak co jiných psot a běd jest v tomto bídném životě, kdož může vypsati.

Než toto vězme, že čím Bůh déle čeká, nepolepšíme-li se, tím nás ukrutněji souditi bude. Proč tedy tak pilni jsme, abychom dlouho byli živi, jsouce v tomto životě tak mnohými bídami obklíčeni? A čím jsme déle živi, tím více hříchů přibývá, a také tím větší muka nás čeká. Každý den zlosti přibývá a dobroty ubývá; vždy se člověk mění, i ve štěstí i v neštěstí, a neví, dnesli se smrt přiblíží. Jako jiskra se ukáže a ihned uhasne, tak člověk jenom chválou lidskou poblyskne a hned zhyne; a když nejraději chce býti živ a u veselí přebývá, a mní, že má dlouho býti živ, a klade před sebou, že mnoho způsobí, hned se ho nemoc chopí, a smrt ho udáví. Bez opatření duše s tělem se rozloučí a s velikou bolestí a bázní; neb dí sv. Bernard, že přijdouce andělé, chtějí duši vzíti a vésti před soud hrozného soudce, a ona vzpomenouc na své hříchy, kteréž i v noci i ve dne páchala, chce jim uniknouti; ale hříchové jakoby řekli: Ty jsi nás učinila, tvoji skutkové jsme, tebe se nepustíme, s tebou budeme vždy; a dáblové se také nezmeškají, hrozní se jí ukáží, a bude-li v hříchu smrtelném, ihned se jí chopí, a do ohně ji uvrhou. Co prospěje krása, urození, co bohatství i umění? Co dlouhá zde rozkoš i milování? Co síla i všeho světa oslava, neb chvála? Již po smrti ukáže konec, kam chvála světa chýlí; již pozná duše, že „co bude kdo zde síti, to bude po smrti žiti“. „Psota po psotě leze, a duše se do pekla veze.“ Rychlé utěšení minulo, mladost, chvála, krása, bujnost i zboží při smrti neutěší. Tak máme vážiti tohoto života psoty a bídy, abychom se zde netěšili, bydla dlouhého již nežádali, ale znajíce tu bídu, domů k svému milému Otci, k věčné radosti skutečně pospíchali.