Údaje o textu
Titulek: 3.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 228–232.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Strastiplné příběhy matčiny byly jediným předmětem myšlének osiřelé Anežky, když se jí byly po těžké nemoci smysly vrátily.

Bez sebe ležela ubohá dívka na loži, an se nad rakví otcovou i matčinou jedním dnem pohřební písně zpívaly; neslyšela pláč chudobných, kteří byli v paní hradu pravou matku ztratili; neviděla nepokojné vzhledy domácí čeledi, kteráž po smrti pánově nevěděla, jakýž na ni osud čeká.

Jenom pozvolna zotavila se Anežka. Strašlivé příhody právě minulých dnů, matčina smrt, její vlastní zoufalost nad mrtvolou, otcovo hříšné zuření proti nebožce a vlastní krvi, v patách za ním kvapící pomsta, v nížto se patrně prst boží jevil: to všecko znělo jí v uších jako divné pohádky, a když posléze jistoty a přesvědčení o tom všem nabyla, zdálo se jí, že věčné řízení spravedlivěji učiniti nemohlo, nežli že matku z trapného života v říši věčného pokoje povolalo a trýznitele jejího hned za ní k strašlivému soudu obeslalo.

Nyní byla na dalekém světě samotna. I netruchlila pro matku, vědouc, že zesnulé na zemi žádné blaho nekvetlo; a pro otce truchliti nemohla, protože se ho milovati nenaučila. Matka ji vedla ovšem vedle slov Páně, i vštěpovala jí v outlé srdce rozkaz boží: Cti otce i matku svou; ale naučení tato zůstávala marná. Surové přezdívky a bohaprázdné klení otcovo znělo outlé dívce silněji v uších, nežli jemné matčino napomínání, a co matka slovem vystavovala, to otec skutkem kazil. Ona se ho bála, a z bázně láska se nedaří. Celé srdce její bylo upnuto k srdci matčinu, a šlechetná žena byla živa jen ve svém dítěti. Ono bylo její důvěrnicí, ono bylo její útěchou.

Když na ni života strasti nejtíže doléhaly, utekla se k svému dítěti; ono znalo všechny záhyby srdce jejího; ono vědělo o všech příbězích života jejího, a tyto rozbíralo nyní v osamotnělém životě na mysli.

Bylo to první den, co Anežka s lože svého povstavši, z komnaty na čerstvé povětří se odvážila. Duchovním otcem domácím, kterýž k ní co pravý otec lnul a v nemoci mnohé potěšitelné slovo k ní byl mluvil, pak věrnou služkou provázena, vyšla na vysokou pavlač. Celé vůkolí spočívalo před ní v krásném rouchu dozrávajícího jara, duše její povznesla se z těžkých, k pozemské hroudě ji poutajících vazeb. Nikdy nepocítěné ticho rozhostilo se v duši její, a veškerá minulost vznášela se před očima jejíma jako živě malovaný obraz. Probíhalať veškeré události posavadního života svého, až i k posledním výstupům přišla, kdežto jí pak smyslové minuli.

„Já tě pohněvala, otče velebný!“ jala se mluviti, „zlou, nesmyslnou řečí pohněvala, k spolku nepřátel našich tě přičítajíc —“

„Nemluv o tom, dcero milá!“ přejal velebný stařec slova její; „poražena byla mysl tvoje dětinskou bolestí, a trpká slova hořem sklíčených nejsou ohnivé šípy, kteréž by v milujícím srdci uvízly. Já nevím, co jsi mluvila, a nebe, onen pramen nejvyšší milosti, zavírá se před slovy zoufalými.“

„Ne, ne!“ vrtěla dívka hlavou. „Moje slova slyšelo nebe, ty víš také, co jsem mluvila, a v paměti, mysli, v celé duši mé oživuje se nyní každý zvuk úst mých, jako jiskra rozněcující se v plápolavé plameny. Já přísahala, že budu nenáviděti veškeré pohlaví, kteréž matku mou zhubilo, i musím slovu svému dostáti. Nech mne vymluviti, otče nábožný,“ mluvila dále velmi jemně a položila ruku prosebně na ruku starcovu. „Vímtě, co jsem učinila, a právě toto vědomí přináší útěchu a líbezný mír v duši mou. Neboj se, že mě slib můj k nespravedlnostem popudí. Toliko se ohradím, uzavru a ujistím život svůj před tenaty, v něžto ubohá matka upadla. Střecha moje nebude hospodou pro to necitelné pohlaví, a po mých síních nebudou se rozléhati rozkazy úst nelidských. Já nechci ničeho o mužích věděti, ode dneška, po celý život svůj. I nenajde muž účastenství u srdce mého, a ucho moje neskloní se k slovům jeho. Sama chci státi, sama na světě dalekém!“

„Milá dcero!“ jal se velebný stařec po malé přestávce laskavým hlasem mluviti, „nevíš v posavadním zármutku svém, co ústa tvoje mluví. Proti věčným zákonům přírody zpouzí se mysl tvoje; násilně, s pošetilým úmyslem vytrhuješ kořeny života svého z půdy, v nižto tě ruka Všemohoucího postavila. Obrať úmysl svůj, abys počínání svého někdy a sice pozdě nelitovala.“

„To nebudu nikdy!“ zvolala Anežka poněkud horlivěji, „to slibuji ještě jednou, i slibuji a vyplním to ráda, s útěchou a s blahým pomněním na drahou matku!“

V tom se oznamoval příchod pana Zdenka Řepického, královského sudího v onom okolí, kterýž byl mocí úřadu svého dědičné záležitosti náhle osiřelé panny srovnával, nedaje ani přátelům po otci, ani matčinu bratru v ty věci se míchati.

Lehké trnutí projelo žilami Anežky, slyšící jmenovati muže, kterýž tak znamenitou osobou v příbězích zesnulé matky byl. Hněvem, mstyžádostí a pýchou chtěla opanceřiti ňádra svá, a velebnému starci důkaz dáti, že hodlá slib svůj věrně splniti; sotva že se ale sudí mezi dveřmi, z komnaty na pavlač vedoucími, objevil, zvrátil se úmysl její, a nejistá, neodhodlaná stála před jeho očima.

Zdeněk byl nyní v uzralém věku mužném; ale čistota srdce a panický život jeho nebyly posud setřely jinošsky svěží květ tváří jeho, majících nyní tichým zármutkem ještě většího půvabu, než dokud se na nich jen růže v prvním puku rozvíjely.

Vstoupil na kamenný práh, a když byl hlavu po nízkém úklonku pozvedl a oči jeho na dívčí postavě utkvěly, sklouzlo mu se rtů polohlasité: „Kunhuto!“ Překvapilať jej Anežčina podoba k matce tak velice, že pohnutí své utajiti nemohl. Avšak i před nezkušenou pannou změnil se obraz, kterýž jí posud o nevěrném milenci matčině v mysli vězel, a v zcela jiném světle zjevil se jí nyní muž, kteréhož dle domnění svého tak velikou příčinu měla nenáviděti. Jakýsi tajný, příznivý hlas mluvil v srdci jejím k jeho prospěchu rovněž tou silou, jakou se dávnoletá nenávist proti němu opírala.

Takto stáli host a hospodyně s podivnými city nějaký okamžik proti sobě, oba mlčíce a předce oba počátek řeči hledajíce.

„Budiž, pane, vítán v domě tichého zármutku,“ jal se konečně duchovní otec mluviti, jemuž ani hluboké pohnutí rytířovo, ani zmatek dívky neušel, „a nediviž se, jestli tě panna, posud v žalu spravedlivém pohřížena, uctivým slovem ještě nepozdravila.“

„Nedivím se bolesti dobré dcery a prositi musím pannu šlechetnou, aby odpustila, že jsem sám slova k uctivému pozdravení dříve nepronesl! ale obrazem jejím probudila se paměť moje, i zabloudila v onu blaženou minulost…“

Takto mluvil Zdeněk. Najednou však, jakoby slova v tuto chvíli neslušná pronášel, opět se zarazil a utichnul. Ale Anežka, ježto byla tok řeči jeho s tlukoucím srdcem sledovala, přejala kvapně slova jeho.

„V blaženou minulost,“ doložila, zpomněním na matku bolestně roznícena, „kteroužto jste sám podkopal a zvrátil, a pro kterouž tedy želeti nesmíte.“

„Já že podkopal?“ opětoval sudí zvolna, a oči jeho spočinuly na dívce s míruplným výrazem. „Tomu nerozumím, panno šlechetná! Dobrá matka vaše, Bůh ji potěš na věčnosti! padla lehkověrně v osidla, kteráž jí vlastní bratr ustrojil, síla moje byla tehdáž tuze slabá, aby ji byla mohla chrániti, a lidé okolo ubohé byli tuze hanební, aby s ní byli měli milosrdenství. Ona sama zrušila svoje i moje štěstí, a já pak nešťastnou neviděl, co otci vašemu ruku podala.“

„Jak, pane rytíři?“ zvolala dívka, a tvář její zarděla se hněvem. „Vy žalujete na matku mou, ježto jste sám nejdříve sliby své zrušil a ruku svou jiné před oltářem podal?“

„Vím, vím, že matku vaši tak zklamali, sami se tím hanební pak při plných číších chlubívali, a já sám, věda jak trapný život ubohá vede, nemohl i nesměl jsem jí klam vyjeviti, aby aspoň svědomí její čisté a lehké zůstalo. Ale já nepodal ruku svou posud žádné ženě, i stojím sám na světě. — Avšak toto všecko nepatří nyní v naši rozpravu, i musíte již milostně pošetilému srdci mému prominouti, že pohledem na vaši spanilost z koleje sudího uběhlo, a na místě o záležitostech domácích hovor o věcech rovně bolestných jako sladkých začalo.“