Dceřina přísaha/8.

Dceřina přísaha Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 247–249. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stromoví začalo žloutnouti a vítr pohrával opadalým lupením. Toliko jedlí rozpínalo ještě své temnězelené, husté větve, a pod ním na pahorku, u prostřed vysokého křoví, leželo vedle veřejné cesty několik mužů. Pohled jejich nebyl mírumilovnému poutníku tuze vítaný; neboť se nedalo určiti, jsou-li to údové ze řádu toulavých dobrodruhů anebo pouzí loupežníci. Šat jejich byly zbytky ozdobného oděvu rytířského a strakatá míchanice zde onde sehnaných kusů. Tváře těchto mužů byly osmahlé, vášněmi hluboko zorané. Ruce jejich pohrávaly buď rukověťmi těžkých mečů, anebo podpíraly vousaté brady, nad nimižto sokolí oči z pod visutých brv chvilkami bystře do dáli hleděly.

Takto leželi dílem na zádech, dílem na břiše, a mlčeli; ale toto mlčení nebylo jim tuze milé; pocházelot z jakési nelibosti, zklamané naděje, z marného čekání.

„I aby do toho tisíc černých hromů!“ ozval se konečně mezi nimi chroptivý hlas. „Mně se zdá, že někdo Marešovi bulíka na nos pověsil. Roztahuji oči do kořán, ale o Pražských kupcích nikde ani vidu.“

„A ba!“ řekl na to druhý mrzutě. „Celý den na čekání, a krom několika hubených pěšáků nezavoní celý čas ani kus poctivého masa na té proklaté silnici.“

„A co při tom nejhezčího,“ doložil třetí, „že se nám bude za hodinu slunéčko poroučeti, a my budeme musit se suchou hubou do brlohy zalézt.“

„Je to psí život!“ prohlásil se čtvrtý, jak dlouhý a široký na zádech se váleje a pustýma očima k podvečerní obloze hledě. „Psí život — to věčné číhání po cizím hrdle a měšci! Přál bych si, abych mohl něco jiného dělati!“

„Oho!“ zachechtal se první. „Podívejme se na Jaroše! Z toho bude ještě kajícný poustevník!“

„Chyba terče!“ prohodil jiný. „Spíše bych řekl, že mu prázdná kapsa mozek pomátla; a vím, co by chtěl raději dělati — u plné číše a mísy hnáty protahovati.“

„Ba, na mou duši!“ zahučel Jaroš; „ale dříve bych si přál, abych mohl všem skrblíkům sáčky vyloviti a sklepy vyprázdniti, abych se nemusel od plného stolu již hýbati a drahý čas takovouhle zahálkou mařiti.“

„Inu, vždyť nemůže býti každý den stejný,“ řekl třetí; „a co nekvete dnes, pokvete zejtra. Ta hrstka lidských dnů je již k tomu určena, aby byla trochu bílá, trochu černá. Nám bylo jednou také trochu líp, a žádný z nás před desíti, dvacíti lety nepomyslil, že budeme jednou po veřejných cestách pásti.“

„U všech rohatých! nezpomínej mi na to!“ zvolal Jaroš; „anebo si vyleji žluč na tobě! Já bych se vztekl, když mi napadne, jak hezky bych na Těchobuzích seděti mohl — kdyby ta proklatá kvočna něco jiného byla vylíhla, než takovou střeštěnou světoběžnici. Ale ať mě čerti vezmou, odpustím-li jí, co má u mne na vrubě — dostanu-li tu holubici do rukou. Co by jí to bylo starého ďábla uškodilo, kdyby byla svému upřímnému strýci a některým věrným přátelům jen zbytky a odpadky ze svého bohatství poskytla! Přijdeť všecko na to, jak se co člověku dá — a já nemám tuze úzké svědomí.“

„Nu, kdo ví, co se stane, až se Anežka jednou vrátí a o svém strýci uslyší!“ řekl druhý s kyselou příchutí. „Pravda-li, že se pustila do svatých zemí, navrátí se jako poloviční světice a bude chtít na tobě třeba svou divotvornost okazovati. Já tě již vidím s provazem okolo těla, jako kajícího hříšníka.“

„S provazem okolo krku — to je možná!“ zachechtal se třetí.

„I pro mne třeba s dvěma!“ zabrumlal Jaroš, na stranu se převaliv. „Jen když budu míti společnost. Jinak beztoho k povýšení nepřijdeme.“

„Oho!“ zvolal první. „Pan Lipnický je dnes katovsky veselé mysli. Kdož by to byl řekl, když nás k našemu nynějšímu řemeslu přemlouval!“

„Však on by zpíval hned jinou,“ podotkl druhý, vstávaje a bystře po okolí hledě, „jen kdyby se na silnici něco šustlo. — Hejsa! tamhle se něco černá!“ zkřikl náhle; „nejsou-li to vybrakovaní žebráci.“

Všichni se vzchopili a upřevše zraky do dáli, spatřili, že se po silnici dvě postavy blíží. Za chvíli rozeznali na nich poutnický šat, při čemž arci hned poznovu zlobiti se začali, a později shledali, že to jsou dvě poutnice.

„Na ty se podíváme,“ řekl Jaroš. „Bude to snad alespoň nějaká náhrada za ztrátu celého dne.“