Dceřina přísaha/4.
Dceřina přísaha Josef Kajetán Tyl | ||
3. | 4. | 5. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 4. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 232–234. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Jako slova utěšujícího anděla zněla celá rozmluva se Zdeňkem v duši Anežčině, když byl tento již dávno hrad Těchobuzský zase opustil. Po celý svůj život téměř ani z tiché, odlehlé komnaty matčiny, tím méně z hradu nevycházejíc, neznala panna skoro žádných jiných mužů, než které jí náhoda ze soudruhů otcových, pověstných to hýřilů a surových lovců, časem na oči přivedla. I nebyl tedy její odpor k pohlaví, kteréž ubohou matku umučilo, nijak nepřirozený, i zdálo se jí, že slib svůj snadno a sladce vyplní. Tu však zjevil se jí Zdeněk Řepický, obraz nevídané posud na mužích jemnosti a ušlechtilosti, jakož i dozralé mužnosti, posud nezrušené bujarosti a kvetoucího zdraví. Onať byla též o jeho statečnosti slýchala, a když nyní v tiché komnatě ze všech těchto krásných barev živý obraz toho muže sobě tvořila, kterýž první své lásce tak dlouhou věrnost zachoval, a nyní jako otec, jako přítel a bratr o její pozemské štěstí pečovati sliboval: trnulo panenské srdce její při myšlénce, že jej dle přísahy své, nad mrtvolou matčinou učiněné, nenáviděti má. Viděla v duchu i cítila mnoholeté jeho tiché trápení, v duši její ozývalo se jemné účastenství, ale hned zase postavila se jí na mysl oživená její přísaha i nutila ji, uzavříti srdce své i před Zdeňkem.
„On jest podvodník jako jiný,“ přemlouvala sama sebe; „v rouchu vylíčeném, v zakuklení přátelském přikrádá se k tobě, aby i dceři bolestnou ránu zasadil, když byl již matku k hrobu uvrhnouti pomohl. Nevěřím jemu i nesmím věřiti!“
Takto trápila sama sebe nedůvěrou, a předce neměla dosti síly, Zdenka cele od sebe zapuditi, ačkoliv jinak netajila, že celé pokolení mužů nenávidí a všeho spolku s nimi se odříká. Vídala ho častěji, vždy, kdykoliv jej záležitosti dědičné na hrad přivedly, anebo kdykoli pod jich záštitou dceru oné ženy navštěvoval, kteréž tak dlouhá léta byl věrnost uchoval. Zdeněk nemohl ni nechtěl si pravdu říci, proč nyní na Těchobuzy hojněji přijíždí, nežli si byl umínil, když o sirotkovu pozůstalost pečovati začal; nemohl si to říci, aby se byl v živějším a vřelejším citu nepostihl, nežli je pouhá přátelská příchylnost. On by se byl musil vyznati, že Anežčin obraz a celá její bytost v prsou jeho dřímající jiskru lásky opět roznítila, že památka Kunhutina pozvolna a bezděky v duši jeho vybledla a kvetoucí dceři místa postoupila. Toto vše cítil muž dozralý, ale tajil a choval to v hlubinách duše své jako nedovolené tajemství. Nenadále procitlá vášeň jeho zdála se mu býti zneuctěním první čisté lásky jeho, zdála se mu býti směšnou krádeží panenské milosti, a doufaje v sobě dosti síly najíti, aby vzniklý plamen zase udusil, neštítil se slunce, jehož paprskem poznovu byl zahořel, a s jakousi hrdou odvážlivostí na Těchobuzy přicházel.
Zdeněk nechtěl Anežku milovati, i považoval to za věc nemožnou, aby při svých letech v mladé dívce nějakého účastenství nalezl; Anežka pak nechtěla a dle domnění svého nesměla Zdenka milovati; její přísaha a jeho dávnoletá věrnost byly v tom nepřemožitelné překážky; nemluvili o této věci mezi sebou ani slovem, a předce byla jich srdce tajnými, tuhými okovy spoutána. Bylo jakési tajné srozumění mezi jich dušemi, jen že se oba ostýchali, jemně tkanou záclonu strhnouti, kteráž byla jich tajemství opnula.