Dceřina přísaha/10.
| Dceřina přísaha Josef Kajetán Tyl | ||
| 9. | 10. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 10. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 253–256. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Po své poslední rozmluvě s Jarošem Lipnickým byl Zdeněk Řepický pevně u sebe ustanovil, slečny Těchobuzské se vystříhati a nejdůležitější záležitosti její věrným sluhou svým obstarávati. Avšak brzy donesla rychloletá pověst k uším jeho zprávu o náhlém zmizení Anežky, a byť i hlasu srdce svého byl potlačoval, ponoukala jej předce ušlechtilá mysl jeho, aby pátral, co té pověsti příčinu zavdalo. I utekl se k starému knězi Těchobuzskému, a odhaliv mu srdce své, zvěděl od něho, že se vydala dívka na dalekou pouť.
„To útlé, čisté, panenské stvoření na obtížnou pouť jako kajicná hříšnice?“ poděsil se Řepický. „Přisám Bůh! v tom vězí něco tajného — a nemám-li veškeren poklid srdce svého, nemám-li naději v budoucí blaženost ztratiti: vyjev mi, otče velebný, — proč opustila Anežka dům otců svých? — Nemůžeš to povědíti? Nemůžeš mi ani říci, jsem-li já při tom bezvinný? To mi musíš zjeviti — toho se musím ze slov tvých alespoň domysliti. Nechceš-li, otče, aby duše křesťanská spasení svého pozbyla — mluv, otevři skrýše srdce svého — a pověz alespoň, kam se Anežka vydala! Nevinná, ctnostná hlava její stojí arci pod ochranou Nejvyššího; ale ruce lidské jsou bezbožné, srdce kamenná, a slabá dívka utrpěla by snadno pohromu. Já se postavím za štít na cestu její — nepoznán, neviděn, opodál budu provázeti a střežiti kroky její, abych nerušil slib její a pokál se před Pánem v tuhé zdrženlivosti.“
Nemohl stařec odolati prosbám čestného rytíře, a prohlédaje až ke dnu srdce jeho, svěřil mu, že se vydala dívka do Říma.
I zůstavil Řepický dům svůj i veřejnou správu statečnému příteli, a vzav na sebe také roucho poutnické, vypravil se za Anežkou s dvěma věrnými pavezníky. Záhy dohonili statní mužové slabé poutnice, a zbroj napořád pod míruplným šatem kryjíce, provázeli je opodál jako strážní duchové. Vykonali s nimi cestu do Říma, i dovedli je nebezpečnou cizinou až do vlasti; tu jim teprv padly v neočekávanou záhubu.
Jako podrážděný lev vyřítil se Zdeněk na loupežníky, ježto ani posvátného šatu ani slabého pohlaví nešetříce, ubohé poutnice s cesty vlekli. V domácím kraji ničeho zlého se nenadějíce, byli dobrodružní ochrancové trochu se opozdili, a tak blízko u cíle náhle nastalé nebezpečí vidouce, tím litěji se rozsápali, čím bolestněji na srdce jim padalo, že poutnice jich opožděním pohromu utrpěti mohou.
V krvi se již válel první loupežník, an se i druzí dva poutníci na soudruhy jeho vyřítili, a tito náběhem takovým poděšeni od Anežčiny družky upustili, aby na vlastní hájení pomyslili.
„Zachovejte — spaste mou slečnu!“ volala služka, v smrtelné úzkosti ruce napínajíc v tu stranu, kamž byl Jaroš Anežku odvlekl; a mezi tím co Zdenkovi soudruhové krutou seč s ostatními vedli, pustil se on sám velikými skoky za unašečem drahé kořisti.
„Ve jménu krále stůj!“ zkřikl hlasem hřmotným, když loupežníka postihl, „a vydej kořist svou!“
„Hleď si kamenů po silnici, a nesbíhej s cesty, abys přes ocel nebrknul!“ zvolal Jaroš, a obrátiv se, vytrhnul meč a dívku sevřel pevně v náruč. „Kdo jsi, že se mícháš do cizího řemesla?“
„Mečem na lebku ti odpovím, jestli slečnu nepustíš!“
„Jakže — znáš ty tuto zakuklenou holubinku?“
„Neptej se a pusť ji z drápů svých!“ zkřikl Zdeněk, blíže přikročiv.
„Vari!“ zařval Jaroš; „anebo ať mě čerti vezmou, jestli svou ocel v prsou této světoběžnice nezkoupám! Ona jest má — pokrm to pomsty mé, i nedám si ho neznámým tulákem odníti.“
„Nuže tedy jej vydej soudci svému, bezectný, ohavný lupiči!“ zvolal Zdeněk, a odhodiv široký, do očí hluboko vtlačený klobouk, roztrhnul po předu roucho své. Poslední červánky osvítily tvář i postavu jeho.
„Řepický?“ zasténala Anežka v loktu strýce loupežníka. „Jáť to cítila po celé cestě, že mě ovívá peruť strážného ducha mého.“
„Řepický?“ vyrazil ze sebe Jaroš, dívku ještě tužeji k sobě tiskna; a další slova jeho zahynula v divokém, jedovatém chechtotu. „Ha, rohatý ďáble, a kdybys teď celé peklo proti mně vyštval, světoběžná milenka tvoje nepřijde již z rukou mých!“
I tvářil se opět, jakoby kořist svou do blízkého boru zavléci chtěl, vida ale, že se naň znova útok počíná, jemuž odolati nemůže, v divé rozsápanosti své pozvedl meče — a krev Anežčina zbarvila ostří jeho.
Skokem byl za ním arci hned Řepický, a meč jeho přeťav ruku vražedlnou, učinil zlosyna i neschopna k útěku; ale nešťastná slečna Těchobuzská vinula se také v krvi své.
Dobrodružní poutníci zůstali ovšem vítězi, ale draze bylo zaplaceno jich vítězství.
Umírajíc, spočívala Anežka v loktech klečícího Zdenka; loučící se oko upnulo se ještě jednou na tváři jeho — a rtové její zašeptali:
„Tam se spatříme!“
Zdenkovi pukalo srdce.
Jaroš Lipnický propadl i se svými soudruhy světskému soudu a dostal se do rukou katových.
Zdeněk Řepický odřekl se všeho světského života, a skládaje na sebe všechnu vinu Anežčina zahynutí, uložil si dle věku tehdejšího tuhé pokání.
Na onom místě, kdežto se pouť na slib nepřirozený pevně držící dívky tak nešťastně ukončila, dal vystavěti kapli, a sám zahaliv tělo hrubým, drsným rouchem, vedl v blízkém boru život poustevnický, obstarávaje při tom potřeby v domě Páně. Dlouhé časy stálo toto útočiště zkormoucených celého okolí, a dlouho přecházela z úst do úst pověst o nešťastné slečně a o pobožném poustevníku, jehožto život obětován byl službám Božím a lásce k bližnímu.