Dceřina přísaha/9.

Dceřina přísaha Josef Kajetán Tyl
8.	9.	10.

Údaje o textu
Titulek:	9.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 250–252. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S duší plnou svatého míru vracela se Anežka z daleké pouti. Mysl její byla se obrátila od víru světských věcí, a posilněna upřímnou pokorou před Slitovníkem nebeským, nalezla konečně pokoje ve svatyni srdce svého. Tichým hlasem odříkávala právě s věrnou družkou večerní modlitbu, an tu náhle vedle veřejné silnice husté křoví obživne a z temného lůna jeho několik mužů vystoupí.

„Počkejte trochu, černé holubičky!“ zvolal mezi nimi hlas hrubě žertovný, a divá podoba loupežnická postavila se poutnicím zrovna do cesty. „Peroutka vaše budou již umdlena — my vás doneseme do hnízda.“

„Ve jménu Páně!“ zvolala Anežka, přítomnosti ducha neztrácejíc. „Co jest tvoje žádost? — a jakým právem rušíš tichou modlitbu poutníků?“

„Právem přirozeným,“ zachechtal se loupežník, a vztáhnuv ruku, aby Anežku pochytil, doložil: „Vidíš, tímto právem!“

„Ustaň, bohaprázdný!“ zkřikla dívka, a rychle se uhnouc, bránila se berlou poutnickou. „Nepřistupuj blíže! Posvátné jest roucho mé, a hříšné prsty tvoje mohly by schromnouti!“

„I u všech rohatých výrů!“ dali se jiní dva do smíchu, blíže přistupujíce. „Toť jsme se dočkali znamenitého turnaje! — A což pak ty, vlašťovičko z dalekých končin? — budeš také okolo sebe křidélkem třepat a pazourky roztahovat, když tě bude chtít poctivý člověk obejmouti?“

S těmi slovy přikročili k druhé poutnici; ta ale vrhla se na kolena a ruce spínajíc, volala brzy o slitování, brzy o pomoc tak pronikavým křikem, že se zvuky jeho daleko široko po ztichlém okolí roznášely.

„I u všech černých čertů, zakruťte jí krk!“ ozval se nyní Jaroš, také blíže přicházeje. V tom ale odskočila Anežka od svého pronásledovníka a rychlou nohou postavila se mezi družku a loupežníky.

„Nedotýkejte se hlavy její!“ zvolala. „Svěřena jest mi od Pána, a já budu muset za ni odpovídati. Stříbrem vyměním vám tíži hlavy její, a to vám bude k příštímu pokání platnější, nežli krev a život její.“

„I ať mě čerti vezmou! není-li to…“ ozval se zase Jaroš, a jako hladový vlk s hlavou napnutou, s očima vypoulenýma přihnal se mezi soudruhy, aby Anežce lépe do očí pohledl. „Ten hlásek jsem již slyšel — a jestli mě od té doby slepota neporazila, poznám i tvářičky své Těchobuzské tetičky!“

Při tom uchvátil silnou pravicí berlu její a levicí strhnul jí klobouk s hlavy.

„Vždyť jsem si to myslil!“ zajásal pak divoce. „Nadarmo jsme předce nečekali.“

„Spravedlivá nebesa!“ zděsila se nyní Anežka. „Tys to, rytíři Lipnický? Ty jsi vyvolil řemeslo loupežnické za svou obživu?“

„Ano, jsem rytíř Lipnický,“ odpovídal tento; „a nechť mi ruka schromne, abych co živ číši k ústům přiložiti nemohl, jestli nedokáži, že jsem bratr matky tvé — pravý přirozený poručník jejího dítěte a správce statku jejího!“

„Mlč, hanebný člověče!“ rozhorlila se nyní Anežka, „a nezneuctívej památku světice svým hříšným jazykem. Kdybys stál přede mnou s bosýma nohama, s holou hlavou, tělo v rubáši a provaz okolo beder, pak bys mohl o matce mé jako o své sestře mluviti; dokud se ale v zálohách s krvavou zbraní povaluješ, dokud ruce po cizím statku vztahuješ —“

„Mlč, mlč!“ zadupal Jaroš hněvivě, „a neuváděj mi na mysl stav, do něhož mě tvoje skoupost uvrhla. Nechť mě ale čerti vezmou, jestli si to nyní nenahradím.“

„Nu, jen tedy u všech rohatých tady nestůjme! Či se potloukáme pod šírým nebem proto, abychom kázání a vádu poslouchali?“ zkřikl nyní jeden z loupežníků. „Vezměte ty holubičky nebo jestřáby — nebo cokoliv jsou, pod paždí, a honem s nimi pod střechu.“

„A sice hezky čerstvě!“ zvolal druhý; „nebo dostaneme hosti, a musíme se o kořisť snad bíti.“

„Tuto mně již ani peklo neuchvátí!“ zkřikl Jaroš, a popadnuv Anežku, unášel ji do blízkého boru. Ostatní se chopili druhé poutnice, a že opět křičeti začala, násilně jí ústa zacpali.

„Těch se nemusíme báti!“ řekl jeden s úsměchem, poukázav na tři osoby, ježto se nyní rychlým krokem po silnici blížily. „Ty nebudou mít chuti s námi se potkati, leda by své poutnické hole o naše meče přetlouci chtěli.“

Avšak poutníci právě jako na perutích pospíchali k místu, odkud k nim bezpochyby večerní vítr úzkostlivé hlasy ženské byl donesl, a sotva že loupežníky zočili, zkřikl mezi nimi jeden, aby ustali.

„Táhni svou cestou!“ ušklebil se naň loupežník, an zatím ostatní poutnice odváděli, „anebo ti vyměřím dráhu po lebce, že se ti na dvé rozskočí.“

„Ustaňte, pravím! Ve jménu krále!“ zkřikl poustevník; při tom doskočiv až k samému loupežníku, vytrhl zpod roucha svého pádný meč, a nežli se bezbožník nadál, cítil břitkou ocel v prsou svých.