Dceřina přísaha/5.

Dceřina přísaha Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 234–239. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Samotna seděla Anežka ve své tiché komnatě, jemný zármutek byl rozprostřen po tváři její a oko nepozvedalo se od podlahy. Loktem o malý stolek opřena, měla bělostné čelo v malé dlani ukryto, a tak se byla myšlénkami daleko z hradu zanesla.

„Nikoli, tyto muky nesnesu!“ zvolala náhle a rychle se vzchopila; tváře jí hořely, a prsa bouřlivě se vlnila. „Takto mne, nebesa, nezkoušejte! Čistá, dobrá byla vůle moje, když jsem onen slib učinila, nevědouc, že se věčným vašim zákonům protivím. Neuvrhujtež mě v posměch světský pro lásku dceřinu, anebo mi dejte naučení, jak bych slibu svému dostála.“

V tom oznamoval hradník příchod hosta, a za malou chvíli ptal se letitý sluha velitelky své, zdali se jí pana strýce uvítati líbí.

„Právě tento nyní?“ podivila se Anežka. „Tento počátek všeho utrpení, všech proplakaných nocí a hořkosti plných dnů! — Co chce?“

Sluha pokrčil rameny.

„Neví-li pan strýc, že vůbec hostů nepřijímám? Že nechci, aby kdo tichost hradu mého rušil?“

„Pan rytíř myslí, že u něho ve svém spravedlivém zanevření snad výminku udělati ráčíš.“

„U něho?“ zajiskřila panna očima, rychle po komnatě přecházejíc. „Pusť ho tedy sem, aby zvěděl, že umím s blízkým příbuzným obcovati!“

A v několika okamženích vešel Jaroš Lipnický do dveří. Byla to zpustlá, v bahně starých vášní pokálená postava; divé bylo vzezření a zanedbán šat jeho. Anežka ucouvla patrně zaražena tímto nelibým pohledem. Žhavým zrakům Jarošovým to neušlo.

„Mně se zdá, že se bratra své nebožky hodné matky lekáš?“ prohodil bývalý Krušinův společník, k hnusnému úsměvu pysky ohrnuv. „To by mne bolelo, panenko! neboť já ji miloval z hlubokosti —“

„Co mi přinášíš — anebo co žádáš, Jaroši Lipnický?“ vskočila mu Anežka do řeči. „Mluv krátce a přímě. Já nemohu čas ve tvé společnosti mařiti.“

„Aha!“ ušklebil se Jaroš. „A to bezpochyby proto, že jsi vůbec všeho spolku s mužskými se odřekla? Vím to, vím,“ mluvil dále s přízvukem jízlivého úštěpku, „a nebudu se na příkoř tvému krásnému slibu dlouho zdržovati. Dovol jen strýci vymluviti. Pravil jsem, že jsem nebožku tvou matku miloval z hlubokosti, a to je svatá pravda! Já jí ustlal toto pevné a teplé hnízdečko; mou péčí stala se paní statků, jichžto prameny říkaje věčný přítok mají. Že byla bláhová a života svého neužila — nechtěla nebo neuměla — za to nemohu; já ji postavil na výsost, na kterouž by se jiných sto bylo rádo vydrápalo; tam mohla rozumně vladařiti.“

„Mohla, mohla!“ ozvala se Anežka netrpělivě, „kdyby byla část tvého těla a duše bývala; ale ďábel nasívá koukol mezi pšenici, a tys vypadl z ruky jeho v požehnaný dům rodičů matky mé. Co obmýšlíš svou dlouhou řečí?“

„Dovol, ať si dříve odpočinu,“ řekl Jaroš, s nestoudnou lhostejností na nejbližší stolici tělo své ukládaje, „a máš-li po ruce něco k zakousnutí, dej to starému strýci přinésti, plná číše nebude také škoditi. Ta jízda člověka již trmácí. A potom, co pak jsem chtěl říci? ano, tvé nebožce matce opatřil jsem teplé hnízdo, a nyní v něm sedíš ty, panenko! Je to tak běh lidských osudů, jedni jdou do vrchu, druzí padají s vrchu. Ty jsi na výšce, kam tak záhy žádná ruka nedosáhne, a já ležím říkaje pod vrchem.“

Anežka ho neposlouchala. S opovržením od něho se obrátivši, stála u okna a hleděla toužebně k modrému nebi. Do komnaty ale vešla mezi tím na pokynutí velitelčino ochotná služka, přinášejíc studenou zvěřinu a víno. Radostně a jako novou nadějí zajiskřily se oči rytířovy, a s tváří šklebivou chystal se k požití dobře upravené krmě a řízného nápoje.

„Ah, Bůh zachovej lesy tvé a osvětiž kuchyni tvou!“ jal se plnými ústy mluviti. „Chutná, líbezná to kýta! — a při plné číši dá se dobře povídati. Poslechni mne, panenko!“

„Jen mluv, Jaroši Lipnický!“ řekla Anežka, od okna se nehýbajíc. „Řeč tvá je dosti jadrná, že ji i zde zaslechnu.“

„Jadrná je!“ zachechtal se rytíř. „Já miluji důkladné a jadrné mluvení — nebožka matka mohla by o tom vypravovati. Poslechni tedy, děvečko! Na mých poctivých Lipnicích rozpadává se střecha, v kuchyni roste bodláčí a schody do sklepa jsou vylámané. Dokud byl otec tvůj na živě, nepotřeboval jsem se o boudu a brloh starati; bylať to dobrá, poctivá duše, a když nebylo doma co hrýzti, mohl jsem zde celých čtrnácte dní jako ve svém hospodařiti. Tuto číši jeho památce!“ zvolal, nádobu naplněnou pozvedna. „Nechtěla bys mi, dceruško, zavdati? Nechceš? — nu, však ty víš, proč! — také dobře!“

A po těch slovech nahnul číši, až se naň dno zablýsklo.

„Že však ho Pánbůh k sobě povolal —“ mluvil na to dále, „a onť ví nejlépe, proč tak a ne jinak všechny věci řídí, ty však milá panenko, z veselého hradu otcovského tichý panenský klášter udělati chceš — jak doslýchám — tedy nic mužského, snad ani strýce, pod svou střechou nestrpíš: napadlo mi, že bys — nesmíš při tom zapomenouti, že jsi mým přičiněním do zlatého hnízdečka přišla — napadlo mi, že bys pro svého šlechetného strýce něco učiniti, dům jeho, kolébku dobré matky své, opraviti a čas po čase něco do kuchyně poslati mohla, aby tě nemusel zde v posvátné osamělosti vytrhovati. — Co myslíš, holoubku?“

„A proč bych to měla všecko učiniti?“ ptala se Anežka po krátkém pomlčení, mezi nímžto se byla k rytíři obrátila a pronikavým pohledem jej měřila.

„Proč? — divná otázka! Protože jsem bratr matky tvé — že sluší dobře činiti — že tě o to žádám.“

„Tedy jsi přijel — žebrat?“

„Žeb…?“ chtěl Jaroš hlasitě pronesené slovo křiklavě opakovati; náhle se ale rozmyslil, a popadnuv číši, vylil ji do sebe, jakoby chtěl hořké sousto spláknouti. „Ano! přijel jsem třeba proto — jestli se ti to líbí. Myslímť, že bude líp, když u tebe člověk z matčiny strany něco užije — nežli aby všecko bohatství zase jednou Krušinovým přátelům připadlo.“

„Nestarej se o mé bohatství; já vím, k čemu ho užiti.“

„Mně hrstku z něho postoupiti — starému strýci z louže pomoci — jak pozoruji — k tomu nemáš chuti?“

„Nemám.“

Divě mrštil Jaroš po ní okem, a položiv stříbrnou konvici k ústům, zbytek vína do poslední kapky vyhltnul. Potom vstal.

„Já tě — prosil, dceruško!“

„Já nemám statků svých na rozhazování.“

„Myslíš, holoubku?“ ušklebil se piják a počal se k dívce blížiti; „myslíš, holoubku, že by tvůj ženich škody utrpěl, kdybys matčinu bratru pomohla?“

Bleskem projela otázka Jarošova duší Anežčinou. I ztrnula dívka nad důminkou smělého rytíře, kterýž vysloviti se neostýchal, což ona jako nejhlubší tajemství v sobě ukryto míti se domnívala. Zarděla se a opět zbledla, nemohouc hned slov nalézti, jimiž by hněvu, studu a lítosti byla průchod učinila.

Jaroš pásl se s potměšilou radostí na nesnázích milující dívky.

„Jak vidíš, milá panenko,“ jal se pak zase mluviti, „má starý strýc nejen jadrný jazyk, nýbrž i tenké uši, a slyší, co si celá krajina povídá.“

„Tys ošemetný lhář!“ zkřikla nyní Anežka, a velikým panenským hněvem chvěl se hlas její; „nepravá byla vždy ústa tvá! co by mohla krajina o mém tichém životě mluviti? Co by mohla roznášeti, aby to pak jako vítaná kořist do sítí tvé pomluvy veběhlo?“

„Co?“ ušklebil se Lipnický. „To, co svýma zdravýma očima právě na tobě vidím; co ti psáno stojí v uzardělé tváři, co z tebe mluví hněvivým jazykem: že miluješ milánka matky své!“

„Lež! lež!“ úpěla dívka, a sklesnuvši na sedadlo, zakryla tváře své, po nichžto se horké slzy perliti začaly.

„A což je z toho, kdyby to i pravda bylo?“ posmíval se zase Lipnický. „Pan sudí je posud statný muž a má od jakživa u ženštin obzvláštní štěstí.“

„Mlč a nerouhej se muži,“ rozhorlila se Anežka, prudce se vzchopivši, „kterýž stojí tak vysoko nad tvou sprostotou, že ho ani jedovatá slina pomluvy tvé nedostihne!“

„I to víš, panenko!“ dosvědčoval Jaroš s chladnou nestydatostí; „jak pak by dostihla! Pan Řepický stojí hrozně vysoko nade mnou — jakž pak bys ho jinak milovati mohla!“

„Ohavně lže, kdo praví, že bych byla na svou přísahu zapomněla.“

„Nu, tedy miluje pan sudí tebe — a celé okolí mu přeje štěstí. Ostatně — tys paní svoje, a můžeš mluviti a můžeš jednati, co a jak se ti líbí; nikdo ti nemá co poroučeti. A žes nějaký slib učinila? Nevídáno! Mnohá se dokládá, že svůj život mezi klášterními stěnami stráví, a předce konečně o své vlastní svatbě se světským ženichem tancovala. Mně také do toho nic není, panenko, jakkoliv si usteleš; chtěl jsem ti jen okázati, že i mimo hrad tvůj lidé s ušima, očima a s jazykem bydlí — a pak jsem chtěl nabyti jistoty, čeho se mám pro budoucí časy od své laskavé tetinky nadíti.“

„Ničeho! — zcela ničeho!“ zvolala Anežka, kteráž byla mezi tím vášnivě po komnatě přecházela a nyní s celou důstojností uražené panny proti strýci se vztýčila. „Já se odřekla všeho spolku mužského, ani své nejbližší nevyjímajíc; a raději kámen po kameně hrad svůj toulavým žebrákům rozdám, a z polí svých píď za pídí lidem cizím odstoupím, nežli bych tobě něco poskytla.“

„To je srozumitelně praveno!“ zamumlal Lipnický s jedovatým chechtotem. „Napíši si to za uši. — Ale na svatbu mě přece pozveš — viď, panenko?“

„Nechtěj, abych zapomněla, že jsi host můj!“ zkřikla Anežka s očima jiskřícíma.

„A co bys učinila, kdybys na to zapomněla? Dala bys mě z brány vyhodit? — Nu, nu! Té práce ti ušetřím a půjdu sám, ačkoli nebe plno mračen visí, a nežli se pod jinou střechu dostanu, snad do kosti promoknu. Ale člověk si nesmí přátely kaziti — viď, beruško? Kdo ví, nebude-li starý strýc museti zase brzo na tvé dvéře zaklepati — a pak by tu vždy rád kus pečeně a číši vína nalezl. Vůbec by neškodilo, kdybych se i teď u sklepníka zastavil. Dovolíš, beruško? Mluvil jsem, až mě v hrdle škrábe.“